2.kapitola

28. listopadu 2018 v 20:44 | Hope |  Nitky osudu 2
snad radši bez komentáře...kapitolu jsem napsala už v květnu a včera jsem dopsala další =o)


Ashlyn vyšla z koupelny potom, co to málo, které do sebe dostala k snídani, opět skončilo v záchodě, úplně bílá. "Tohle dítě mě zničí," zamumlala s unaveným úsměvem na rtech. Byla šťastná, že s Jamesem čekají dítě, avšak ranní nevolnost, jíž trpěla celý den i celou noc, ji unavovala.

James si povzdechl a věnoval jí starostlivý pohled. "Dneska máme jít na ten Nikův ples. Jsi si jistá, že to zvládneš?"

Kousla se do rtu a pohlédla na něj. "Mám na výběr?" zajímala se, ale nemyslela to zle. Byla smířená s tím, že bude muset přežít večer plný konverzace s lidmi, jenž ji budou soudit a jeden nebo dva tance.

"Vždycky máš na výběr," ujistil ji rázně.

Povzdechla si. "Musíme tam jít."

James se na okamžik zamyslel. "Můžu sebou vzít Alice," navrhl s pokrčením ramen.

Její obočí vylétlo vzhůru. "Tobě by to nevadilo?" ujišťovala se. Nebylo to proto, že by na ten ples jít nechtěla, jen se na to necítila.

Došel k ní a pohladil ji po tváři. "Samozřejmě, že by mi to nevadilo. Nechci, abys musela celý večer trpět. Vím, že tyhle akce jsou náročné a neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo jenom proto, že jsme tam museli jít."

Usmála se, stoupla si na špičky a zlehka ho políbila. "Děkuji," zamumlala.

"To nestojí za řeč," ujistil ji. Z kapsy vytáhl telefon. "Zavolám Nikovi a ty se jdi zeptat Alice, jestli chce jít místo tebe."

"Tohle si určitě nenechá ujít. V únoru si ten ples užila," ujistila ho.

Ashlyn mluvila o charitativní akci, která se konala na Den svatého Valentýna a Alice šla s nimi, neboť se to týkalo mimojiné i dětského domova, v němž s Mattym byla. Alice o tom večeru básnila ještě měsíc. Ashlyn měla podezření, že to bylo zásluhou Erica, syna jednoho z pořadatelů, avšak byla to pouze její domněnka, o níž se nezmínila ani Jamesovi, neboť si dovedla představit, jak by vyšiloval. Od prvního dne Alice ochraňoval a bral ji jako svou dceru.

Ashlyn vyšla z pokoje právě v okamžiku, kdy její manžel pozdravil svého dlouholetého přítele. Vydala se chodbou do dětského pokoje, odkud slyšela dětský smích. Zastavila se v otevřených dveřích a hleděla na scénu před sebou. Matty ležel na zemi a uhýbal Alice, která ho lechtala. Matty se smál a pro Ashlyn to byl ten nejkrásnější zvuk, který kdy slyšela.

"Alice?" oslovila dívku, když na chvilku přestala lechtat chlapečka, a vkročila do místnosti.

Alice na ni přes rameno pohlédla a usmála se. "Jéé, ahoj. Už je ti líp?"

Ashlyn pokývala hlavou. "Trochu, děkuji. Nechtěla bys jít dneska místo mě na ples s Jamesem? Já se na to úplně necítím."

Alice vytřestila oči. "Vážně? To bych mohla?" Z jejího hlasu zaznívala radost.

Usmála se. "Samozřejmě! Kdybys nemohla, tak ti to nenabízím," ujistila ji.

Alice vyskočila na nohy a nadšeně ji objala. "Děkuju!" Zarazila se. "Ale já asi nemám co na sebe," zamumlala.

"Pojedeme na nákupy." Mrkla na ni Ashlyn.

Dívka se zarazila, udělala krok zpět a zavrtěla hlavou. "Nemůžete za mě pořád utrácet."

"Můžeme! Jsi naše a navíc potřebuješ šaty na ples. Myslím, že tam bude Eric."

Aliciny tváře znachověly.

Ashlyn se zasmála. "Nemusíš se za to stydět. Eric je hodný kluk."

"Já vím. Šli jsme spolu několikrát na kafe," zamumlala.

Ashlyn to nekomentovala, pouze se usmála. "Tak se jdi připravit a vyrazíme. Musíme stihnout i návštěvu salónu."

"Za chvilku budu dole," ujistila ji a vyběhla z místnosti.

***

Ashlyn s Alice se vrátily po čtyřech hodinách, které strávily ve městě. Vybrání šatů se ukázalo snadné. Alice si vybrala dlouhé fialkové šaty s výstřihem do V, zapínáním za krkem a sukní tvořenou ze čtyř vrstev šifonových volánů. Saténový živůtek byl posetý kamínky a pod prsy přepásaný decentní saténovou mašlí. Kamínky byly i na spodních lemech volánů. Koupily k nim i stříbrné páskové boty na nízkém podpatku.

Po nákupu šatů se přesunuly do salónu, kde Alice dlouho váhala, co udělat s vlasy, ale nakonec dala na radu kadeřnice a nechala si ze svých oříškově hnědých vlasů udělat drdol na zátylku. Ashlyn do toho nemluvila, i přesto, že ji Alice žádala o radu. Byly to její vlasy a ona se musela cítit příjemně. Kosmetička jí poté decentně nalíčila, protože ač by se na takovou akci hodil večerní make up, tak Alice byla mladá a nepotřebovala ho. Nechali jí však udělat i manikúru. Jak Ashlyn řekla, nemohlo to ničemu ublížit.

"Jsme doma," zavolala Ashlyn, jakmile otevřela vchodové dveře.

Do chodby přiběhl Matthew, avšak zarazil se a vytřeštil oči, když jeho pohled padl na Alice. Po několika vteřinách se však usmál, doběhl k ní a pevně ji objal kolem nohou.

Ashlyn měla co dělat, aby se při pohledu na ně, nerozbrečela. Popotáhla a v tu chvíli k ní došel James, který ji objal kolem pasu. "Jsem rád, že tady Alice je. Matty ji zbožňuje," zašeptal.

Pohlédla na něj. "Není jediný, kdo ji zbožňuje," ujistila ho. Byla to pravda. Ashlyn si nedovedla představit život bez Alice. Byla úžasná. Pokaždé ráda s čímkoliv pomohla, což dohánělo k šílenství Emily, která se chtěla starat o ni. Stejně jako Tonyho, jenž ji chtěl vozit do školy, ale ona to vehementně odmítala.

"Pravda," zamumlal s úsměvem. Sklonil se a zlehka ji políbil. "Jak jsi to zvládla? Nebylo to na tebe moc?" zajímal se.

Potřásla hlavou. "Bylo mi zle jenom dvakrát," ujistila ho se zamrkáním.

Zašklebil se. "To je dvakrát víc než je mi libo."

Položila ruku na jeho paži. "Nic s tím nenaděláme. Musíme to zkrátka přečkat." Pokrčila rameny. Nesměla před ním dát najevo, že ji to zmáhá, protože pak by se o ni zbytečně bál a nikam by ji nepustil, což by nezvládla.

"Ale jak dlouho? Už by to mělo polevovat, ne?"

Povzdechla si. "Pokud to bude jako poprvé, tak to může travt klidně až do porodu. To zvládneme, neboj," ujišťovala ho.

"Neměl bych tohle říkat já tobě?"

Pousmála se. "Možná, ale já už si tím jednou prošla, takže vím, co čekat," zamumlala a bylo jí z toho smutno, neboť věděla, že ho o to připravila. Tehdy na něj byla tak moc naštvaná, že mu to tajila, jak nejdéle to bylo možné. Nebýt Abigail, tak by se snad o jejím prvním těhotenství nedozvěděl nikdy.

James se zamračil a pohlédl jí do oči. "Musíš se tím přestat trápit! Ash, myslel jsem, že už jsme se přes to přenesli!"

Polkla, aby uvolnila knedlík, který se jí usadil v krku. "To ty hormony. Nemůžu na to přestat myslet. Pořád se sama sebe ptám, co by bylo, kdybych ti to řekla, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Co by se stalo, kdybych si od tebe nechala pomoct. Co by bylo, kdybych o to dítě nepřišla." Poslední větu zamumlala a po tvářích jí začaly stékat slzy. Vymanila se z jeho objetí a doslova utekla do jejich ložnice, kde se na posteli schoulila do klubíčka.

"Zlato, neplač," zamumlal James, když o několik minut později vešel do místnosti. "Musíš se tím přestat trápit. Ubližuje ti to a zrovna teď je důležité, aby ses netresovala." Lehl si na postel těsně vedle ní a objal ji. "Já vím, že to je těžké, ale musíš myslet na sebe a na tohle dítě." Pohladil ji po břiše. "To první miminko nám nikdo nevrátí a my se s tím musíme naučit žít."

Popotáhla. "Copak to nechápeš? Já ho zabila!"

"Tak a dost! Nikoho jsi nezabila! Nebyla to tvoje vina!" Na Jamesovi bylo vidět, že toho má tak akorát dost.

Potřásla hlavou. "I ten doktor řekl, že kdybych se o sebe líp starala, tak se to nestane," připomněla mu. Jistě, řekl jí to, když u toho James nebyl, ale objevil se zrovna ve chvíli, kdy se dusila slzami a ona před ním důvod nezatajila.

"Ten doktor neví, o čem mluví! Sám přiznal, že nemůže s jistotou říct, že by to tak stejně nedopadlo." Na okamžik se odmlčel. "A tvoje doktorka ti řekla úplně to samé! Všechno do té doby bylo v pořádku."


Povzdechla si. Měl pravdu, samozřejmě, jenže to nic neznamenalo. Ne v tuhle chvíli. "Promiň. Asi je to těma hormonama. Nevím, kde mi hlava stojí a pořád nad tím přemýšlím."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama