5.kapitola

7. října 2018 v 16:31 | Hope |  Zasloužené štěstí
další kapitola, kterou jsem dopsala už v květnu k povídce, k níž jsem dlouho nic nepřidala...snad se bude líbit, mně se líbí ;o)


Brooke nemohla spát. Měla plnou hlavu nezvaného hosta, jemuž ustlala na gauči. Věděla, že se k němu nezachovala zrovna nejlíp, protože by se pro něj dokázala najít postel, jenže ona mu chtěla ukázat, kdo je tady pánem. Zdálo se však, že její plán se jí vymstil. Jistě, Jesse spal na pohovce, jež nebyla zrovna nejpohodnější, když přišlo na spaní, ale přijal to s takovou grácií, až se Brooke chtělo vzteky brečet. Nebylo to fér. Chtěla mu ublížit, ale on se nenechal. Prostě bez řečí přijal, co mu byla ochotná dát.

S povzdechem odhodila peřinu a vstala. Bylo načase, aby se omluvila. Vklouzla do pantoflí s kožíškem a z koupelny si vzala župan, než vyšla na chodbu. Tiše jako myška sešla po schodech. Před obývákem se zhluboka nadechla. Slyšela tlumené hlasy z televize, takže Jesse nejspíš ještě nespal, za což byla ráda. Nebyla si totiž vůbec jistá, jak by reagoval, kdyby ho vzbudila. Vešla do místnosti a odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost, neboť stála za pohovkou, na níž seděl.

Jesse se otočil a jeho obočí vylétlo překvapeně vzhůru. "Vzbudila tě televize?" zajímal se a ztlumil zvuk.

Brooke zavrtěla hlavou, přešla k pohovce a posadila se vedle něj, ovšem dala si pozor, aby mezi nimi bylo alespoň pár centimetrů místa. "Přišla jsem se ti omluvit."

Jeho rty zkřivil pobavený úsměv. "Vážně?"

Chladně na něj pohlédla. "Vážně!" odsekla. "Nechovala jsem se k tobě zrovna...přátelsky a mrzí mě to."

Jeho obličej zněžněl. "Z toho si nic nedělej. Já se ti prakticky bez oznámení nasáčkoval do domu. Kdyby tohle udělal někdo mně, tak taky neskáču zrovna radostí."

"I kdybych tím někým byla já?" vypadlo z ní a ruka jí okamžitě vylétla k ústům. "Promiň, tak jsem to nemyslela!" ujišťovala ho rychle s vytřeštěnýma očima.

Mrknul na ni. "Ty to můžeš udělat kdykoliv."

Její obočí vylétlo vzhůru. "I s dětma?"

Krátce se zasmál. "Bez dětí bych tě k sobě snad ani nepustil."

Brooke se usmála. Tohle byl ten Jesse, kterého si pamatovala a pro kterého měla slabost.

Natáhnul k ní ruku a pohladil ji po tváři. "Mrzí mě, že to máš teď tak těžké. Tohle si nezasloužíš."

Pokrčila mírně rameny. "To je prostě život. Nevybrala jsem si to, ale rozhodně nelituju toho, že u sebe mám děti. Jsou úžasné! Jen mě hrozně mrzí, že budou vyrůstat bez rodičů." Její poslední slova přešla ve vzlyk a slzy jí začaly stékat po tvářích. "Promiň." Nechápala, proč brečí. Myslela si, že už se s tím smířila. Ovšem může se vůbec člověk s něčím takovým někdy smířit?

Jesse si přisedl blíž a začal jí palci slzy otírat. "Nikdy se neomlouvej za svoje pocity." Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na rty.

Brooke se neodtáhla, místo toho zavřela oči a polibek mu opětovala. Slabý hlásek jí našeptával, že to není dobrý nápad, ale ignorovala ho. Nechtěla přemýšlet nad tím, co bylo nebo nebylo správné.

***

Brooke se s trhnutím probudila. Škvírou mezi závěsy jí do pokoje proudilo světlo a to by rozhodně nemělo, protože Robin s Maggie byli ranní ptáčata, což znamenalo, že ji vzbudili nejpozději v šest, v době, kdy byla ještě tma. Se zamračením otočila hlavu k nočnímu stolku a zamžourala na hodiny. Protřela si oči, zkontrolovala znovu čas a doslova vyskočila z postele. Nedokázala uvěřit tomu, že už bylo čtvrt na deset! Rychle vyšla na chodbu a chtěla vyrazit směrem k dětskému pokoji, ale zarazily ji hlasy, které k ní doléhaly z přízemí.

Vydala se tedy ke schodům a pomalu sešla dolů. Prošla prázdným obývacím pokojem do kuchyně. Ve dveřích se šokovaně zarazila. Maggie seděla mezi Gemmou a Sheilou a s úsměvem jedla palačinku, zatímco Robin seděl v židličce proti Jessemu, který ho krmil banánovou ovesnou kaší.

"Proč jste mě nevzbudili?" zajímala se.

Jesse k ní otočil hlavu a s úsměvem pokrčil rameny. "Vypadala jsi, že se potřebuješ vyspat, tak jsem vstal, když jsem slyšel Maggie."

"Tos vážně nemusel," ujistila ho, načež dodala: "Ale děkuji."

"Za málo."

"Podívej, Brooke, mám palačinky s čokoládou!" prohlásila Maggie a zvedla do vzduchu zbytek jídla, ruce hnědé od čokolády.

Zasmála se. "Vidím. Zasloužíš si je? Zůstala jsi v posteli celou noc?" chtěla vědět, protože Maggie měla dovolené palačinky nebo tousty s čokoládou pouze o víkendu a jen pokud zůstala celou noc v posteli.

Holčička nadšeně pokývala hlavou. "Řekla jsem Sheile, že můžu mít čokoládu, protože jsem zůstala v posteli v noci."

Její oči se zalily slzami. "Ty jsi moje hodná holčička," zamumlala dojatě.

Maggie vytřeštila oči. "Nebreč!"

Brooke popotáhla. "Když já si nemůžu pomoct." Otočila se na patě a vyběhla z místnosti. Zamířila do pracovny, kde se na pohovce schoulila do klubíčka a dala průchod slzám.

Strašně ji mrzelo, že její otec s manželkou teď nemůžou Maggie vidět. Nebylo to fér. Proč měla Brooke být ta, která zažívala tyhle chvíle štěstí se svými sourozenci, ale jejich rodiče u toho být nemohli? Copak si to nezasloužili?

Dveře do pracovny se tiše otevřely a do místnosti vešla Gemma. Posadila se vedle kamarádky a objala ji kolem ramen. Brooke si s hlasitým vzlykem položila hlavu na její rameno. "Tohle není fér. Proč tady taťka nemůže být, aby ji viděl? Proč tady nemůže být Dana? Jsou to přece její děti!"

"Zlato, život není vždycky fér, ale všechno se děje z nějakého důvodu."

Brooke potřásla hlavou. Typická Gemma, ve všem hledala to pozitivní a stála si za tím, že se špatné věci dějí z nějakého důvodu.

"Navíc, oni by nechtěli, aby ses tak trápila. Já vím, že není snadné se s tím vyrovnat, ale jednoho dne bude líp."

Trochu se odtáhla a pohlédla jí do očí. "Co když nebude? Co když se s tím nedokážu srovnat? Co když tím zničím život nejen sobě, ale i dětem? Oni přece za nic nemůžou!"

Gemma jí věnovala smutný úsměv a mírně pokrčila rameny. "Já nevím, zlato. Ale musíš věřit, že jednoho dne bude líp, jinak tě to zničí!"

"Už mě to ničí teď," zamumlala. "Ale zatím dokážu fungovat."

Její kamarádka si povzdechla. "Mám si na pár dní vzít děti? Aby ses dala trochu dohromady?"

Brooke zavrtěla rázně hlavou. "To jim nemůžu udělat. Sotva si tady zvykly." Nemohla to udělat ani sama sobě, neboť právě děti ji držely nad vodou.

"Tak si vezmu týden dovolenou a budu tady s váma. Jsem si jistá, že Sheila by to pro tebe taky udělala."

Smutně se usmála. "Je to sice lákavé, ale nemůžu to po vás chtít. Ty bys měla být se svým manželem a ne se mnou a Sheila by měla být s Benem."

Tentokrát to byla Gemma, kdo zavrtěl hlavou. "Oni to pochopí! Taky se o tebe bojí! Kdo myslíš, že nás sem poslal na víkend?" Dokončila s úsměvem.

"Bojíte se o mě zbytečně," zamumlala.

Gemma jí věnovala významný pohled. "Před chvilkou jsi mi potvrdila, že to tak není, takže se to teď nesnaž změnit, nebude to fungovat," upozornila ji.

Brooke věděla, že si protiřečí a její kamarádka se nenechá zmást, jenže nechtěla lidem přidělávat starosti. Nikdy nechtěla, ovšem někdy to i přes všechna svá předsevzetí a odhodlání porušila. Povzdechla si. "Stejně uděláš, co chceš ty, že jo?"


Gemma se pouze usmála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama