4.kapitola

15. září 2018 v 19:39 | Hope |  Všechno zlé je pro něco dobré
tuhle kapitolu mám napsanou už od května a to je asi tak jediné, co k ní chci říct ;o)


"Ahoj, tati," pozdravím ho tiše, když vejde do pokoje a Marek za ním z chodby zavře, ale ještě předtím na mě povzbudivě mrkne.

"Marek říkal, že byly nějaké komplikace, ale nechtěl mi říct jaké," začne taťka, sedne si na okraj postele a chytí mě za ruku. "Prosím tě, co se dělo? Řekni mi, že jsi v pořádku."

Přikývnu. "Jsem v pořádku," ujistím ho a zhluboka se nadechnu. "Ale potratila jsem." Nemá cenu chodit, kolem horké kaše, taťka by to stejně neocenil.

Vytřeští oči. "Cože? Tys byla těhotná?"

Pokrčím rameny. "Prý jo, ale nevěděla jsem o tom. Tati, v tomhle mi musíš věřit! Nikdy bych v pátek nepila, kdybych to věděla. Přísahám! A na tu kladinu bych taky nevlezla," zamumlám, než se rozbrečím. Nechápu, jak je možné truchlit po něčem, o čem jsem ani nevěděla, ale očividně je.

Taťka mě obejme a přitáhne do náručí, zabořím obličej do jeho ramene. "Zlatíčko, nebreč. Všechno bude dobré."

Nejsem si jistá, že to tak opravdu bude, ale vymlouvat mu to nebudu, nemělo by to cenu. Malá část mě samotné je asi i ráda, že se to stalo, protože dítě s Tomášem je to poslední, co právě teď potřebuju. Jenom při představě toho, že bychom tím dítětem byli do smrti spojení, se mi dělá zle, ovšem líto mi to je. Ono přece za nic nemohlo.

"Eliško, záleží jenom na tom, že jsi v pořádku," ujistí mě.

Přikývnu. Má pravdu, hlavní je, že jsem v pořádku. Jsem za to ráda, kvůli němu, protože si nedovedu představit, že by přežil, kdyby se mi něco stalo. Nebo Katce a Kryštůfkovi, když na to přijde.

***

Domů nakonec nejdu v úterý, ale o dva dny později, což mi zase tak moc nevadí. V nemocnici totiž dostávám léky proti bolesti a můžu celé dny spát, jenže s tím je konec, jakmile se v mém pokoji objeví Katka, která nechala Kryštofa se svou sestrou u nás a přijela pro mě.

Cestou domů víceméně mlčíme, nechci se o ničem bavit, což Katka respektuje a já jí za to nemůžu být vděčnější. Od taťky vím, že jí řekl o těhotenství i potratu a vzhledem k tomu, že si před Kryštůfkem také prošli potratem, tak vím, že by bylo dobré, kdybych si o tom s ní promluvila. Také ovšem vím, že Katka to tehdy nesla těžce a nechci otevírat staré rány.

"Děkuju," zamumlám s úsměvem, když zastaví ve dvoře.

"To vůbec nestojí za řeč," ujistí mě. Vystoupí z auta, z kufru vytáhne berle, které mi podá a tašku s věcmi, tu mi však nedá.

"Já si tu tašku můžu vzít sama," ujistím ji.

Katka s úsměvem zavrtí hlavou. "Kdepak. Takhle to budeš mít snazší."

Povzdechnu si. "Káťo, vážně. Až se vrátím do školy, tak to taky budu muset nějak zvládnout."

Věnuje mi pohled. "To je až za dlouho. Teď si užij toho, že máš někoho, kdo to může udělat za tebe."

"Tak děkuju."

O berlích dohopsám ke dveřím, které se otevřou a v nich stojí Magda s bráškou v náručí. "Ahoj, Magdi," pozdravím. Vhopsám dovnitř a při pohledu na schody, které budu muset zdolat, si povzdechnu.

"Pojď si první odpočinout a naobědvat se," vyzve mě Magda, které můj povzdech neunikl.

Pokývu hlavou, opřu berle o zeď, sundám si bundu a pantofle, znovu si vezmu berle a než se vydám ke kuchyni, usměju se na brášku. "Ahoj, Kryštůfku. Nezlobil jsi tetu?"

"E!" vyhrkne a natahuje ke mně ruce.

Můj úsměv trochu povadne. "Vezmu si tě v kuchyni, jo? Teď nemůžu." Vím, že to nechápe, ale ani to mě nezastaví, abych s ním mluvila jako s rovnocenným.

V kuchyni se posadím ke stolu a jsem nesmírně vděčná za to, že jsem doma.

"Dáte si kafe nebo čaj?" chce vědět Katky sestra.

"Dala bych si černý čaj, ale klidně si ho udělám," ujistím ji rychle.

Magda mi věnuje nevěřícný pohled. "Ty máš mít klidový režim! To, že nedělám na chirurgii, ještě neznamená, že si nic nepamatuju, takže hezky seď, tady máš Kryštůfka," posadí mi ho na klín, "a já to připravím. K obědu jsou zapečené brambory, dáš si?"

"Děkuju." Usměju se na ni. Vzhledem k tomu, že vídám Magdu jenom v civilu, tak občas zapomínám, že je zdravotní sestra. Pracuje v nemocnici na porodním, ale předtím byla na pohotovosti a chirurgii. Asi dva měsíce byla na dětské onkologii, ale tam ji to psychicky vyčerpávalo, tak si zažádala o přeřazení.

Katka se připojí ke své sestře, aby jí pomohla. Musím obdivovat, jak jsou sehrané. Je na nich vidět, že spolu v kuchyni tráví spoustu času nebo tedy trávily, než se Katka nastěhovala sem.

Holky přede mě postaví hrnek s čajem a talíř s obědem, načež se samy posadí ke stolu s kafem. "Děkuju," zamumlám, ale k jídlu se moc nemám. Logicky vím, že bych měla mít hlad, naposledy jsem měla rohlík ke snídani, ale jsem nějak bez chutě.

"Jsi v pořádku?" Magda si mě měří starostlivým pohledem.

"Jo," ujistím ji a rozhodnu se si alespoň sousto dát. "Je to moc dobré," ujistím je, když dožvýkám.

"Ty nemáš chuť k jídlu, co?" prohodí Katka. Zní to sice jako otázka, ale já vím, že není.

Zavrtím hlavou. "Moc ne, ale já trochu sním, neboj. Jenom asi ne hned teď."

Moje nevlastní mamka ke mně přes stůl natáhne ruku a položí ji na mou. "To nevadí. Já jsem na tom byla stejně, když jsem se vrátila z nemocnice. Je to normální."

Popotáhnu. "Není to fér. Já jsem o tom dítěti nevěděla! Nemám proč truchlit." Ztěžka polknu, abych uvolnila knedlík, který se mi udělal v krku.

"To není pravda," ujistí mě Magda. "Přišla jsi o dítě a nezáleží na tom, jestli jsi o něm věděla nebo ne. Navíc tvoje tělo je plné rozbouřených hormonů, chvíli potrvá, než bude všechno tak jako dřív."

"Jenže já chci, aby všechno bylo jako dřív teď!" vyhrknu a uvědomuju si, že zním jako malé dítě, jenže si nemůžu pomoct.

Magda se zvedne, vezme si ode mě Kryštofa, kterého předá Katce, posadí se vedle mě a obejme mě kolem ramen. "Eliško, nebude to trvat zase tak dlouho, neboj. Já vím, že teď si to nedovedeš představit a že je ti toho dítěte líto, ale stejně by jsi o něj přišla. Možná ne hned ten den, ale nejpoději do týdne určitě. Ty za ten potrat nemůžeš! I kdybys udělala všechno jinak, tak se to stane. Četla jsem tvoji zprávu, nedalo se tomu zabránit."

Nestačím žasnout, jak přesně Magda vystihla mé pocity. "Slibuješ?"

Věnuje mi povzbudivý úsměv. "Slibuju."

Obejmu ji kolem krku. "Děkuju. Strašně moc!"

***

Odpoledne, když sedím na posteli s nohama nataženýma před sebou a snažím se soustředit na učení, protože zkoušky nepočkají, slyším zvonek a pak hlasy, ale nevěnuji tomu příliš pozornosti. Nejspíš jde stejně jenom o pošťačku, proto mě překvapí, když mi o chvíli později někdo zaklepe na dveře.

Trochu se zamračím. "Dále," zavolám a překvapeně zamrkám, když ve dveřích spatřím Marka.

"Ahoj," pozdraví mě a vejde dovnitř.

"Ahoj. Co tady děláš?" zajímám se.

Pokrčí rameny. "Přišel jsem se podívat, jak ti je."

Moje obočí vylétne vzhůru. "To takhle vždycky chodíš po pacientech?"

"Jenom po těch, kteří bydlí dvě ulice ode mě," prohodí s úsměvem.

"Klidně si sedni," vyzvu ho a ukážu na místo vedle sebe, protože mě znervózňuje, když postává u mojí postele.

Moji nabídku přijme a posadí se tak, aby na mě viděl. "Tak jak se cítíš?" zajímá se.

Pokrčím s povzdechem rameny. "Koleno mě bolí a nemám chuť k jídlu, ale jinak je mi celkem dobře. Magda, Katky sestra, mi docela pomohla, když mi řekla, že se vážně nedalo nic dělat."

Zatváří se ublíženě, ale na rtech mu pohrává smutný úsměv. "To jsem ti říkal taky."

"Já vím, jenže já si pořád myslím, že jsem tomu mohla nějak zabránit," přiznám se. Je pro mě snazší o tom mluvit s Markem, s nímž se skoro neznám, než s vlastní rodinou.

Zlehka se dotkne mé ruky. "Časem se to zlepší, neboj," ujistí mě.

Znovu si povzdechnu s pohledem upřeným na naše ruce. "To mi říkají všichni."

"Já vím, že ti to teď připadá jenom jako prázdná slova, ale vážně to tak bude." Na okamžik se odmlčí. "A kdyby ne, tak můžeš vždycky vyhledat profesionální pomoc."

Krátce, nevesele se zasměju. "Jako cvokaře?"

"Stačil by psycholog," ujistí mě.

Pouze pokývu hlavou. Co bych na to taky měla říct?

"Včera u nás byl tvůj taťka," prohodí zničehonic.

Pohlédnu na něj. "Vážně?" Ve středu většinou pracuje dlouho a tak pak nikam nechodí, alespoň co vím já.

Marek přikývne. "Jo. Pojedou i s tvým dědou o víkendu vystěhovat Tomáše."

"Cože? Říkala jsem mu, ať to nechá být! Dokážu ho z toho bytu dostat sama." Tedy doufám. Tomáš nepatří mezi lidi, s nimiž je nejsnazší pořízení. Vždycky trvá dlouho ho k něčemu přinutit a z toho, co mi sám řekl do telefonu, vím, že se z bytu dobrovolně hnout nehodlá. Pořád však doufám, že se mi ho povede přemluvit, aby šel po dobrém.

Marek mi věnuje významný pohled. "Jedině snad, že bys ho přetáhla holí," zažertuje.

Usměju se. "Vidíš to, to mě nenapadlo."

Oba se rozesmějeme a je to skvělý pocit. Možná se nakonec přes to všechno, co se mi za poslední dobu stalo, dokážu přenést sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama