3.kapitola

24. července 2018 v 20:05 | Hope |  Všechno zlé je pro něco dobré
tak trochu jsem ztratila pojem o čase...asi to bude tím, že za 6 dní letíme do Izraele a tak se toho pomalu děsím, protože to byl vždycky můj sen - letět na třitýdenní pracovní dovolenou =o/ ale teď už s tím stejně nic nenadělám, tak je to jedno


O hodinu a půl později už za sebou mám rentgen, znovu sedím na lehátku a Hanin syn mi oznamuje, že se bez operace neobejdu. Taky mi lítostivě oznamuje, že s gymnastikou je nadobro konec.

Té poslední poznámce se nemůžu nezašklebit. "S gymnastikou byl konec už před osmi lety," prohodím kysele.

Za normálních okolností bych nad tím mávla rukou. Osm let se tvářím, že mi denodenní tréninky nechybí, že je mi dobře bez bolestí svalů a do krve rozedřených rukou, jenže dneska nedokážu předstírat. Netvrdím, že bych kvůli gymnastice každou noc brečela - to už dávno ne -, ale občas mi chybí. Nebo mi spíš chybí to, co představovala. Byla to jediná věc, která mi ještě připomínala maminku. To ona mě přihlásila na balet a později na gymnastiku. To ona mi vybrala můj první leotard. To ona se mnou jezdila na tréninky.

"Jenže já jsem koza pitomá, která se dneska chtěla předvést," zamumlám.

Marek se na mě podívá s povytaženým obočím. "Nejsi na sebe trochu moc tvrdá?"

Podívám se na něj. "To rozhodně nejsem," ujistím ho.

S povzdechem zavrtí hlavou. "Tyhle věci se stávají pořád."

"To možná stávají, ale já se měla soustředit a ne myslet na," zarazím se, "kraviny."

Marek mi věnuje smutný úsměv. "Na tom už teď nezáleží. Hlavní je, abychom to koleno spravili, ať s ním nemáš větší problémy, než je nutné."

Přikývnu. "Takže kdy půjdu na operaci?" zajímám se s povzdechem.

"Napsal jsem tě na zítra odpoledne. Do té doby ti dáme léky proti bolesti." Zlehka se dotkne mojí paže a pohlédne mi zpříma do očí. "Hlavně se tím netrap," nabádá mě.

Povytáhnu obočí. "Neboj," zamumlám. Sama ale dobře vím, že výčitkám se neubráním. Obzvlášť až dorazí taťka. Zdá se, že tenhle rok zakončím samými problémy.

***

"Zlato, cos vyváděla?" zajímá se taťka, jakmile po krátkém zaklepání otevře dveře.

Povzdechnu si. Na to samé se mě ptal, když jsem mu volala, ale já o tom odmítla mluvit po telefonu. Jen jsem ho ujistila, že budu v pořádku, ať se o mě nebojí. Z jeho výrazu však poznám, že se o mě bál víc než dost. "Seskakovala jsem z kladiny," zamumlám s úšklebkem.

Přisune si k mojí posteli židli, na níž se posadí. "Tohle se ti vůbec nepodobá. Jana říkala, že to byla stejná sestava, kterou jsi dělala aspoň stokrát." Chytne mě za ruku. "Co se stalo? Kdo ti předtím volal?" Prohlíží si mě přimhouřenýma očima.

Znovu si povzdechnu. Měla jsem čekat, že holky taťku informují. A vlastně je to možná dobře, alespoň mě nebude považovat za úplné nemehlo. "To volal Tomáš. Křičel na mě, vyhrožoval, že se z bytu nehne. A další věci, o kterých ti vážně říkat nechci. Není to něco, co bys potřeboval slyšet." Pokrčím rameny. "Nedokázala jsem se kvůli tomu soustředit a to je důvod, proč jsem skončila tady."

Taťka stiskne moji ruku pevněji. "Z toho bytu do konce roku vypadne, i kdybych ho měl sám vystěhovat," prohlásí rázně.

"Tati, prosím tě, nerozčiluj se. On za to nestojí," přesvědčuju ho, ale sama dobře vím, jak marné to je. Protože když si taťka něco vezme do hlavy, tak s ním nikdo a nic nehne.

"Ty seš dobrá! Skončíš kvůli němu v nemocnici a já se nemám rozčilovat? Co jiného bych měl dělat, když ti takhle ublížil?" zajímá se s povytaženým obočím.

Zrudnu, neboť netuším, co mu na to říct. Vím, že se o mě bojí, vždycky tomu tak bylo, jenže nechci, aby se kvůli mně rozčiloval.

"Promiň," omluví se s povzdechem.

Zavrtím hlavou. "To nic, tati. Máš právo se zlobit, já vím, že jo."

Tentokrát je to on, kdo si povzdechne. "Kdy jdeš na operaci?" zajímá se.

Pousměju se. "Ty ses na to nikoho nezeptal?"

"Samozřejmě, že jsem se ptal, ale nikdo v téhle zatracené nemocnici mi nechtěl nic říct. Jsem přece jenom tvůj otec." Zašklebí se.

"Hanky syn by ti to řekl," prohodím a vím, že mám pravdu. Taťka se s Valentovými zná už dlouho. S Markovým otcem, který se mimochodem taky jmenuje Marek a vlastní autoškolu, chodí pravidelně hrát fotbal.

Taťka mávne rukou. "Ten měl pacienta. Ale sestřička říkala, že ho sem pošle hned, jak bude volný."

Chci si z taťky začít utahovat, ale ozve se zaklepání na dveře, a aniž by člověk za nimi čekal na vyzvání, otevřou se. Ve škvíře se objeví Markova blonďatá hlava.

"Dobrý den," pozdraví, než vejde dovnitř a pořádně za sebou zavře. "Jak ti je?" zajímá se.

Usměju se na něj. "Dobře. Dík za léky proti bolesti, skoro to koleno necítím."

"To byl záměr. Bolestí si užiješ ještě dost při rehabilitacích," ujistí mě s lítostivým výrazem.

"Horší než kotník to určitě nebude." Zarazím se. "Vlastně počkej, horší než kotník byly puchýře v puchýřích. To byla lahůdka," ujistím ho.

Krátce se zasměje. "Když si z toho dokážeš dělat srandu, tak ti musí být dobře."

Taťka si odkašle.

"Dobrý den, pane Kučero," pozdraví ho s úsměvem Marek. "Sestřička říkala, že se mnou chcete mluvit. Vypadala docela vyděšeně." Mrkne na něj.

Taťka se začervená a já si ani nechci představovat, jak moc musel vyvádět. "Měl jsem strach o Elišku a ona mi nechtěla nic říct," zamumlal. "Než pojedu domů, tak se jí omluvím."

"Dobře." Marek se zhluboka nadechne. "Tak teď k Elišce. Zítra odpoledne jí to koleno odoperuju, a pokud všechno půjde podle plánu, tak ji v úterý pustíme domů. Pak ji čeká rehabilitace a alespoň půl roku bez větší zátěže, než je nutné." Zpříma mu pohlédne do očí. "Jak už jsem ale říkal Elišce, tak s gymnastikou je konec."

"S tou je konec tak jako tak, má šrouby v kotníku," připomene taťka.

"To jsem mu taky říkala," zamumlám s povzdechem.

***

"Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím doktora ráda," zamumlám, když otevřu oči a spatřím mírně se usmívajícího Marka.

Pobaveně zavrtí hlavou. "To se vsadím."

"Znamená to, že operace dopadla dobře?" zajímám se. Předpokládám, že kdyby tomu tak nebylo, tak se neusmívá, ale ujistit se musím.

Marek zvážní a s povzdechem se posadí na okraj postele. "Operace kolene dopadla skvěle," ujistí mě, načež se na okamžik odmlčí, "ale málem jsi vykrvácela."

I přes únavu, která je, jak moc dobře vím, následkem narkózy, se krátce zasměju. Jsem si jistá, že si musí dělat legraci. "Při operaci kolene?"

Zavrtí hlavou. "Nešlo o koleno. Ještě než jsme pořádně začali, tak jsi začala krvácet. Nevěděli jsme, o co jde, takže nám hledání příčiny zabralo docela dost času." Chytí mě za ruku a mně je jasné, že se mě snaží uklidnit, než to na mě vybalí. "Potratila jsi."

Zírám na něj jako na blázna. Jestli jsem si myslela, že si dělal legraci předtím, pak netuším, co si myslet teď. Já a těhotná? To těžko! "Já ale nebyla těhotná," ujistím ho.

"Možná jsi o tom jenom nevěděla, protože já mám ultrazvuk a lékařskou zprávu, které to potvrdili," namítne jemně.

Zavrtím hlavou. "Ne! Od střední beru prášky. Za celé ty roky jsem ani jednou nezapomněla. Já nemůžu být těhotná." Nejsem si úplně jistá, koho se svým prohlášením snažím přesvědčit.

"Nebyla jsi v poslední době nemocná?" chce vědět.

Zamračím se. Možná za to může doznívající narkóza, ovšem vůbec nechápu, proč se mě na to ptá. "Asi před měsícem jsem měla angínu, ale jak to s tím souvisí?"

"Takže jsi brala antibiotika," prohodí.

Neměl by tohle vědět sám moc dobře? Je to doktor, určitě ví, že angínu jinak nevyléčím. "Samozřejmě! Měla jsem angínu!" Uvědomuju si, že s ním mluvím jako s malým dítětem, jenže pomalu ztrácím trpělivost.

Stiskne mou ruku. "Antibiotika mohou snížit účinnost antikoncepce."

Chvíli na něj beze slova hledím, než mi dojde, co právě řekl. To samozřejmě vím, vždycky jsem si na to dávala pozor! "Já byla vážně těhotná?" ptám se, jako kdyby mi to až teď došlo.

Marek několikrát přikývne. "Mrzí mě, že jsi o to dítě přišla."

Zavrtím hlavou. "O to ani tak nejde," ujistím ho a myslím to vážně. Netvrdím, že děti jednoho dne nechci, ovšem chtěla bych je s někým, kdo mě nebude podvádět na každém rohu. Spíš jde o fakt, že jsem byla těhotná, neměla o tom ani ponětí a o to dítě přišla.

Podívám se na Marka s vytřeštěnýma očima. "Já v pátek pila! Je to důvod, proč jsem o něj přišla? Nebo to je, kvůli tomu, že jsem nebyla dost opatrná?" Schovám obličej do dlaní. "Proboha, co jsem to provedla?"

Chytí mě za ramena. "Neudělala jsi nic špatně," ujistí mě rázně. "S největší pravděpodobností bys potratila tak jako tak."

Odtáhnu ruce z obličeje a podívám se na něj. "Určitě?"

Povzdechne si a věnuje mi smutný úsměv. "Určitě. Tyhle věci se zkrátka stávají. Udělali jsme ti i krevní testy a nic nenasvědčuje tomu, že bys v budoucnosti nemohla mít zdravé dítě. V tomhle mi musíš věřit."

Kousnu se do rtu. Měla bych mu věřit, v tomhle by mi jistě nelhal, jenže důvěra je v tuhle chvíli zatraceně těžká a proto pouze přikývnu.

"Byl tady taťka?" rozhodnu se změnit téma.

"Čeká na chodbě."

Pokusím se posadit, ale Marek mě přidrží na místě.

"Opatrně! Ztratila jsi dost krve," upozorní mě.

"Řekl jsi mu o tom těhotenství?" chci vědět a odpovědi se upřímně bojím. Pokud by se o tom taťka měl dozvědět, tak jedině ode mě.

Markovo obočí vylétne vzhůru. "Neřekl. Ví, že tam byly komplikace, ale nezná důvod. Jsem si ale jistý, že bude chtít vědět pravdu."

"Děkuju," zamumlám a trochu se uvolním.

"Jsem vázaný lékařským tajemstvím," připomene mi jemně.

"Já vím," ujistím ho. "Jenže znám taťku a hádám, že se jen tak odbýt nedal."

Marek se krátce zasměje a jeho zelené oči přitom pobaveně zajiskří. "To teda nedal, ale respektovat to nakonec musel."

"Takže je starostí bez sebe a do toho ještě zuří," prohodím. "Skvělá kombinace." Ušklíbnu se. Znám taťku a vím, že pro něj muselo být těžké spokojit se s tím, co mu Marek mohl říct. Vždycky se o mě bál a od té doby, co jsem se odstěhovala na druhou stranu republiky, ještě víc. Jistě, kdykoliv mohl požádat dědu, aby se za mnou stavil, ale ten mu k tomu řekl své. Děda vždycky respektoval to, že jsem dospělá a nebál se to taťkovi připomenout.

"A než jsem tě šel budit, tak telefonoval s tvým dědou."

"Super. Tak teď už mě ani ten nepustí z očí," zamumlám. Je mi jasné, jak to odteď bude. Děda bude taťkovi hlásit každou maličkost. Možná nebylo stěhování k němu tak dobrým nápadem, za jaký jsem ho měla.

Marek mě poplácá po ruce. "Jsem si jistý, že to bude v pohodě."

Nevěřícně na něj pohlédnu. "Tak to neznáš taťku." Povzdechnu si. Všechno se mi nějak vymyká z rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama