12.kapitola

19. června 2018 v 23:50 | Hope |  To Be Honest
jsme za polovinou června, tak by asi bylo vhodné zveřejnit kapitolu...a vzhledem k tomu, že tuhle jsem dopsala už v březnu, tak to padlo na ni ;o)


Faithin telefon začal vyzvánět a ona bez přemýšlení hovor přijala. Předpokládala, že jí volá Nikolas, tak jak to měl ve zvyku. Proto byla překvapená, když slyšela Alecův hlas. Její srdce se rozbušilo strachy.

"Co chceš?" vyštěkla, jakmile ji pozdravil.

"Chci s tebou mluvit," prohodil jednoduše a nezdálo se, že by ho její chladné chování odradilo.

"Tak mluv," vyzvala ho.

Slyšela, jak si povzdechl. "Nemůžeme se sejít?"

"Ne," ujistila ho rychle. Nechtěla ho už nikdy v životě vidět. Pravda, vždy byla šance, že by na něj mohla narazit na ulici, ale tam by ho mohla byz výčitek svědomí ignorovat.

Další povzdech. "Fajn. Tak po telefonu." Na chvíli se odmlčel. "Přemýšlel jsem o tom, co jsi mi řekla a uvědomil jsem si, že pokud je to dítě moje, tak ho chci."

Faith se zatmělo před očima a prudce se nadechla. "Co myslíš tím, že ho chceš?" zajímala se šeptem a odpovědi se upřímně bála. Nikdy nedokázala říct, co se Alecovi honilo hlavou a tentokrát to platilo dvojnásob.

Krátce, pohrdavě se zasmál. "To, že chci testy otcovství a pokud se ukáže, že je ten fakan můj, tak o něj s tebou budu bojovat a věř mi, že se nevzdám, dokud nevyhraju."

Faith se musela chytit nočního stolku, protože ač seděla na posteli, tak měla pocit, že každou chvíli omdlí. "Ne!" vykřikla. "Nikdy ti ho nedám!"

"S tím jsem počítal," ujistil ji, "a proto je tady jednoduché řešení."

Položila si ruku na břicho a se zatajeným dechem se zeptala: "Jaké?"

"Dáš mi půl mega a už o mně nikdy neuslyšíš."

Přerývaně se nadechla. "Můžu si to rozmyslet?" chtěla vědět. Potřebovala o tom mluvit s Nikolasem, než dojde k unáhlenému rozhodnutí. Nehledě na to, že takový obnos peněz neměla a Alec to moc dobře věděl.

"Fajn. Máš na to den. Zítra se ti ozvu," oznámil a s tím hovor ukončil.

Faith zírala do prázdna a netušila, co dělat. Jednou věcí si však byla stoprocentně jistá, svého dítěte se nikdy nevzdá. Zhluboka se nadechla a vytočila Nikolasovo číslo. Přijal hovor po prvním zazvonění.

"Ahoj, zlato, děje se něco?"

Rozvzlykala se. "Volal mi Alec," dostala ze sebe. "Chce půl miliónu, abych si mohla nechat dítě, jinak se se mnou bude soudit. Niku, já nevím, co dělat!"

Slyšela, jak své asistentce nařizuje, aby všechny jeho dnešní schůzky zrušila. "Jsem na cestě domů! Budu tam jak nejrychleji to půjde. Hlavně mu nezvedej telefon, kdyby ti zase volal, dobře?"

Přikývla, než si uvědomila, že ji nemůže vidět. "Dobře," zamumlala. "Prosím tě, pospěš si."

***

Nikolas se k Faith dostal v rekordním čase. Minimálně jednou projel na červenou a rozhodně nedodržel limit rychlosti, ale nezajímalo ho to. Potřeboval se dostat za těhotnou ženou, kterou nadevše miloval. Nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby musela Faith být na všechno sama déle než bylo nutné. Alec byl případ pro psychiatra už předtím, jenže teď ji vydíral a Nikolas to rozhodně nehodlal přejít mávnutím ruky. Už při nastupování do auta v hotelových garážích volal na policii a vše nahlásil s tím, že se jim ozve, až mu Faith řekne, co přesně se stalo.

Po příchodu do bytu si ani nesundal boty. Nechtěl ztrácet čas. "Faith? Kde jsi?" zavolal do bytu.

"V koupelně," ozvalo se slabé zavolání.

Na nic nečekal a běžel do ložnice, kde se vydal k pootevřeným dveřím koupelny. "Faith!" vyhrkl a vrhl se k její postavě sklánějící se nad záchodovou mísou. "Jsi v pořádku?" chtěl vědět.

Zvedla k němu oči a se zavzlykáním zavrtěla hlavou. "On mi chce to dítě vzít." Rozplakala se a vrhla se mu kolem krku.

"Ššš," utěšoval ji, zatímco ji hladil po vlasech. "Mám tě," ujistil ji. "Nikdy mu to nedovolím."

Potřásla hlavou. "On se tě ptát nebude."

"Pořád je tady šance, že je to dítě moje!" upozornil ji ostřeji, než zamýšlel.

"Jenže bez testů otcovství nebudeme vědět, čí to dítě je," zamumlala se strachem v očích.

Nikolas by rád věřil, že to byl strach ze ztráty dítěte, ale moc dobře si uvědomoval, že tomu tak být nemuselo. "Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Co se testů týče, necháme je udělat hned, jak se to malé narodí, ale Alecovi peníze nedáme!"

"Ale co budeme dělat do té doby, než porodím? Budeme žít v nejistotě!" Zhluboka se nadechla. "Než jsi přijel, tak jsem hledala další možnosti a dá se zjistit, kdo je otcem ještě před narozením."

Chvíli na ni beze slova zíral. "Jak moc je to nebezpečné?" zajímal se. Svým způsobem chápal, že to Faith chce vědět, co nejdřív, ale nelíbilo se mu to.

Faith se roztřeseně nadechla. "Rizika tam jsou," přiznala tiše.

"Jak moc?" naléhal.

"Dost na to, abych věděla, že to není dobrý nápad."

"Tak proč to chceš podstupovat?" chtěl vědět. Důvody znal, ač mu je sama zatím neřekla. Znal ji. Věděl, jak přemýšlí.

"Potřebuju vědět, čí je to dítě. Nechci, abys musel vychovávat dítě jiného chlapa." Setřela si hřbetem ruky slzy z tváří.

Nikolas na ni šokovaně hleděl. Ano, věděl, že to dělá kvůli Reynoldsovi, ale nikdy by ho nenapadlo, že to dělá i kvůli němu. Navíc, když jemu bylo úplně jedno, kdo je otcem. Chytil ji jemně za ramena. "Mně je ale ukradené, jestli je to dítě moje! Je tvoje a to je to jediné, na čem záleží!"

Potřásla hlavou, v očích novou várku slz. "Já to ale potřebuju vědět."

"Proč? Proč chceš ohrozit život dítěte? Proč nemůžeš těch několik měsíců počkat?" zajímal se.

Popotáhla. "Protože pokud to dítě není tvoje, tak by nebylo fér, abys ho vychovával," přiznala.

Nikolas chápal, co mu tím chtěla říct, aniž by ta slova vypustila z úst a proto na ni hleděl jako na blázna a stisk jeho rukou na jejích pažích zesílil. "Ty ode mě chceš odejít, když to dítě nebude moje, že jo?" Na okamžik se odmlčel. "Poslouchala jsi vůbec, co jsem ti řekl? Mně je jedno, kdo je otec! Nedovolím ti ohrozit život dítěte, které za nic nemůže!" upozornil ji.

Smutně se na něj usmála. "Tohle rozhodnutí ale není na tobě."

Pokýval hlavou, pustil ji a o krok ustoupil. "Co když se ukáže, že je to dítě moje a my o něj díky tomu testu přijdeme? Dokážeš pak sama se sebou žít?" Zarazil se. "Dokážeš se sebou žít, ať už je to dítě kohokoliv a ono nepřežije?" zajímal se šeptem. Nebylo to fér, ale potřeboval, aby si to rozmyslela. Potřeboval, aby se na chvíli zastavila a o všem přemýšlela.

"Pořád záleží na mně," hlesla tiše, její hlas však postrádal přesvědčení.

Nikolas potřásl hlavou. "Fajn. Dělej, jak myslíš." S těmi slovy vyšel z místnosti a nasledně i bytu.

***

Faith sebou trhla, když slyšela bouchnutí vchodových dveří, načež si překryla obličej dlaněmi a rozplakala se. Tohle nechtěla. Nechtěla zničit jedinou jistotu, kterou právě v životě měla. Nechtěla o Nikolase přijít. Milovala ho.

Roztřeseně se nadechla. Než řekla Nikolasovi o svém plánu, tak si myslela, že by pro ni bylo vysvobozením, kdyby věděla, kdo je otec. Teď si tím však nebyla vůbec jistá. Ať už bylo riziko potratu sebemenší, vždy tam bylo a pravdou zůstávalo, že by to sama sobě nikdy neodpustila, kdyby k němu došlo. A vůbec nezáleželo na tom, zda to dítě bylo Nikolasovo nebo Alecovo. To dítě bylo tak jako tak nevinné a za chyby svých rodičů - či spíše její chyby - nemohlo.

***

"Omlouvám se. Nechtěla jsem tě naštvat," zamumlala Faith toho večera, když Nikolas vešel do ložnice.

Povzdechl si, sundal si sako a kravatu a rozepnul si dva horní knoflíčky košile. "Já se omlouvám, neměl jsem tak vyletět. Já jen," vjel si rukou do vlasů, "nechci, abys toho pak litovala. Oba moc dobře víme, že je to nebezpečné. Nejenom pro dítě, ale i pro tebe!" Naklonil se k ní a vzal její obličej do dlaní. "Nechci o tebe přijít!" Přitiskl své rty na její. "Miluju tě," zašeptal.

Krátce se zasmála. "Přesně tohle mě napadlo, když jsi odešel," svěřila se. "Já o tebe taky nechci přijít, protože tě miluju." Zhluboka se nadechla. "A proto jsem se rozhodla, že to neudělám. Nepůjdu na ty testy. Můžu počkat, dokud se to dítě nenarodí." Pokrčila rameny. "Stejně se za tu dobu nic nezmění."

Nikolas se mírně zamračil a pozorně ji pozoroval. "Jsi si jistá? Protože já o tom přemýšlel a podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoliv." Pokrčil rameny. "Navíc, jsem mluvil s Demi a ona zná skvělou lékařku."


Rozhodně přikývla. "Jsem! Měl jsi pravdu. Kdyby se něco stalo, tak bych si to nikdy neodpustila."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama