13.kapitola

21. května 2018 v 0:57 | Hope |  Srdci neporučíš
múza se dostavila a díky tomu už mám rozepsanou i kapitolu následující ;o)


Jak jsem slíbila, tak taky udělám a večer zvoním u domu Králových. Za vraty na mě s vrtěním ocasu vyčkávavě čeká Sára. Nevejdu však, dokud se ve dveřích neobjeví Dominikova hlava. Sára mi jde celou cestu od branky ke dveřím po boku a já ji bez přestání drbu na hlavě. Jakmile jsem skoro u Nika, z kapsy vylovím psí sušenku a hodím ji Sáře, ta ji chytí ještě ve vzduchu a odběhne s ní do boudy.

"Ahoj," zamumlám, než se postavím na špičky a s rukama kolem jeho krku dám Nikovi pusu.

"Pojď dovnitř, je strašná kosa." Udělá krok od dveří, abych mohla vejít.

Musím uznat, že má pravdu. Pokud jsem si myslela, že odpoledne byla zima, tak pro teplotu teď nenacházím slov. Navíc jsem přes sádru ani nenasadila rukavici a jelikož se mi nechtěly hledat taťkovy náhradní, tak jsem vyrazila bez nich, což byla velká chyba.

Po tom, co si sundám kabát a kozačky, se zastavím a zaposlouchám do zvuků v domě. Z konce chodby, kde mají obývací pokoj se tiše ozývá televize a z patra hudba. "Páni, tady je klid," zamumlám a napadne mě, že jsem udělala dobře, když jsem do kabelky přihodila sešit z dějepisu. Ne, že bychom se nedokázali zabavit jinak, ale já potřebuju maximálně hodinu.

Dominik mě s úsměvem vezme za ruku a vede po schodech nahoru. V pokoji za námi pak zavře dveře a já zjistím, že hudba, jež jsem slyšela dole, byla právě jeho. Pohled mi padne na jeho postel, na níž má rozložená skripta. "Musíš se učit?" zajímám se s nadějí v hlase.

Zavrtí hlavou, pustí mě a začne rychle sbírat papíry. "Ale ne! To můžu klidně až zítra."

"Niku," vyhrknu a položím mu ruku na rameno. Počkám, dokud se na mě nepodívá, než řeknu: "To je v pohodě. Klidně se uč. Já sebou mám dějepis, protože jsem se na něj doma nemohla soustředit," přiznám.

Nejistě na mě hledí. "Jsi si jistá?" ujišťuje se.

Přikývnu. "Stoprocentně." Pokrčím rameny. "Zítra píšu test, takže mi to pomůže. Ale neboj, potřebuju tak hodinu a pak budeš mít veškerou moji pozornost."

Na rtech se mu usadí uličnický úsměv. "Sex prý zlepšuje paměť," prohodí se zamrkáním.

Zasměju se. "Potom není co řešit."

***

Stojím v kuchyni a čekám, až se dovaří voda v konvici, abych zalila kafe, které si objednali dospělí v obýváku, zatímco já s bratránkama se chystám hrát Monopoly a Ema se sestřenkou jsou u sestřičky v pokoji, kde dělají kdo ví co. Nepochybně bude zábava její pokoj pak uklízet, ale nad tím teď přemýšlet rozhodně nechci.

Usměju se na Christophera, jenž ke mně přijde.

"Tohle ti posílá Jason," zamumlá a podává mi malou podlouhlou krabičku.

Povytáhnu obočí a rychle na něj pohlédnu. "Co je to?" Nechápu, proč by mi Jason měl cokoliv posílat. Máme to mezi sebou přece uzavřené.

Bratránek pokrčí rameny. "To netuším, jenom mě poprosil, abych ti to dal."

Pokývu hlavou. "Můžeš mi to nechat tady na lince? Teď si to stejně vzít nemůžu," prohodím s pobaveným úsměvem a významným pohledem směrem k rychlovarné konvici, kterou držím v ruce.

Christopher se zasměje. "Jasně." Položí krabičku na kraj desky a jde zpět ke stolu, aby pomohl Peterovi dopřipravit hru.

Když se vrátím z obýváku, chci se rovnou posadit, ale zabrání mi v tom zvonek. "Kdo to zase otravuje?" zamumlám s povzdechem, ale jdu otevřít, protože pochybuju, že ho rodiče přes smích vůbec slyšeli.

"Ahoj," pozdravím zaskočeně, jakmile na prahu spatřím Nika usmívajícího se od ucha k uchu. Dneska jsem ho nečekala, chtěl se učit na zkoušku, kterou má v předtermínu.

Jediným krokem překoná krátkou vzdálenost mezi námi a přitáhne si mě k sobě. "Nedokázal jsem se soustředit na učení, protože jsem pořád myslel na tebe," zamumlá a přitiskne své rty na mé.

Zavřu oči, abych si vychutnala jeho polibek, který však přeruší na můj vkus moc brzy. "To je všechno?" ptám se trochu uraženě.

Nik se zasměje a očima zabloudí přes moje rameno ke schodišti. "Máme publikum," zamumlá s úsměvem. "Ahoj," pozdraví trochu hlasitěji.

S povzdechem se pootočím. "Nehrály jste si náhodou nahoře?"

"Ahoj." Ema pokrčí rameny. "Slyšely jsme zvonek a chtěly vědět, kdo přišel."

"Tak jste viděly a teď můžete jít zase zpátky," prohodím nevrle. Vážně nechci být na Emu s Rony hnusná, ale kdyby nebyly zvědavé jako opice, tak jsem si mohla dál užívat Nika a jeho rtů.

Sestrička protočí panenky. "Však už jdeme." Chytí sestřenku za ruku. "Pojď," vyzve ji a zamíří zpátky do patra.

"Je všechno v pořádku?" zajímá se Nik a cítím na sobě jeho upřený pohled.

Otočím se zpátky k němu a zabořím obličej do jeho ramene. "Ema nám zničila úžasnou chvilku."

Pohladí mě po vlasech. "Budou další, neboj."

Zvednu k němu hlavu. "Ale kdy? Budou tady ještě týden! Jestli to takhle půjde dál, tak se budeme muset scházet v lese, když půjdeš na procházku se Sárou."

"Vždycky můžeš přijít k nám. Našim by to nevadilo. Navíc zítra ráno odjíždí na víkend pryč. Dva dny budu v baráku sám s Danem a Karin. Nejspíš přijde Monika a asi dorazí i David, ale mohlo by to být fajn," snaží se mě přesvědčit.

"Takže v kolik mám dorazit?" zajímám se se smíchem. Napůl žertuju, neboť mi nepřijde fér se k němu vetřít jenom proto, abych si odpočinula od svých příbuzných. Ovšem představa víkendu stráveného s ním je lákavá. Obzvlášť pokud by se měl opakovat ten minulý.

"Naši odjíždí v osm, takže je to jenom na tobě."

Hledím na něj jako tele na nová vrata. "Ty to myslíš vážně?" ujišťuju se.

"Samozřejmě! Můžeme celé dva dny zlepšovat paměť," prohodí se zamrkáním.

K odpovědi se nedostanu, protože z kuchyně vykoukne Christopher. "Ježiš, nemůžete to probrat později? Ty Monopoly se nazehrajou samy."

"Vždyť už jdeme," houknu na něj. "Budeš hrát s náma?"

Dominikovo obočí vylétne vzhůru. "Monopoly? Jasně, jsem v nich přeborník."

"Tak to jsi ještě nehrál proti mně," řeknu s potutelným úsměvem. Chudák, neví, co ho čeká.

***

Ve svém pokoji, který je překvapivě prázdný, za sebou zavřu dveře. Přišla jsem si sem jenom odnést dárek od Jasona po tom, co jsem kluky porazila v Monopolech, ale jelikož jsou Dominik s Christopherem a Peterem zabraní do hovoru o fotbale, tak toho využiju.

Posadím se na postel a s hlubokým nádechem krabičku otevřu. Uvnitř na mě čeká vzkaz od Jasona a já se při jeho čtení skoro rozbečím. Jason mi v něm přeje všechno nejlepší a omlouvá se, že mi dárek nemohl dát už před odletem. Moje skoro slzy se promění v opravdové, které mi stékají po tvářích, v okamžiku, kdy se podívám na to, co mi dal. Jde totiž o stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku, stejný jako ten, který jsem dostala od rodičů k patnáctinám a ztratila ho při výletu k moři, kam mě Jason vzal.

Jsem tak zabraná do vzpomínek, že ani neslyším zaklepání nebo otevření dveří a tím pádem si všimnu Nika teprve v okamžiku, kdy se zlehka dotkne mé ruky a dřepne si přede mě.

"Jsi v pořádku?" zajímá se.

Jediné na co se zmůžu je přikývnutí. Nedokážu se přimět k tomu, abych mu odpověděla a nejsem si jistá proč. Podle jeho pohledu však poznám, že mu to nestačí a proto mu podám papír, jenž byl v krabičce.

Sleduji, jak se Dominik při čtení mračí a začínám si myslet, že možná nebyl nejlepší nápad mu vzkaz ukazovat.

"Ty brečíš, protože ti tvůj bývalý dal řetízek?" zajímá se a potvrdí tím mou doměnku.

Zavrtím hlavou. "Není to tak, jak si myslíš."

Podívá se mi do očí a jeho obočí vylétne vzhůru. "Jak můžeš vědět, co si myslím?"

Povzdechnu si. "Znám tě," ujistím ho. Dominikův výraz mi však dává jasně najevo, že o tom pochybuje, proto svou odpověď rozvedu: "Myslíš si, že brečím, protože ho miluju a chci ho zpátky, ale v tom se pleteš. Brečím, protože jsem úplně stejný řetízek dostala od našich k patnáctinám a když jsme jeli do Bournemouthu, tak jsem ho někde ztratila. Jason ví, jak moc pro mě znamenal a cítil se provinile, tak mi koupil úplně stejný."

Dominik se pouze nevesele uchechtne.

"Ty mi nevěříš," zamumlám a je mi z toho smutno. Nikdy jsem mu nelhala a proto nechápu, proč o mně pochybuje.

Rozhodí ruce ve výmluvném gestu. "Ty jsi mi taky nevěřila, když jsem ti říkal, že s Gábinou nic nemám. Je to úplně to samé."

"To tedy rozhodně není!" bráním se.

"Vážně? V čem je to jiné?" Jeho pohled je v tu chvíli vyzývavý.

Zhluboka se nadechnu. "Já jsem s Jasonem chodila jenom chvíli. Skončilo to, než jsem letěla domů. Navíc, ty nemusíš skoro každý den poslouchat, jak tě Jason provokuje tím, že tě s ním podvádím!" Mluvím ostřeji, než jsem plánovala, ale vře to ve mně vzteky. Nechápu, jak může srovnávat mou situaci s Jasonem k sobě a Gábině!

"Já ti pořád dokola opakuju, že ti Gábina lže, protože s ní nic nemám a ty mi stejně nevěříš," prohodí klidně.

"Samozřejmě, že ti věřím!"

Odfrkne si, zavrtí hlavou a zvedne se, zatímco já ho celou dobu sleduju. "Tohle mi sice tvrdíš, ale vidím na tobě, jak o mně pochybuješ." Povzdechne si, dojde ke dveřím a než z nich vyjde otočí se ke mně. "Miluju tě, ale takhle už dál nemůžu. Ozvi se mi, až budeš připravená mi ve všem věřit." S těmito slovy vyjde do chodby.

Zírám za ním a nejsem ničeho schopná. Slyším, jak se loučí s mamkou, i když nepochytím žádná slova, načež se domem rozlehne klapnutí těžkých vchodových dveří. V tu chvíli se rozbrečím smutkem. Vážně je tohle konec? Copak jsem opravdu všechno podělala jedním papírem? Tohle přece nemůže být pravda!

Z neradostných myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře. Já však přes vzlyky nejsem schopná člověku za dveřmi odpovědět. Mamka na mou odpověď ale stejně nečeká, beze slova vejde do pokoje, posadí se vedle mě, obejme mě kolem ramen a přitáhne k sobě. Rozvzlykám se ještě víc. Mamka nemluví, jen mě celou dobu pevně drží a to je to jediné, co potřebuji. Někoho, kdo by se na nic neptal, ani se mi nesnažil radit.

***

Probrečím skoro celý víkend, kdy mě Monika bombraduje zprávami, ve kterých se ptá, co se stalo mezi mnou a Dominikem. Podle všeho s ním není k vydržení a nechce o tom mluvit. Na tom jsme stejně a proto sestřenku i všechny ostatní ignoruju. Mamka mi akorát nosí jídlo do pokoje, ale na nic se neptá. Ví, že pokud o tom s ní budu chtít mluvit, tak za ní přijdu, jenže já nechci. Koneckonců není moc, o čem mluvit. Dominik mi nevěří a vlastně si za to můžu sama, ovšem ani to mi od bolesti nepomůže.

Když mi v pondělí ráno zazvoní budík, mám sto chutí s telefonem hodit o zeď jenom, abych ho mohla ignorovat. To by mi však v ničem nepomohlo a tak se připravím do školy. Pohledu do zrcadla se však obloukem vyhnu a než vyjdu z domu, tak si nasadím tmavé brýle, ač po slunci není ani památky, což mi ale v mém součásném rozpoložení vůbec nevadí. Klidně budu za blbce, pokud se tak vyhnu nepříjemným otázkám.

Na zastávce naštěstí není Monika ani Karin. Jejich nepřítomnost mi zajistí víceméně nerušenou cestu do školy, kterou využiju k tomu, abych si procvičila slovíčka do angličtiny. O písemce se sice nikdo nezmínil, ale já tím aspoň odvedu myšlenky. Kdybych to totiž neudělala, tak budu přemýšlet nad pátkem a to rozhodně nemám v plánu! Stačí, že jsem si těch pár hodin přehrávala v hlavě celý víkend a do toho se trápila myšlenkama co by kdyby. Nakonec jsem došla k závěru, že by nebylo vůbec nic, neboť jednoho dne by se ukázalo, že mi Dominik vlastně nevěří a co já potom? Určitě je lepší, že se to stalo teď než třeba za pár měsíců nebo let.

Při cestě z nádraží ke škole se snažím na nikoho nedívat. Bohatě mi stačí těch pár pohledů, kterých se mi dostane, když nejsem dostatečně opatrná. Napadne mě, že v Anglii by se nad mým vzezřením nikdo ani nepozastavil a upřímně si přeju, aby zase bylo léto a já odletěla na dva měsíce k tetě. Jsem si jistá, že do letadla sednu s radostí!

Sluneční brýle si sundám, až ve třídě, ale pohled zabodnu do lavice, protože Gábina mě probodává pohledem a pak si něco šušká s holkama, načež se všechny hlasitě rozesmějou, zatímco mně se chce brečet. Netuším totiž jestli o tom, co se stalo mezi mnou a Dominikem, ví.

"Leni, můžeš mi půjčit sešit z češtiny?" požádám kamarádku sedící přede mnou tiše, jelikož Monika ještě nepřišla, což mě zase tolik nepřekvapuje. Když ji do školy vozí Dan, tak přiběhne většinou těsně před zvoněním.

Lenka se na mě podívá, ale na nic se neptá. "Tady." Podá mi sešit.

"Děkuju," zamumlám a vyhnu se jejímu pohledu. Otevřu sešit na poslední stránce se zápisky a s radostí zjistím, že mi chybí pouze stránka.

Chci se pustit do přepisování, když Lenku přemůže zvědavost. "Stalo se něco?" zajímá se.

Zvednu k ní hlavu a s úšklebkem odpovím: "Vůbec nic."

"Tys brečela?"

Zní to sice jako otázka, ale není. Pokrčím rameny.

"Co se stalo, Saško?" ptá se mírně.

Při jejím oslovení se neubráním úsměvu. Saško mi naposledy řekla prababička při naší poslední návštěvě v nemocnici, jen den předtím než zemřela. Rozhlédnu se po třídě, abych se ujistila, že Gábina anebo její nohsledi nejsou v doslechu. "Pohádala jsem se s Dominikem. Asi jsme se rozešli," zamumlám a do očí se mi nahrnou slzy. Naivně jsem doufala, že mi po víkendu žádné nezbyly.

Lenka vytřeští oči. "Proč?"

K odpovědi se nedostanu, jelikož do třídy vejde Monika a rychlými kroky míří k nám. "Můžeš mi, laskavě, říct, co se stalo? A proč mi neodpovídáš na zprávy? Musela jsem volat tetě, aby mi řekla, že jsi v pořádku! Nik se celý víkend tvářil jako na pohřbu a na všechny byl hnusný! Bála jsem se, že se ti něco stalo!" Monika na mě skoro křičí a já si všimnu, jak Gábina přišla blíž, aby jí náhodou něco neuteklo.

Povzdechnu si. "Neměla jsem náladu ti psát. Navíc, kdyby se mi něco stalo, tak se to dozvíš mezi prvníma. A teď mě laskavě nech být, nechci o tom mluvit."

"To ale budeš muset," ujistí mě rázně.

"Mončo, teď to neřeš," prohodí naším směrem tiše Adam a hlavou kývne ke straně.

Sestřenka se otočí a konečně si všimne Gábiny, jež hltá každé naše slovo s vypočítavým úsměvem na rtech. "Přestaň poslouchat cizí rozhovory!" oboří se na ni a já se nestačím divit, jak je Monika rozzuřená.

Adamova sestřenice si odfrkne a pohodí hlavou. "Jako kdyby mě zajímalo, o čem se bavíte."

V duchu mě napadne, že tenhle rozhovor by ji zajímal určitě. Nejsem ale tak pitomá, abych to řekla nahlas. Navíc, na Monice vidím, že se mnou ještě neskončila, avšak i její přednáška nebo co pro mě má přichystáno bude muset počkat, neboť právě v tu chvíli zazvoní a do třídy vejde češtinářka. Rychle vrátím Lence sešit.

"Nemysli si, že tímhle to končí! Chci vědět, co se stalo!" zašeptá mým směrem sestřenka, na což odpovím pouhým přikývnutím. Co jiného bych taky měla dělat? Monika se nevzdá, dokud nebude znát pravdu.

***

Rozhovoru se dokážu vyhýbat celý den ve škole. Ovšem když jdeme na autobus, tak na mě znovu udeří. Očividně už ji čekání přestalo bavit a já se jí vlastně ani nedivím, protože být na jejím místě, tak to pravděpodobně vydržím sotva do oběda.

"Tak už mi řekni, co se stalo. Dominik nikomu nic neřekl," ujistí mě tiše s povzdechem.

Nepodívám se na ni, ale odpovím: "Hrozně jsme se pohádali kvůli Jasonovi a Gábině."

"Dobře?"

Povzdechnu si. "Nevěří, že k němu nic necítím. Prý je to to samé, jako když jsem mu nevěřila, že nemá nic s Gábinou." Rozhodím rukama. "Jenže to je přece něco úplně jiného." Čekám, že mi na to Monika hned něco řekne, avšak ona mlčí a tak jí věnuju rychlý pohled. "Nic mi k tomu neřekneš?" zajímám se, když na mě stále jenom beze slova hledí.

Pokrčí rameny. "Tak trochu to stejné je."

Rozhodím rukama. "To teda není! My to ukončili dávno předtím, než jsem se seznámila s Dominikem! A on ho vůbec nezná! Nemůže to srovnávat!"

Monika mi položí ruku na rameno. "Může a bude. Pokud si není jistý, že ho miluješ, tak bude vždycky pochybovat. A upřímně, ty mu taky pořád stoprocentně nevěříš."

"To není pravda," bráním se chabě, protože vím, že s tou důvěrou vůči Dominikovi má pravdu. Miluju ho, samozřejmě, jenže jedna moje část neustále pochybuje, jestli jsou ty city oboustranné. Ovšem za to může Gábina, jež mi neustále předhazuje, že mě s ní podvádí a podobné kraviny.

"Podívej, já jsem na tvojí straně, ale znám vás oba a umím si představit, co se vám honí hlavou. Gábina se na Dominikovi celkem vyřádila. Vždycky to mezi nimi byla Itálie. A já chápu, že pro tebe není lehké mu věřit, protože ho skoro neznáš, jenže takové to v novém vztahu bývá. Myslíš si snad, že já jsem Danovi od začátku ve všem věřila? Ani náhodou! Ale postupem času se to zlepšovalo a teď by mě ani nenapadlo o něm pochybovat."

"Jenže," začnu, ale protože nevím, jak pokračovat, tak mlčím. Vím, že Monika má pravdu, vždyť kolikrát se mi svěřovala s tím, že mu tak úplně nevěří, ale po roce vztahu úplně obrátila a já za ni byla ráda. Koneckonců, byla jsem to já, kdo jí řekl něco podobného jako ona teď mně.

***

Večer sedím na pohovce v obýváku a sleduju televizní noviny. Taťka s mamkou jsou v pracovně, slyším, jak spolu něco řeší, ale nevím, co přesně a Ema skládá před televizí puzzle. Teta se strejdou a klukama jsou na návštěvě u babičky.

S povzdechem si přitáhnu deku, kterou mám kolem ramen, blíž k tělu. Není to proto, že by mi byla nějaká velká zima, ale dodává mi to pocit bezpečí. Od malička jsem to tak dělala, když mě něco trápilo.

Netrvá to dlouho, mamka vejde do místnosti a posadí se vedle mě na pohovku. Zlehka se dotkne mého ramene. "Saško? Pojedeš s Dominikem na ty hory?" zajímá se opatrně.

Otočím k ní hlavu a pokrčím rameny. "Já nevím, asi ne," odpovím upřímně. "Proč?"

"Že by ti taťka snesl z půdy lyže."

Smutně se usměju. "To vážně nemusí. A kdyžtak si pro ně můžu zajít sama, už nejsem malá holka, neboj," ujistím ji a jsem upřímně ráda, že to nevyznělo bojovně.

Mamka si povzdechne. "Sašenko, co se stalo mezi tebou a Dominikem?" chce vědět.

Protože je to poprvé, co se mě na to přímo zeptala, tak odpovím upřímně: "Myslí si, že jsem pořád zamilovaná do Jasona." Potřesu nevěřícně hlavou. "Jenže já ho nikdy nemilovala! Jasně, měla jsem ho ráda, ale o lásce nemůže být řeč. Je to jenom kamarád."

"A vysvětlila jsi mu to?"

"Samozřejmě," ujistím ji. "Ale on mi nevěří. Prý je to stejné, jako když mu já nevěřím s Gábinou." Zarazím se. "Ale mami, ona mi pořád předhazuje, že mě s ní podvádí! Když jsem byla poprvé po tom úrazu ve škole, tak tvrdila, že byl za ní, zatímco mně trvdil, že je v Praze, ale já jí nevěřila. Nechala jsem si to od něj vysvětlit a nepochybovala o tom, že mluví pravdu."

Mamka si povzdechne. "To je těžké. On Jasona nezná a asi se bojí, že by o tebe mohl přijít."

"Ale já Jasona nechci, mami. Já chci Dominika!" vyhrknu a rozbrečím se.

Mamka mě obejme a já zabořím obličej do jejího ramene. "Já vím, zlato." Povzdechne si. "Měla by sis s ním promluvit. Říct mu to, co jsi teď řekla mně."

Popotáhnu. "Zkoušela jsem to, ale nevěří mi."

"Tak to zkus znovu. Třeba ti teď věřit bude, když měl čas o tom přemýšlet."


Odtáhnu se a chvíli si ji prohlížím. Možná má pravdu, možná bych si s ním měla zkusit znovu promluvit. "Já to zkusím," ujistím ji, i když tomu nedávám příliš velké naděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama