2.kapitola

4. dubna 2018 v 13:25 | Hope |  Všechno zlé je pro něco dobré
původně jsem chtěla kapitolu přednastavit na 1.4., ale nějak jsem na to zapomněla a pak jsem byla v jednom kole, takže kapitolku zveřejňuju, zatímco sedím ve vlaku z Prahy do Ostravy =o)


Ten den po obědě sednu do svého nového auta - pořád tomu nemůžu uvěřit - a vydám se směrem k hřbitovu. V květinářství, které patří spolužačce ze základky, kam si jedu vyzvednout věnec, strávím téměř hodinu právě klábosením s Veronikou, jež mi udělá kafe, ke kterému přidá kousek dortu se svíčkou, kterou s radostí sfouknu. Pak už se ale musím rozloučit, pokud chci dojet na soustředění včas.

Když zastavím na parkovišti před hřbitovem, tak tam ještě dalších deset minut sedím a přemlouvám samu sebe, ať z auta vystoupím. Napadne mě, že jsem možná měla počkat na taťku, až sem pojede. Jenže já jsem nepoučitelná. Každý rok sem jezdím sama a každým rokem je to těžší. Nechápu proč. Nemělo by s postupem času být všechno snažší? Asi ne.

S povzdechem nakonec vystoupím, ze sedadla spolujezdce vezmu věnec, dálkovým ovládáním zamknu a projdu železnou bránou hřbitova. Maminčin hrob najdu bez problémů, našla bych ho i poslepu, kdybych neměla jinou možnost. Nejdřív rukou odhrnu napadané listí a věnuju smutný úsměv nejnovější fotografii na náhrobku.

"Ahoj, babičko," zašeptám. Babička z mamčiny strany zemřela před třemi měsíci a pro naši rodinu to nebylo snadné. Možná kdyby byla nemocná, dokázali bychom se s tím snáz smířit, jenže to přišlo stejně náhle jako mamčina smrt před šestnácti lety. Akorát příčina by nemohla být rozdílnější. Babička zemřela kvůli infarktu, který prodělala, kdežto mamku stála život hladina alkoholu v krvi řidiče, co jí nedal přednost.

Rychle zamrkám a potřesu hlavou, abych zaplašila nešťastné vzpomínky, protože vím, co by následovalo. Vzpomínala bych i na to, že se to stalo právě na moje páté narozeniny. Na to, že jsem po baletu marně čekala na mamku. A v neposlední řadě na to, že pro mě přijela teta, u níž jsem strávila další dva dny a nic nechápala. Dva dny totiž taťkovi trvalo, než našel způsob, jak mi to oznámit. Nevyčítám mu to, nikdy jsem mu to nevyčítala, ale tehdy jsem oba dny probrečela, protože mi bylo jasné, že se muselo stát něco hrozného.

"Ahoj, mami," zašeptám s pohledem upřeným na její fotografii a smutně se usměju. Položím věnec na pečlivě udržovaný hrob, než přejedu prsty po mamčině tváři. "Stýská se mi po tobě," ujistím ji a vůbec mi nepřipadá divné, že s ní mluvím, jako kdyby stála hned vedle mě. "Promiň, že jsem tady tak dlouho nebyla. Měla jsem toho moc, ale slibuju, že to napravím. Od ledna budu bydlet s dědou, moc se mu stýská po tobě i po babičce." Povzdechnu si. "Taťka je šťastný, ale rozhodně to neznamená, že na tebe zapomněl! Říkal, že sem všichni zajedou odpoledne." Pousměju se. "Dali mi k narozeninám auto. Neboj, budu jezdit opatrně, slíbila jsem to jim a slibuju to i tobě!" ujistím ji šeptem a po tvářích mi zničehonic začnou stékat slzy. "Strašně bych si přála, abys tady byla! Chtěla bych tě ještě jednou obejmout a říct ti, jak moc tě mám ráda!" Vztekle slzy setřu. Pokaždé si říkám, že budu silná a nebudu brečet, ale nikdy nejsem schopná svému slibu dostát. "Maminko, já už budu muset jít, ale brzy přijdu zase!" slíbím a narovnám se.

Pohledem zavadím o kluka tři uličky přede mnou, který mě se smutným úsměvem sleduje. Mírně se zamračím. Mám pocit, že ty blonďaté vlasy a modré oči odněkud znám, ale nemám čas se tím víc zabývat, neboť mi v kapse zavibruje telefon. Neznámý kluk mi pokyne hlavou a já mu, těsně před tím než se vydám zpět k autu, pokývnutí oplatím.

***

Soustředění probíhá v pohodě.

V pátek ubytujeme děti, pak je vezmeme do tělocvičny, abychom je rozdělily do skupin. Jsem upřímně ráda, že je tam spousta mně známých tváří, protože si nedovedu představit, jak bych si je všechny zapamatovala.

Když jsou děti v postelích a všechna světla zhasnutá, sedíme s ostatními vedoucími ve společenské místnosti, popíjíme víno a povídáme si. Zase se cítím, jako kdybych tam patřila. Jako kdyby se tehdy před závody nic nestalo a já byla stále součástí světa gymnastiky. V jistém slova smyslu jí jsem, ale už nikdy nebudu závodit, to mi šrouby v kotníku nedovolí, ovšem na trénování mladých nadějí gymnastického světa to stačí.

"Všechno nejlepší k narozeninám, Eli!" Vytrhne mě ze zamyšlení hlas Jany, která mi podává dárkovou tašku.

Zamračím se. "Ty si pořád pamatuješ, že mám dneska narozeniny?" zajímám se. Příliš mě to nepřekvapuje, ale tajně jsem doufala, že by to nemusela říkat přede všemi. Letos jsem ze svých narozenin nechtěla dělat nějakou extra aféru, což je taky důvod, proč jsem souhlasila, že pojedu na soustředění místo Terky. Ta se mě několikrát ptala, jestli mi to nevadí, ale odbyla jsem ji.

Jana přikývne. "A taky mi to Terka připomínala." Mrkne na mě. "Tady je jenom taková maličkost. Terka vzkazuje, že ti dárek přiveze zítra."

Zavrtím hlavou. "Neměla sis dělat škodu," zamumlám.

Jana moje protesty odmávne rukou. "Jakoupak škodu? Je to jenom maličkost," ujistí mě znovu.

Usměju se a tašku si od ní vezmu. "Děkuju."

***

Vyskočím na kladinu a předvedu dětem rutinu, kterou znám už spoustu let nazpaměť, což je jenom dobře, protože nedokážu přestat myslet na telefonát od Tomáše. Pořád nemůžu uvěřit, z čeho všeho mě nařknul. Hlavně tedy to, že jsem mu nevěrná, mi nejde do hlavy. Za celou dobu, co jsem na vysoké, jsem nikdy nikam nešla ani s holkama, natož abych snad šla s klukama. A že mě přemlouvali! Jenže já vždycky pospíchala domů, abych byla s Tomášem, což vedlo k přátelskému dobírání, že jsem domácí puťka. Nevadilo mi to. Proč by taky mělo, když jsem Tomáše milovala a čas s ním trávila ráda? On se mnou očividně čas rád netrávil a s tím jsem nemohla nic dělat.

Snažím se vystrnadit Tomáše z hlavy těsně před seskokem, ovšem nepodaří se mi to a tak sice doskočím, ale při tom mi lupne v koleni a já se skácím k zemi. Slyším několik zalapání po dechu, pár dětí dokonce vykřikne hrůzou a koutkem oka vidím, jak se ke mně žene vyděšená Jana. Pokusím se zvednout. Marně. Koleno je v háji. To stejné koleno, které mě před lety stálo účast na olympiádě, protože jsem si v něj během dovolené na horách spřetrhala vazy.

Nasucho polknu a zavřu na okamžik oči. Je mi jasné, že je zle. V duchu sama sobě vynadám. Neměla jsem na tu kladinu nikdy lézt, obzvlášť když jsem se pořádně nesoustředila. Nemám však příliš času si všechno vyčítat, protože už je u mě Jana i s Hanou, lékařkou, která s námi jela na víkendové soustředění. Původně měla dorazit Pavla, zdravotní sestřička z Haniny ordinace, ale onemocněl jí syn.

"Podívám se na to," zamumlá Hana a klekne si vedle mě. "Asi to bude bolet," prohodí omluvně.

Jenom přikývnu. Bolest mě netrápí. Když člověk žije gymnastikou, zvykne si na ledacos. Co mě však trápí, je to, že si nejspíš zase udělám výlet do nemocnice a na to se vážně netěším. K nemocnicím mám odpor, nikdy neznamenají nic dobrého.

"Musíme zavolat sanitku. Na tohle jsem krátká." Omluvně se na mě usměje, zatímco z kapsy vytahuje mobil.

Vytřeštím oči. "Sanitku ne! Jsem tady autem."

Podívá se na mě jako na blázna. "Ty nejsi ve stavu, ve kterém bys mohla řídit," upozorní mě přísně.

Zrudnu. Tohle jsem nedomyslela.

"Já ji odvezu," vloží se do toho Jana. Podívá se na mě. "Může jet i Zdeněk svým autem a to tvoje pak necháme buď před nemocnicí nebo ti ho hodíme domů," navrhne s pokrčením ramen.

"Zbytečně pojedete dvěma autama," namítnu. Pomalu chci souhlasit s tou sanitkou, když mě něco napadne. "Můžeš mi přinést mobil? Mám ho v boční kapse."

Jana mi vyhoví. Hana se na mě mračí, ale ignoruju ji. Vím, že by byla klidnější, kdybych jela sanitkou, tenhle boj však prohrála.

S vděčným úsměvem si od kamarádky vezmu mobil. Ze seznamu volaných čísel vyberu to správné a čekám, až mi to Terka zvedne.

"Ahoj, Eli!" pozdraví mě vesele.

Křečovitě se usměju. "Ahoj. Prosím tě, Tery, měla bys tak za hodinu čas?"

"Proč?" zajímá se opatrně.

Nevesele se zasměju. "Protože musím do nemocnice a nemůžu řídit. Janča mě odveze, ale bude potřebovat hodit zpátky a je zbytečné, aby Zdeněk nebo někdo jiný jezdil do města a zpátky. Klidně můžeš jet mým autem, na benzím ti taky dám," ujišťuju ji rychle. Uvědomuju si, že jí nedávám moc na výběr, ale jsem zoufalá.

"To není problém. Stejně jsem se za váma chtěla jet podívat." Povzdechne si. "Akorát jsem myslela, že tam budeš taky. Bylo by to skoro jako za starých časů."

Usměju se. Starými časy myslí ty, kdy jsem sem za ní jezdila já. Většinou jsem dorazila v sobotu k večeru a když byly děti v postelích, tak jsme šly do tělocvičny a blbly na nářadí. "Dneska to asi vážně nedám," zamumlám.

"Škoda." Povzdechne si. "Mám počkat před nemocnicí?"

"Vyzvedneme tě, máme to po cestě," připomenu kysele. Kdykoliv jdu Terku navštívit, stěžuju si, že musím kolem nemocnice, jelikož od taťky je to nejkratší a nejrychlejší cesta.

"Fajn, tak mě prozvoň, až tady budete."

Rozloučím se s ní a podám telefon Janě. Pak už jsou u nás kluci, kteří mi pomáhají vstát. Připadám si hloupě, když skáču k tašce podpíraná dvěma chlapama, ale sama bych to nezvládla.

"Zavolám aspoň Markovi, ať vás čekají," prohodí Hana, zatímco si nazouvám žabky. Tiše děkuji Bohu, že se nemusím rvát do kozaček, jež mám v pokoji.

Zamračím se. "Komu?" To jméno mi vážně nic neříká.

"Našemu Markovi," objasní. "Vždyť ho znáš."

Plácnu se do čela. "No jo! Já jsem na něj úplně zapomněla. Už jsem ho pár let neviděla."

Tentokrát je to Hana, kdo se zamračí. "Vážně? Včera tě prý viděl."


Chci se zeptat na podrobnosti, ale nedostanu k tomu příležitost, neboť se k nám přižene Jana s mými věcmi a popohání mě k autu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama