1.kapitola

24. prosince 2017 v 20:16 | Hope |  Všechno zlé je pro něco dobré
jak neustále říkám malé, sliby se mají plnit a tak i já plním svůj a přináším první kapitolu k nové povídce, ke které mám dohromady napsané zatím tři kapitoly, ale určitě tím nekončím =o)
takže přeji kouzelné Vánoce a užijte si kapitolku =o)


Odemknu dveře, vtáhnu dovnitř kufr na kolečkách a pořádně za sebou zavřu.

"Káťo? Už jsem doma," zavolám do chodby a zouvám si kozačky. Pohled mi padne na malinké botičky a teprve teď si uvědomím, že Kryštof možná spí.

Z obývacího pokoje vyjde má nevlastní matka s Kryštůfkem v náručí. "Ahoj Eliško," vítá mě s úsměvem a můj roční bratříček ke mně natahuje ručičky.

Vezmu si ho od Katky a následuju ji do kuchyně, protože správně předpokládá, že jsem jedla naposledy v poledne, což je nějakých šest hodin zpátky. "Promiň, že jsem nepřijela už v úterý, ale dneska ráno jsme měli psát test," omlouvám se, zatímco v mikrovlnce se mi ohřívá zeleninové rizoto.

"Měli?" neunikne Katce minulý čas.

"E, E!" poskakuje mi nadšeně na klíně Kryštůfek.

Usměju se na něj. "Profesor nám včera večer poslal mail, že dnešní hodinu ruší. Kdybych to bývala byla věděla, tak jsem přijela v to úterý. U něj jsem to ale měla předpokládat, měli jsme sotva polovinu hodin. Vážně jsem zvědavá, kdy si napíšeme ten dnešní test a hlavně, jak bude vypadat zkouška."

Mikrovlnka cinkne a Katka se zvedne. "Však to určitě dopadne dobře," mrkne na mě, postaví přede mě talíř a vezme si Kryštofa k sobě. "Kdy přijede Tomáš?" začne jiné téma.

Zarazím se uprostřed pohybu a kouknu na ni. "Nepřijede."

"Jakto? Já myslela, že do Vánoc bude tady a po Vánocích pojedeš ty za ním."

Povzdechnu si. "Jo, to jsem si myslela taky," ujistím ji a konečně ochutnám Kátino skvělé rizoto.

"Vy jste se zase pohádali?" položí další otázku.

Odložím vidličku, protože tohle bude jistě delší rozhovor. "Ne."

Její obočí vylétne vzhůru. "Co se teda stalo? Ještě jsi mu neodpustila?"

Pokrčím rameny. "Odpustila, ale nedokážu zapomenout. Prostě jsme si dali pauzu."

"Pauzu?"

Přikývnu. "Já si to potřebuju promyslet. Víš, od té jeho poslední epizodky," naznačím ve vzduchu uvozovky, "uběhlo sice už pár měsíců, ale já se nedokážu zbavit pochybností. Přistihla jsem se, že mu kontroluju trička, jestli na nich náhodou nenajdu otisk rtěnky nebo tak něco. Dokonce jsem minulý týden odolávala pokušení prohlídnout mu smsky. Leze mi to na mozek." Schovám obličej do dlaní.

Pár minut je ticho rušené pouze bráškovým žvatláním.

"Nikdy jsem to nezažila, ale myslím, že nejsi jediná holka, která tohle dělá. Navíc tebe šlechtí to, že jsi mu do toho mobilu nekoukla," snaží se mě uklidnit.

"Jenže jak dlouho toho budu ještě schopná? Nechtěla jsem se s ním rozcházet před Vánocema, ale myslím, že dýl s ním nevydržím. Nechápej mě špatně, já ho miluju, ale nevěřím mu. Podvedl jednou, podruhé, podvede potřetí." Podívám se své nevlastní, o pouhých patnáct let starší, matce do očí.

"Možná ses s ním měla rozejít. Vztah bez důvěry podle mě nemá smysl. Jenom se trápíš," povzdechne si, "a on nejspíš taky."

Zamyslím se. Má pravdu, já vím, že jo, ale s Tomášem chodím tři roky, prožili jsme toho spoustu a překonali snad ještě víc, proto je nejspíš tak těžké ho opustit. "Prosím tě, nebavme se už o tom."

***

"Mohla bych si na víkend půjčit auto?" zeptám se, když jsem po jídle a umývám po sobě nádobí.

Katka se na mě usměje. "Takže jedeš na soustředění?" zajímá se.

Pokývu hlavou. "Místo Terky. Musí do práce."

"Zase má víkend? Já myslela, že se střídají po měsíci a ona tam přitom byla i minulý týden," podivuje se.

"Prý je nějaká její kolegyně nemocná a s Matějem potřebujou peníze, protože většina jejich úspor padla na svatbu." Pokrčím rameny a pousměju se při vzpomínce na spolužačku ze základky, která se mnou šla na gympl a teď studuje pajdák, akorát v našem městě, zatímco já jsem šla na školu, která je skoro až na druhém konci republiky a vlastně ani sama nevím proč. Vlastně vím, ale teď mi to nepřijde jako dostatečný argument pro odstěhování se několik set kilometrů daleko. Ne, Tomáš opravdu není důvod, abych byla odloučená od rodiny, proto jsem si taky podala přihlášku na školu u nás.

"Kdy vlastně bude?" chce vědět Katka, která kamarádku dobře zná, protože bydlela kousek od domu, v němž žijí Terky rodiče.

"Za čtrnáct dní. A docela jí to závidím." Pousměju se.

Katka mě obejme kolem ramen. "Nemusíš. Najdeš si lepšího než je Tom, uvidíš," slibuje mi.

"Já vím, že jo, jen mě to mrzí. Tři roky jsou přece jenom celkem dlouhá doba," povzdechnu si.

"Jsou," uzná, "ale člověk by jich měl litovat jenom tehdy, kdy za něco stály a to se o těchhle zrovna říct nedá." Pokrčí rameny.

Vím, že má pravdu, ale i tak se nedokážu nebránit. "Vždycky to mezi náma nebylo takové! Ze začátku jsme byli šťastní."

Katka pozvedne obočí. "A jak dlouho ten začátek trval? Dva, tři týdny, maximálně měsíc," namítne jemně. Nechce mi ublížit, jen se na věc dívá jako prakticky nezúčastněná osoba.

Trhnu hlavou. "Měsíc a čtyři dny," zamumlám. Ne že bych to počítala, třicetpět je takové číslo, které se prostě dobře pamatuje.

"Jenže i tak jsi s ním zůstala tři roky. Eliško, já tě nesoudím, jen obdivuju. Já bych to s ním nevydržela ani týden."

Pousměju se. "To vím. Řekla jsi mi to několikrát. Ale dost o Tomášovi," narovnám se. "Mohla bych si půjčit to auto? Nechce se mi jet se všema vlakem. A taky je mamčino výročí, tak bych jí ráda zanesla květiny, než pojedu, jako každý rok."

"Možná ani nebudeš potřebovat moje, ale kdyby jo, tak si ho samozřejmě můžeš vzít. Taťka bude doma, takže když budeme někam potřebovat, tak zajedeme jeho. A v týdnu jezdí autobusy." Mrkne na mě.

Mírně se zamračím, v hlavě mi utkvěla část první věty. "Jak jsi to myslela, že možná nebudu potřebovat tvoje auto?" zajímám se, protože jsem od přírody zvědavá, což se mi párkrát pořádně vymstilo.

Jen se záhadně usměje a změní téma. "Na Vánoce přijede děda."

Pokývu hlavou. "Říkal mi to. Minulý týden jsem za ním byla."

"A?"

Pokrčím rameny. "Stýská se mu po babičce, ale snaží se to nedat najevo." Kousnu se do rtu. "Budu u něj od ledna bydlet."

Katčino obočí vylétne překvapeně vzhůru. "Vážně? O tom slyším poprvé."

Pousměju se. "Však jsme to rozhodli teprve minulý týden. Nabídl mi to, protože je pro něj samého ten dům strašně velký." Na chvilku se odmlčím. "A já už nechci bydlet s Tomášem. Já vím, že ten byt je můj a on oficiálně bydlí u rodičů, ale i teď tam je a já už nemůžu."

"Ví o tom?" zajímá se Katka.

"Hm, ví."

"Nelíbilo se mu to, co?" hádá.

Nevesele se zasměju. "Nelíbilo. Strašně jsme se kvůli tomu včera chytli a pak ještě dneska než jsem odjížděla. Nevěřila bys, kolik jsem se o sobě dozvěděla věcí."

"Ach jo, Eli." Katka si mě přitáhne k sobě a obejme mě.

***

Později večer, když je doma i taťka, sedím na lince, zatímco taťka vytírá. Je to taková naše tradice od mých tří let. Tehdy mamka ještě žila a taťka se jí snažil ulehčit tím, že každý večer vytíral kuchyň. Já mu strašně ráda asistovala, jenže jsem mu vždycky běhala po mokré podlaze a tak mě jednoho dne zvedl, posadil na linku a mně to zůstalo dodnes.

Tyhle naše večery miluju. Je to jediná doba, kdy jsem s ním pořádně o samotě, Katka totiž koupe a uspává Kryštofa a jak sama říká, čas o samotě si zasloužíme. Ne, že bych taťkovi říkala něco, co moje nevlastní mamka neví, ale jsem jí za to vděčná.

"Tati? Já budu od ledna bydlet u dědy," oznámím mu a trochu se děsím jeho reakce.

Zarazí se uprostřed pohybu a věnuje mi zamračený pohled. "Je něco s bytem?"

Zavrtím hlavou. "Není, ale takhle to bude lepší. Děda je v domě sám a je mu smutno."

"Co chceš dělat s bytem? Chceš si ho nechat nebo," nechá větu nedokončenou.

"Prodej ho." Pokrčím rameny. "Nebo ho pronajmi. Mně je to jedno."

Pozorně si mě prohlíží. "Zlato, je to tvůj byt. Co se děje?" naléhá.

Povzdechnu si. "Já už tam nemůžu bydlet. Tomáš je tam se mnou a nechce se odstěhovat," svěřím se mu.

Taťka dlouho mlčí. "Dobře," prohlásí nakonec. "Prodáme ho."

Pousměju se, i když je mi z toho všeho smutno. "Děkuju."

Taťka se vrátí k vytírání, ale neodpustí si otázku: "Co se mezi váma s Tomem děje?"

Ošiju se. Nechci mu to říct, ale vím, že se to dřív nebo později dozví. A je lepší, když mu to řeknu já, než někdo cizí, kdo o tom nic neví. "Zhádali jsme se jako psi, protože se chci odstěhovat k dědovi."

"A dál?" zajímá se, protože správně tuší, že je toho víc.

Ztěžka polknu. "Myslí si, že to je proto, že jsem si našla někoho jiného. Prý jsem běhna," zamumlám. Tohle jsem neřekla ani Katce.

Taťka se na mě znovu podívá, jeho tvář rudá vzteky. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Nikdy jsem mu nedala důvod, aby se na mě zlobil a v tuhle chvíli jsem za to upřímně ráda. "Prosím?"

Pokrčím rameny. "Byl naštvaný. Určitě to tak nemyslel," snažím se ho uklidnit.

"To ho neomlouvá!" upozorní mě. "Však počkej, až sem dorazí. To, co mu řeknu, si za klobouk rozhodně nedá!"

"Nepřijede," zamumlám. "A já za ním taky nepojedu," ujistím ho.

Taťkův obličej zněžní. "Vy jste se rozešli?" sonduje opatrně.

Zavrtím hlavou. "Ještě ne, ale nebude to dlouho trvat. Já už s ním být nemůžu," přiznám.

"Zlato, co přesně se stalo? Nic moc jsi mi neřekla a Katka taky mlčí jako hrob. Prý není na ní, aby mi to říkala."

Vděčně se usměju. Jsem ráda, že Katka taťkovi nic neřekla, i když jsem se toho dost bála. "Měl jinou. Dvakrát."

Sleduju, jak sevře pevněji násadu od mopu, avšak neřekne ani slovo.

"Všechno se to nějak podělalo o prázdninách, když jsem s váma letěla do Řecka," přiznám. "Vyčítal mi, že letím místo toho, abych s ním jela na Mácháč. A pak jsem tomu dodala korunu, protože jsem jela jako dozor na soustředění." Povzdechnu si. Tohle jsem nepřiznala ani Terce, své nejlepší kamarádce, ale už dávno jsem dospěla k závěru, že si za to vlastně můžu sama. Svým způsobem jsem Tomášovi dala zelenou, aby si našel jinou. Ostatně od začátku vím, že nevydrží bez ženské dýl než týden, což se mi několikrát vymstilo ještě před prázdninama.

"Zlato, nic z toho ale nebyla toje vina," upozorní mě taťka rázně. "Řecko jsi měla vždycky ráda a nám jsi tím vytrhla trn z paty, protože jsi nám pohlídala Kryštůfka a my s Katkou tak měli čas i na sebe." Tentokrát je to on, kdo si povzdechne. "Ovšem kdybych věděl, že kvůli tomu bude takové haló, tak jsem zaplatil chůvu."

Zavrtím hlavou. "Ne, tati, já jsem s váma letěla ráda, to přece víš! Tomáš zkátka musí pochopit, že se nebude všechno točit kolem něj. A pokud to nechápe, tak má smůlu. Já ho k životu nepotřebuju," ujistím ho.

"Myslíš, že už není šance, že se to vrátí do starých kolejí?" zajímá se s rychlým pohledem mým směrem.

Pokrčím rameny. "Nevím. Nehodlám to ale ani zkoušet. Ublížil mi a já s takovým člověkem prostě být nemůžu."

Taťka ke mně dojde a pohladí mě po vlasech. "Však ono to všechno bude zase v pořádku, zlato. Neboj."

Usměju se na něj. "Já vím, tati." A opravdu tomu věřím. Všechno bude dobré. Přes rozchod se přenesu a bude mi líp.

***

Následující ráno mě vzbudí Kryštůfek, který mi bouchá na dveře. Ještě nechodí, takže si nemůže otevřít a já slyším, jak ho Katka tiše napomíná, ať mě nechá spát. S úsměvem se vyhrabu z postele a jdu otevřít.

"Dobré ráno," pozdravím a od Katky si vezmu brášku, který ke mně s širokým úsměvem natahuje ruce. "Ahoj, broučku." Dám mu pusu a jsem neskutečně šťastná. Už od jeho narození se mi jen při pohledu na něj vždycky zvedla nálada o sto procent.

"Všechno nejlepší k narozeninám, zlato!" zahlaholí taťka, který vyjde z ložnice v obleku. Když ke mně dojde, obejme mě a dá mi pusu. "Dárek čeká na dvoře." Mrkne na mě.

"Nech ji probrat," napomene ho se smíchem Katka. "Všechno nejlepší!" I ona mě obejme a dá mi pusu.

Zamračím se. "Na dvoře?" opakuju nechápavě. "Můžu se jít podívat?"

Taťka přikývne a v očích mu pobaveně blýskne. "Ale je tam kosa, tak si nezapomeň kabát."

Předám brášku zpátky Katce a seběhnu schody. Z věšáku sundám kabát a rychle si ho obleču. Jako na potvoru se nemůžu trefit do rukávu, ale asi na pátý pokus se mi to povede, rychle vklouznu do pantoflí a nedočkavě otevřu vchodové dveře. A pak zůstanu stát jako přikovaná. Přede mnou stojí tmavě fialová Oktávka se stříbrnou mašlí připevněnou v levém rohu předního skla. S vytřestěnýma očima a pusou dokořán se otočím ke zbytku rodiny, která právě sešla z patra.

"Vy jste mi koupili auto?" zajímám se nevěřícně.

Taťka nadšeně přikývne a zeširoka se usměje. "Není nové, ale je v perfektním stavu," ujistí mě.

"Ale proč? Já přece auto nepotřebuju," snažím se jim to vymluvit. Dělá mi problém přijmout tak drahý dar, i když vím, že si to taťka může dovolit.

Najednou se taťka zamračí. "Ty nemáš radost?"

"Mám! Samozřejmě, že mám. Já jen, že je to drahý dárek a ani si ho nezasloužím."

Katka se zasměje. "Nezasloužíš? Prosím tě, jak jsi na to přišla?"

Pokrčím rameny. "Zrovna teď jsou se mnou jenom starosti. Stěhuju se k dědovi a po vás chci, abyste prodali ten byt."

"Zlato, to nejsou žádné starosti," ujistí mě taťka a dojde ke mně, aby mě objal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shadow Shadow | Web | 31. prosince 2017 v 9:10 | Reagovat

povedené

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama