1.kapitola

23. srpna 2017 v 6:20 | Hope |  Nitky osudu 2
přesně před 28 lety jsem se narodila (ano, ano, jsem stará, vím :D) a na oslavu tady máte dárek...pokračování k Nitkám! ;o) doufám, že se alespoň někomu bude líbit =o)


Ashlyn vyšla z kavárny na okraji dětského hřiště do slunečného červencového odpoledne a byla vděčná za to, že se Alice nenechala odradit a šla s ní a Matthewem. Chlapeček totiž asi před čtvrt hodinou spadl z kolotoče a rozbil si koleno. Nejdřív se zdálo, že mu nic není, jenže pak si Ashlyn všimla jeho kulhání a vrhla se k němu. Začala mu okamžitě otírat špínu z kolene, když v tom si všimla, že to není jen hlína, tráva a kamínky, ale i krev, což by za normálních okolností nebyl problém. Jenže okolnosti normální nebyly, takže se jí zvedl žaludek a tak musela nechat Alice, aby malému koleno ošetřila.

"Promiň, Alice," omlouvala se dívce. "Jak to vypadá s kolenem, broučku?" sehnula se k chlapečkovi a usmála se, což jí sice stálo dost sil, ale pro jeho rozzářený obličej by udělala cokoliv. "Mamince nebylo dobře. Promiň." Přitiskla si jeho drobné tělíčko k sobě.

Hošík si položil hlavu na její rameno a ani jeden z nich nepotřeboval slova k tomu, aby vyjádřil, jak se cítí.

"To nic," ujistila ji Alice. "Nebylo to tak hrozné, jak se zdálo. Matty ani nebrečel."

Ashlyn se na ni vděčně usmála a trochu se od chlapce odtáhla, aby ho mohla pohladit po horkem zrudlé tvářičce. "Protože to nic není, viď, zlato? Zahojí se to a za pár dní už si to ani nebudeš pamatovat."

Bylo to trochu smutné konstatování, neboť se jednalo o něco, co dělalo jí i Jamesovi starosti. Nikdy neplakal, pokud si ublížil a bylo jedno, zda se jednalo o třísku či rozbitou hlavu. Za téměř osm měsíců, kdy byl s nimi, plakal pouze kvůli nočním můrám. Psycholog tvrdil, že v jeho případě se nejedná o nic neobvyklého, jenže jim to tak rozhodně nepřipadalo.

***

Po návratu domů Alice trvala na tom, aby si Ashlyn šla lehnout, zatímco ona pohlídá Matthewa a Emily ji v tom podpořila. Ashlyn souhlasila, protože nemělo smysl se s nimi dohadovat, ovšem zařekla Emily, aby nevolala Jamesovi.

Neležela v posteli ani deset minut, když se dveře ložnice otevřely a v nich stál její manžel. Překvapeně zamrkala. "Co tady děláš?"

"Volala mi Alice," odpověděl a rychle došel k posteli, načež se posadil na kraj vedle Ashlyn.

Potřásla hlavou. "Příště jí taky řeknu, aby ti nevolala."

James si povzdechl. "Ash! Proč jsi mi nezavolala sama, že ti není dobře?"

"Dneska máš celý den jednání za jednáním, nechtěla jsem tě rušit s takovou hloupostí."

Nevěřícně na ni hleděl. "Hloupostí?"

Pokrčila rameny. "Není to nic, co bych nezažila předtím a věř mi," položila si dlaň na stále ploché břicho, "že těhotenství s tímhle tvým dítětem bude úplně stejné jako to předchozí."

Zamračil se. "Doufám, že nebude," zamumlal.

Ashlyn si povzdechla. "Tak jsem to nemyslela!"

"Já vím," ujistil ji. Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na čelo. "To ale neznamená, že o tebe nemám strach. Potřebuju, abys mi dala vědět, když ti není dobře."

"Ale -."

Zavrtěl hlavou. "Žádné ale! Nezáleží na tom, jestli mám jedno jednání za druhým nebo jsem na druhé straně zeměkoule, prostě mi zavolej a já dorazím, jak nejrychleji to půjde." Hleděl jí zpříma do očí, v obličeji neoblomný výraz. "Slib mi to."

"Slibuju," zašeptala a musela potlačit slzy, které se jí hnaly do očí. Teprve nyní si pořádně uvědomila, jak se James musel cítit, když mu Alice zavolala. Jak se musí cítit pokaždé, kdy ji nechává samotnou. "Promiň."

Věnoval jí rychlý úsměv. "Jak ti je?"

"Líp," ujistila ho. Pokrčila rameny. "Jen nesnesu pohled na krev." Měla chuť se rozesmát, ale rozmyslela si to, neboť jí bylo jasné, že její manžel by to neocenil.

"Určitě? Jestli ne, tak zavolám Abi a dnešní večer zruším."

Vytřeštila oči a pohrozila mu ukazováčkem. "Ať tě to ani nenapadne! Na dnešek se těším už měsíc! A Matty taky!"

James se smíchem zvedl ruce do vzduchu. "Dobře, dobře, nic rušit nebudu."

Ashlyn se usmála a políbila ho. "Děkuju," zašeptala proti jeho rtům.

***

Pozdě odpoledne dorazila Abigail s Martinem i kluky, z nichž byla Ashlyn nadšená. Neviděla je dva dny, ale i tak jí připadalo, že se změnili, jako kdyby uplynul měsíc.

"James říkal, že ti dneska zase nebylo dobře," prohodila Abigail sedící vedle Ashlyn a chovající Lucase, zatímco Ashlyn držela v náručí Logana.

Protočila panenky. "Jenom trochu. Už je mi dobře. James přehání." Vrhla pohled na Matthewa, který si hrál v nafukovacím bazénku opodál.

"Bojí se o tebe."

Povzdechla si. "Já vím, ale je to lepší, než když jsem byla těhotná poprvé. Sama dobře víš, že mi bylo špatně pořád."

Abigail se smutně usmála. "Pamatuju si to a taky si pamatuju, jak to dopadlo. Musíš na sebe dávat pozor! Doktorka ti to taky říkala, jenže ty jsi stejně nezpomalila tempo. Jsi každý den v práci a nemysli si, že mi Lucy s Meredith neřekli o tom, jak taháš bedny s knížkama! Kruci, Ash! Chceš o tohle dítě taky přijít?" zajímala se šeptem.

Ashlyn si připadala, jako kdyby jí kamarádka dala facku, protože ona byla opatrná, ač to tak nevypadalo. Položila si ochranitelsky ruku na břicho. "Samozřejmě, že nechci! Doktorka mi řekla, ať jsem opatrná, ale ne, abych přestala dělat úplně všechno! Tu krabici jsem měla na háku, takže jsem ji táhla za sebou, ale nezvedla ji. Nikdy bych to dítě schválně neohrozila," ujistila ji. Tohle její těhotenství bylo rozdílné v tolika věcech, v kolika bylo stejné. Tentokrát dítě chtěla za každou cenu. Samozřejmě, chtěla i to první dítě, jenže tehdy netušila, jak by se o něj postarala, což však bolest ze ztráty nijak nezmírnilo.

"Ash, musíš zpomalit." Abigail ji sjela pohledem. "Zhubla jsi a vypadáš zničeně."

"Samozřejmě, že jsem zhubla, když strávím polovinu dne s hlavou v záchodě," odsekla. Nechtěla se o tom bavit. Nechtěla řešit, jak moc netěhotně vypadá. Její lékařka ji však ujistila, že dítě je v pořádku a proto nejsou důvody k obavám. Zatím - to neřekla nahlas, ale Ashlyn ten dodatek vycítila.

Abigail si povzdechla. "Promiň. Nemyslela jsem to zle, ale taky se o tebe bojím."

"Já vím." Ashlyn překryla svou dlaní tu Abigailinu. "A já si toho vážím, ale musíš s tím přestat. Všechno bude v pořádku, uvidíš." Usmála se na ni.

"A když ne? To bych si nikdy neodpustila."

"Abi, nebyla by to tvoje vina! Dodržuju všechno, co mi nařídila doktorka a nevystavuju sebe ani dítě stresu, takže není důvod se bát." Na okamžik se odmlčela. "A pokud se něco stane, tak to bude osud," zamumlala.

Nechtěla to přiznat, ale bála se, že právě to něco jednoho dne přijde a že to nějakým způsobem bude její vina. Snažila se myslet pozitivně, jenže znala rizika. Věděla, že je v jejím případě vyšší pravděpodobnost potratu. Její lékařka ji chtěla nechat doma s rizikovým těhotenstvím, nakonec však ustoupila po tom, co Ashlyn slíbila, že se bude šetřit a chodit na častější kontroly. Koneckonců prvních dvanáct týdnů už měla za sebou, takže riziko potratu bylo nižší, avšak s každým dnem se přibližovala ke dni, kdy začala během prvního těhotenství krvácet a o dítě stejně přišla.


Ashlyn potřásla hlavou, aby zahnala chmury a usmála se. "Všechno bude určitě v pořádku," prohlásila přesvědčeně a v té chvíli tomu i sama věřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 17. září 2017 v 14:02 | Reagovat

Uzasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama