20.kapitola

16. července 2017 v 22:31 | Hope |  When the heart calls
konečně (ne proto, že by mě to těšilo, ale proto, že jsem to byla schopná dopsat) vám přináším poslední kapitolu téhle povídky...povídka mi bude chybět, ale vzhledem k tomu, že chystám novou povídku, kde hlavními postavami budou dvě postavy z téhle povídky (obě se objevují v téhle kapitole), tak se s Emmaline, Connorem a všemi (nebo alespoň většinou) ostatními ještě setkáme =o)

jinak tahle povídka je další, kterou si nechám vytisknout jako knihu, na což se těším =o)


"Jeremy," pozdravila chladně černovlasého muže s jiskřivýma zelenýma očima.

"Wendy," oplatil jí stejně chladně.

Wendyino obočí vylétlo vzhůru. "Co že jsi přiletěl? Svatba ti za tu cestu přece nestála."

Jeremy přimhouřil zlostně oči. "Tehdy jsem věděl, že Connor zlomí Em srdce."

Emmaline na něj překvapeně pohlédla. Bylo to poprvé, co od něj něco takového slyšela. Když nepřiletěl na svatbu, tak prostě předpokládala, že říká pravdu o tom, jak je zaneprázdněný.

"A teď to snad možné není?" Wendy vystrčila bojovně bradu.

Ušklíbl se. "Teď spolu čekají dítě."

"Vlastně čekáme dvojčata," pípla tiše Emmaline, avšak nezdálo se, že by jí věnovali pozornost.

"To neznamená, že jí nemůže ublížit," upozornila ho rázně.

"Neměla bys ho spíš obhajovat? Chodila jsi s ním přece."

Wendy zrudla a Emmaline nedokázala říct, jestli to bylo vzteky nebo hanbou. "Jenom proto, abych Em dokázala, že ho pořád miluje, i když tvrdí opak!"

V tom okamžiku Emmaline věděla, že musí zakročit, neboť Wendy byla rozčilená a to nikdy nebylo dobré. Přistoupila o krok blíž. "Nechte toho!" Počkala, až se na ni oba podívají, než pokračovala: "Přestaňte se dohadovat o tom, co je pro mě nejlepší, protože tím stejně nic nezměníte. A doporučuju vám, abyste si problémy mezi sebou vyřešili ještě dneska. Protože pokud se hodláte zítra hádat nebo po sobě házet nenávistné pohledy, tak vás tam nechci! Je vám to jasné?" zajímala se s povytaženým obočím.

"Ona si začala!" namířil Jeremy prstem na Wendy.

"To on si začal," bránila se její kamarádka ve stejný moment.

Emmaline se zamračila a věnovala každému pohled. "Chováte se jako malé děti! Vyřešte to nebo se zítra neobtěžujte chodit." Otočila se na podpatku a vydala se pryč. Tohle teď opravdu nepotřebovala řešit. Věděla, že Wendy a Jeremy spolu nevychází, ale doufala, že se to zlepšilo. Očividně ne.

Slyšela za sebou, jak se o něčem tiše dohadují, ale ignorovala to. Museli si to vyřešit sami a pokud se jim to nepodaří, pak je bude muset držet daleko od sebe.

***

Emmaline stála před zrcadlem a zírala na sebe, zatímco Wendy jí upravovala sukni šatů.

"Tyhle šaty jsou ještě hezčí než ty první," ujistila ji Zoe stojící za ní.

Emmaline se usmála na odraz své nejlepší kamarádky. "Jsou," souhlasila.

Šaty z její první svatby byly krásné a jako pro princeznu, cítila se v nich skvěle, ale nebyl to její styl. Nikdy nesnila o šatech s nadýchanou sukní a korzetem prošívaným stříbrnou nití, jenže Connorova mamka, Zoe i Janine z nich tehdy byly tak nadšené, že nad tím nepřemýšlela, koneckonců to nebyla svatba jejích snů. Tehdy se vdávala, aby pomohla Connorovi zajistit si místo ve firmě. Tentokrát si ho brala ale brala z lásky a tak si vybrala šaty, po nichž vždycky toužila. Emmaline si položila ruku na téměř ploché břicho, naklonila hlavu ke straně a obdivovala látku, která spadala k zemi. Její šaty byly jednoduché a i byly by perfektní, i kdyby se vdávala až za měsíc nebo dva, kdy by na ní těhotenství bylo znát víc, protože byly od prsou dolů volné.

"Perfektní," zamumlala Wendy a narovnala se.

Emmaline se otočila a objala obě své kamarádky najednou. "Děkuju! Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená."

"Co přesně?" zajímala se Zoe s mírným úsměvem a povytaženým obočím.

Pustila je a pokrčila rameny. "Že jste tady," věnovala významný pohled Wendy, která se začervenala, "a že jste moje kamarádky. Nechci vás ztratit," zamumlala a rychle zamrkala, protože cítila, jak se jí do očí derou slzy.

Zoe si ji znovu přitáhla k sobě. "Ale no tak, přece bys nebrečela! Tohle má být šťastný den." Na okamžik se zarazila. "Navíc, když budeš brečet, tak budu taky."

Wendy vedle nich potřásla hlavou. "Hormony," zamumlala, ale i její oči se třpytily slzami.

Zoe se uchechtla. "To je naše výmluva. Jakou máš ty?"

Emmalinina bývalá spolubydlící pokrčila s úsměvem rameny. "To, že s váma trávím tolik času by mělo jako důvod stačit."

Ozvalo se tiché zaklepání a za okamžik se ve dveřích objevil Peter. "Je čas," oznámil.

Zoe a Wendy se rozloučily s tím, že se uvidí za chvilku a nechali je o samotě.

"Vypadáš krásně! Connor má štěstí, že jsi mu dala druhou šanci," ujistil ji její kmotr, než zvážněl. "Rodiče by na tebe byli hrdí."

Emmaline byla jeho slovy dojatá, ale o té poslední části pochybovala. "Nebyli by hrdí na to, že jsem si ho poprvé vzala, aniž bych ho milovala," zamumlala a bylo jí z toho smutno. Nic si nepřála víc, než aby na ni rodiče byli pyšní, jenže její první svatbu - nebo spíše její důvody - by neschvalovali.

Peter vzal její dlaň do svých. "Jenže tys ho milovala a oni to věděli ještě dřív než ty sama. Všichni jsme to věděli a tajně doufali, že na to jednoho dne oba přijdete."

Potřásla hlavou. "To na tom nic nemění."

"Ale samozřejmě, že mění!" ujistil ji. "Dovedeš si vůbec představit, kolikrát jsme o tom s tvými rodiči mluvili? Nebo s Noahem a Catherine?" Usmál se. "Vždyť pro vás měli skoro naplánovanou svatbu skoro od školky. Jistě, nakonec záleželo jen na vás, ale tvoje maminka, Janine a Catherine se v tom vyžívaly. Chtěly, aby bylo všechno perfektní a nemohly se dočkat dne, kdy se s váma budou moct podělit o všechny své nápady." Naklonil se k ní a ztišil hlas. "Polovina nápadů na vaši první svatbu byly tvojí maminky." Narovnal se a pokrčil rameny. "Myslel jsem, že bys to měla vědět."

Emmaline cítila, že jí stékají slzy po tvářích, ale bylo jí to úplně jedno. O tomhle neměla ani ponětí. "Proč mi to nikdo neřekl? Vždyť jsem tak bojovala proti nápadům Catherine i Janine. Proč mi neřekly, že to je to, co si pro mě přála mamka? Kdybych to věděla -." Potřásla hlavou, aniž by dokončila, co chtěla říct.

Peter ji objal. "Zlato, víš stejně dobře jako já, že by nechtěla, abys s tím souhlasila jenom proto, že to byly její nápady. Nikdy by se ti nic nesnažila vnutit."

Zhluboka se nadechla. "Já vím. Máš pravdu. Můžeš mi ale říct...bylo tam něco, co byl její nápad a já to neodmítla?"

Přikývl. "Bylo."

Zamračila se a vrátila se ve vzpomínkách k plánování svatby. "Květiny," vydechla téměř neslyšně, když si uvědomila, co se jí na nápadech Janine a Catherine líbilo. "A barvy."

Peter se smutným úsměvem pokýval hlavou.

Emmaline ho spontánně objala. "Děkuju," zamumlala plačtivě.

Peter ji krouživými pohyby hladil po zádech ve snaze ji uklidnit a ač byly doby, kdy ho za podobné věci nesnášela, dnes se tomu nebránila. Dnes to totiž bylo přesně to, co potřebovala. Dovolila si tu chvíli, v níž jí nahradil otce, vychutnat bez výčitek svědomí.

"Mám tě ráda," zamumlala těsně před tím, než se ozvalo zaklepání na dveře.

***

Toho večera stála Emmaline na zahradě domu, v němž vyrostla a pozorovala svatební hosty tančící pod širým hvězdami posetým nebem. Connor ji zezadu objímal, bradu opřenou o její rameno a ruce položené na jejím břiše.

"Šťastná?" zajímal se.

Usmála se. "Hrozně," ujistila ho a v jeho náruči se otočila, aby ho políbila. "Mám všechno, co jsem si kdy přála. Tebe jako manžela, to bylo mým snem od malička." Mrkla na něj. "Milující rodinu a brzy budu mít dvě děti, které budou určitě stejně úžasné jako jejich otec." Na okamžik se odmlčela. "A nesmíme zapomenou na synovce, který se má narodit ještě před našimi rošťáky." Povzdechla si. "Nemohla bych být šťastnější." Pozorně si ho prohlédla pod světlem po zahradě rozvěšených světýlek. "A ty? Jsi šťastný?" zajímala se.


Pokýval hlavou. "Víc než jsem kdy doufal, že budu." Sklonil se k ní. "Miluju tě," zašeptal, než se zmocnil jejích rtů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama