12.kapitola: Plány 2/2

1. června 2017 v 23:12 | Hope |  Srdci neporučíš
...a hned je tady pokračování =o)


***

Můj návrat do školy neproběhne ani zdaleka hladce. Tedy, co se jednotlivých předmětů týče, tam problém není ani v nejmenším. Ovšem hned při příchodu do šatny se do mě pustí Gábina.

"Á, simulantka se konečně uráčila přijít do školy. Víš, jaký průser jsem měla kvůli tomu, že seš neschopná?" Šklebí se na mě.

Mám chuť jí odseknout, že vím - sestřenka mě informovala -, ale je to právě Monika, která mi v tom zabrání. Chytí mě za ruku a s: "Nevšímej si jí. Nestojí za to." mě doslova odtáhne do třídy.

Lomcuje mnou vztek. Vůbec nechápu, jak může Gábina něco takového vypustit z pusy! Asi jsem si dala ruku do sádry sama, ne? Jasně, několikrát mě během týdne napadlo, že jsem mohla dávat větší pozor a takovou podpásovku od ní čekat, jenže na to už je teď trochu pozdě. A fakt, že z toho má průser? Tak ten mě nechává naprosto chladnou!

Během češtiny, co máme první hodinu, vypustím spolužačku i její nenávistné komentáře z hlavy.

Bohužel, ona udeří o přestávce znovu a ještě silnějším kalibrem. Přitočí se k naší lavici, když si vytahuju věci na chemii a s přesládlým neupřímným úsměvem mě pozoruje.

Zamračím se. "Co zase chceš?"

"Je mi tě líto," prohlásí už bez úsměvu.

Neubráním se povzdechu, tohle bude jistě na dlouho. "A to jako proč?" zajímám se otráveně. Její odpověď mě absolutně nezajímá.

"Protože zatímco ty jsi byla v úterý sama na chalupě, já měla Dominika několik hodin sama pro sebe." Nakloní se ke mně. "A náramně jsme si to užili," pošeptá mi.

Všechno se ve mně sevře. Chci věřit, že Gábina lže, že tohle by mi Dominik neudělal. Pravdou ale je, že mám pouze jeho slovo, že byl v Praze. Kdo ví, kde byl doopravdy.

Před spolužačkou však nedám své pochybnosti znát. "Vážně? To je zvláštní. Vrátil se hrozně brzy." Se sebezapřením se usměju. "Asi si to neužil tak moc, jak si myslíš."

Gábina se urazí a odkráčí zpět ke své lavici.

"Doufám, že jí nevěříš," prohodí mým směrem Radka, která celý rozhovor slyšela.

Trhnu neurčitě rameny. "Byla v úterý ve škole?" zajímám se tiše.

Spolužačka se mírně zamračí, jak se snaží vzpomenout. "Jo, ale přišla až na druhou matiku."

Což by jí dávalo skoro dvě hodiny s Nikem, pokud by jel za ní a ne do Prahy. Navíc v úterky končíme o půl dvanácté. Rychle tyhle myšlenky zaplaším. Musím věřit, že Dominik nic takového neudělal! A to, že Gábina ví, že byl v úterý v Praze a já sama na chalupě, má jistě jednoduché vysvětlení!

"Přece bys nevěřila takové potvoře!" snaží se mě přesvědčit Radka.

Zavrtím hlavou. "Nevěřím," zamumlám, ale je na ní vidět, že mi nevěří a já se jí vlastně ani nedivím.

Zbytek dne nad tím musím pořád přemýšlet. V hodinách vnímám jen na půl, takže konec poslední hodiny mi připadne jako smilování. Vím, že si o tom musím promluvit s Dominikem, jen nemám tušení kdy. Slíbil, že se pokusí dneska přijet brzy, ale moc šancí tomu sám nedával.

Monča do mě v autobuse strčí loktem. "Neříkej mi, že věříš tomu, co říkala Gábina!"

Krátce se na ni podívám, zavrtím hlavou a vrátím se k zírání z okna. Nevěřím Gábině, samozřejmě, že jí nevěřím, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že ve mně nehlodá červíček pochybností. Nesnáším se za to, ale nedokážu tomu zabránit.

***

Dominik se u nás zastaví těsně po večeři. Mamka ho zve dovnitř, ale on odmítne. Místo toho jdu já ven. Jdeme ruku v ruce k lesu. Celou cestu mlčím a Nikovi to neujde, několikrát se mě zeptá, co se děje, ale já ho vždycky odbudu. S tím, co mě trápí, se mu svěřím, až na lesní cestě, kde široko daleko není živáčka.

Poočku na něj pohlédnu. "Gábina tvrdila, že jsi v úterý byl s ní," prohodím tiše a kousnu se do rtu tak silně, až to zabolí. Mám pocit, že to snad ani nechci vědět. Radši bych žila v blahé nevědomosti, jenže na to už je trochu pozdě.

Nik se zdá zaskočený. "Cože? Kdy asi? Jel jsem do školy a pak hned za tebou, pokud tedy nepočítáš zastávku v obchodě."

"Jak ví, že jsi byl zrovna v úterý pryč?" zajímám se, protože mi to hlava nebere.

Rozhodí rukama. "Nemám zdání." Zničehonic se zastaví a zamračeně se na mě podívá. "Přece bys jí to nevěřila! Já s ní opravdu nebyl."

Pokývu hlavou. "Já ti věřím," ujistím ho. "Ale zeptat jsem se musela. Navíc bys měl vědět, co o tobě vykládá."

Myslím, že tohle je poprvé za tu dobu, co jsem s Dominikem, kdy mu na sto procent věřím. Do teď jsem o něm pochybovala, věřila kecům, které šířila Gábina. Teď už ne. Nejsem si úplně jistá, čím to je, ovšem nestěžuju si. Nik si nejspíš taky nestěžuje, protože si mě přitáhne do náručí a políbí. A že to je nějaký polibek! Kdyby mě nedržel, tak se mu nejspíš skácím k nohám, protože kolena mi vypověděla službu.

"Páni," vydechnu, když se od sebe odlepíme.

"Něco pro tebe mám," prohlásí s mrknutím, rozepne si bundu a z vnitřní kapsy vytáhne bílou obálku, kterou mi podá.

Překvapeně na něj hledím a když na mně kývne, tak obálku otevřu a vytáhnu z ní papír. Chvíli na něj nechápavě zírám, než mi dojde, o co přesně jde. "Silvestr v Alpách? To přece nejde!" Podávám mu papír i s obálkou zpátky, ale on se smíchem o krok ustoupí.

"Proč by nešlo?" zajímá se pobaveně.

"Naši mě nikdy nepustí," vyhrknu první věc, která mě napadne.

Dominik se znovu zasměje. "Pustí. Myslíš, že bych to kupoval, kdybych se jich první nezeptal?"

Potřesu zmateně hlavou. "Nemůžeš mi jen tak koupit týden v Alpách!"

Ukáže na obsah, který držím v rukách. "To už jsem udělal."

"Niku!" okřiknu ho, neboť mi jeho vtipkování nepřijde vůbec vtipné.

Úsměv z jeho tváře zmizí. S vážným výrazem ke mně přistoupí a chytí mě jemně za ramena. "Myslel jsem, že budeš mít radost. Monika s Danem letí taky."

Zhluboka se nadechnu. "Já mám radost," ujistím ho. "Jen se mi nelíbí, že za mě utrácíš tolik peněz. Pořád pro mě všechno děláš a já ti to nemám, jak oplatit."

Mrkne na mě. "Jestli mi to vážně chceš oplatit, tak bych věděl jak," ujistí mě s výmluvným úsměvem.

Zasměju se a potřesu hlavou. "Jsi neuvěřitelný."

"Ale stejně mě miluješ."

Přikývnu. "Ale stejně tě miluju." Vytáhnu se na špičky a políbím ho.

***

Když ve středu vystoupím z autobusu, kterým jsem přijela ze školy, okamžitě se ke mně vhrne Veronica, má dvanáctiletá sestřenka z Anglie. Zavrávorám, protože jsem nečekala, že na mě skoro skočí. A už vůbec jsem nečekala, že bude čekat s Emou na zastávce.

"Alex!" vyhrkne a dá mi pusu.

"Ježiš, Rony, vždyť mě porazíš." Směju se a pusu jí oplatím. Všimnu si, že nás sestřička trochu závistivě pozoruje, tak si ji přitáhnu za ruku a i jí dám pusu. Ema se na mě usměje.

"Proč jste na mě nepočkaly doma? Musí vám být zima." Zrovna dneska je pořádná kosa, ráno dokonce sněžilo. Po sněhu sice už není ani památky, ale teplota se nahoru nevyšplhala.

"Máme kabáty," prohlásí Veronica důležitě a já se snažím ze všech sil nerozesmát.

"Jaký byl let?" zajímám se, když se vydáme na cestu k našemu domu.

"Super!" ujistí mě sestřenka. "Ale museli jsme být skoro celou dobu připoutaní." Zašklebí se.

To už se neudržím a rozesměju se. Sama jsem o prázdninách poznala, jaká dokáže být, když musí v letadle celou dobu sedět a ještě k tomu připoutaná. Tehdy jsem letěla s celou jejich rodinou na dovolenou na Kypr a ten let vážně stál za to. Při té vzpomínce se oklepu. Jsem asi jediný člověk z celé naší rodiny, kdo nemá rád lítání, ale protože je to nejrychlejší způsob dopravy, tak to pokaždé překousnu.

Jsme skoro u našeho domu, když u nás zastaví stříbrná Fabie. Stačí mi to auto vidět a už se mi v břiše rozletí motýlci. Usměju se.

Dominik neváhá ani vteřinu, vystoupí a okamžitě mi dá pusu.

Vzdáleně slyším, jak se Veronica zachichotá a Ema se ji snaží tišit, ale kouzlo okamžiku je zlomeno a tak se Nik neochotně odtáhne. "Ahoj," zamumlá.

Cítím, jak mi hoří tváře. "Ahoj."

"Alex?" ozve se za mnou sestřenka.

Povzdechnu si a pootočím se, abych na ni viděla. "Rony, tohle je Dominik. Niku, moje sestřenka Veronica. Ta z Anglie," dodám s mrknutím.

Dominik se na ni usměje a podá jí ruku, kterou ona přijme.

S Emou si vyměníme pohled. Je to zvláštní, vidět Nika podávat ruku dvanáctileté holce a ještě zvláštnější, že ji Rony přijala, jako kdyby to bylo úplně normální. Ovšem je pravda, že jsem toho v Anglii o prázdninách zažila dost na to, abych věděla, že je tak prostě jen vychovaná.

"Holky, jděte dovnitř, já tam hned budu," vyzvu je s významně povytaženým obočím.

"Jasně. Ahoj, Dominiku. Ráda jsem tě poznala," loučí se sestřenka.

"Já tebe taky," ujistí ji. "Ahoj, Em."

Ema se na něj usměje. "Ahoj."

Obě se vydají k naší brance a já si oddechnu, když zmizí ve dvoře. Pobaveně zavrtím hlavou, než se mu podívám do očí. "Co tady děláš? Nemáš být v Praze?"

Pokrčí rameny. "Zrušili nám přednášku. Chtěl jsem tě vyzvednout ve škole, ale nestihl jsem to, tak jsem si řekl, že tě zastavím při cestě domů, jenže ty dvě," bradou kývne k našemu domu, "mi to překazily."

Nakloním hlavu ke straně. "Vždyť se uvidíme dneska večer," připomenu mu. "Nebo ti do toho něco vlezlo?" zajímám se a snažím se ignorovat chlad, který mě poleje.

Dominik vezme můj obličej do dlaní. "Samozřejmě, že se uvidíme. Ale chybělas mi," mrkne na mě a jeho suché rty si najdou cestu k těm mým.

***

Doma je to hektické. Kam vlezu, tam někdo, člověk nemá chvilku klidu. Nestěžuju si, jsem ráda, že tady jsou, ale uvítala bych alespoň hodinu klidu, abych se mohla učit, protože nás čeká test z dějepisu a na ten se zkrátka potřebuju soustředit. Což je tady zrovna teď neproveditelné a tak potom, co potřetí čtu jednu a tu samou stranu a zjišťuju, že si stále nic nepamatuju, zavřu sešit a hodím ho na polštář s tím, že se k tomu vrátím večer.

S povzdechem sejdu dolů a zamířím do kuchyně, kde je jenom mamka s tetou, které vaří večeři. Tedy vaří, večeře už je v troubě a ony si zkracují čekají povídáním. Mamka měla svou švagrovou vždycky ráda a od začátku si s ní rozumněla.

"Ahoj, Alex!" vyhrkne teta, jakmile mě uvidí a vrhne se ke mně, aby mě objala. "Ještě jsem tě ani pořádně nepřivítala," stěžuje si, načež se odtáhne a pozorně si mě prohlédne. "Tys zhubla," prohlásí obviňujícím tónem.

Zasměju se. "To se ti jenom zdá. Mamka mě od září vykrmuje jak posvíceneckou husu."

"Nepřeháněj," napomene mě mamka.

Podívám se na ni s povytaženým obočím. "Nemyslíš si, že nevím, kdo a proč minulý týden denodenně volal Nikovi?"

Mamka pohodí hlavou. "Měla jsem o tebe strach!" brání se. "Bylo mi jasné, že nebudeš jíst, pokud tě nikdo nebude hlídat." Zvedne káravě prst. "A měla jsem pravdu!"

Povzdechnu si. "Stalo se to jednou," připomenu jí. "A jenom proto, že jsem v sobě měla hromadu prášků a chtěla spát."

"A to sis nemohla dát k večeři aspoň krajíc chleba?" zajímá se.

"Mami, já většinu noci předtím nespala."

"Vážně?" ozve se teta s potutelným úsměvem.

Zašklebím se, je mi jasné, co ji napadlo. "Den předtím jsem si zlomila ruku, takže to bylo bolestí."

Teta před sebe zvedne ruce v obranném gestu. "Nic neříkám."

Protočím panenky, ovšem nekomentuju to. Svou pozornost obrátím zpět k mamce. "Já vím, že ses o mě bála, mami, alev tom případě jsi mě neměla posílat s Dominikem na chatu, když jsi mě chtěla hlídat."

Mamka vypadá dotčeně. "Myslela jsem to dobře."

"Já vím," ujistím a vykroutím se z tetina objetí, abych mohla obejmout ji. "Mám tě ráda," zašeptám, když jí padnu kolem krku. Svá slova myslím vážně. Vím, že to se mnou myslela dobře a opravdu ji mám ráda, i když to tak vždycky nevypadá. Koneckonců, je to má matka a obětovala mi léta života a já nejsem nevděčný spratek, abych to nedokázala ocenit.

"Slyšela jsem, že poletíte s Dominikem do Francie," přeruší nám teta naši chvilku.

Udělám krok od mamky a pokrčím rameny. "Vypadá to tak."

"Ty nechceš?" zajímá se.

Zadívám se do země. "Já bych radši, kdyby se mě první zeptal, než něco takového udělá," zamumlám. Já vím, že bych měla být ráda, že se mnou chce trávit čas a je ochotný za mě utrácet peníze, jenže nejsem a nevím, co s tím dělat.

"Zlato, užívej si, že s tebou chce být a nečeká za to nic na oplátku." Teta se zarazí. "Anebo čeká, ale je jenom na tobě, jestli mu to dáš nebo ne," prohlásí se zamrkáním.

Zrudnu. Vážně s nima nechci rozebírat, co spolu děláme nebo neděláme. Teta s mamkou se rozesmějou, což přiláká holky, které se zajímají, co je tak vtipného, že jsou slyšet až do obýváku. Obě rychle vyhrknou, že si povídáme vtipy a když Rony chce nějaký slyšet, tak pobaveně sleduju tetu, jak se snaží něco vymyslet.


"Užijte si to," prohodím přes rameno při cestě z kuchyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | 6. června 2017 v 17:03 | Reagovat

Takže doufám, že vysvěstlíš tu Gábinu, kde to pořád bere... a zda bude v Alpách nějaká romantika <3

2 Šílenej Šílenej | Web | 8. října 2017 v 15:39 | Reagovat

řikám to furt: tu pizdu bylo už v první kapitole pozdě zlikvidovat!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama