12.kapitola: Plány 1/2

1. června 2017 v 23:10 | Hope |  Srdci neporučíš
je první den nového měsíce a já jsem po opravdu hodně dlouhé době (pro jistotu jsem ani nekoukala, jak přesně dlouhé) dopsala kapitolu ke své úplně první originální povídce (o níž jsem od začátku přemýšlela jako o knize a stále se toho nevzdala, takže jednoho dne... ;o) )

kapitolu, ač sotva šestistránkovou, jsem musela rozdělit na dvě části...s názvem nejsem úplně spokojená, ale původní by se hodil ještě míň, takže jsem rychle vymýšlela něco jiného...v případě vydání názvy nebudou, to můžu slíbit :D


Následující ráno se společně nasnídáme, ale pak musí Dominik nečekaně do školy a tak zůstanu na chalupě sama. Sice mi nabízel, abych jela s ním, jenže já odmítla. V noci jsem se totiž každých pár hodin budila bolestí - vzít si prášky jsem se rozhodla až kolem páté, kdy jsem měla všeho tak akorát dost. Navíc bych v Praze stejně neměla, co dělat. Nejsem totiž ve stavu, kdy bych chtěla lítat po obchodech a všichni kamarádi jsou ve škole.

A protože mě nezaujme nic, co dávají v televizi, ani knížka, kterou jsem si sebou přivezla, tak se pustím do učení. Ostatně maturita se blíží závratnou rychlostí a já si nemůžu dovolit neodmaturovat.

Učím se poctivě. Neudělám si pauzu ani na oběd, protože bych tím zabila minimálně hodinu. Místo toho k českým i zahraničním spisovatelům uždibuju rohlík a úplně mi to stačí.

Z učení mě vytrhne, až zvonění telefonu. S povzdechem po něm chňapnu a povzdechnu si znovu, když zjistím, že mi volá sestřenka. "Ahoj," pozdravím a nesnažím se na sobě nedat znát, jak moc mě tohle vyrušení otravuje. Moniku mám upřímně ráda, ale její načasování je občas hodně na pytel.

"No, ahoj! Žiješ vůbec? Neodepsalas mi na jedinou smsku," zlobí se.

Zamračím se. Rychle zkontroluju obrazovku telefonu, která mi hlásí šest nových zpráv - tři od Monči, po jedné od taťky a mamky a jedna je od Dominika. A já samozřejmě neslyšela ani jednu! "Promiň, šprtám."

Slyším lapnutí po dechu. "Ty se učíš? Místo, aby sis užívala volno? To tě Nik nechá?"

"Není tady," přiznám. "Musel do Prahy."

"Proč tě nevzal sebou?" diví se.

"Já nechtěla. V noci jsem skoro nespala."

"Hm. Hele, jedeme s Danym na víkend na Šumavu. Vyrážíme v pátek odpoledne. Nepřidáte se?"

"V pátek mají přijet naši."

"A to vadí?" nechápe sestřenka.

Zasměju se. "Asi nevadí, ale hádám, že mě mamka bude chtít zkontrolovat. Už ráno kontrolovala, jestli jsem v pořádku." Potřesu hlavou. Telefonát s mamkou byl vážně vtipný. Ani když jsem byla o prázdninách v Anglii, tak mě nekotrolovala. A na chalupě, kam mě sama poslala, se o mě bojí.

"Dobrá, tak já to podám jinak. Jedete s náma, protože pro vás máme pokoj," oznámí mi se smíchem. "Vaši stejně přijedou dopoledne, ne? Mám pocit, že se mamka zmiňovala, že jedou taky."

"Asi jo," připustím, i když si tím nejsem jistá, protože mamka mi žádné podrobnosti neřekla.

"Tak vidíš! Popovídáte si s vašima, dáte si oběd a vyrazíte. Vyřešeno," prohlásí hrdě.

Povzdechnu si. "Domluv se s Nikem, já fakt nevím."

"Fajn, řeknu Danovi, ať mu zavolá," ujistí mě.

"Dík," zamumlám.

Ještě chvíli si povídáme, než se Monča rozloučí, protože jí přijel autobus. Prakticky ve chvíli, kdy položím telefon zpátky na stůl a chci se vrátit k učení, slyším před vraty zaparkovat auto. Zvednu se a dojdu ke dveřím, abych se v nich skoro srazila s Nikem.

"Ahoj," pozdravím ho s úsměvem a rychle mu dám pusu.

"Ahoj," oplatí mi pozdrav a přitáhne si mě k sobě, aby mě políbil pořádně. "Nudila ses moc?" chce vědět, když mě pustí, aby si sundal bundu.

Zavrtím hlavou. "Shakespeare a spol byli obstojnou společností," ujistím ho se zamrkáním.

"Tys mě nahradila mrtvým Britem?" diví se.

"Byl bys radši, kdyby tě nahradila anglická slovíčka?" dobírám si ho.

"Jo," prohlásí s vážnou tváří.

Povytáhnu obočí, načež pokrčím rameny. "Příště." Když se v objetí posadíme v obýváku na gauč, svěřím se mu s telefonátem od Moniky.

"Mně volal Dan, když jsem byl na cestě do Prahy." Nejistě se na mě podívá. "Chceš jet?"

Ušklíbnu se. "První se budu muset zeptat mamky." Připadám si jako malé dítě, i když k tomu nemám důvod. Jistě, jsem plnoletá, ale pořád žiju pod její střechou a nepřijde mi fér jí to jen oznámit. Vím, že pokud s tím nebude souhlasit, tak nepojedu. Ovšem mohla bych jí připomenout, že na chalupu mě klidně pustí a ona by nepochybně namítla, že tohle je naše chalupa, kdežto na Šumavě budeme kdo ví kde.

"S ničím jiným jsem ani nepočítal," ujistí mě.

***

V pátek dopoledne nepřijedou jenom naši s Emou, ale i Moniky mamka a její manžel a asi deset minut po nich dorazí i sestřenka s Danym. Monča mi hned ve dveřích oznámí, že Karin s Davidem se k nám připojí na Šumavě - nebo spíš mi k nim, protože tam odjeli už včera večer.

Mamka mi už při středečním telefonátu oznámila, že nemá problém s tím, abych na víkend jela, protože Monča na nic nečekala a hned se jí šla zeptat. Nestačila jsem se divit. I když bych asi překvapená být neměla, jelikož sestřenka na mě musela poznat, jak váhám. Nechtěla jsem jet. Nepřipadalo mi fér, že mamce o víkendu s ničím nepomůžu, jenže ta vypadá, že se mě ráda zbaví.

Abych zahnala špatné svědomí, pomůžu alespoň s vybalením nákupu a přípravou oběda. Chci umýt i nádobí, ale od toho mě mamka vyžene, když vidí, jak se snažím dělat všechno jednou rukou.

"Kdo umýval nádobí celý týden?" zajímá se pobaveně.

Zašklebím se. "Dominik."

Mamka, teta, Monča a dokonce i Ema se tomu zasmějou, zatímco já si nejsem jistá, jestli se k nim přidat nebo se naštvat. Když jsem se snažila umýt nádobí první večer, prohlásila jsem, že mi sádra v takové maličkosti přece nemůže zabránit. Ha, chyba! Nik chvíli pobaveně pozoroval mé snažení, než mě vyhnal od dřezu - po tom, co mi vyklouzl talíř z ruky a zůstala po něm jen hromada střepů. Dominik tomu dodal korunu, neboť prohlásil, že střepy přinášejí štěstí. A tak jsem naštvaně mrskla houbičkou do vody a odkráčela do obýváku, kde jsem seděla v křesle celá nešťastná, že jsem k ničemu. Nik pak přišel a snažil se mě uklidnit, což se mu nakonec povedlo, ale musel k tomu použít všechny dostupné prostředky.

Takže jakmile se mamka ujme nádobí, jdu do obýváku, kde je zbytek osazenstva, které právě probírá fotbal. Fotbal mě nikdy nebral, nerozumím mu, tak se s povzdechem otočím na podpatku a tiše se vytratím ven, kde si sednu na lavičku kousek od dveří. Dneska je mi nějak zvláštně. Přijde mi, že jsem na pokraji sil a přitom jsem měla odpočinku až až. A taky nemám na nic náladu, rozhodně se mi nechce jet kdo ví jak dlouho někam, kde to ani neznám. Právě ve chvíli, kdy mě napadne, že bych se z toho pokusila nějak vykroutit, se otevřou vchodové dveře a z nich vyjde Nik. Věnuju mu rychlý úsměv, než se vrátím k zírání do prázdna.

"Copak se děje?" zajímá se, když se posadí vedle mě a chytí mě za ruku. "Moc jsi toho dneska neřekla."

Pokrčím rameny. "Asi jenom nemám náladu." Jakmile to však vypustím z pusy, tak mě pravda uhodí do obličeje. Najednou vím, co se děje. Je pátek, což znamená pouhé dva dny než se budu muset vrátit do školy a tahle bublina, v níž jsem celý týden žila, praskne. Budu muset čelit Gábině, jíž vděčím za týden na chalupě s Dominikem. A s ním už se zase budu vídat jenom sporadicky, neboť bude dojíždět do Prahy.

Povzdechnu si.

Nik mi z obličeje odhrne pramen vlasů, který se mi uvolnil z copu. "Tobě se na Šumavu nechce, co?"

Zavrtím hlavou. "O to nejde. Jsem ráda, že s tebou budu ještě celý víkend, ale pak už to nebude ono. Navíc ve středu dorazí teta s celou rodinou z Anglie, takže u nás bude zase plno."

"Týden uteče jako voda a o víkendu někam vyrazíme," ujistí mě se zamrkáním.

Otočím k němu hlavu a políbím ho. "Já tě miluju," svěřím se mu znenadání. Samotnou mě to překvapí, ale nelituju toho, protože to tak opravdu cítím.

Nikův obličej se rozzáří jako vánoční stromeček. "Vybrala sis skvělou dobu, abys mi to řekla," zasměje se.

"Já měla vždycky skvělé načasování," ujistím ho se zamrkáním.


***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama