4.kapitola

5. února 2017 v 0:18 | Hope |  Zasloužené štěstí
původně jsem sem chtěla kapitolu dát hezky prvního, jenže ten den utekl a já to sotva postřehla, takže jsem si den na tom řekla, že teda tu kapitolu zveřejním, ovšem jsem hlava děravá a proto ji sem vkládám po dlouhém dni stráveném v Londýně...

tentokrát je kapitola i s věnováním (po dlouhé době) a to patří Vere, které se povídka, jak se zdá, líbí =o)


Toho večera, když obě děti spaly, vyčerpané po dlouhém dni, seděla Brooke na houpačce na verandě stejně jako předchozího dne. Rozdíl byl akorát v tom, že místo hrnku s čajem svírala v ruce sklenku bílého vína a vedle ní seděl Jesse.

"Jsi v pořádku?" zajímal se bratr její nejlepší kamarádky.

Brooke přikývla, avšak pohledu na něj se vyhnula.

"Brooke," naléhal.

Povzdechla si a věnovala mu rychlý pohled. "Co ode mě chceš slyšet? Že nejsem v pořádku? Nejsem! Neměla jsem čas pořádně truchlit! Když jsem se dozvěděla, že umřeli, tak jsem se hned začala starat o Maggie a Robina a nemohla si dovolit před nima brečet, aby to pro ně nebylo ještě horší. Ani na pohřbu to nešlo, protože všude byli novináři, kteří mi to pak dali pořádně sežrat! Žiju v domě, kde jsem bývala šťastná, ale teď si to nedokážu užívat. Přes den jsem v pohodě, jenže pak děti spí a co dělám já? Brečím! Tak dlouho než usnu." Schovala si obličej do dlaní. Nebylo to fér. Nechtěla takový život.

Jesse ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě. "Všechno bude zase dobré, neboj."

Popotáhla a zabořila obličej do jeho trika. "Nebude," zahuhlala. "Už teď se bojím toho, až Robin začne mluvit. Co když mi bude říkat mami? To nezvládnu!"

"Zvládneš," přesvědčoval ji.

Vzhlédla k němu. "Jak to můžeš vědět?"

Usmál se. "Protože tě znám! Jsi silná stejně jako byl tvůj otec. Jednoho dne bude všechno dobré a ty budeš zase šťastná."

Zavrtěla smutně hlavou. "Jak bych mohla? Už nikoho nemám. Navíc jen pomyšlení na to, že bych byla šťastná, bolí! Jak můžu být šťastná, když oni jsou mrtví?"

Jesse uchopil její obličej do dlaní. "Není pravda, že nikoho nemáš. Máš Maggie a Robina. Máš moje rodiče, kteří ti rádi s čímkoliv pomůžou. Máš Gemmu a Sheilu. A v neposlední řadě máš mě! Vždycky tady pro tebe budu," zašeptal těsně před tím, než se jeho rty spojily s jejími.

Brooke se jeho polibku nebránila. Později se sama sobě snažila namluvit, že na to prostě neměla sílu. Opak však byl pravdou. Chtěla, aby ji políbil už od předchozího večera. Chtěla se cítit, alespoň na chvilku, chtěná, milovaná.

***

Následující pátek pozdě odpoledne dorazily k Brooke Gemma se Sheilou. Brooke měla radost, že nebude o víkendu sama. Jistě, Jesse jí během týdne několikrát navrhl, že přijede, ale ona vždy odmítla. Musela mezi nimi udržovat bezpečnou vzdálenost, neboť nebyla připravená na nic víc než polibek, který si vyměnili.

"Volal mi Jesse," prohodila Gemma se zamrkáním, když Brooke krmila Robina, zatímco Maggie jedla v tichosti u stolu.

Povzdechla si. "Proč mi to říkáš?" zajímala se a ze všech sil se snažila na sobě nedat znát, jak moc ji zmítka o Gemmině bratrovi rozhodila.

"Protože jsem slyšela, co se mezi vámi v neděli stalo."

"Co se mezi nimi stalo?" vyzvídala Sheila zamračeně.

"Nic! Nic se mezi námi nestalo!" vyhrkla Brooke rychle.

Gemma se zasmála a pohlédla na Sheilu. "Políbili se," zašeptala hlasitě.

Sheila zalapala po dechu a Brooke cítila, jak jí rudnou tváře.

"Můžu se jít dívat na pohádku?" zajímala se Maggie tiše.

Brooke byla ráda, že ji pro teď její sestra zachránila od rozhovoru, který s kamarádkami jistě povede. Pousmála se. "První odnes talíř a umyj si ruce, ano?"

Maggie rychle přikývla, položila talíř na linku a utíkala do koupelny, která byla hned vedle kuchyně.

Jakmile byla z obývacího pokoje slyšet televize, obě její nejlepší kamarádky na ni upřely pohled.

Brooke protočila panenky. "Co?"

"Takže ty a Jesse, jo?" prohodila Sheila s poťouchlým úsměvem.

"Já a Jesse co?" Rozhodila rukama. "Jednou jsme se políbili, to je celé. Víckrát už se to nestane," ujistila je, ale nezněla vůbec přesvědčeně. Navíc, ona chtěla, aby se to stalo znovu. Nemohla na jejich polibek přestat myslet.

"Jasně," protáhly její kamarádky ve stejnou chvíli.

Brooke si povzdechla. Nemělo smysl jim cokoliv vymlouvat, protože by jí stejně nevěřily. Utřela Robinovi obličej, neboť měl večeři skoro až ve vlasech, vyndala ho ze stoličky a beze slova ho podala Sheile. Pak se zvedla, aby odnesla jeho misku do dřezu a stoličku posunula do rohu, kde nikomu nepřekážela.

"No, tak, Brooke!" naléhala Gemma. "Proč jsi nám to neřekla sama?"

Pokrčila rameny. "Není co říkat. Políbili jsme se, ale to je celé. Co ještě byste chtěly slyšet?" zajímala se, ale odpověď víceméně znala. Chtěly podrobnosti, chtěly slyšet, že by Jesse mohl být tím pravým, jenže to se nikdy nestane. Nikdy nikomu znovu takovou moc nedá. Už nikdy nedovolí žádnému člověku, aby ji zničil.

Zatímco Sheila dělala obličeje na Robina, Gemma prohodila: "Několikrát jí nabízel, že za ní na víkend přijede, ale ona nechtěla."

Brooke zalapala po dechu. "On ti to řekl?"

"Jistě. Je to můj bratr. A i když to tak nevypadá, tak jsme si hodně blízcí."

Pevně sevřela rty. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Avšak měla s tím počítat. Jesse a Gemma si byli vždycky neuvěřitelně blízcí a to i přesto, že je dělil věkový rozdíl skoro osmi let.

"Zlato, není to nic, za co by ses měla stydět. Já, pro jednou, jsem z tebe nadšená," mrkla na ni Sheila.

Brooke se pousmála. Byla ráda, že alespoň její kamarádky schvalují její chování, když ona sama s tím měla problém. "Stejně by to s Jessem nemělo nejmenší šanci."

"Proboha proč?" zajímala se Sheila s vytřeštěnýma očima.

Trhla rameny. "Mám dvě děti a práci. To zrovna nepřeje vztahu."

"Ale Jesse si Maggie i Robina zamiloval!"

Brooke se zamračila na svou nejlepší kamarádku. "Co všechno ti řekl?"

"Všechno," ujistila ji Gemma a ona neměla důvod jí to nevěřit.

***

O několik hodin později, potom, co vykoupaly obě děti a daly je spát, seděly v obývacím pokoji a popíjely víno, když se ozval zvonek. Brooke se zamračila, protože nikoho nečekala. Těsně před tím než odešla otevřít, ještě věnovala pohled svým kamarádkám, které se potutelně usmívaly a Brooke se začala děsit toho, kdo venku stojí.

Jakmile s bušícím srdcem otevřela, její obavy se naplnily. "Co tady děláš?" vydechla a očima sklouzla k tašce, kterou svíral v ruce.

Jesse se zeširoka usmál. "Gemma psala."

V duchu se zařekla, že si to se svou kamarádkou vyřídí. "Tak pojď dál," vyzvala ho s povzdechem. "Ale spíš na gauči," upozornila ho. Ovšem nebyla si vůbec jistá, jestli tomu tak opravdu bude, vzhledem k tomu, co s ní jeho přítomnost dělala.

"Klidně," ujistil ji se zamrkáním.

Brooke nasucho polkla. "Dáš si něco k pití?" zajímala se, když ho vedla do obývacího pokoje.

"Co pijete?"

"Víno, ale v lednici by se našlo pivo a v baru skotská. Nebo ti můžu nabídnout kafe, čaj, džus, vodu." Pokrčila rameny. "Je to na tobě."

"Hm. Nic jiného si dát nemůžu?" chtěl vědět. Tón jeho hlasu dával jasně najevo, co by si dal.

Zastavila se a pohlédla mu do očí. "Mlíko."

Jesse se zasmál. "Tak to si dám tu skotskou."

Kývla hlavou, z baru vzala skotskou a odešla s ní do kuchyně, zatímco on se vítal se Sheilou a Gemmou.


Brooke využila chvíle, kdy byla sama, aby se zhluboka nadechla a přizpůsobila tomu, že má v domě chlapa, jehož přítomnost na ni má nečekaný vliv. Netušila, co posedlo její kamarádku, aby ho pozvala, ovšem nadšená z toho rozhodně nebyla. Nechtěla ho tady, nechtěla ho nikde poblíž. Chtěla žít klidný, nezáživný život se svými dvěma sourozenci, jenže zatím to vypadalo, že to zůstane pouhým přáním, které se nikdy nesplní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 23. března 2017 v 14:48 | Reagovat

V prvé řadě bych ti chtěla moc poděkovat, za cěnování kapitoly :) moc si toho vážím a doufám, že ti předchozí komentáře udělaly radost :) zároveň bych se chtěla omluvit s  jakým spožděním jsem se dostala ke čtení (před dvěma měsíci ti někdo věnuje kapitolu a ty si ji přečteš až teď, styď se Vero..) tak doufám ze se nezlobíš
Kapitola se mi moc líbila, jsem ráda, ze Brooke aspoň na chvíli zase prožila šťastný okamžik a i když tvrdí, ze mezi nimi nic není a ze ho nechce ani nikde poblíž, tak doufám, ze se stane pravý opak :)

2 Hope Hope | Web | 25. března 2017 v 18:54 | Reagovat

[1]: to víš, že se nezlobím, já jsem ráda, že sis ji přečetla aspoň teď =o)
jsem ráda, že se ti kapitola líbila a doufám, že se bude líbit i dál =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama