6.kapitola

17. prosince 2016 v 23:42 | Hope |  To Be Honest
tuhle kapitolu mám napsanou už měsíc a půl, ale nějak jsem se neměla k jejímu zveřejnění...jsem s ní spokojená (většina kapitola byla vymyšlená a napsaná od chvíle, kdy vznikl celý nápad), jenže si nejsem tak úplně jistá, že jsem dobře vystihla všechny pocity atd.


Faith se měsíc tajně scházela s Nikolasem, než se rozhodla rozejít se s Alecem. Měla vůči svému příteli výčitky svědomí, protože ať si všichni říkali, co chtěli, on si to nezasloužil. Věděla, že by se měla s Nikolasem přestat scházet, jenže pouhé pomyšlení na to jí rvalo srdce na kusy. Bylo jí s ním dobře jako ještě s nikým, dokonce ani s Alecem, když spolu začínali chodit. A tak se hodlala vzdát muže, s nímž už se dlouho necítila dobře.

Faith s hlubokým nádechem odemkla dveře bytu. Vůbec se netěšila na nadcházející rozhovor, obzvlášť když věděla, že Alec už je dávno doma a nejspíš na ni čeká. Mohla jen doufat, že až mu řekne, co má na srdci, nepopadne ho amok, když byl posledních pár týdnů v klidu.

"Alecu," zavolala při cestě do obývacího pokoje. Ve dveřích pokoje zůstala stát jako přikovaná. Všude byly rozestavené zapálené svíčky, na konferenčním stolku byl ve váze snad tucet růží a jen dva kroky před ní klečel Alec, na dlani položenou otevřenou krabičku s prstenem.

Faith cítila slzy v očích a roztřásla se jí brada. Její odhodlání se začalo pomalu vytrácet. Přemýšlela, jak říct muži, kterého kdysi milovala a na jehož žádost o ruku čekala tolik let, že se s ním chce rozejít, protože mu byla nevěrná. A ke všemu ve chvíli, kdy ji chce požádat o ruku! Věděla, že tohle nedokáže. A pokud by to přece jen nějakým zázrakem zvládla, tak tohle Aleca jistě chladným nenechá.

Nasucho polkla. "Alecu, já -" začala, ale přerušil ji.

Usmál se způsobem, jemuž dřív nedokázala odolat. "Počkej. Ještě neodpovídej. Nech mě říct, co ti chci říct." Zhluboka se nadechl. "Vím, že jsem se často nechoval zrovna...ehm...hezky, ale to jenom proto, že jsem tě chtěl chránit. Přivádělo mě k šílenství to, jak jsem byl bezmocný. Nejsem dokonalý a vím to, ale i přesto bych byl poctěn, kdyby ses stala mou ženou. Když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že jsi ta, kterou si jednoho dne vezmu. Miluju tě, Faith."

Zírala na něj a nebyla schopná jediného slova. Nemohl za to však šok, jako spíš poznání. Poznání, že ona už k němu nic necítí, vůbec nic. Měla chuť se rozesmát. Celé tohle jeho představení bylo k smíchu. Nikdy nechtěla, aby ji žádal o ruku v pokoji, kde spolu denodenně bojovali, kde jí tolik ublížil, nestála o zapálené svíčky a už vůbec netoužila po tuctu růží. Ze všeho nejvíc ale nemohla vystát to, co Alec právě řekl.

Nepřítomně pozorovala, jak se usmívající se Alec zvedá a jde jejím směrem. Ve chvíli, kdy vzal její levou ruku do své, se konečně probrala. Vytrhla se mu a udělala krok stranou ke komodě. Prudce zavrtěla hlavou, v očích vyděšený výraz. "Já si tě nemůžu vzít!" vyhrkla.

Alec se nepřestával usmívat. "Chápu, že jsem tě zaskočil, ale určitě jsi s tím musela počítat...po těch letech, co jsme spolu."

Faith na okamžik zavřela oči. Upřímně doufala, že se jí to jenom zdá, protože nechtěla věřit, že by Alec řekl něco takového. I přes to, jak to mezi nimi poslední dobou bylo, pořád věřila, že se Alec zase tolik nezměnil, jenže ji právě přesvědčil o opaku.

Zhluboka se nadechla a zahleděla se mu zpříma do očí. "Nevezmu si tě!" prohlásila tónem, v němž nebyla ani známka pochybnosti.

Alec se napřímil - moc dobře věděl, že tím Faith nažene strach - a v obličeji byl rudý vzteky. Nesnášel, když nebylo po jeho. "A to jako proč?" dožadoval se hlasitě odpovědi.

"Protože jsem ti byla nevěrná." Faith se rozhodla pro upřímnost, jelikož věděla, že by se stejně dřív nebo později dozvěděl pravdu.

Nasucho polkla, když Alecův obličej zbrunátněl vzteky ještě víc. Věděla, že je zle. Tohle Alec nenechá jen tak. Naneštěstí měla pravdu.

V mžiku byl u ní a než si stačila uvědomit, co se chystá udělat, zatnul ruku v pěst a ta se o vteřinu později setkala s její tváří. "Děvko!"

Faith ztratila rovnováhu a hlavou dopadla na roh komody. Její obličej pulzoval bolestí a do očí se jí nahrnuly slzy. I přes bolest však několikrát zamrkala, aby je zahnala. Nehodlala mu udělat radost tím, že ji uvidí brečet.

Chytla se okraje komody a napřímila se. "Tohle bylo naposledy, co ses mě dotkl!" zašeptala. Nečekala na jeho reakci, otočila se na patě a vyběhla z bytu. Slyšela za sebou jeho nadávky a jeho rychlé kroky, proto běžela dál.

Zastavila se teprve několik bloků od domu, když bylo jasné, že není za ní. Nebyla si totiž vůbec jistá tím, co od něj může čekat. Jedno však věděla jistě - už ho nikdy v životě nechtěla vidět!

Faith došla do blízkého parku, kde se posadila na první volnou lavičku, na níž narazila, zakryla si obličej rukama a konečně se rozplakala. Byly to slzy úlevy, že se konečně zbavila tyrana, kterým se Alec během několika posledních měsíců stal.

Něčí ruka se zlehka dotkla jejího ramene. "Jste v pořádku, slečno?"

Faith zvedla hlavu a dívala se ho zelených očí staršího muže venčícího psa. Přes slzy se usmála a přikývla.

Pozorně si ji prohlížel, v očích obavy. "Jste si jistá? Krvácíte. Nemám vás doprovodit na pohotovost?"

Chvíli na něj zírala, protože netušila, o čem to mluví. Když jí konečně došlo, co má muž před ní na mysli, pohlédla na své ruce, které byly pokryté krví. Opatrně se dotkla své tváře. Pod prsty cítila krvácející ránu v místě, kde dopadla na roh komody. Vědomí toho, co se stalo a k čemu to vedlo, jí vehnalo do očí další slzy, které se ani nesnažila zadržet. Tohle Alecovi nikdy neodpustí!

Cítila na sobě mužův upřený pohled a tak k němu opět zvedla oči. "Jsem v pořádku," ujistila ho a začala v kabelce hledat papírové kapesníčky, aby si alespoň trochu očistila obličej.

"Tady." Muž jí podával bílý nažehlený kapesník.

Zavrtěla hlavou. "To nemůžu, zničila bych ho."

Mile se na ni usmál. "Je to jenom kus látky." Jeho obličej zvážněl. "Kdyby někdo tohle provedl mojí dceři, tak bych ho zabil."

Vzala si od něj nabízený kapesník. "Já...," začala s povzdechem, "můžu si za to sama. Nebyla jsem dost opatrná."

"Ale někdo vás praštil. Nebo se pletu?" zajímal se a posadil se na lavičku vedle ní.

Znovu si povzdechla, zatímco si otírala obličej. "Jak jste to poznal?"

"Na druhé tváři máte monokl jako kdyby vám někdo dal pěstí," upozornil ji mírně.

***

Faith měla pocit, že jí srdce samým strachem vyskočí z hrudi. Nebála se, že by na ni Nik vztáhl ruku, ale toho, jak bude reagovat, až zjistí, že přesně to udělal Alec. V posledních týdnech několikrát viděla, jak zatíná pěsti a v očích má vztek, když na jejím těle našel další modřinu. A s každou bylo těžší mu vymluvit, aby šel a svůj vztek si na Alecovi vybil. Nechtěla si ani představovat, co udělá, až uvidí její obličej.

Snažila se monokl zamaskovat makeupem, jenže se to moc nepovedlo. Ostatně nebylo divu, vždyť na druhé straně tváře měla krvácející ránu, celý její obličej hrál všemi barvami a byl nateklý.

Zhluboka se nadechla a vešla do chodby, kde před Nikolasovými dveřmi držel stráž jeden z jeho bodyguardů, jehož už znala. Usmála se na něj a sledovala, jak na ni na okamžik zaskočeně zíral.

"Co se vám stalo, slečno?"

Mávla rukou a doufala, že to působí dostatečně bezstarostně. "Zakopla jsem."

Evidentně jí nevěřil, ale zdržel se dalších otázek, což ocenila. Právě teď neměla náladu cokoliv vysvětlovat.

"Je Nikolas sám?" zeptala se a mírně se usmála.

"Ano, slečno." Otevřel jí dveře jako to dělali všichni Nikolasovi bodyguardi. Snažila se jim to vymluvit, jenže oni na tom trvali.

"Děkuju." Tentokrát se na něj usmála pořádně, avšak pouze krátce, neboť její obličej začal protestovat. Sykla bolestí a několikrát rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Roztřeseně se nadechla a vešla dovnitř.

Nikolas na ni už čekal, přesně jak předpokládala. Zamířil k ní, jakmile překročila práh. V obličeji zhrozený výraz, hrůza se však brzy změnila ve vztek a Faith věděla, že není mířený na ni.

Když k ní došel, beze slova ji objal a pevně držel. Nevyptával se a Faith to oceňovala, potřebovala chvilku, aby si všechno srovnala a mohla mu říct, co se stalo. Na okamžik ji napadlo, že by si mohla něco vymyslet, ale on by jí stejně nevěřil.

Odtáhla se od něj a vzhlédla k němu. "Niku," začala, ale nevěděla, jak pokračovat.

Zamračil se a Faith v jeho modrých očích znovu zahlédla obavy. "Jestli mi budeš tvrdit, že jsi zakopla a upadla nebo nějakou jinou výmluvu, tak si mě nepřej," varoval ji.

Kousla se do rtu. Potřásla hlavou. "Audrey ti volala." Nebyla to otázka, ale konstatování. Nemusela být génius, aby jí došlo, že její nejlepší kamarádka si ten ubrečený telefonát nenechá pro sebe. Tedy ne, že by o tom řekla každému člověku, kterého potká, ale bylo celkem logické, že to zavolá člověku, o němž si je jistá, že mu na Faith záleží.

"Volala," potvrdil. Chytil ji jemně za bradu a zahleděl se jí upřeně do očí. "Ale to ty bys měla být ta, která mi zavolá, když se něco stane," dodal a Faith v jeho hlase zaslechla výčitku.

Cítila, jak rudne. "Já vím. Promiň. Nechtěla jsem tě rušit," zamumlala s omluvným pokrčením ramen.

Vytřeštil oči. "Rušit? Myslíš si snad, že je pro mě práce důležitější než ty?"


Zavrtěla hlavou. "Právě že ne a to je ten problém. Všeho bys nechal, i kdybys byl uprostřed důležitého jednání a to ti nemůžu udělat. Prostě to nejde." Z očí jí vyhrkly slzy. Věděla až moc dobře, jak důležitá pro něj je. Dal jí to nesčetněkrát najevo a i přesto, že mu byla vděčná za všechno, co pro ni dělal, tak mu nechtěla přidělávat problémy. Tohle byl její boj, ne jeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 28. prosince 2016 v 4:10 | Reagovat

úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama