prolog

2. července 2016 v 21:09 | Hope |  Tak a co teď?
múza dneska nechtěla příliš spolupracovat, tak jsem sepsala kratičký prolog k povídce, jejíž info tady bylo už před více než čtyřmi lety (don't judge me, nebyl čas a mám těch povídek moc ;o) )


Naomi stála před hrobem a zírala na jméno vyryté v mramorovém pomníčku. Po tvářích jí bez povšimnutí stékaly slzy. Její syn zemřel před týdnem jen pár hodin po porodu. Naomi věděla, že tam ta možnost je, ale to neznamenalo, že to bylo v pořádku.

Když jí doktoři ve dvacátém týdnu řekli, že její chlapeček má srdeční vadu a doporučili přerušení těhotenství, Naomi rezolutně odmítla. Nenechala si čas na rozmyšlenou, jak jí radili. Ne, ona věděla, že ani všechen čas světa by její rozhodnutí nezměnil. Nemohla to udělat. Vždycky tam byla možnost, že se doktoři pletou ohledně vážnosti situace a pak by její syn zemřel naprosto zbytečně. A ona byla rozhodnutá mu dát šanci na život, ať už byla sebemenší.

"Naomi," zašeptala Emma a jemně se dotkla jejího ramene.

Pohlédla na ni.

"Můžeme jet?"

"Ještě chvilku," zamumlala a vrátila se pohledem zpět k náhrobku, na němž bylo vyryto jméno jejího syna. Mason Adam Beaumont. Mason po dědečkovi z otcovy strany, připadalo jí jen správné, aby její syn měl jméno po někom z otcovy strany, když se ho jeho otec chtěl zbavit. Adam po otci, což udělala spíš ze sentimentu a až na poslední chvíli.

"Jistě, drahoušku."

Naomi udělala pár kroků k náhrobků a dřepla si. Prsty přejela po datu pod jménem. "Moc mě to mrzí, miláčku. Tak moc jsem tě chtěla a místo toho tě zabila. Je mi to líto!" ujistila šeptem svého syna a rozplakala se. Nohy se pod ní podlomily a tak dopadla na kolena. Schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Nebyla si jistá, kde se všechny ty slzy berou, protože za celý týden nebrečela pouze, když na pár hodin vyčerpáním usnula.

"Zlato," slyšela hlas svého otce, který ji zvedl ze země a přitáhl do náruče.


"Tati, já to nezvládnu. Není to fér! Proč musel umřít? Proč?" ptala se, ale věděla, že jí nikdo nedokáže dát odpověď. Na tom, co se stalo nebyla ani špetka férovosti a ona se s tím musela chtě nechtě naučit žít. Doufala jen, že mají všichni kolem ní pravdu a časem nebude Masonova ztráta bolet tak moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 9. července 2016 v 19:45 | Reagovat

éééhm, mám k tomu jen jednu věc: DĚLÁŠ SI ZE MĚ PRDEL?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama