4.kapitola

2. června 2016 v 16:30 | Hope |  To Be Honest
sice jsem chtěla původně dopsat kapitolu k jiné povídce, ale tahle byla nakonec snazší ;o)


Nikolas pozoroval Faith, která právě s úsměvem předávala klíče staršímu páru. Nedokázal na ni přestat myslet. Nejprve si namlouval, že to je tím smutným pohledem, od něhož se snaží odvrátit pozornost zářivým úsměvem, ale pak pomalu přišel na to, že na ni chce myslet, chce o ní vědět víc. A aby k tomu měl příležitost, tak jí dal noční. Samozřejmě, Jameson měl spoustu námitek, ale stačila pohrůžka výpovědi a najednou se vším souhlasil.

"Hej! Posloucháš mě vůbec?" zajímal se jeho bratr, jehož monolog posledních pár minut ignoroval.

"Promiň," zamumlal a byl rád, že je Thomas v Austrálii. "Zamyslel jsem se."

Jeho mladší bratr se odmlčel a Nik mohl téměř vidět, jak má soustředěně přivřené oči. "Že je za tím ženská?"

Nikolas si povzdechl. Jeho sourozenci ho znali až příliš dobře a tak bylo jasné, že jim nic neunikne. "Možná."

"Ta krásná recepční, o které pořád mluví naši?"

"Jo," připustil.

Thomas se rozesmál. "Niku, sotva ji znáš. To jsi z ní vážně tak hotový? Nejsou to ani dva týdny!"

Zaskřípal zuby. "To já vím! Myslíš si, že jsem něco takového plánoval? Navíc má přítele."

"Ale?" chtěl vědět mladší z bratrů.

Nikovi bylo proti srsti mluvit o Faith za jejími zády, jenže něco Thomasovi říct musel. "Ale není to mezi nimi perfektní."

"Tak ji někam pozvi," navrhl.

Nik protočil oči. "Ona se mnou nikam nepůjde, jsem její šéf."

"Dokonce i tví zaměstnanci potřebují jíst, ne?"

Zašklebil se. "Co navrhuješ?"

"Snadné! Pozvi ji na večeři. Pokud nebude chtít, tak to podej tak, že je to odměna za její dobře odváděnou práci."

Nikolas nad bratrovým návrhem protočil panenky. Nevěřil, že by to bylo tak snadné, jenže na druhou stranu, pokud to aspoň nezkusí, tak se těžko pohne z místa. Možná kdyby ji pozval na večeři a ona ho odmítla, dokázal by přijít s novým plánem.

"Musím jít," oznámil bratrovi.

Thomas se zasmál. "Hodně štěstí."

Napadlo ho, že štěstí bude rozhodně potřebovat a hovor ukončil, aby se vydal k recepci.

***

Faith koutkem oka zaznamenala pohyb a její srdce se rozbušilo. Nemusela Nikolase ani pořádně vidět, aby věděla, že je poblíž. Zhluboka se nadechla, nasadila profesionální úsměv a pohlédla jeho směrem.

"Dobrý večer, pane Stephanidisi," pozdravila ho a v duchu se modlila, aby nikde poblíž nebyl Graham. Netoužila po další hádce s Alecem.

"Dobrý večer, Faith." Pokynul jí hlavou.

"Mohu vám nějak pomoci?" zajímala se.

"Můžete," ujistil ji. "Pojďte se mnou na večeři."

Faith překvapeně zamrkala. Tohle rozhodně nečekala. "Prosím?"

V očích mu pobaveně blýsklo. Faith byla ráda, že alespoň někdo se dobře baví. "Chtěl bych vás lépe poznat." Pokrčil rameny. "Myslím, že společná večeře je k tomu skvělou příležitostí."

Zírala na něj a upřímně netušila, co si o tom myslet. Nikolas Stephanidis, její šéf, ji zval na večeři, aby ji líp poznal? To přece nemohla být pravda, ne? Proč by ji chtěl poznat? "Nemyslím si, že je to dobrý nápad."

Naklonil hlavu ke straně. "Proč ne?"

Faith byla od odpovědi zachráněna příchodem Audrey.

"Ach, dobrý večer, pane Stephanidisi," pozdravila ho s úsměvem.

"Slečno Dayová."

"Potřebujete něco?" zajímala se Audrey.

Faith neuniklo, že se kousla do rtu a sama sebe se musela ptát, kolik toho její kamarádka asi slyšela.

"Pozval jsem Faith na večeři," prohodil, jako kdyby o nic nešlo. "Ale ona mě odmítla." Zatvářil se, jako kdyby se právě dozvěděl, že Ježíšek neexistuje.

Audrey se podívala na Faith s pozvednutým obočím a ta v duchu zaklela, protože Nikolas v ní právě nepochybně získal spojence. Tohle jí ještě scházelo, aby se její kamarádka spikla proti ní. Ostatně Audrey se nikdy netajila tím, že by si pro ni představovala někoho jiného než Aleca.

"Nechápu, proč by vás odmítala." Potřásla hlavou. "Já být na jejím místě, tak souhlasím okamžitě." Zamrkala na něj.

Faith si odkašlala. "Omlouvám se, ale opravdu to nejde." Věnovala muži před sebou omluvný úsměv a do kamarádky nenápadně strčila loktem.

"Já se tak lehce nevzdám," ujistil ji vážně, ale dál na ni nenaléhal a vydal se k výtahům.

Faith počkala, dokud se za ním nezavřely dveře a až pak se podívala na svou kamarádku. "Co to sakra děláš?" zašeptala vztekle.

Pokrčila rameny. "Nic! Jen nemůžu uvěřit, že jsi odmítla jeho pozvání na večeři! Je to Nikolas Stephanidis!" Audrey zírala na Faith jako na přízrak.

Faith si povzdechla. "Prakticky přímo před člověkem, který to okamžitě vyzvoní mému žárlivému příteli," upozornila kamarádku s úšklebkem. Při představě Alecovi reakce se zachvěla. Bála se, co se by se dělo, kdyby to zjistil. Vždyť jí ještě ani pořádně nezmizely ty modřiny na zápěstích z jeho posledního výbuchu vzteku a to tehdy jenom přišla později. Kousla se do rtu.

Audrey se zlehka dotkla jejího ramene. "Faith, proč od Aleca prostě neodejdeš? S Nikolasem by ses měla jako v bavlnce. Určitě by na tebe nikdy ani nezvýšil hlas, natož aby na tebe vztáhl ruku," upozornila ji s významným pohledem.

"Myslíš si, že jsem o tom nepřemýšlela? Myslíš, že od něj nechci odejít? Jenže nemůžu! Neměla bych, kam jít. Všude by mě našel, i kdyby se mi od něj podařilo odejít." Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí.

"Mohla bys k nám. Zavolala bych na něj policii ve chvíli, kdy by se objevil někde poblíž!" ujistila ji s odhodlaným výrazem ve tváři.

Faith potřásla hlavou. "Nejde to."

"Faith."

Podívala se kamarádce zpříma do očí. "Prosím tě, nech toho," požádala ji unaveně. Nebylo to poprvé, co tenhle rozhovor s Audrey vedla a pokaždé to probíhalo stejně, jenže Faith na to už neměla sílu. Pořád dokola opakovat, že to není tak snadné, jak se zdá.

"Fajn. Dělej, jak myslíš, ale až kvůli němu skončíš v nemocnici, tak bude pozdě!"

Faith se kousla do rtu. Věděla, že její kamarádka má pravdu. Doufala však, že tak daleko to nikdy nezajde. Alec měl své mouchy. Byl výbušný a často násilnický, ale přece by ji neublížil až tak moc. Nebo snad ano?

***

"Dobré ráno," ozval se za Faith hluboký hlas, který ji vyděsil. Právě se chystala k odchodu a nemyslela si, že Nikolase uvidí dřív než večer. Rychle se otočila a snažila se na sobě nedat nic znát.

Očividně selhala, neboť její šéf se na ni omluvně usmál. "Nechtěl jsem vás vyděsit."

Potřásla hlavou. "To nic," ujistila ho roztřeseným hlasem. "Mohu pro vás něco udělat?" zajímala se.

Pokrčil rameny. "Jen takovou maličkost."

Povytáhla obočí a čekala, až bude pokračovat.

"Pojďte se mnou na snídani."

Faith se krátce zasmála. Musela se přeslechnout, protože se jí zdálo, že ji Nikolas právě pozval na snídani. "Cože?"

"Nechtěla jste se mnou jít na večeři, tak jsem si řekl, že vezmu za vděk snídaní."

Zavrtěla hlavou. "To nejde."

Jeho obočí se stáhlo. "Proč ne?"

Povzdechla si. "Nebylo by to správné. Jste můj šéf."

Zatvářil se nechápavě. "Proč je to takový problém? Je to jenom snídaně. Musíte jíst."

Přimhouřila oči a zeptala se: "Zvete všechny své zaměstnance na snídani nebo večeři?" Byla si vědoma, jak její otázka zní, ale na to může myslet později. Právě teď byla unavená a musela odejít, neboť netoužila po setkání s Grahamem.

"Jen ty, kteří mě zaujmou."

Její obočí znovu vylétlo vzhůru. "Vy asi neberete ne jako odpověď, co?" chtěla vědět, když dlouho mlčel. Jeho jedinou odpovědí byl široký úsměv a zavrtění hlavy. Povzdechla si a zkontrolovala čas na nástěnných hodinách. Měla alespoň hodinu než se objeví Graham. "Tak dobře, půjdu s vámi na snídani, ale nemám moc času."

"To nevadí," ujistil ji.


Pousmála se, přehodila si kabelku přes rameno a zamkla svou skříňku, než vyšla ze šatny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama