11.kapitola

18. června 2016 v 17:59 | Hope |  When the heart calls
je to k nevíře (těm, co mě znají, to nepřijde vůbec divné), ale v téhle povídce jsem s dějem pozadu :D v téhle kapitole jsem plánovala dvě věci a nedošlo ani k jedné :D ale tak příště už se snad stane, co se stát musí ;o)


Emmaline probudilo zvonění jejího telefonu. Se zavřenýma očima natáhla ruku k nočnímu stolku, ale místo toho nahmatala jen polštář. Zamračila se a otevřela oči. Trvalo jí několik, vteřin než si uvědomila, kde je a co se stalo předchozí večer. Její telefon stále vyzváněl, tak se zvedla na lokti a rozhlédla kolem. Všimla si, že ho nechala na komodě a tak se rychle zvedla, což nebylo nejlepší, neboť se jí tím rychlým pohybem zamotala hlava. Proto se několikrát zhluboka nadechla a až pak přešla vzdálenost mezi postelí a komodou.

"Ahoj, Wendy," pozdravila kamarádku.

Slyšela, jak si dívka na druhém konci oddechla. "Už jsem chtěla volat Connorovi."

"Promiň, neměla jsem telefon u sebe." Nechtěla kamarádku znepokojovat pravým důvodem, proč jí tak trvalo než její hovor přijala.

"Jak se cítíš?" zajímala se Wendy.

"Dobře," odpověděla, ale pak se zarazila. "Líp. Hlava mě bolí, ale už ne tolik, jako včera. A už se těším domů!" Ne, že by se snad u Connora měla špatně, ale necítila se tady příjemně. Připadala si, jako když nemá právo tady být, v domě, z něhož kdysi bez rozloučení odešla. Nebylo to správné.

Wendy si povzdechla. "Proto ti vlastně volám. Prasklo tady potrubí a tak jsme bez vody. Byla tady domácí a prý to spraví v pondělí, ale do té doby by bylo lepší, kdyby všichni někam odjeli."

Emmaline cítila, že se jí zmocňuje nevolnost, ale nebyla si jistá, jestli je to bolestí hlavy anebo tím, co jí právě řekla její spolubydlící. Nebo to taky mohlo být proto, že neměla kam jít. Její kmotr byl s manželkou na dovolené a i když měla klíč, nechtěla k nim jen tak vpadnout, i kdyby jí nakrásně řekli, že může. Nikdy k nim nejela, pokud byli pryč. Byla hrdá na to, že je samostatná. Napadlo ji, že by mohla do hotelu, ale ta myšlenka se jí zamlouvala snad ještě míň než dům, v němž vyrostla.

"Emmy? Jsi v pořádku?"

Několikrát zamrkala. "Jo, jen jsem se zamyslela."

"Máš kam jít?" chtěla vědět Wendy.

Povzdechla si. "Mohla bych zavolat strýčkovi, ale jsou s Janine na dovolené, tak nevím, jestli mi to vůbec zvednou."

"Nemohla bys zůstat u Connora?" navrhla její kamarádka.

Emmaline si začala nervózně žmoulat rukáv. "To nejde," potřásla hlavou.

"Proč by nešlo?" zajímala se Wendy a Emmy si dokázala živě představit její nechápavý výraz. "Určitě by tě u sebe nechal, kdybys mu vysvětlila, co se stalo."

"Když já nevím."

"Co nevíš?" ozval se ode dveří hlas.

Emmaline se otočila a překvapeně hleděla na svého manžela v černé košili s vyhrnutými rukávy a džínách.

"Wendy, musím jít. Zavolám ti, až budu vědět co a jak." Nedala jí možnost odpovědět a hovor ukončila.

"Co nevíš?" zopakoval Connor svou otázku.

"Um...u nás v domě praskla voda."

"Dobře." Jeho obočí vyletělo vzhůru.

Emmaline si povzdechla. "Jenže to spraví až v pondělí, takže si do té doby musím najít místo, kde zůstat." Pokrčila rameny. "Ale Peter a Janine jsou na dovolené a já k nim nechci vpadnout, když tam nejsou." Začala si popotahovat konce obou rukávů, nechtěla mu říct, co navrhla Wendy, vážně nechtěla.

"Zústaň tady," prohodil Connor, jako kdyby to bylo naprosto normální.

Zamračila se. "To stejné mi navrhla Wendy."

Connor jen porkčil rameny. "Je to to nejjednodušší řešení."

Pozorně si ho prohlížela. Něco na jeho chování jí nesedělo. Nezdál se ani v nejmenším překvapený tím, co se dělo. A Emmaline opět napadlo, jestli se na ni s Wendy nedomluvili. Ale to bylo směšné, Wendy by tak daleko nezašla. Nebo ano?

Emmy potřásla hlavou a povzdechla si. "Fajn." Krátce se odmlčela. "Děkuju."

Connor se na ni usmál. "To nestojí za řeč."

***

Connor si musel pogratulovat, vše šlo podle plánu. Dokonce to bylo snazší než čekal. Nemusel Emmaline přemlouvat, aby poslechla svou kamarádku a zůstala u něj. Věděl, že by se měl cítit špatně, protože s Emmy manipuloval a využíval k tomu její kamarádku, ale pocit viny byl převážen radostí. Tohle byla jeho šance, jak ji přesvědčit, že si ji vzal, protože chtěl a ne proto, že musel.

Rozhodl se začít Emmalininou oblíbenou snídaní - banánovými palačinkami. Doufal, že jí jimi uchlácholí než jí řekne o návštěvě jeho rodiny, kterou naplánoval před dvěma hodinama. Nebylo to fér, to si uvědomoval, ale musel využít každé výhody, kterou měl a tou jeho rodina rozhodně byla. Nedělal si naděje, že mu Emmy hned padne do náruče a všechno bude jako prvních pár měsíců jejich manželství, ale nehodlal se vzdávat, rozhodně ne teď.

Právě vypínal sporák, když se Emmaline objevila ve dveřích.

"Dobré ráno," pozdravil ji s úsměvem. "Snídaně je skoro hotová, jen udělám čaj."

"Dobré." Opětovala mu úsměv a zhluboka se nadechla. "Banánové palačinky?"

Přikývl.

"Moje oblíbené," zamumlala. "Chceš s něčím pomoct?" zajímala se.

Potřásl hlavou. "Kdepak. Všechno je hotovo," ujistil ji. "Posaď se." Pokynul hlavou k prostřenému stolu.

Byl překvapený, že ho beze slova poslechla, ale nekomentoval to.

"Děkuju," řekla, jakmile před ni položil talíř se snídaní. "Myslím, že banánové palačinky jsem neměla už rok. A určitě nebyly ani zdaleka tak dobré jako ty tvoje," prohodila.

Chtěl jí říct, že by je mohla mít každý den, kdyby se k němu vrátila. Jenže pak si vzpomněl, co se stalo v noci po podobné poznámce a rozmyslel si to. Nechtěl tlačit na pilu.

"Můžu se tě na něco zeptat?" zajímal se po několika minutách ticha, kdy si oba pochutnávali na snídani.

"Samozřejmě."

"Proč už nepracuješ jako účetní?" Wendy mu něco naznačila, ale odmítla mu říkat podrobnosti, protože to bylo něco, co musela udělat Emmaline sama.

Sledoval, jak ztuhla a pomalu položila vidličku na talíř. Pak si popotáhla lemy rukávů a Connor se pomalu začal bát její odpovědi. "Dala jsem výpověď," zamumlala a vyhýbala se jeho pohledu.

Přimhouřil oči. "Proč?"

Povzdechla si. "Nebylo to pro mě to pravé."

Zamračil se. "Tomu nevěřím. Tu práci jsi milovala!"

Zvedla hlavu a vystrčila vzpurně bradu. "Milovala jsem spoustu věcí a stejně jsem se jich vzdala."

Nenechal se zmást. Věděl, že za tím je něco víc. "Emmy, řekni mi pravdu. Co se stalo? Proč už tam nepracuješ?" naléhal.

Potřásla hlavou. "Už na tom nezáleží."

Měl co dělat, aby nepraštil dlaní do stolu. "Záleží! Mluv se mnou!"

V očích se jí objevily slzy. "A co chceš slyšet? Že jsem musela odejít, protože mě šéf začal obtěžovat, když se dozvěděl, že už s tebou nejsem? Že mi vyhrožoval výpovědí, pokud o tom někomu řeknu? Že jsem to místo dostala jenom proto, že jsem byla manželkou Connora Edwarse?" Několikrát zamrkala. "Už jsi spokojený?"

Connor zaťal ruce v pěst. Čekal všechno možné, ale i tak ho to překvapilo. "Emmy," začal.

Zavrtěla hlavou. "Měla jsem vědět, že k tomu dojde. Bylo veřejným tajemstvím, že obtěžuje své zaměstnankyně. Byla moje vina, že jsem nebyla opatrnější a udělala jsem rozhodnutí, které jsem udělat musela, abych neskončila na ulici. A bylo to správné rozhodnutí!" ujistila ho.

"Proč jsi mi o tom neřekla? Zarazil bych to."

Nevesele se zasmála. "Po tom, co jsem od tebe odešla?" Znovu potřásla hlavou. "Neřekla jsem o tom ani strýčkovi."


Pokýval hlavou. To vysvětlovalo Peterovo chování vůči němu. Emmalinin kmotr si nejspíš myslel, že odešla z práce, protože nechtěla být nikde, kde by ji mohl snadno najít. Vysvětlovalo to také pohled, který mu věnovala recepční Emmalininy firmy, když ji tam hledal. Zaklel a na pomyslný seznam věcí, které musel udělat, aby získal svou manželku zpět, si přidal zničení jejího šéfa. Nikdo nebude vyhrožovat jeho ženě bez úhony.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 18. června 2016 v 18:48 | Reagovat

záhadnym způsobem z tý kapitoly mám hlad :D
jaká je další část plánu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama