9.kapitola

31. března 2016 v 16:12 | Hope |  When the heart calls
tahle kapitola je trošku opožděným dárkem pro Šílenýho k narozeninám ;o)

upřímně doufám, že si ji užije nejen ona a myslím, že můžu slíbit, že další kapitola na sebe nenechá dlouho čekat a věřte mi, je na co se těšit ;o)


Wendiin telefon začal zvonit ve chvíli, kdy odcházeli z restaurace, vytáhla ho z kabelky a zamračila se na neznámé číslo.

"Děje se něco?" zajímal se Connor.

Pokrčila rameny. "Nevím. Nebude ti vadit, když to zvednu? Mohlo by to být z práce." O té možnosti sice pochybovala, ale jeden nikdy neví.

"V pohodě," ujistil ji.

"Prosím? Millerová," ohlásila se.

"Dobrý večer, slečno Millerová. Volám z Královské Berkshirské nemocnice. Před hodinou k nám přivezli Emmaline Sinclairovou a ona nám na vás dala číslo. Mohla byste sem dorazit?"

Wendy se prudce nadechla, její srdce bušilo jako splašené. "Co se stalo?"

Slyšela povzdech. "Někdo ji okradl. Slečna Sinclairová je při vědomí, ale to je vše, co vám mohu po telefonu říct."

Pokývala hlavou. "Budu tam za dvacet minut," ujistila ženu na druhém konci než se rozloučila. Kousla se do rtu a pohlédla na Connora.

Pozvedl obočí. "Co se stalo?"

Nadechla se. "Ehm...to Emmy. Je v nemocnici," odpověděla roztřeseně. "Musím tam jet." Rozhlédla se kolem. "Který autobus tam jede? Proč si nemůžu vzpomenout, když to potřebuju?"

"Wendy?" Connor ji chytil pevně za ramena. "Wendy! Zavezu tě tam. V které nemocnici je?"

Zamrkala. "V Královské."

Přikývl. "Dobře. Pojď," zavelel. Chytil ji za paži a doslova táhl k místu, kde parkoval.

Wendy se posadila na sedadlo spolujezdce a připoutala se. Celou dobu při tom myslela na svou kamarádku. Přemýšlela nad tím, co se mohlo stát. Proč skončila v nemocnici? Lidi přece končili na policii, když je někdo okradl, a ne v nemocnici. To byla samozřejmě pouze její domněnka, protože přeci jen neznala příliš lidí, kteří by byli okradeni.

"Určitě je v pořádku," snažil se ji uklidnit Connor, když zastavil na červenou.

Otočila k němu hlavu a všimla si, že jeho klouby jsou bílé od toho, jak pevně svírá volant. V ten okamžik jí došlo, že on se musí cítit podobně jako ona. "Řekli mi jen to, že je při vědomí." Povzdechla si. "Nechápu, co se stalo. Dneska měla mít volno, chtěla zůstat doma a dívat se na film. Myslíš, že se někdo vloupal do našeho bytu?" Při té myšlence vytřeštila oči. Jejich byt byl v bezpečné části města. Nikdy se tam nekradlo. Navíc jejich budova měla elektronický zámek, takže se tam nemohl dostat nikdo, kdo neznal kód.

Connor zavrtěl hlavou a šlápnul na plyn. "To by ti volala policie. Váš byt je bezpečný."

Pousmála se nad jeho jistotou. "Děkuju," zamumlala vděčně.

"Za málo," ujistil ji a dál se věnoval řízení. "Jsem rád, že je v bezpečí alespoň doma."

Zlehka se dotkla jeho ruky. "Já vím."

Connor jí věnoval rychlý pohled, z něhož mohla vyčíst jeho vděčnost.

***

Emmaline seděla na nemocniční posteli a nervózně si popotahovala lemy rukávů. Nebyla nadšená z toho, že musela počkat na Wendy než ji propustí. Nechtěla kamarádce přidělávat další starosti, jenže doktoři byli nekompromisní. Měla otřes mozku, tudíž ji nemohli pustit domů samotnou, což znamenalo dvě možnosti - zavolat někomu, kdo na ni bude moct v noci dohlédnout anebo zůstat v nemocnici. Emmy nesnášela nemocnice, tak si vybrala to menší zlo.

Jakmile se otevřely dveře pokoje, v němž byla, zůstala němě zírat na příchozí. Ve dveřích nestála pouze Wendy, ale i Connor. Tajně doufala, že se o tomhle nikdy nedozví.

"Co ten tady dělá?" ptala se kamarádky, zatímco svého manžela se snažila ignorovat.

Wendy se na ni zamračila.

Když Emmaline slyšela, jak se Connor nadechuje k odpovědi, koutkem oka se na něj podívala a zvedla prst, aby ho zarazila. "Tebe jsem se na nic neptala!"

"Emmy!" okřikla ji její spolubydlící.

Vystrčila vzpurně bradu. "Je to pravda! Ptala jsem se tebe a ne jeho." Jen ať vidí, že se změnila a dokáže se chovat vzpurně.

Wendy s povzdechem potřásla hlavou. "Byli jsme právě na odchodu z restaurace, když mi volali a Connor se nabídl, že mě sem zaveze."

Emmy pozvedla obočí. "Fajn, přivezl tě. Co ale potom dělá tady? Nikdo ho tady nechce!"

"Em," začal její manžel, ale přerušil ho příchod doktora.

Postarší muž si s nově příchozími potřásl rukou a pustil se do vysvětlování: "Slečna Sinclairová trvá na tom, že půjde domů. Já ji ale nehodlám pustit samotnou, protože ač utrpěla pouze slabý otřes mozku, pořád je to zranění hlavy a ta jsou nevyzpytatelná. A proto potřebuje někoho, kdo ji každou hodinu dvě zkontroluje. Nepředpokládám, že nastanou komplikace, jenže jeden nikdy neví. Shodli jsme se, že vy, slečno Millerová, jakožto její spolubydlící, budete shůdným řešením. Bojím se, že jinak ji budu muset k posteli přivázat, abych ji tady udržel," zažertoval.

Emmaline se ušklíbla. "Kdybyste mě nechal podepsat revers," zamumlala a dostalo se jí tří zamračených pohledů. Měla co dělat, aby neprotočila panenky.

"Jak už jsem řekl, pokud vás nechám propustit na revers, tak pak toho pro vás nebudu moct příliš udělat, když se něco stane."

"Vždyť jsem vám říkala, že mě akorát trochu bolí hlava. Jinak jsem úplně v pořádku." Byla to lež, neboť měla pocit, že každou chvíli samou bolestí omdlí - to však bylo něco, co nehodlala nikomu přiznat.

"Víte kolikrát jsem tohle slyšel? Všichni si myslí, že jsou v pořádku a pak skončí na sále s krvácením do mozku." Jeho hlas byl nekompromisní. "Takže buď tady zůstanete přes noc anebo budete mít někoho, kdo na vás dohlédne a to je moje poslední slovo."

Emmy se zamračila a pevně stiskla rty. Poznala, kdy bylo dohadování zbytečné. Podívala se na kamarádku, která si do té doby vyměňovala pohledy s Connorem. "Co je?" zajímala se.

Wendy pokrčila omluvně rameny. "Asi tady budeš muset zůstat."

Tohle nečekala. "Cože? Ne! Víš, že nesnáším nemocnice!"

"Já vím, zlato, ale já musím zítra do práce dřív. A budu tam dlouho. Co když se něco stane a já nebudu doma? To bych si nikdy neodpustila."

Emmaline na kamarádku zírala, jako kdyby jí narostla druhá hlava. Vždyť nikdy neplánovala, že ji bude muset každé dvě hodiny kontrolovat. Doufala, že během cesty domů Wendy přesvědčí o tom, že je v pořádku. V to však nyní mohla doufat těžko, když ji slyšel i doktor, teď už ji domů určitě nepustí.

"Můžeš jet ke mně," přišel se záchranným plánem Connor. "Já můžu klidně pracovat z domu," ujistil ji s pokrčením ramen.

"Ani náhodou!" vyhrkla.

"To je skvělý nápad." Wendy s úsměvem pokývala hlavou.

"A vy jste kdo?" chtěl vědět muž v bílém plášti.

Connor se zeširoka usmál. "Její manžel," prohlásil sebevědomě.

"Už dva roky spolu nejsme!" protestovala.

Její protesty však všichni ignorovali. Doktor se na Connora usmál. "Pokud jste si jistý, že to chcete udělat, tak slečnu Sinclairovou propustíme. Kdyby se ale objevilo cokoliv podezřelého, musíte ji okamžitě odvést na nejbližší pohotovost. Nedělal jsem si legraci, když jsem říkal, že otřes mozku může mít fatální následky."

"Rozumím!"

"Dobrá tedy. Připravím papíry a můžete jít." S tím opustil pokoj.

"Myslím, že radši zůstanu tady," zamumlala Emmaline, jakmile se za lékařem zavřely dveře.

"Neblázni. Nemocnice nesnášíš."

Emmy ho probodla pohledem. "Bude to lepší než být s tebou pod jednou střechou!"

"Emmaline!" okřikla ji znovu Wendy.


Potřásla hlavou. "Vy jste se na mě domluvili!" obvinila je a i když na sobě nedali nic znát, byla si jistá, že má pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 1. dubna 2016 v 12:44 | Reagovat

tak to snad radši ten chorobinec :D :D :D

2 Maysie Maysie | 4. dubna 2016 v 15:43 | Reagovat

no, tak příští kapitola bude hoooodně dobrá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama