6.kapitola

25. ledna 2016 v 18:00 | Hope |  I'm crazy for you and you don't have a clue
ještě včera jsem si myslela, že budu muset narychlo překládat, abych tady měla alespoň jeden článek za leden a nakonec jsem dneska dopsala kapitolu...ale tak nestěžuju si, alespoň něco jsem napsala ;o)
jinak hádám, že tahle kapitola nebude mít víc než deset kapitol, tak snad mi dopsání nebude trvat tak dlouho =o)


Po třech dnech schovávání se, se Holly rozhodla, že konečně nadešel čas, aby čelila realitě - a Blakeovi. To byl také důvod, proč v neděli nechala zapnutý telefon. Věděla, že Blake dřív nebo později zavolá - stejně jako tomu bylo každý ze tří předchozích dní.

I přes veškeré své odhodlání však Holly zaváhala, když se pokojem rozeznělo zvonění jejího telefonu. Zhluboka se nadechla, protože doufala, že jí to dodá odvahu. "Ahoj Blakeu," pozdravila volajícího.

"No, konečně," byla odpověď, které se jí dostalo.

Nehlasně si povzdechla. Nemohla mu jeho reakci zazlívat. Pokud měla být upřímná, čekala, že to bude ještě horší.

"Kde jsi?"

Potřásla hlavou. Nikdo nemohl tvrdit, že by Blake ztrácel čas. "To je jedno. Zítra odpoledne budu doma," ujistila ho.

"Kdybys mi řekla, kde jsi, tak pro tebe můžu přijet," navrhl klidně.

Holly však z tónu jeho hlasu poznala, že klid pouze předstírá a musí se držet, aby se nevztekal. Nemohla ho z toho vinit. Kdyby jí udělal to, co ona jemu, tak by se chovala stejně.

Tentokrát si povzdechla nahlas. "Blakeu, já jsem tady autem."

"Fajn!" procedil.

"Blakeu," zamumlala prosebně.

"Co? Vždyť říkám, že fajn!"

Holly potřásla hlavou. Nemělo smysl snažit se mu cokoliv vysvětlit, obzvlášť přes telefon. Ne, tohle museli vyřešit osobně.

"Vyzvednu tě v sedm a zajdeme na večeři," prohlásil nekompromisně.

Kousla se do rtu. Nebyla si jistá, že večeře - a nepochybně drahá restaurace - je to pravé pro rozhovor, který spolu měli vést. Na druhou stranu to tak ale bude možná lepší, protože je to donutí udržet emoce na uzdě. "Dobře," souhlasila tedy.

***

Následujícího večera měla Holly stále pochybnosti, jež se snažila zaplašit. Přesvědčovala samu sebe, že tohle je něco, co musí udělat. Pročistí to vzduch mezi nimi a vše bude zase jako dřív.

Během předkrmu a hlavního chodu se Blake nadcházejícímu rozhovoru vyhýbal, což mělo za následek, že Holly byla při čekání na dezert, na němž Blake trval, jako časovaná bomba. Věděla, že pokud ještě jednou změní téma, tak se neudrží a způsobí scénu. Nedělala by si s případnými následky velké starosti, kdyby šlo pouze o ni samotnou. Takhle ale musela brát ohledy na Blakea. Nedokázala si sice tak úplně vysvětlit, proč jí tolik záleží na tom, aby z toho Blake vyvázl s co nejmenšími problémy, ovšem to pro teď nechala být.

"Omlouvám se," vyhrkla Holly, jakmile byla servírka, jež jim přinesla dezert, z doslechu.

Blakeovo obočí vylétlo vzhůru. "Za co?"

Zmateně na něj zírala. "Za to, že jsem utekla."

Povzdechl si a odložil vidličku, kterou před okamžikem zvedl, zpět na stůl. "Nemusíš se omlouvat," ujistil ji. "Ať se mi to líbí nebo ne, tak jsi na to měla právo."

Zavrtěla hlavou. "Ne. Měla jsem ti to alespoň vysvětlit, jenže...," zarazila se.

"Jenže co?" chtěl vědět.

Zhluboka se nadechla. "Jenže jsem dostala strach! Bála jsem se, protože jsme na všechno šli strašně rychle a...," opět se zhluboka nadechla, "a mně se to líbilo, i když jsem tvrdila, že ne." Tváře jí zrůžověly.

Blake na ni překvapeně hleděl, mírný úsměv na rtech. "Vážně?"

Holly by si v tu chvíli nejradši nafackovala. Většinou se jí nestávalo, že by tak snadno přiznala, co cítí, avšak s Blakem se nedokázala kontrolovat. "Vážně!" odsekla a zamračila se. "Ale to neznamená, že nepotřebuju čas!"

Začínala z toho být zoufalá. Na jednu stranu chtěla strašně moc být s Blakem, protože jí s ním bylo skvěle. Byl vtipný, nesobecký, záleželo mu na tom, co chce ona - pokud tedy nešlo o budoucnost jejich vztahu, pak dokázal být sobec, ale i to na něm milovala - a v neposlední řadě ji měl rád takovou, jaká je. Na stranu druhou se však stále bála, že ho jednoho dne omrzí, že jeho zamilovanost opadne, začne si všímat jejích chyb a opustí ji. Největší strach měla z toho, že tou dobou už budou mít rodinu a nastanou tahanice o děti. Při té představě se jí chtělo brečet.

Z myšlenek jí vytrhl Blakeův hlas: "Jak moc času?"

Povzdechla si. "Já nevím."

Chvíli si ji beze slova prohlížel, což Holly znervózňovalo - mlčící Blake většinou neznačil nic dobrého. "Pojeď ke mně. Mám tam pro tebe překvapení," mrkl na ni s úsměvem.

Holly se krátce zasmála, tohle byla poslední věc, kterou by po jeho mlčení čekala. "Překvapení nebo úplatek?" zažertovala, aby skryla svou nervozitu.

Pokrčil rameny. "Pokud budeš i pak potřebovat čas na rozmyšlenou, tak úplatek. Jestli se ale rozhodneš, že to se mnou zkusíš, pak to je to překvapení a dárek."

Zvážněla. "Ty máš odpověď na všechno, co?"

Opět pokrčil rameny. "Jsem právník, musím mít odpověď na každou otázku."

Potřásla hlavou. "Ale já nejsem jeden z tvých případů."

"To není tak úplně pravda. Hodlám tě získat zpátky a hodlám pro to udělat všechno, co budu moct," ujistil ji vážně.

"Proč?" zajímala se. "Proč na tom tak lpíš? Proč si prostě nenajdeš někoho jiného a nejdeš dál?"

Při představě Blakea s jinou ji však bodlo u srdce. Zamračila se. Takhle by na ni představy působit neměly! Vždyť s Blakem šlo pořád ještě o nezávaznou zábavu. Nedokázala mu ani slíbit, že jim dá šanci! Tak proč najednou žárlila na pouhou představu? Nedávalo to smysl.

"Fajn, pojedu k tobě," souhlasila tiše. Koneckonců neměla co ztratit.

***

Holly nervózně čekala, až Blake odemkne dveře bytu. Během krátké jízdy autem z restaurace se z něj snažila dostat podrobnosti o onom překvapení, ale odmítal jí cokoliv říct. Vedlo to k tomu, že nervozita, jíž se během večera na nějakou dobu zbavila, se vrátila. Nejhorší - tedy podle ní - na tom však bylo to, že Holly za normálních okolností nebývala nervózní.

"Bojíš se?" zajímal se, na rtech mu pohrával úsměv.

Ušklíbla se. "Nestává se každý den, aby pro mě někdo měl překvapení a nehodlal mi o tom cokoliv říct."

Jeho úsměv se rozšířil. "Proto se tomu říká překvapení."

Chtěla namítnout, že jeho překvapení může pořád být úplatkem, ale pak si to rozmyslela. Taková debata by stejně nikam nevedla. Nehledě na to, že už byla prakticky rozhodnutá, ovšem říkat mu to ještě nehodlala.

Blake otevřel a nechal ji vejít první. Jakmile za nimi zavřel, vydal se beze slova ke kuchyňským dveřím. Zůstala v chodbě, odkud naslouchala jeho tlumenému hlasu. Zamračila se, zdálo se, že s někým mluví. Už už hodlala odejít, neměla v plánu setkat se s kýmkoliv, koho tam měl, když se před ní objevil se štěnětem v náručí.

"To-to-to-to je-," vykoktala.

Zasmál se. "To je pes. Tvoje překvapení. Jmenuje se Fred, ale klidně ho můžeš pojmenovat jinak."


Holly nemohla uvěřit tomu, že jí pořídil psa. V očích ji pálily slzy, i přesto se však usmála. "Děkuju," zašeptala. Překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi a políbila ho. Udělala to bez přemýšlení, dovolila svým citům převzít kontrolu, ovšem ani v nejmenším to neznamenalo, že toho litovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 25. ledna 2016 v 18:18 | Reagovat

juhůůůůůůůůůůůůůůůůů Fredster už existuje! to drámo už stačí, dej mi hezky šťastnej konec a nemuč nás furt!

2 Maysie Maysie | 22. března 2016 v 9:59 | Reagovat

Já to čekala! :D takovou úplatek :D
Tak to je jasný že jo... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama