A pak že to nepůjde 4/4

14. listopadu 2015 v 0:33 | Hope |  A pak že to nepůjde
tak jsem konečně dopsala poslední část téhle povídky, která původně neměla být takhle dlouhá, ale s tím už nic nenadělám =o) konec je krátký, má něco kolem stránky, ale tak lepší než drátem do oka (slova Šílenýho) ;o)


"Měla bych jít," zamumlala Bára při pohledu na mobil.

"Už tě nudíme?" zajímal se Radim s úsměvem.

Zavrtěla hlavou. Nuda byla tím posledním, co právě teď prožívala. Skvěle se bavila. Od chvíle, co holky odešly se prakticky nepřestala smát. Zdálo se, že všichni hokejisti byli rozhodnuti nedovolit, aby jí kdokoliv nebo cokoliv zkazilo narozeniny, za což jim byla vděčná. Neměla díky nim příležitost přemýšlet nad tím, co ji čekalo zítra a následující dny.

"Je skoro půlnoc," odpověděla s povzdechem a potlačila zívnutí. Nebyla zvyklá být touhle dobou ještě vzhůru. Dokonce i na Silvestra chodila spát nejpozději v deset, protože zvířata i v takové dny potřebovala, aby se o ně někdo postaral.

"A ty musíš být do půlnoci doma, aby ses neproměnila v dívku od koní? Tak trochu jako Popelka?"

Bára se zasmála. "Možná." Pokrčila rameny.

Radim se k ní naklonil. "Řeknu ti tajemství. Já mám tu holku od koní stejně rád jako tu, co teď sedí vedle mě." S úsměvem na ni mrknul.

V tu chvíli se ozval Ivan sedící naproti nim. "Hele, vy dva! Co si to tam šuškáte?"

Bára byla vděčná, že jediným zdrojem světla je skomírající oheň, neboť cítila, jak jí hoří tváře. "Já...už budu muset domů," dostala ze sebe a vstala. "Děkuju za úžasný večer. A...ehm...uvidíme se ráno." Nervózně se pousmála. Překročila lavičku, na níž seděla a vydala se k vesnici.

Netrvalo však dlouho než ji někdo chytil za ruku. Věděla okamžitě, kdo to byl. Usmála se. "Já domu trefím," ujistila ho.

"O tom nepochybuju. Ale je pozdě a nechci, aby se ti něco stalo."

Bára se zasmála. "Stalo? Tady? Tady nikdo ani nepřekročí povolenou rychlost."

"Jistota je jistota," prohodil.

Něco v jeho tónu ji přimělo zastavit se. "Řekla jsem něco špatně?" ptala se nevinně. Napadlo ji, že možná neměla nic říkat, že měla mlčet a nekazit tak jinak skvělý večer. Jenže jak to měla vědět, když na to, co teď prožívala nebyla zvyklá? Neměla ponětí, co dělat, když je o samotě s klukem, který se jí líbí, nikdy to nezažila.

V měsíčním světle viděla, jak Radim naklonil hlavu ke straně. Zároveň ucítila dotek jeho dlaně na své tváři. "Ne. Jen zapomínám, že jsi úplně jiná než ostatní holky. Ale to se mi na tobě právě líbí. Nepřetvařuješ se, nesnažíš se mě ohromit." Usmál se na ni. "Děkuju," zašeptal jen moment předtím než si ji přitáhl blíž k sobě a něžně ji políbil.

***

Bára za sebou zavřela vchodové dveře a otočila klíčem v zámku. Opatrně vyšla po schodech - dala si pozor, aby překročila ten skřípající. Připadala si skoro jako zloděj, když se plížila do patra a snažila se nevydat jediný zvuk.

Původně měla v plánu jít rovnou do svého pokoje a spát, ale už od schodů viděla světlo z pootevřených dveří kuchyně. Nebyla si jistá, jestli na ni nečeká třeba babička, která jí těsně před odchodem kladla na srdce, ať je opatrná, a tak se vydala tím směrem.

Zastavila se, když z místnosti slyšela tlumené hlasy Michala a Anežky. Zamračila se. Nečekala, že budou ještě vzhůru. Ostatně Anežka už při Bářině odchodu vypadala unaveně. Bára zatlačila do dveří, které se se zaskřípáním otevřely. "Proč nespíte?" chtěla vědět šeptem.

Její bratr pokrčil rameny. "Slíbil jsem babičce, že počkám, dokud nepřijdeš domů. Bála se, aby se ti něco nestalo."

Okamžitě se jí vybavil Radim. S mírným úsměvem potřásla hlavou. "Protože tady je to zločinec vedle zločince," zamumlala.

"Znáš babičku."

"Celá záříš," ozvala se po chvíli ticha Anežka. "Užila sis večer?"

Po druhé za poslední půl hodinu cítila, jak se jí do tváří žene krev. "Docela jo." Na jednu stranu by jim nejradši všechno řekla, na stranu druhou si to ale chtěla nechat pro sebe. Hlavně to, co se stalo s Radimem. Nechtěla, aby o tom někdo věděl. Bála se, že kdyby to komukoliv řekla, tak to zakřikne, což rozhodně nechtěla.

Její budoucí švagrová se zeširoka usmála. "Mám radost za tebe." Mrkla na ni.

"Ehm...já...ehm...půjdu spát. Ráno musím vstávat."

Michal se zamračil. "Proč bys musela vstávat? Vždyť za tebe nakrmím."


Ošila se. "Jdu si zaběhat s klukama," oznámila nervózně. Než se otočila k odchodu, všimla si bratrova šokovaného výrazu. Bylo jí to však jedno. Líbil se jí fakt, že pro jednou šokovala ona jeho a ne naopak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 14. listopadu 2015 v 15:37 | Reagovat

jistota je kulomet! a když je k tomu i hokejka, tak neni co řešit... btw, chudák kluk, takovej šok na konci! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama