5.kapitola

21. listopadu 2015 v 21:45 | Hope |  Selfless
dneska jsem si sedla před Costou (v neskutečné zimě), počkala až za mnou dorazí múza a psala =o) kapitola je drobátko kratší (jenom o pár řádků), ale já jsem na ni celkem hrdá a jsem ráda, že v příští kapitole přejdeme k něčemu, na co se neskutečně těším už od doby, kdy jsem tuhle povídku začala psát ;o)


Chloe právě dala usínající Elle do kočárku, když jí v kapse začal zvonit telefon. Při pohledu na jméno volajícího se zamračila a žaludek se jí stáhnul strachem. Byla to jejich sousedka, která chodila kontrolovat jejich babičku, když ani ona ani Maysie nebyly doma. Rychle hovor přijala. "Prosím?"

"Ach, Chloe jsem tak ráda, že jsi to zvedla. Volala jsem i Maysie, ale nebrala mi to."

"Maysie je ve škole, asi má vypnutý zvuk. Děje se něco, paní Buckleyová?" zajímala se a kousla se do rtu.

"Babička je v nemocnici, zlatíčko. Asi před hodinou jsem ji šla zkontrolovat a když neotevírala, tak jsem použila ten klíč, který jsi mi dala. Našla jsem ji na zemi v kuchyni a protože se neprobírala, tak jsem zavolala záchranku. Jela jsem hned za nimi. Je stabilizovaná a prý bude v pořádku, ale nemůžou mi prakticky nic říct, protože nejsem její rodina." Chloe slyšela prudké nadechnutí. "Můžeš sem přijet?"

Chloe se snažila vstřebat všechny informace, jež jí paní Buckleyová dala.

"Chloe?"

Několikrát zamrkala, když uslyšela ze sluchátka své jméno. Přikývla. "Jistě. V které nemocnici je?"

***

Chloe dorazila do nemocnice v rekordním čase, ale prakticky jí to nebylo k ničemu platné, protože doktoři jí řekli, že nešlo o nic vážného a babička bude v pořádku, ale teď spí. Bohužel ji však do pokoje nechtěli pustit s kočárkem, v nemž spala Elle a tak babičku viděla jen pár minut a od té doby čekala v čekárně, až se Edith probudí. Paní Buckleyovou poslala domů po té, co ji několikrát ujistila, že to není její vina. Nebyla to ničí vina. Tohle se mohlo stát kdykoliv a kdekoliv a díky sousedčině rychlé reakci byla babička v bezpečí.

Chvíli po poledni, po téměř třech hodinách v nemocnici, začal Chloein telefon znovu zvonit. Při pohledu na volajícího se jí opět stáhnul žaludek, ale tentokrát z jiného důvodu. Volajícím byl totiž Brett.

Uplynul téměř měsíc od chvíle, kdy pro něj začala pracovat. Jednu noc v týdnu vždy hlídala přes noc a pokaždé si dávala pozor, aby na něj nenarazila, když byl polonahý. Bylo to v celku snadné, neboť se zdálo, že ani on o nic takového nestojí.

Brett a Chloe našli způsob, jak spolu bez problémů vycházet. Poznávali se nad společnými obědy, které se staly neodmyslitelnou součástí každého jejich dne. Většinou obědvali v domě, ale pokud Brett neměl čas, Chloe jela i s Elle za ním do centra. Jenže dnes měla jiné starosti než oběd se svým zaměstnavatelem.

"Kde jsi?" ozval se Brettův rozčilený hlas ve sluchátku, sotva hovor přijala.

Zhluboka se nadechla. "V nemocnici," zašeptala a musela se hodně snažit, aby se nerozbrečela.

"V nemocnici? Co se tam děláš? Je Elle v pořádku?" zajímal se starostlivě.

"Elle nic není. Spí. To...to moje babička je v nemocnici." Slzy, které zadržovala od okamžiku, kdy jí volala sousedka, jí začaly stékat po tvářích.

"Dej mi adresu. Přijedu tam."

"T-to není potřeba. Jen čekám, až se probudí. Pak hned pojedu s Elle domů."

"Ne!" odmítl rezolutně. "Dej mi tu zatracenou adresu."

Chloe se přerývaně nadechla. "Elle vážně nic není!" ujišťovala ho. Měla strach, co by se dělo, kdyby sem Brett dorazil. Bála se, že by ji okamžitě vyhodil, protože nedala nikomu vědět, kam jde. Rose byla na nákupu, když odcházela a Chloe nenechala ani vzkaz. Se zpožděním si uvědomila, že to udělat měla, jenže v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného než na svou babičku.

"Tu adresu!" procedil a tak mu ji s bušícím srdcem nadiktovala.

***

Jakmile Chloe viděla Bretta projít prosklenými dveřmi čekárny, většina jejích obav z ní spadla. Nevypadal, že by ji chtěl vyhodit, což bylo dobré znamení. Zdálo se spíš, že se bojí. První se sklonil nad kočárkem, kde si Elle hrála s chrastítkem. Při pohledu na dcerku se usmál. Pak se podíval na Chloe a zvážněl.

"Co se stalo?" zajímal se mírně.

Chloe nasucho polkla a pokrčila rameny. "Já nevím. Sousedka ji našla v bezvědomí na zemi. Prý bude v pořádku." Oči se jí znovu naplnily slzami a tak rychle zamrkala, aby je zahnala. Nechtěla, aby ji viděl brečet.

Ani si nestačila uvědomit, co se děje, když si ji přitáhl do náručí a pevně ji sevřel. "Samozřejmě, že bude v pořádku, všechno bude v pořádku," zašeptal a to byla poslední kapka. Chloe se navzdory všemu rozplakala a on ji nechal. Dovolil jí, aby mu slzami smáčela nažehlenou košili a bez dalšího slova ji hladil krouživými pohyby po zádech, dokud se neuklidnila.

Odtáhla se od něj natolik, aby mu mohla pohlédnout do očí. "Omlouvám se," zašeptala.

Brett se pousmál. "Za co? Za to, že brečíš, protože máš babičku v nemocnici?"

Zavrtěla hlavou. "Za to, že jsem nedala vědět, kde jsem. Rose nebyla doma a já...ani mě nenapadlo nechat vzkaz. Nebo zavolat a zrušit oběd. Jenže Maysie...ehm...moje sestra je ve škole a tak tady nemůže být. Babička má jenom nás dvě."

Pohladil ji po paži. "Co vaši rodiče? Její manžel?"

Chloe znovu potřásla hlavou. "Otec nás opustil, když Maysie ještě nebyla ani na světě. Nepamatuju si ho. Mamka," zhluboka se nadechla, "před pěti lety umřela a děda ještě před ní."

"To je mi líto. Proč jsi mi nic z toho neřekla?"

Zabodla mu pohled do kravaty. "Protože i když tuhle práci potřebuju, tak jsem ji nechtěla dostat z lítosti. Nebo díky špatnému svědomí."

"Špatnému svědomí? Co tím myslíš?"

Chloe se mu znovu podívala do obličeje, když slyšela zmatenost v jeho hlase. Bohužel si až pozdě uvědomila, co prozradila. "Ehm...já..." S povzdechem se vymanila z objetí jeho paží a o krok ustoupila. "Chodili jsme spolu do školy."

Nevěřícně na ni zíral. "Cože? My dva? Myslím, že to bych si pamatoval."

"Bylo mi osm. Smál ses mi, když mi tvoji kamarádi hodili boty na strom a já musela domů bosa," osvěžila mu paměť šeptem. A podle toho, jak údivem otevřel oči, věděla, že si vzpomíná.

"A tohle jsi mi neřekla dřív proč?"

Smutně se usmála. "Já nevím," zalhala.

Chytil ji za bradu. "Myslela sis, že jsem stejný prevít jako tehdy. Že kdybych znal pravdu, tak ti tu práci nedám. Nebo se snad pletu?"

Zavrtěla hlavou. "Chtěla jsem ti to říct. Časem. Až bude vhodná příležitost. Promiň."

Mávnul rukou a zavrtěl hlavou. "Neomlouvej se. Být na tvém místě, tak taky mlčím."


Ta poslední věta přesvědčila Chloe, že udělala dobře, když začala pro Bretta pracovat. A její babička měla pravdu - lidé se mění. Ne vždy a ne hned, ale mění. Brett byl naštěstí jedním z těch lidí, kteří se změnili a Chloe nemohla být vděčnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 21. listopadu 2015 v 23:41 | Reagovat

ty seš těšila až tu stařenku pošleš do špitálu? ty saďoure! :D tak, to bysme měli... co bude mit na stromě příště? co jí třeba pořídit kotě a Ward jí ho jako správnej dobrovolnej hatiť bude sundávat? :D to máš za to že nemáš dostatečně dlouhý a uspokojivý kapitoly, pak mi mozek jede na přesčasy :D

2 Hope Hope | Web | 22. listopadu 2015 v 0:14 | Reagovat

[1]: psala jsem, že se těším na tu příští kapitolu, trumberu =oP ty víš, co tam bude příště =oP ale pšt, kdyby to někdo četl ;o) a kotě zvážím pro budoucí vývoj ;o) :-D

3 Maysie Maysie | 22. března 2016 v 9:48 | Reagovat

Jé, tak aspoň je na ní takhle hodnej :)
Ale máš pěknýho pruďase Hopák :D

4 writingforsomeone writingforsomeone | Web | 21. června 2016 v 22:30 | Reagovat

Já si nemůžu pomoct, ale Brett mi trochu připomíná Christiana Greye ;) ta jeho starostlivost :) jinak hezky píšeš :)

5 Hope Hope | Web | 22. června 2016 v 22:22 | Reagovat

[4]: Christiana? =-O proboha, jen to ne!
děkuji =o) vždycky mě potěší, když se někomu líbí něco, co napíšu =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama