1.kapitola

15. listopadu 2015 v 18:47 | Hope |  Její dcera, jeho syn
měla jsem nápad, sepsala jsem nápad, jestli budu pokračovat je jen na vás ;o)
povídka ještě nemá logo ani info a název je taky bez nápadu, ale co už =o)


Jennifer Nicholsová vystoupila z vlaku v městečku poblíž Londýna, kde po rozvodu s manželem číslo pět žila její matka. Přitáhla si kabát blíž k tělu, když se do ní opřel ledový vítr. Byl teprve začátek listopadu, ale na počasí bylo poznat, že se blíží zima. Jenny zamumlala nadávku a prošla skrz turniket.

Nesnášela podzim. A ještě víc nesnášela, když jí její matka zavolala a čekala, že všeho okamžitě nechá a přiběhne. Jennifer nezajímalo, s kým právě Milly Thorpeová randí nebo koho hodlá udělat jejím otčímem. Koneckonců otčímové nikdy nevydrželi dlouho. O milencích - jejichž věk se neustále snižoval - nemluvě.

S povzdechem se vydala do kopce, jenž vedl k domu její matky. V duchu přitom proklínala nedostatek své pevné vůle, když přišlo na její rodinu. Právě teď by měla ve svém malém útulném dvoupokojovém bytě opravovat domácí úkoly, ale místo toho mířila v šatech, kabátě a na jehlových podpadcích k místu, kde žila její matka, která jí před třemi a půl hodinami zavolala a pozvala na večeři, dokonce jí nařídila, co si obléct.

Jennifer zazvonila u matčiných dveří, zpoza kterých se ozýval veselý hovor a smích. Zamračila se. Matka ji zvala na večeři, ne na večírek. Když dubové dveře otevřel neznámý mladý muž v obleku, zamračila se ještě víc. Nadechla se k tomu, aby něco řekla, ale na poslední chvíli se zarazila. Nebude plýtvat dechem na někom, koho v domě své matky potká nejspíš jenom jednou. Za což - pokud měla být upřímná - byla vděčná.

Neznámý se usmál. "Ty musíš být Jennifer."

Probodla ho pohledem. Vůbec se jí nelíbilo, že zná její jméno a ještě míň se jí zamlouvalo, že jí tykal. Sice se zdálo, že je jen o pár let starší než ona, ale to ještě nic neznamenalo. "A vy jste?" zeptala se bez valného zájmu.

"Colin Griffin," představil se a natáhl k ní ruku.

Krátce ji stiskla, načež se kolem něj protáhla a vydala se do obýváku, odkud se ozývaly hlasy.

"Jennifer, už jsem si myslela, že nedorazíš," prohodila její matka, jakmile vešla do pokoje.

Jenny se zašklebila. "Vlak měl zpoždění, psala jsem ti." Ani v nejmenším ji však nepřekvapilo, že si toho nevšimla, jelikož kontrolovala mobil jednou, dvakrát denně. Milly zastávala názor, že pokud bude někdo potřebovat něco důležitého, zavolá na pevnou linku nebo přijde osobně.

Starší žena se zasmála. "Vždyť víš, jak to se mnou je."

Pokusila se o úsměv, ale moc se jí nepovedl. Nechtěla se přetvařovat, avšak věděla, že když to neudělá, bude z toho jen spousta řečí a zkažený večer.

"Jenny!" ozval se ode dveří do jídelny hlas její mladší sestry.

Jennifer musel potlačit povzdech. V duchu se modlila, aby Mia byla sama a ne se svým přítelem, jehož z hloubi duše nesnášela. Pomalu se otočila sestřiným směrem a oddechla si, když Paul nebyl nikde v dohledu. "Ahoj." Krátce sestru objala, když k ní došla. "Jak se máš?"

"Skvěle!" ujistila ji Mia se širokým úsměvem na rtech. Jennifer se upřímně divila, že se v její přítomnosti dokáže tak bezstarostně usmívat. Už dlouho spolu nevycházely a bylo to ještě horší od doby, kdy Jennifer Mie pěkně od plic řekla, co si myslí o jejím příteli.

Povytáhla obočí a rozhlédla se po místnosti. Viděla svou matku v družném hovoru se starším mužem, po jehož boku stál Colin, ale Paul nikde nebyl. "Kdes nechala Paula?" chtěla vědět a snažila se, aby její hlas zněl naprosto normálně, protože nehodlala být strůjcem další hádky.

Mia bezstarostně mávla rukou. "Toho jsem nechala už před týdnem. Začínal být nesnesitelný." Zašklebila se, ale za okamžik byl její úsměv zpět.

Jennifer byla překvapená, že se to k ní ještě nedoneslo. Obzvlášť když Mia bydlela u Paula a tak se teď nepochybně musela vrátit do matčina domu. "To je mi ale novinka. Jsi v pohodě?" zajímala se spíš ze zdvořilosti.

"Jasně! Není to jediný chlap na světě, ne?" prohlásila mladší ze sester a její pohled zabloudil k jejich matce.

Jennifer měla co dělat, aby uhlídala svůj výraz a netvářila se znechuceně. Tenhle Miin pohled dobře znala. Naneštěstí se právě teď nabízely pouze dvě možnosti toho, kdo by mohl být její další obětí a ani z jedné nebylo Jenny dobře. Buďto se její sestra vzhlédla v chlapovi, který by jim mohl dělat otce anebo se jí líbí matčin nový objev. "To není," zamumlala, aby své sestře dala alespoň nějakou odpověď.

Mia upřela své velké modré oči na starší dívku. "A co ty? Už máš konečně nějakého chlapa? Třeba sexy tatínka některého ze svých žáků?"

Protočila panenky. Tahle otázka jí lezla na nervy. A tak odpověděla jako vždycky: "Ke štěstí chlapa nepotřebuju."

"To sice ne, ale nikdo nedokáže obejmout líp než chlap." Spiklenecky na ni mrkla.

"Kdybych stála o obejmutí, tak si někoho najdu," ujistila sestru a věděla, že pokud budou v tomhle rozhovoru ještě chvíli pokračovat, tak se neudrží a řekne jí něco nepěkného.

Naštěstí byla zachráněna jejich matkou, která oznámila, že večeře je připravená.

***

Večeře proběhla v klidu. Bylo tam pár okamžiků, kdy Jennifer pochybovala, že to tak bude, ale Colin vždycky přispěchal na pomoc. Jennifer se konečně dozvěděla, že Colin není matčin nový objev, ale je jím jeho otec Harrison Griffin. Nemohla tvrdit, že ji tenhle fakt příliš uklidnil, neboť její sestra po mladším muži házela celou dobu oči. Jenny se modlila, aby večeře byla brzy u konce a ona se mohla vrátit domů.

Tak snadné to však nebylo. Jejich matka měla novinku, o kterou se s nimi chtěla podělit. Nebo spíše s Jennifer, jelikož se zdálo, že pro nikoho jiného to novinka není.

Při dezertu Milly Thorpeová chytila Harrisona za ruku a zeširoka se usmála na svou starší dceru, která tušila, co bude následovat. "Harrison mě požádal o ruku a já řekla ano!" oznámila.

Jenny na ni chvíli zírala a nebyla si jistá, co na to říct. Na jednu stranu byla ráda, že jejím nevlastním otcem nebude chlap jen o několik let starší než ona, ale na stranu druhou z tohohle oznámení rozhodně neskákala radostí. "Jak dlouho se znáte?" vyhrkla bez přemýšlení.

Podle matčina výrazu poznala, že tohle bylo to poslední, co od své dcery očekávala nebo snad chtěla slyšet. "Skoro tři roky! Kdybys jezdila domů častěji, tak bys to věděla!" V Millyině obličeji se mísily výčitky a ublížení.

Jennifer vytřeštila oči. "Tři roky? Nejezdím sem zase tak málo, abys mi to nemohla říct dřív!"

"Nikdy sem nepřijedeš na víc než pár hodin! A nikdy si spolu nepovídáme tak jako s Miou!"

Potřásla hlavou. "A je to jenom moje vina, že jo? Protože ty se nechceš bavit o ničem jiném než o mé práci, kterou neschvaluješ, anebo o tom, že Mia má kariéru i přítele! Případně házet špínu na tátu, který se nemůže ani bránit, protože je mrtvý a já si ho sotva pamatuju!" Prudce se zvedla ze židle. "Musím jít. Za chvíli mi jede vlak," prohlásila. Nemělo cenu tam zůstávat. "Děkuji za večeři. A," zarazila se, "gratuluju."

Vyšla do chladného večera a zhluboka se nadechla. Dopřála si pár vteřin na uklidnění než se vydala k nádraží. Celou cestu přemýšlela nad tím, co udělala špatně. Proč bylo pro její matku tak těžké přijmout fakt, že nechtěla žít podle jejích pravidel. Jennifer byla šťastná. Měla dobrou práci, malý, ale útulný byt, v němž její matka ani sestra ještě nebyly, protože si pokaždé našly výmluvu, proč nepřijet. Nic jí nechybělo, jenže podle logiky své rodiny nemohla být úplně šťastná, když ani ve svých dvacetišesti letech neměla přítele nebo dokonce manžela.

Při příchodu na nádraží zjistila, že její vlak bude mít minimálně deset minut zpoždění a tak s povzdechem došla pod stříšku, jež chránila část nástupiště, a doufala, že do příjezdu vlaku nezmrzne. Z kabelky vytáhla rukavice a knihu, kterou si na poslední chvíli vzala sebou, aby se po cestě nenudila.

Nestihla přečíst ani stránku, když ucítila přítomnost někoho dalšího. Instinktivně se podívala směrem nově příchozího a plánovala se hned vrátit zpět ke knize, ovšem kniha byla zapomenuta, jakmile zjistila, kdo k ní míří. "To snad nemyslíte vážně," procedila skrz zaťaté zuby, když byl na doslech.

"Měli bychom si promluvit," navrhl Colin.

Zamračila se. "Nevidím důvod." Nesnášela, když se jí někdo, kdo ji vůbec neznal - anebo pouze z vyprávění - pletl do života.

"Ale já jo!" Chladně na ni hleděl. "Myslím si, že nejsi k Milly úplně fér. Podle toho, co jsem slyšel, vážně neměla příležitost ti cokoliv říct."

Ušklíbla se. "Podle toho, co jste slyšel. A to je právě ten problém. Udělal jste si o mně obrázek podle toho, co vám o mně řekla má matka. Možná i sestra. Takže mě soudíte, ale přitom o mně nevíte ani ň!"

"Myslím, že jsem viděl dost. Místo toho, abys z ní měla radost, tak jsi ji odsoudila."

Jennifer na něj zírala jako na přízrak. "Odsoudila?" opakovala šokovaně. "Neodsuzovala jsem ji! Pokud si chce vašeho otce vzít, tak klidně může, ale za celé tři roky o něm nepadlo ani slovo! Navíc ještě před rokem byl vdaná!" Cítila, že začíná ztrácet trpělivost.

"Sice se znají tři roky, ale jsou spolu teprve pár měsíců," objasnil.

To byla voda na její mlýn. Rozhodila rukama. "Lidi se po pár měsících neberou! Proč spolu nemůžou nějakou dobu žít a až pak se vzít?"

Colin pokrčil rameny. "Jsou ze staré školy. Asi si myslí, že nemá smysl čekat, když se znají takovou dobu."

Jennifer potřásla hlavou. "To je fuk. Ať si dělá, co chce. To jí ostatně jde dobře."

V tu chvíli se nad jejich hlavami ozval hlas oznamující, že její vlak se blíží do stanice. Jennifer si oddechla. Opravdu nechtěla s Colinem probírat jejich rodiče nebo cokoliv jiného ani o chvíli déle.

"Mohl bych tě odvést," navrhl. "Rozhodně to bude pohodlnější, rychlejší a můžeme dokončit náš rozhovor. Mohl bych tě líp poznat." Mrknul na ni.

"Děkuji, nechci," odsekla chladně.

Colin si ji chvíli beze slova prohlížel, než pokrčil rameny. "Nutit tě nebudu. Ale tohle není konec. Ještě se uvidíme."


Jennifer mu neodpověděla. Věděla, že pokud bude po jejím, tak už se rozhodně neuvidí. Nestála o trávení času se svou rodinou, která bude nepochybně brzy zahrnovat i tohohle neuvěřitelně sexy chlapa stojícího před ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 15. listopadu 2015 v 20:46 | Reagovat

bez obalu: Jennifer je zralá na pěst, zbytek rodiny jsou taky dárečci, ale na ni fakt nemaj...
svoji povinnost splnila, tak stačí když je znova uvidí o Vánocich...nebo na svatbě, záleží na tom co stihnou dřív :D
chudák kluk k pozici "voice of reason" přišel doslova jak slepej k houslim a málem za to schytal podpatkem mezi rohy, to si nezasloužil...
overall: spíš než kapitolovka mi přijde lepší aby z toho byla jednorázovka...(aspoň ji nebudu chtit zabit několikrát do roka, ale jen jednou) bude to rychle z krku i z tvý hlavy a budeš se moct soustředit na "slightly" more important stuff *svatoušek*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama