A pak že to nepůjde 3/?

3. října 2015 v 23:33 | Hope |  A pak že to nepůjde
tohle je nejspíš předposlední část prvního dílu téhle povídky...zatím ale nechám celkový počet jako otazník, protože všichni víme, jak to se mnou je, když přijde na části povídek...

věnování opět poputuje k Šílenýmu, protože musela, chudák, kontrolovat moji anglickou Arrow povídku a vůbec bych se nedivila, kdyby z toho začala šedivět, protože já jsem tupá a tak některé chyby jsou vážně primitivní a já je dělám pořád dokola...njn, moje angličtina nebude nikdy perfektní



Bára nikdy nepatřila mezi ty, kterým záleželo na tom, co mají na sobě nebo jak v tom či onom vypadají. Nebyla ani dívkou, jež měla plnou skříň oblečení. Za normálních okolností jí to nevadilo, protože ke zvířatům jí bohatě stačily tepláky a triko, mikina, když se ochladilo. Do školy pak nosila džíny a triko nebo svetr, občas mikinu. Dnes se však chtěla Radimovi líbit a tak si nemohla vzít tepláky. Ani džíny jí nepřipadaly dost dobré, jenže měla jen jednu sukni, kterou na sobě měla při závěrečných zkouškách a nebyla si úplně jistá, jak by se tvářili rodiče, kdyby si ji oblékla k ohni.

S povzdechem tedy sáhla do poloprázdné skříně, aby z ní nakonec přece jen vytáhla džíny, triko s výstřihem do V a propínací svetřík, kdyby jí náhodou později byla zima. Kroutila sama nad sebou hlavou, když nesla oblečení k posteli, na níž ho položila. Ještě chvíli se na hromádku mračila, než se s dalším povzdechem začala převlíkat.

V okamžiku, kdy si přes hlavu natahovala triko, se ozvalo zaklepání na dveře. "Dále," zavolala a potáhla spodní okraj níž, takže jí dosahoval těsně pod zadek.

"Ahoj Barunko."

Bára vytřeštila oči na usmívající se příchozí. "Anežko!" vyjekla a vrhla se k ní, aby ji objala kolem krku. Když její budoucí švagrová pod jejím nečekaným výpadem trochu zavrávorala, okamžitě ji pustila. "Promiň! Neublížila jsem ti?" Čelo se jí zkrabatilo obavami.

Anežka se stále usmívala, zavrtěla hlavou, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře, aby docílila alespoň zdánlivého soukromí. "To víš, že ne. Jen jsem nečekala, že se na mě tak vrhneš, ale to je všechno."

Báru však její slova příliš neuklidnila. "Víš to jistě? Nerada bych, aby se jednomu z vás něco stalo."

Pohladila ji po tváři. "Neboj. To by chtělo víc než objetí, aby se nám něco stalo." Povzbudivě na ni mrkla. "A já vím, o čem mluvím, takže mi věř."

Zkoumavě si prohlížela snoubenku svého bratra, jako kdyby snad čekala, že se pod jejím pohledem každým okamžikem zhroutí, ovšem když se to nestalo, tak se trochu uvolnila. Koneckonců Anežka byla taky doktorka a tak zřejmě opravdu věděla, o čem mluví. Bára se nervózně usmála. "Promiň," zamumlala a otočila se k ní zády. "Co tady děláš? Myslela jsem, že přijedeš až zítra nebo pozítří." Prohodila s pohledem upřeným na zarámovanou fotografii sebe a svého bratra na psacím stole.

"Volal mi Michal. Prý by se ti hodila trocha holčičí podpory," odpověděla Anežka a došla k ní, aby jí položila ruku na rameno.

"Nemuselas jezdit. Já to nějak zvládnu," zamumlala.

Anežka ji obešla a postavila se tak, aby jí viděla do očí, dlaně stále na jejích ramenou. "Ale já jsem chtěla přijet, Barunko," ujistila ji tónem, který nenechával prostor pro pochybnosti.

Pousmála se. "Děkuju."

"To vůbec nestojí za řeč. Takže jdeš v tomhle?" ujišťovala se Anežka, když si ji změřila pohledem od hlavy až k patě.

Pokrčila nerozhodně rameny. "Nevím, co jiného si na sebe vzít. K ohni."

"Tohle stačí. Ale," natáhla se, aby jí stáhla gumičku ze světle hnědých vlasů, "takhle je to lepší." Povzbudivě na ni mrkla. "Máš nějaký make up?" chtěla vědět Anežka po chvíli ticha.

Bára potřásla hlavou. Nikdy se nemalovala, protože se nenašel nikdo, kdo by to ocenil. Teď trochu litovala toho, že si nenechala alespoň tu řasenku, kterou jí k Vánocům darovala spolužačka, jenže ještě před několika dny se jí taková věc zdála úplnou zbytečností.

Anežka nad tím mávla rukou a chvíli šátrala v kabelce, kterou měla přehozenou přes rameno. Po několika vteřinách hledání, s vítězoslavným ha, vytáhla svou vlastní řasenku a popoháněla Báru, aby si sedla na židli u psacího stolu.

"To nemusíš," mírnila ji, když se k ní s úsměvem sklonila.

Mladá doktorka se trochu zamračila. "Já vím, že nemusím, ale ničemu tím neuškodíme, ne?"

Musela jí dát za pravdu. Radim ji nikdy neviděl jinak než s šátkem uvázaným kolem hlavy a špinavém a dosti nevábně vonícím oblečení, takže ať už použije řasenku nebo ne, tak to horší než obvykle nebude. Přesto si však povzdechla a po chvíli tiše přiznala: "Já tam asi nepůjdu."

Snoubenka jejího bratra se zarazila a narovnala se. "Proč bys nešla?"

Trhla rameny a uhnula pohledem. "Když já tam nedokážu přijít úplně sama, aby na mě všichni zírali. Budou se mi smát!"

Starší dívka se rozesmála. "Promiň," omlouvala se, když se trochu uklidnila, "ale proč by se ti měli smát? A kdo vlastně? Navíc tě Radim pozval a protože je to Michalův kamarád, tak ví přesně, jak ti je a za necelou čtvrt hodinu je tady, abyste tam šli spolu." Pobaveně zavrtěla hlavou. "Vážně sis myslela, že by tě nechal jít samotnou?"

Bára se na ni podívala a s nevinným úsměvem se zeptala: "Kdo?"

Anežka jí pohrozila prstem. "Ani jeden."

Zastrčila si pramen dlouhých vlasů za ucho a zašklebila se. "Potřebuju tu gumičku," prohodila a natáhla se k místu, kam ji Anežka před chvílí položila.

"Kdepak!" Plácla ji po ruce. "Radim tě takhle nikdy neviděl, takže ty vlasy zůstanou rozpuštěné, ať už se ti to líbí nebo ne."

"Ale když mně lezou do očí!" namítla zoufale. Nesnášela, když měla vlasy v očích, jelikož se pak věnovala víc jejich zastrkování než práci. Několikrát uvažovala, že by se nechala ostříhat, jenže k tomu nikdy nenašla odvahu.

Její budoucí švagrová se však nenechala zviklat natolik, aby jí dovolila vzít si gumičku. Místo toho přešla k prádelníku, na němž byla krabička, ze které vytáhla pár pinetek, kterými následně přichytila několik pramenů Bářiných vlasů. "Tak. Spokojená?" zeptala se s pozvednutým obočím.

Dočkala se přikývnutí. "Děkuju."

"Nemáš zač."

***

O dvacet minut později mířila Bára v Radimově doprovodu k chatkám za vesnicí. Radim se od chvíle, kdy ji spatřil, nepřestal usmívat a hned poté, co za nimi Bára zavřela vrata, ji chytil za ruku, z čehož byla trochu nesvá. Nikdy se s nikým za ruku nedržela, ale taky se nikdy nenechala nikým nikam pozvat, takže nevěděla, jestli to není normální. Tedy tušila, že není, jenže když se pokusila Radimovi vzdorovat, tak docílila pouze toho, že jeho stisk zesílil.

"Moc ti to sluší," ujistil ji po několikáté.

Cítila, jak se jí do tváří nahrnula krev. "Děkuju," zamumlala.

Radim se zastavil a pohlédl jí do očí. "Neboj se. My nekoušeme." Mrknul na ni.

Rozesmála se. "Já vím. To jen, že," zarazila se, najednou nevěděla, co říct. Ruka jí vylétla vzhůru. Nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho.

Radimův pohled zněžněl, uchopil právě zastrčený pramen mezi prsty a chvíli si s ním hrál. "Bojíš se, co na to řeknou holky." Pokýval hlavou. "Michal mi řekl, co se stalo dopoledne."

Podívala se stranou. "Já je nechci ztratit. Jsou jediné, které se se mnou ještě baví."

Pustil pramen vlasů a pohladil ji po tváři. "Co kdybys tyhle starosti nechala na zítřek? Nekaž si narozeniny lidmi, kteří za to nestojí."

Zvedla k němu oči. "Dobře." Věnovala mu úsměv.

"Tak se mi líbíš," ujistil ji.

***

Když došli k ohništi mezi chatkami a volejbalovým hřištěm, první, čeho si Bára všimla, byly nenávistné pohledy jejích kamarádek. Neměla však čas se jimi zabývat, neboť hned na to zaznamenala významné úsměvy, pozvednutá obočí a souhlasné pokyvování u ostatních hokejistů. Bára měla chuť utéct, na tolik pozornosti nebyla zvyklá.

Radim jí však nedal šanci k útěku, pevně ji držel za ruku a vedl k místu, které mezi sebou udělali Jáchym s Matyášem. Bára se posadila a nervózně pokukovala po ostatních hokejistech, pohledu na holky se pro jistotu vyhýbala. Byla si jistá, že kdyby pohledy mohly zabíjet, tak už by byla dávno mrtvá.

Čekala, že přijde spousta otázek, ale místo toho za sebou slyšela Karlovo jásávé: "Všechno nejlepší!" a hned na to se k němu přidali kluci. Bára se otočila a nevěřícně hleděla na kuchaře, který jejím směrem nesl dort se zapálenými svíčkami. Bára se nezmohla na jediné slovo, když sem dneska šla, tak tohle rozhodně nečekala. Sice si nebyla úplně jistá, co přesně čekala, ale tohle tedy určitě ne.

Karel se na ni mile usmál. "Sfoukni svíčky, než se o to postará vítr," prohodil se zamrkáním.

Než to však mohla udělat, ozvala se dotčeně Sylva. "No, počkat! Já měla narozeniny v červnu! Proč Baruna dort má a já ne?"

"Všimla sis, co je za měsíc?" zajímal se Marek sedící k Sylvě nejblíž.

Blondýnka se zatvářila dotčeně. "Jo!" odsekla.

Markovo obočí vylétlo výmluvně vzhůru. "To by ti jako odpověď mělo stačit."

Všechny tři zalapaly po dechu, načež se zvedly a beze slova odešly směrem k vesnici. A protože je Bára znala, tak si byla jistá, že na Markovu adresu - a pravděpodobně i ostatních hokejistů - pronesou spoustu nadávek. Ráno jí pak budou tvrdit, že jí dali dort jenom proto, že jim jí bylo líto a Bára jim dá za pravdu.

Radim se k ní naklonil. "Svíčky čekají," zašeptal.

Usmála se na něj, nadechla se a udělala, co se po ní chtělo.

"Chceš ho nakrájet sama?" zajímal se Karel. Pouze zavrtěla hlavou. "Tak já se za chvíli vrátím," ujistil ji a odešel do hlavní budovy.

"Marku?" začala Bára potichu. "Proč jsi byl takový na Sylvu?" chtěla vědět, protože jí zvědavost nedala. Určitě to nebylo samosebou, jelikož Marek byl jeden z nejhodnějších kluků, které znala. Měl ve vsi babičku a jako malí si spolu o prázdninách hrávali, takže ho znala dost dlouho na to, aby věděla, jaký je.

Odpovědi se jí však dostalo od Lukáše. "Marek chodil se stejnou kravkou jako jsou tyhle tři. Od té doby se takovému typu holek vyhýbá jako čert kříži. Snáší je, dokud se chovají...ehm...normálně." Marek po něm střelil nevěřícným pohledem. "Navíc nás štvaly a tohle nám dá aspoň pár hodin klidu."

"Asi týden zpátky," ozval se Matyáš, "s náma chtěly jít běhat. Po třista metrech už nemohly a myslely si, že se kvůli nim zastavíme a budeme jim dělat společnost. Nevyšlo jim to. Hodně jim to vadilo. Asi dva dny se tady neukázaly a když pak přišly, tak si myslely, jak nám chyběly." Na okamžik se odmlčel. "No, nechyběly."

Všichni se rozesmáli a Bára se k nim přidala. Pamatovala si ten den. Holky přišly na statek a nadávaly na kluky celé dopoledne.

Když se všichni uklidnili, zeptala se: "Mohla bych jít zítra běhat s váma?" Všichni se na ni překvapeně podívali. Pokrčila rameny. "Michal slíbil, že za mě nakrmí, tak budu mít ráno volno. Slibuju, že vás nebudu zdržovat a ani to po třista metrech nevzdám."

Ze všech stran se ozýval nadšený souhlas.

"Víš to jistě?" zajímal se Radim. "Já budu jenom rád, ale nechci, abys dělala něco, co sama nechceš."

Bára mu pohlédla do očí. "Ale já chci," ujistila ho.

***

Zatímco Bára si užívala přítomnost Radima a ostatních, Michal stál spolu s Anežkou v obýváku před rodiči a prarodiči a chystal se Báře změnit život. Byl si vědom toho, že to nebude snadné a že mu za to sestra nepoděkuje, alespoň ne hned, ale chtěl pro ni něco lepšího než to, co pro ni naplánoval jejich otec.

"Vezmeme si s Anežkou Báru k sobě," oznámil hlasem, který nepřipouštěl námitky.

"Cože? Proč?" zajímala se jeho matka překvapeně.

"Protože chce dál studovat, i když tvrdí pravý opak. Copak nechápete, že tady zůstává jenom proto, že jí taťka nechce pustit?" Probodl pohledem svého otce, sedícího v křesle.

"Však ono ji to přejde!" ujistil ho Ota zamračeně. "Když bude mít, co dělat, tak nebude mít čas přemýšlet o škole."

"Oto," zamumlal varovně jejich dědeček, jenž seděl vedle zhrozené babičky.

"Tati! Proč ji tady chceš za každou cenu držet? Je jí teprve osmnáct! Měl bys ji podporovat v tom, aby dělala, co ji baví!"

Jeho otec ho probodl nepřátelským pohledem. "Co je ti po tom? Není to tak, že ty bys nemohl dělat to, co chceš! Bára je moje dcera a já rozhodnu o tom, co bude dělat!"

Jarmila zalapala po dechu. Michal na své matce poznal, že tohle od svého muže slyšela poprvé.

"Ale to přece nemůžeš! Je to její život! Bára tady není šťastná."

Ota se postavil. "Dokud jsi nepřijel, tak si nestěžovala." Udělal několik kroků Michalovým směrem.

"Protože se bojí," upozornil ho.

Jeho otec vypadal zaskočeně.

"Čeho?" vyhrkla jejich babička.

Michal si povzdechl a přejel pohledem po všech přítomných. "Bára ví, kolik toho taťka obětoval a myslí si, že je její povinnost se obětovat taky. Ví, že nemáte peníze na to, aby mohla studovat, protože jste všechny úspory dali mně. Proto mu neřekne, že chce jít na nástavbu. Má strach, že kdyby to udělala, tak bude peklo."

"To ti řekla?" chtěla vědět jeho matka, které se v očích leskly slzy.

Zavrtěl hlavou. "Nemusela. Stačilo, abych s ní mluvil. Ona nechce udělat nic proti vám, ale taky tady nechce zůstat. Jenže přesně to se stane, pokud jí nedovolíte, aby studovala," ujistil je. Stiskl Anežčinu ruku a zhluboka se nadechl, jako kdyby si chtěl dodat sílu k tomu, co se chystal udělat. "Volal jsem babi a dědovi do Brna. Klidně dají Báře peníze na školu." Viděl, jak se Ota nadechuje k protestu a tak rychle dodal: "Ale pokud s tím nebudete souhlasit, tak jí ty peníze dáme my s Anežkou."

"Michale, to přece nejde," namítla Jarmila.

"Proč by nešlo? Mami, já jenom chci, aby dělala to, co má ráda. Neříkám, že nemůže občas pomoct na statku, ale vždyť ona nedělá nic jiného. Nemá skoro žádné kamarády, pořád sedí doma. To je úplný opak toho, co by dělat měla."

Nastalo ticho rušené pouze televizí. Po pár minutách napjatého čekání se konečně ozval Ota: "Dobrá, Bára může jít do Prahy. Nemusí se sem vracet -."

"Tati," procedil Michal přes zaťaté zuby varovným tónem.


Starší muž si povzdechl. "Nemusí se sem vracet na víkendy nebo prázdniny, pokud nebude sama chtít. Ale vždycky tady bude mít domov. Vy oba."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 4. října 2015 v 18:01 | Reagovat

jupíííííííííííííííí hokejkýýýýýý, moc pěkný to bylo! krásně stíráš!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama