A pak že to nepůjde 2/?

17. září 2015 v 22:47 | Hope |  A pak že to nepůjde
protože jsem nebyla schopná dopsat kapitolu k žádné z rozepsaných povídek, tak jsem se rozhodla zveřejnit druhou část téhle povídky, protože já bych zkrátka nedokázala sama se sebou žít, kdybych neměla alespoň jeden článek měsíčně =o)

PS pro Šílenýho: slibuju, že hokejisty (hokejistů!) bude dostatek v další části ;o)



Když se chvíli před polednem vrátila, u stájí na ni čekal Michal se širokým úsměvem na rtech. Bára se na něj už jenom z principu zamračila. "Co se šklebíš?" chtěla vědět, když seskakovala z Tadeáše.

Její bratr se nenechal odradit jejím nenávistným postojem a dál se usmíval. "Máš tady vzkaz." Se zamrkáním jí podával složený papír. "A tvoje takzvané kamarádky čekají u koní." Protočil panenky. "Dneska si chtějí zajezdit," prohodil s úšklebkem.

Povzdechla si. Tři holky, které - ač vyrostly na vesnici - v životě neseděly na koni, chtějí jezdit. A na její narozeniny, na něž si nepochybně ani jedna nevzpomněla. A i přesto, že by se nejradši vymluvila na nějakou neodkladnou práci a s holkama se dneska vůbec neviděla, poděkovala Michalovi a s uzdou ruce a papírem zastrčeným v kapse se vydala za stáje, kde byla ohrada pro koně.

"Ahoj," pozdravila kamarádky, jakmile byly na dosleh a pustila Tadeáše.

"No čau," odpověděla jí otráveně Sylva - drobná blondýnka - sedící mezi Kamilou a Marcelou na ohradě.

"Kdes byla?" chtěla vědět Marcela - vysoká, hubená dívka s rudými loknami po pás.

"Dneska ti to trvalo nějak dlouho. Přispala sis?" Černovlasá Kamila se tomu, co považovala za vtip, zasmála a její dvě kamarádky se k ní přidaly.

Bára potlačila chuť poslat je do háje, protočit panenky nebo se zašklebit, jelikož o ně nechtěla přijít a to i přesto, jak se k ní chovaly. "Jsem vzhůru už od pěti," ujistila je. "Byla jsem se projet."

Všechny tři si ji nedůvěřivě prohlížely. Bylo jasné, že jí nevěří. Nikdy ji na koni neviděly. Však si na to dávala pozor, protože to bylo něco, co bylo jen její.

"Hele, nauč nás jezdit," rozkázala Marcela. "To bys mohla zvládnout, ne? Když to učíš ty fakany z Prahy."

Bára na ni chtěla zakřičet, že ti fakani z Prahy jsou úžasní a jezdí sem proto, aby se něco naučili, zatímco ony se chtějí jenom předvádět. A možná by přidala ještě pár nadávek, ale rozmyslela si to. Mávla rukou a začala jim vysvětlovat vše, co potřebovaly vědět. Potom je víc než hodinu vodila po obvodu ohrady a když je to přestalo bavit, tak byla k smrti vyčerpaná. Jediné po čem toužila byla horká sprcha a ničím nerušený odpočinek než bude potřeba zahnat zvířata na noc a dát jim nažrat.

Bohužel jí však nic z toho nebylo dopřáno, neboť holky v trávě našly vzkaz, jenž jí dal Michal a který jí nepochybně musel vypadnout z kapsy, a předpokládaly, že je pro ně. Co na tom, že na něm stálo: Přijď večer k ohni. Budu se těšit. Takové maličkosti jako jednotné číslo vůbec neřešily. Autorovi podle jejich logiky mohla dopsat propiska. A že byl vzkaz psaný obyčejnou tužkou? Pokud by je na to upozornila, tak by nepochybně odsekly, že se mu zlomila tuha a on tam pak zkrátka zapomněl dopsat te. Občas Bára pochybovala, jestli holky opravdu chodí na gympl.

"Co to děláte?" Ozval se za Bářinými zády Michal.

Sylva se na něj medově usmála. "Přemýšlíme, co si vezmeme na sebe k ohni, když nás pozvali a ty nám společnost dělat nechceš, Michálku."

Bára se otřásla. Její bratr nesnášel, když mu někdo říkal Michálku - nesměly to dělat ani jejich babičky - a hlavně nesnášel ani jednu z dívek a nijak se tím netajil.

"To není pro vás, ale pro Báru!" Uvedl věci na pravou míru.

Kamila se zašklebila. "Vážně? Její jméno není nikde napsané." Někdy to těm třem gymnazistkám i pálilo.

Michal došel k dívkám a vytrhl papír Sylvě z rukou. "Ten vzkaz je pro Báru!" pronesl důrazně a zlověstně se nad nimi tyčil.

V té chvíli se ozvala Bára: "To nemůžeš vědět," zašeptala. "Určitě je pro vás, holky." Věnovala jim mírný úsměv a nevěřícný výraz svého bratra ignorovala. "Večer si to užijte," popřála jim, otočila se a rychlými kroky odcházela do dvora.

***

"Zbláznila ses?" vyjel na ni Michal asi o dvacet minut později, když ji našel na seně s koťaty.

Pohodila vzpurně hlavou. "Měly pravdu. Ten vzkaz mohl být pro kohokoliv. Navíc by mě taťka stejně nepustil."

"S ním už je to zařízené!" odsekl její bratr. "Stačilo mu jenom připomenout, že nikam nechodíš a že máš narozeniny," prohodil v odpověď na její tázavě povytažené obočí. "A nemusíš spěchat zpátky, protože ráno za tebe nakrmím," ujistil ji.

Zavrtěla hlavou. "To přece nejde," vyhrkla. Sama sebe se ale zároveň ptala, proč se tomu tak brání. Vždyť přeci chtěla jít. Už kvůli Radimovi, který se na ni ráno tak krásně usmíval a nenechal se odradit jejím odmítavým chováním.

"Ale to víš, že jde!" ujistil ji.

Ještě chvíli bojovala sama se sebou, než to vzdala a s povzdechem přikývla. "Tak dobře." Její bratr by jí navíc nedal pokoj, dokud by nesouhlasila.

Spokojeně se usmál. "No, a teď druhá věc." Zamával jí před očima obálkou, kterou okamžitě poznala a nasucho polkla. "Proč jsi mi to neřekla?" zajímal se.

Pokrčila rameny a pohladila zrzavé kotě, které se jí zatnulo drápky do trika, aby mohlo vyšplhat na její rameno. "Vždyť jsem ti to řekla už včera."

Otráveně se na ni podíval. "Jo? Já si nevzpomínám, že bys říkala, že tě vzali. Sakra, Baru! Oni tě na té škole chtějí! Ten druhý dopis jsem totiž našel taky!" Vytáhl druhou obálku a obě jí hodil k nohám.

Zlehka po nich přejela prsty. V duchu si vynadala, že byla natolik sentimentální, aby si schovala oba dopisy ze školy, kam se hlásila na nástavbu. První byl ten, v němž jí oznamovali, že ji přijímají a měla jim dát vědět, zda v září nastoupí nebo ne. Hned druhý den jim poslala zamítavou odpověď. O týden později přišel další dopis, osobnější, kde ji žádali, aby své rozhodnutí ještě jednou zvážila - na ten stále ještě neodpověděla a přitom už bylo týden po termínu. Uvědomovala si, že školy normálně ty druhé dopisy neposílají, ale stejně jim nemohla napsat, že se rozmyslela. Zkrátka to nešlo.

"Nechápeš to," zamumlala a obě obálky odstrčila stranou, aby je neměla na očích.

Michal se posadil vedle ní a objal ji kolem ramen. "Nedovolím ti to udělat! Budeš bydlet u mě a Anežky. A nechci slyšet žádné výmluvy! S našima to zařídím," prohlásil rozhodně.

"To nejde!" vyjekla. "Měla jsem jim odpovědět do minulého týdne! A i kdyby to šlo nějak zařídit, tak se k tobě nemůžu nastěhovat. Vždyť se s Anežkou za měsíc berete a budete chtít soukromí. A to se mnou v bytě mít nebudete."

Věnoval jí pohled, který jasně říkal, že tahle její výmluva byla hodně slabá. "Vím, že jsi u nás už nějakou dobu nebyla, ale vážně mi chceš tvrdit, že jsi zapomněla, kolik máme pokojů?"

Zavrtěla hlavou. Ne, tohle mu tvrdit rozhodně nechtěla, protože na den, kdy ji, rodiče i prarodiče prováděl po bytě se zkrátka zapomenout nedalo. Stejně jako nedokázala zapomenout na ten pocit ublížení, jenž cítila, jelikož na rekonstrukci bytu dostal peníze od rodičů - přesněji řečeno veškeré jejich úspory. Bára věděla, že její bratr za to nemůže, že se o ty peníze neprosil, ale i přesto na něj v tu chvíli byla naštvaná, protože on nebyl tím, kdo se kvůli tomu musel vzdát svých snů.

"Navíc," pokračoval s mrknutím a potutelným úsměvem, "nám aspoň budeš moct hlídat."

Zamračila se. "Co hlídat? Byt?" Nebyla si úplně jistá, jestli ho správně slyšela, protože to nedávalo smysl. Proč by měla hlídat byt? Vždyť mají alarm a žijou v poměrně bezpečné části Prahy.

Michal se rozesmál, což způsobilo, že se zamračila ještě víc. "Měla by ses ptát koho," napověděl jí.

"Cože?" Tentokrát jí obočí vylétlo vzhůru.

Usmál se a poplácal ji po hlavě. "Ty na to přijdeš, jsi chytrá. Jen se nad tím musíš zamyslet."

Bára svého bratra poslechla a přemýšlela nad tím, co se jí snažil říct. Netrvalo to dlouho, protože to ve skutečnosti bylo jasné jako facka. Překvapeně otevřela pusu, když jí to došlo. "Vážně?" vyhrkla tak hlasitě, až jí zrzavé kotě polekaně zarylo drápky do ramene. "Promiň," omluvila se kotěti a pro jistotu ho sundala.

Michal přikývl. "Vážně. Ale nikomu to neříkej. Chceme si to nechat jako překvapení až po svatbě."

"Neboj, budu mlčet jako hrob," ujistila ho. "Panebože, já budu teta!" dodala šťastně a bratra objala.

O několik okamžiků později se vedle nich objevil děda, který jim oznamoval, že je hotový oběd. Bára za to byla vděčná, neboť si byla jistá, co by následovalo, až by se dostatečně vyradovala. A ona opravdu nechtěla vysvětlovat, proč odmítla studovat dál. Michala by totiž její argumenty nepřesvědčily a nakonec by dosáhl svého.

***

"Nemáš už někde být?" ozval se za ní její bratr právě v okamžiku, kdy dokončila hřebelcování Tadeáše.

Trhla sebou. "Bože, tys mě vyděsil!" Položila si ruku na srdce a zhluboka se nadechla.

Michal se zasmál. "Máš černé svědomí," prohodil pobaveně.

Zašklebila se. "Ale houby."

"Tak se jdi oblíct a mazej k ohni," řekl a znělo to jako rozkaz.

Bára se k bratrovi otočila čelem a zamračila se na něj. "Nikam nejdu."

"Proč ne?" nechápal.

Otočila se zpět ke svému koni a pohladila ho. "Nemá to cenu. Budou tam holky a s těma já soupěřit nemůžu. Nedovolí mi se k Radimovi ani přiblížit."

Slyšela za sebou nevěřícné odfrknutí a o několik okamžiků později ucítila bratrovy ruce, jak tisknou její ramena a silou ji otáčí k sobě. "Posloucháš se vůbec? Ony ti nemají co přikazovat! Radim pozval tebe, ne ty tři husy! Chce tě tam a pokud nepůjdeš, tak přijde on sem," oznámil přesvědčeně.

Hleděla na svého bratra a nevěděla, co říct. Na jednu stranu se chtěla okamžitě rozběhnout k ohni a nebrat na nikoho ohledy, jenže na stranu druhou věděla, že pokud to udělá, tak zklame a ztratí hned několik lidí, na kterých jí záleželo. Ovšem pokud to neudělá, tak se možná připraví o možnost poznat, jaké to je, když ji někdo miluje. Potřásla hlavou, jakmile pomyslela na lásku. Bylo to směšné! Ona neznala Radima a Radim neznal ji, takže o lásce nemohla být řeč a přesto jí srdce bušilo jako splašené, kdykoliv ho viděla.

Michalovo sevření trochu povolilo a rty mu zkřivil mírný úsměv. "Jdi za ním." Když se nadechovala k další námitce, zarazil ji: "Je z Prahy a ty tam brzy budeš taky. A úplně nejlepší na tom je, že ty tři tam nebudou." Vesele na ni zamrkal.

S povzdechem zavrtěla hlavou. "Fajn! Půjdu. Ale jenom na chvíli!"

Pokrčil rameny. "Vážně nemusíš spěchat." Otočil se k odchodu, ale pak se zarazil a přes rameno jí oznámil: "Anežka tě pozdravuje a už se nemůže dočkat, až u nás budeš bydlet. Myslím, že už ti začala připravovat pokoj." Michal se spokojeně usmíval od ucha k uchu, než opravdu odešel.


"Musím jít, Tadeášku. Mysli na mě, abych ze sebe neudělala úplného pitomce," pošeptala koni a vůbec si nepřipadala divně, neboť to takhle dělala vždycky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 19. září 2015 v 21:06 | Reagovat

takže kdy bude ta třetí část? na povídku o hokejistech jich tam je sakra málo! takže šup šup, nenapínej mě jak gumu na trenkách, těšing na Radima... jo... má i nějaký milý kamarády? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama