A pak že to nepůjde 1/?

23. srpna 2015 v 6:20 | Hope |  A pak že to nepůjde
protože jsem nebyla schopná dopsat žádnou z rozepsaných kapitol, dávám vám sem první část - z ještě nevím kolika - povídky, která měla mít maximálně čtyři stránky, ale už teď jich má devět a to jsem kousek za půlkou...ale tak nevadí...
takže si užijte dárek a myslete na mě, když jsem zase o rok starší...


Na malé vesnici, jakou byla ta, kde žila Bára, způsobí neobvyklé události vždy pozdvižení. Výjimku netvořilo ani letní soustředění hokejistů krajského týmu a příliš nezáleželo na tom, že se dělo už pátým rokem. Rok co rok se našla holka, která se nosem lepila na okno a čekala, až uvidí, koho bude moct uhánět. Letos se do přízně mladých nadějných hokejistů snažily vetřít rovnou tři osmnáctileté dívky - Marcela, Kamila a Sylva. Bára je neodsuzovala, svým způsobem to i chápala, ale nelíbilo se jí, že ji zneužívají k tomu, aby se s nimi mohly vidět.

Horáčkovi totiž vlastnili statek, kam jim každý večer vozili zbytky pro prasata, takže Bára měla denně příležitost vidět buď některého z hokejistů či staršího kuchaře, který ji pokaždé zval k ohni, aby se taky dostala mezi mladé lidi, když od rána do večera pomáhá rodičům obstarávat potřeby dobytka. Holkám, s nimiž se znala od dětství - chodily spolu do školky i na základku -, netrvalo dlouho než si daly jedna a jedna dohromady a tak si už dva roky užívala tři týdny jejich denodenní přítomnosti. Snažila se ignorovat fakt, že ji jenom využívají, i když to dost dobře nešlo, protože jí to každých pár dní - stejně jako dneska - připomínal i její starší bratr Michal.

"Proč je sem taháš?" spustil, jakmile se jejich smích vytratil v dáli. "S ničím ti nepomůžou, jenom tady celé odpoledne zaclánějí a vykašlou se na tebe hned, jak dorazí kluci. Nedej bože, když přijde Karel, to se pak nafouknou, že přišly zbytečně a tváří se, jako kdybys za to mohla ty!"

Bára pohodila hlavou, až se jí dlouhé světle hnědé vlasy, z nichž si teprve před chvílí sundala květovaný šátek, který nosila při práci, rozlétly do stran. "Nerozumíš tomu," odbyla ho a popadla bandasku s čerstvě nadojeným mlékem, jež bylo určeno pro kočky. Doufala, že za ní bratr nepůjde, aby jí promlouval do duše jako už tolikrát předtím.

Michal se ale odbýt nenechal a byl své sestře v patách. "To teda vážně nerozumím. Já prostě nechápu, proč na nich tolik lpíš. Nevzpomenou si na tebe, jak je rok dlouhý, ale ty se s nima stejně pořád bavíš."

Ve stodole se prudce zastavila a otočila se čelem k němu. "Jsou jediné, které se alespoň na prázdniny vrací."

"Jenže pak zase mizí na rok pryč a já jsem ten, který se musí dívat na to, jak se tím trápíš!" zamračil se.

Zašklebila se. "Ale ne na dlouho, že?" Nebylo to od ní fér, on za to přece nemohl. Nebyla jeho vina, že se ho rodiče rozhodli podporovat v cestě za tím, aby se stal lékařem, což se mu povedlo. Nebyla jeho vina ani to, že na její studia už peníze nezbývaly a proto už se téměř pět týdnů mohla pyšnit výučním listem. Nebyla jeho vina ani to, že dědeček před lety onemocněl a tak se jejich otec musel vzdát dobře placeného místa v bance a postarat se o statek, aby ho rodiče jeho manželky nemuseli prodat, jelikož poskytoval domov jim všem.

Povzdechl si. "Baru-"

Zavrtěla hlavou. "Nech to plavat." Odvrátila se od něj a vydala se k miskám o kus dál, aby do nich nalila mlíko.

"Už víš, jestli tě přijali?" změnil téma.

Narovnala se. "Vím," zamumlala do zdi proti sobě. Nechtěla o tom mluvit, ale věděla, že musí, protože se to Michal stejně dřív nebo později dozví.

"A?" Z jeho hlasu bylo jasně patrné napjaté očekávání.

Pokrčila rameny. "Je to jedno, protože mi to taťka zakázal." O nohu se jí otřelo kotě a ona se k němu sehnula, aby ho pohladila.

"Proč by to dělal?" nechápal.

S hlubokým nádechem na něj přes rameno pohlédla. "Protože někdo musí doma pomáhat. Krásně to vymyslel. Přes den se budu starat o dobytek a v noci pak šít. Dokonce už dal inzerát do novin." Zavrtěla hlavou. "Ale nemá cenu se tím trápit, protože jsme od začátku věděli, že to tak dopadne. Nikdy jsem nebyla tak chytrá jako ty. Přijímačky na gympl to jenom potvrdily." Když se před třemi lety hlásila na dvě gymnázia a ani na jedno se nedostala, jedinou další možností bylo učiliště, jakékoliv, protože tam se o ni doslova prali. Nebyla hloupá, jen měla tehdy zápal plic, který se o několik týdnů později vrátil, a možnost, že by si testy odložila, zamítla, čehož později hořce litovala, jenže čas se vrátit nedal a tak se smířila s tím, co jí život přichystal. "Babička s dědou z Brna nabídli, že mi peníze na školu dají, ale táta to odmítl. Prý toho pro nás už udělali dost a on jim nechce být nic dlužný," dodala tiše.

"Promluvím s ním," navrhl.

"Nemá to cenu, Michale! Víš moc dobře, že když se jednou rozhodne, tak s ním nic nehne. Prostě to nech být." Postavila se a přejela si rukama po teplácích, jako kdyby z nich snad chtěla smést nános prachu. Trochu hystericky se zasmála, když si uvědomila, že to nemá cenu, protože se už ani nedalo poznat, jaká byla jejich původní barva.

Potřásl hlavou.

***

Michal seděl spolu se zbytkem rodiny u stolu v jídelně a mračil se na svého otce, který předstíral, že si jeho pohledu vůbec nevšiml. Mladší muž musel uznat, že jeho rodiče vypadají strhaně. Téměř dvacet let práce na statku se na nich podepsalo. Na okamžik mu jich bylo líto, protože se dřeli, aby on sám mohl jít za svým snem, jenže pak se podíval na svou sestru krčící se mezi matkou a babičkou a zaplavila ho nová vlna vzteku.

Nechápal, proč si jeho sestra nechává linkovat život otcem. Vždyť i on sám by jí mohl nějaké peníze dát, ale věděl, že by si je nevzala, protože by to jejich otec nikdy neschválil. Ne, Ota Horáček nebyl zlý, jen se příliš upnul na to, že bude mít ze syna doktora, zatímco dcera mu zůstane hezky doma na očích - samozřejmě, nedostatek peněz hrál podstatnou roli, ale nejpodstatnější rozhodně nebyl. Vždyť kolikrát se Michal v posledních dvou letech, kdy jeho sestra rostla do krásy, stal svědkem toho, jak zastrašoval každého kluka, který se na Barču jenom podíval? A to byl doma většinou jednou do měsíce na dva nebo tři dny.

"Proč nedovolíš Báře, aby šla na nástavbu? Jsou to jenom dva roky, kdy by jednou týdně jezdila do města! Možná by dokonce chodila pěšky, aby neutrácela!" Jeho sestra zalapala po dechu, ale věnoval jí rychlý významný pohled, který jasně říkal, ať se to ani nesnaží popřít, protože ví, že to tak dělala často. "Copak nechápeš, že bez maturity si těžko najde práci?"

"Kvůli práci na statku nepotřebuje maturitu," prohodil Ota, aniž by vzhlédl od talíře.

"Třeba nechce dělat na statku! Zeptal ses jí na to vůbec někdy?"

"Michale," vydechla téměř neslyšně dívka a prosebně na něj hleděla.

Odbyl ji mávnutím ruky. V téhle chvíli ho příliš nezajímalo, co mu chce říct. "Nemůžeš ji nutit, aby tady zůstala. Je plnoletá, může si dělat, co chce."

"Michale," ozvala se zostra Jarmila, žena, jež mu dala život.

Její syn se na ni podíval a trhnul rameny, v obličeji vzpurný výraz. "Je to pravda, mami! Kdyby se teď sbalila a odešla, tak s tím nikdo z nás nemůže nic udělat."

Místností se rozlehlo skřípění dřeva o dlaždice, jak se Bářina židle rychle odsunula od stolu. Zvedla se, založila ruce vbok a dívčiny zelené oči se zabodly do jeho. "Víš, taťka se mě možná nezeptal, co chci nebo nechci dělat, ale ty děláš úplně to samé. Třeba se pleteš, když si myslíš, že chci dál studovat. Třeba jsem si tu přihlášku podala jenom proto, abych se ujistila, že na to mám. Třeba právě život na statku je to, co chci!"

"Znám tě," prohodil sebevědomě.

Pokývala hlavou. "Asi špatně." Chtěla svého bratra utvrdit v tom, že on je ten, který se plete, i když věděla, že to nevydrží dlouho. Pravdou totiž bylo, že i přesto, jak málo se vídali a jak daleko od sebe byli, si byli stejně blízcí jako dřív, možná ještě bližší. Michal měl pravdu i v tom, že ji zná. Znal ji líp než ona sebe samu a to ji často štvalo.

Bára se rozhlédla po všech u stolu, než zavrtěla hlavou, otočila se na podpatku a bez jediného slova vysvětlení či omluvy odešla z jídelny a rovnou i domu. Její kroky mířily k žebříku, který vedl na půdu stodoly, kde skladovali seno. Vůně usušené trávy ji odmalička dokázala uklidnit. Bylo to místo, kde všechny starosti odpluly a ona zůstala sama se vzpomínkami, občas se k ní připojila některá z koček, ale nikdy ji tam nenašel nikdo jiný než dědeček a ten vždycky dokázal udržet tajemství.

***

Bylo šest ráno a Bára už téměř hodinu pomáhala rodičům, protože když máte hospodářství velké jako Horáčkovi, tak zkrátka musí ruku k dílu přiložit každý. Proto byl vzhůru i Michal, s nímž jeho sestra od předešlého večera nemluvila a dokonce kvůli němu vynechala i snídani jenom proto, aby ho nemusela ani pozdravit, a který měl pomoc na statku naprosto dobrovolnou, takže pokud se rozhodl spát do poledne, nikomu to nevadilo.

Bára se usmála na Karla, jenž právě vešel na dvůr.

"Dneska jsem si přivedl posilu," volal Karel, když k němu dívka mířila, a spiklenecky na ni zamrkal.

Zarazila se, jakmile si všimla vysokého černovlasého kluka. Nebylo to poprvé, co ho viděla, ale bylo to poprvé, co se s ním setkala bez holek a byla z toho nesvá. Možná za to mohl i fakt, že v hlavě slyšela Kamilin hlas, který jí připomínal, že jsou si s Radimem souzení. Bára musela uznat - ač nerada -, že je výhoda, když studujete na stejné škole jako hokejová hvězda. Nebo jste studovali, jelikož Radim byl už druhým rokem studentem Karlovy Univerzity.

Ignorovala hokejistu, který si v dřepu hladil koťata, co se kolem něj seběhla, a staršímu muži věnovala další úsměv. "Já myslela, že nemají budíček dřív než v devět. Něco provedl?" zajímala se. Věděla, že se nechová vůči Radimovi právě slušně, ale bylo jí to celkem jedno, beztak ji nevnímal.

"Ale kdeže," Karel mávnul rukou a pobaveně se zasmál. "Prý nemohl spát, tak chtěl být alespoň nějak užitečný." Naklonil se k ní a zašeptal: "Já osobně si ale myslím, že vstal schválně a doufá, že tady někoho potká." Opět na ni spliklenecky zamrkal.

Neubránila se pohrdavému úšklebku. "Holky tady nebudou dřív než po obědě," řekla dost hlasitě na to, aby ji slyšel i Radim.

"To jsem mu taky říkal, ale stejně šel," věnoval jí významný pohled, který měl za účinek, že se zamračila.

"Ahoj Karle," ozvalo se za Bárou, jež se nadechovala k odpovědi, ale nakonec byla ráda, že nedostala příležitost promluvit, protože by ze sebe určitě vychrlila něco hloupého a pak by se propadala hanbou pokaždé, kdy by Karla nebo Radima viděla.

"Čau Michale," pozdravil ho vesele starší muž. "Jak se daří panu doktorovi? Kdys dorazil? Včera večer jsem tě tu neviděl."

Bářin bratr mávnul rukou. "Schovával jsem se před těma třema, co u nás pořádají hon na hokejisty. To bys nevěřil, kolik nadělají kraválu." Zavrtěl hlavou. "Čau Radime," kývnul bradou jeho směrem. "Co ty tady?"

Černovlasý mladík se zvedl a pokrčil rameny. "Snažím se pomoct," odpověděl vesele a Bára si všimla, že má jiskřičky pobavení i v očích.

Odkašlala si, aby uvolnila stažený krk, čímž přitáhla ke své osobě nežádoucí pozornost. "Er...já...er...dojdu pro ty vajíčka a mlíko," vykoktala ze sebe, otočila se na podpatku a utíkala do místnosti vedle stájí.

Jakmile byla uvnitř, opřela se o zeď a snažila se uklidnit. Uvědomovala si až příliš dobře, co se jí Karel snažil naznačit a ignorovat se jí to nedařilo. Chtěla sama sebe přesvědčit, že se plete, že si jenom něco namlouvá, jenže to bylo zbytečné. Její rozum se zjevně rozhodl vzít si dovolenou, protože jinak by se jí to nepochybně podařilo - stejně jako jindy.

Potřásla hlavou a přešla ke dveřím na druhé straně místnosti, kde bylo chladněji, aby odnesla plato vajec na stůl. Když měla připraveno, vrátila se a přelila mléko z bandy, v nichž ho nechávali, do plastových lahví, což normálně dělala den předem, ale včera na to zapomněla.

Všechno vrátila na původní místo, protože nechtěla poslouchat řeči o tom, že po sobě nechává nepořádek, zhluboka se nadechla a se svým nákladem vyšla zpět na dvůr. Tam se k ní vrhl Radim a věnoval jí jeden ze svých oslnivých úsměvů, které nenechaly nikoho chladným.

Zamračila se na něj, protože nechtěla, aby věděl, že i ona mezi ně patří, ale jediným výsledkem bylo to, že se jeho úsměv změnil na pobavený. S povzdechem potřásla hlavou jeho směrem, než se s úsměvem otočila ke Karlovi bavícímu se s Michalem. "Tady." Podávala mu tašku s plastovými lahvemi a vajíčka.

"Děkuju, Barunko." Karlův kulatý obličej se rozzářil. "Tohle je pro tebe." Podával jí ruku, ve které svíral několik bankovek.

Bára zavrtěla hlavou a udělala krok zpátky. "To ne!" Odmítla. "To nemůžu, vždyť už je to zaplacené," připomněla mu.

Starší muž na ni mrkl. "To je dárek," oznámil. "K dnešním narozeninám," objasnil.

Překvapeně na něj zírala. Netušila, že ví, kdy má narozeniny a ani si nebyla jistá, jestli ji to těší nebo naopak.

"Ty máš narozeniny?" ozval se Radim.

Věnovala mu rychlý pohled a pokrčila rameny. "Každý má někdy narozeniny."

"Všechno nejlepší!" Popřál jí, naklonil se a dal jí pusu na tvář.

Cítila horko ve tvářích. "Děkuju," zamumlala. Pak si odkašlala. "Musím jít. Koně čekají," prohodila a aniž by čekala na odpověď, pospíchala přes dvůr do stájí, kde se okamžitě vrhla ke svému bělouši, jehož dostala před třemi lety k narozeninám od prarodičů. "Ahoj Tadeášku," pozdravila koně a zabořila mu hlavu do hřívy.

Kůň zaržál a Bára věděla, že má z její přítomnosti úplně stejnou radost jakou ona měla z té jeho. "Projedeme se."

Narozeniny byly jediný den, kdy mohla strávit i několik hodin jízdou na svém milovaném koni. Jezdila na něm denně, to ano, ale většinou pouze krátce, protože na statku bylo vždycky, co dělat. Ovšem na své narozeniny mohla jezdit klidně celý den a rodiče nic neřekli, jelikož si nic jiného k narozeninám nepřála. Sice dostávala dárky od prarodičů i bratra, ale od rodičů si nikdy nic dalšího nevzala.


S úsměvem ho osedlala a vyvedla ze stáje přes stodolu na louku. O chvilku později už seděla v sedle a hnali se k lesu. Milovala ten pocit volnosti, tu dobu, kdy nemusela na nic myslet, o nic se bát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 20:28 | Reagovat

Hope to je úžasný dárek. Mám povídky tohoto typu moc ráda a těším se na jiskření mezi Bárou a Radimem.:;)

No a k narozeninám ti přeju samozřejmě všechno nejlepší, ať se ti daří jak v práci, tak i v osobním životě. Jsi úžasný človíček a výborná a vytrvalá spisovatelka.:-)

2 Šílenej Šílenej | Web | 29. srpna 2015 v 9:16 | Reagovat

no kurňa to je telenovela! málo hokejisty!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama