3.kapitola

18. července 2015 v 17:01 | Hope |  Zasloužené štěstí
napsání téhle kapitoly bylo podivně snadné a rychlé...polovinu jsem napsala ve čtvrtek večer, zbytek pak v pátek večer a před chvíli ji zkontrolovala...ovšem myslím, že teď nechám tuhle povídku chvíli stranou a budu se snažit napsat kapitolu k nějaké jiné...uvidíme =o)


Na konci prvního pracovního týdne byla Brooke na pokraji svých sil. Nebylo to proto, že by její práce byla náročná, to vůbec ne. Timothy Marchard byl ten nejlepší šéf, kterého si mohla přát. Neustále ji ujišťoval o tom, že pokud se chce jít podívat na své sourozence, tak může, zajímal se, jak se má a zkrátka se choval velice ohleduplně, i když Brooke by pravděpodobně uvítala méně jednání v rukavičkách. Ovšem stěžovat si nemohla, neboť otce své nejlepší kamarádky znala a věděla, že takový zkrátka je.

Ne, práce nebyla důvodem jejího vyčerpání. Důvodem se stala ona sama. Jak snadné bylo přes den zapomenout na vše, co se v jejím životě dělo, po večerech, kdy oba její sourozenci spali, se všechny vzpomínky, obavy a smutek vrátili a pokaždé intenzivnější než předchozího dne.

V noci pak nemohla spát a prášky, které jí předepsal její doktor, si odmítala vzít, protože se paranoidně bála, že by se nemusela probudit, kdyby ji některý z jejích sourozenců potřeboval. A Brooke by si nikdy neodpustila, kdyby jim kvůli své sobeckosti způsobila ještě víc bolesti. Kdepak, Maggie a Robin ji potřebovali a ona tady pro ně hodlala být ve dne, v noci.

***

Toho večera Brooke seděla s hrnkem čaje na houpačce na verandě, kotě, pro něž se Maggie nakonec rozhodla místo psa, se jí otíralo o nohy a ona se snažila nepřemýšlet. Chtěla na chvíli vypnout a užít si klidného večera.

Kotě zamňoukalo a tak ho zvedla a položila si ho do klína, kde se schoulilo do klubíčka a prakticky okamžitě usnulo. Brooke zavrtěla hlavou a mírně se pousmála. "Máš svůj pelech na chodbě," zašeptala a zlehka ho pohladila.

Brooke na sobě cítila něčí pohled ještě předtím než si všimla osoby kráčející k domu. Na okamžik ztuhla. Bála se, aby ji tady nenašli novináři. Jakmile však rozeznala muže v kraťasech a triku, uvolnila se. Mířil k ní Jesse Marchard, starší bratr její nejlepší kamarádky a syn jejího zaměstnavatele.

Jesse patřil mezi lidi, s nimiž vždy ráda prohodila pár slov, když se setkali na nějaké nudné společenské akci. Moc často se to sice nestávalo, ale to vůbec nevadilo, neboť s ním se vždy cítila bezpečně. Nikdy mezi nimi nezavládlo tak dlouhé ticho, aby mohlo být trapné, což bylo dobře, protože to bylo něco, co se jí stávalo s většinou lidí.

"Ahoj," pozdravil ji Jesse s úsměvem.

"Ahoj," zopakovala překvapeně. "Co tady děláš?"

Došel až k ní a teprve pak odpověděl: "Přijel jsem na víkend k rodičům." Posadil se na houpačku vedle Brooke. "Četl jsem o té nehodě. Moc mě to mrzí. Chtěl jsem přijet na pohřeb, ale nestihl jsem to." Potřásl hlavou. "Jak se držíš?"

Brooke se s pohledem upřeným před sebe ušklíbla. "Skvěle," odpověděla kysele. "Vlastním firmu, kterou nechci, mám dvě děti, které mě potřebují a jsem sama, protože můj bývalý snoubenec chce jenom peníze. Jo a ještě mám kočku." Pokývala hlavou. "Jo, mám se vážně skvěle." Snažila se ze všech sil zahnat slzy, které se jí nahrnuly do očí a jejichž přítomnost byla jasně patrná i v jejím hlase.

"Promiň."

Povzdechla si a zavrtěla hlavou. "Ty promiň. Za nic z toho nemůžeš. Po večerech je toho na mě zkrátka moc. Přes den to jde, musím se soutředit na spoustu jiných věcí, jenže když pak Maggie i Robin usnou, tak mě nic nerozptyluje. A nemůžu ani pít, abych zapomněla, protože nehodlám skončit jako moje vlastní matka."

"Alkohol by stejně nic nevyřešil," snažil se ji Jesse povzbudit.

Pohlédla na něj. "Já vím, ale aspoň na chvíli by pomohl. Jedna jediná noc bez nočních můr by mi bohatě stačila."

"Nejpozději ráno bys toho litovala," přesvědčoval ji. "Nebo jsi snad zapomněla, co s tebou dělá alkohol?" zajímal se a v očích mu jiskřilo pobavením.

Usmála se a potřásla hlavou. "Já tu Gemmu uškrtím. Musela ti to říct, co? A samozřejmě, že jsem nezapomněla," ujistila ho.

Pobavení z jeho obličeje zmizelo, když ji palcem pohladil po tváři. "Je hezké vidět tvůj úsměv."

Odtáhla se od něj a znovu se zadívala před sebe. "Poslední dobou jsem neměla moc důvodů k úsměvu." Pokrčila rameny. "Pořád nemám. Ale v přítomnosti některých lidí dokážu zapomenout a usmívat se, i když pak mám pocit, jako kdybych provedla něco hrozného."

Jesse ji chytil za bradu a přinutil ji, aby se na něj znovu podívala. "Tvůj otec by nechtěl, aby ses tím trápila. Chtěl by, aby sis svůj život užívala a byla šťastná."

Broočina nálada se po jeho slovech najednou změnila. Na řeči tohohle typu ještě nebyla připravená, nebyla si jistá, jestli vůbec někdy bude a vyvolalo to v ní vlnu vzteku. V očích jí zlostně jiskřilo. "Copak to nechápeš? Nedokážu být šťastná, když tady není! Nevím jak! Vždycky tady pro mě byl, mohla jsem se spolehnout, že nedovolí, aby mi kdokoliv ublížil a teď mě tady nechal, abych se postarala o sebe, dvě malé děti a firmu úplně sama!"

Překvapeně zamrkal v odpověď na její výbuch. "Brooke."

Rychle se zvedla z houpačky, při čemž shodila ospalé kotě, které se schovalo za květináč, zpoza něhož na ni ublíženě hledělo. Zavrtěla hlavou. "Myslím, že bys měl jít. Nechci tě tady. Nechci, aby ses mě snažil rozesmát. Nebo mi tady vykládal, co by si pro mě přál můj otec, když jsi ho sotva znal!"

"Tím, že se budeš vztekat a všechny od sebe odhánět, mu život nevrátíš," prohodil tiše, ale nečekal na odpověď, otočil se na patě a rozběhl se směrem, kterým přišel.

Brooke si vjela rukou do vlasů, kousla se do rtu a na okamžik zavřela oči. V hloubi duše věděla, že ji Jesse nechtěl ublížit, ale pomoct, jenže ona právě teď o žádnou pomoc nestála. Přála si jen, aby se všechno vrátilo zpátky do starých kolejí, ovšem to bylo nemožné a ona si toho byla vědoma, jen to stále nedokázala přijmout. Netušila, jestli toho bude vůbec kdy schopná, ale bylo jí jasné, že se Jessemu musí omluvit.

***

Druhý den dopoledne se Brooke rozhodla - k radosti své sestry -, že vezme obě děti na piknik k nedalekému jezeru, protože byl slunečný den. Navíc si nebyla jistá, jestli by přežila další den zavřená doma.

Cestou k jezeru míjela rezidenci Marchardových a, aniž by nad tím příliš přemýšlela, zastavila před vchodem, Maggie ujistila, že bude hned zpátky a vystoupila z auta. Byla v půli krátké vzdálenosti ke vchodovým dveřím, když se otevřely a v nich stála Claudia Marchardová, matka Gemmy a Jesse.

"Děje se něco?" zajímala se se starostlivě svraštěným obočím.

Brooke došla až k ní a rychle zavrtěla hlavou. "Vůbec ne. Jen bych potřebovala mluvit s Jessem."

"Nepůjdeš dovnitř?" ptala se paní domu s mírným úsměvem a zvědavostí jasně patrnou v jejích očích.

Mladší z žen mávla rukou k autu. "Slíbila jsem Maggie, že budu hned zpátky a taky bych radši zůstala někde, kde mě může vidět."

"To chápu," ujistila ji Claudia. "Řeknu mu, že jsi tady." Načež přivřela těžké dubové dveře a Brooke mohla jen slyšet vzdalující se klapot jejích podpatků na mramorové podlaze.

Za chvíli se vstupní dveře opět otevřely a v nich stál Jesse v tmavých džínách a bílém triku s límečkem. "To je mi ale překvapení," prohodil suše.

Brooke by nad tím nejradši protočila panenky, nakonec se však rozhodla jeho poznámku ignorovat. Oběma tím ušetří spoustu času. "Jen jsem ti chtěla říct, že mě ten včerejšek mrzí. Byla jsem unavená a naštvaná na celý svět. Vím, že to moje chování neomlouvá a slibuju, že se budu snažit, aby se to znovu neopakovalo."

Jesse naklonil hlavu ke straně a přimhouřeným očima ji pozoroval. "Hm. Kam se chystáš?"

Zamračila se. "Co to má, co dělat s mojí omluvou?"

Pokrčil rameny. "Včera večer jsem s tebou chtěl strávit nějaký čas, zjistit, co jsi celou tu dobu, kdy jsme se neviděli, dělala." Na okamžik se odmlčel. "Možná bych ti i nabídl rameno, na kterém by ses mohla vybrečet." Povzdechl si. "Ale tys mi nic z toho nedovolila, tak mě napadlo, že bys mi to mohla dneska vynahradit. Jako omluvu, samozřejmě."

Brooke nedokázala potlačit úsměv. Potřásla pobaveně hlavou. "Beru děti na piknik k jezeru," informovala ho. Rozhodně však neměla v plánu brát ho sebou. Neviděla k tomu důvod.

Zeširoka se usmál. "Skvěle! U jezera jsem nebyl aspoň rok. Jen se obuju a můžeme vyrazit."

"Počkej!" zarazila ho. Pozvedl obočí v nevyslovené otázce a srdce se jí zběsile rozbušilo. Zhluboka se nadechla. "Přece s náma nemůžeš jet," vyhrkla první věc, která jí přišla na jazyk, protože vůbec netušila, co by měla říct. Zastihl ji úplně nepřipravenou a to se často nestávalo.

"Proč ne? Hele, buď pojedu s váma v autě nebo ve svém za váma." Pokrčil rameny. "Je to jenom na tobě."

S povzdechem rozhodila ruce. "Tohle nemůžeš myslet vážně," zamumlala tiše. Hned na to se mu podívala zpříma do očí. "Víš, aspoň by ses mohl zeptat. Já vím, že jsem se k tobě včera nechovala hezky, ale to ti nedává právo se ke mně takhle chovat. Třeba tě tam vůbec nechci. Nebo možná Maggie bude proti."

Pokýval hlavou. "Máš pravdu." Odkašlal si. "Mohl bych se k vám přidat na piknik?"

"Pokud to nebude vadit Maggie." Brooke si byla vědoma faktu, že touhle větou se nejspíš upsala k odpoledni strávenému s Jessem, ale chtěla se zachovat fér a tak se snažila, o co možná nejférovější řešení.

Tentokrát se mu na rtech usadil vítězoslavný úsměv, s nímž se vydal k jejímu autu. Brooke se nedokázala pohnout z místa a tak jen sledovala, jak otevírá Maggiiny dveře a mluví s ní. Jesse chvíli gestikuloval rukama, pak se oba podívali jejím směrem a Maggie se něčemu zasmála. Nakonec pokývala nadšeně hlavou, Jesse dveře opět zabouchl a šel zpátky k ní.


Brooke nepotřebovala slyšet, o čem se s Maggie bavil nebo její odpověď, tu měl totiž jasně vepsanou v obličeji. Věděla však, že následujících několik hodin bude náročných a pokoušejících.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 2. září 2015 v 21:11 | Reagovat

No je to dobrej vlezloun, ale tak se na ní musí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama