6.kapitola

26. července 2015 v 17:15 | Hope |  When the heart calls
trvalo mi dlouho než jsem tuhle kapitolu napsala, ale nakonec se povedlo a já upřímně doufám, že se bude líbit, protože mně se celkem líbí a to je co říct ;o)


Emmaline se v myšlenkách stále zaobírala rozhovorem s Aaronem, když do hospody vešel Alvin. Usmála se na něj. Jeho přítomnost jí vždycky dokázala zlepšit náladu. Al byl milý, vtipný, chytrý, dokázal naslouchat a podle všeho ji měl rád, jenže Emmy nedokázala dát šanci tomu, co by mezi nimi mohlo být. A ač to nerada přiznávala, tak asi ani nechtěla.

"Ahoj," pozdravila ho vesele, když se opřel o bar. Pokaždé seděl nebo postával - když nebyla volná žádná stolička - u baru. Jednou se ho zeptala proč a on odpověděl, že tak s ní může strávit víc času než kdyby seděl u stolu. Tenkrát se začervenala jako už dlouho ne. Na něco takového zkrátka nebyla zvyklá, rozhodně ne od střízlivého zákazníka.

"Ahoj, Em." Al se rozhlédl kolem sebe. "Máte rušno," prohodil konverzačně.

Pokrčila rameny. "Mohlo by být hůř," ujistila ho. "Dneska jsem tě tady nečekala."

Mrknul na ni. "Skončil jsem v práci dřív a nemohl se dočkat zítřka, tak mě napadlo, že se stavím." Znovu se rozhlédl kolem a mírně se zamračil. "Možná jsem ale měl jenom napsat, takhle tě zdržuju."

Mávla nad tím rukou. "Ale to víš, že nezdržuješ. Vždycky tě ráda vidím." Usmála se. "A na ten zítřek jsem nezapomněla, neboj." Jak by taky mohla, když to byl její první volný den po několika týdnech a tak mohla konečně vyrazit s Alem na kafe, které mu slíbila při jejich druhém setkání. Nelitovala toho, ale nebyla si jistá, jestli to bylo správné - vzhledem k tomu, že byla stále vdaná. Snažila se to ospravedlnit tím, že šlo přece jenom o kafe mezi dvěma přáteli. Když to nepomohlo, tak si řekla, že Connor poslední dva roky randil s nespočtem žen a ještě se s nimi nechával bez nejmenších výčitek svědomí fotit.

Al se usmál a něco jí odpověděl, ale ona ho nevnímala, neboť dovnitř právě vešel její manžel. Em ztuhla, když se vydal jejich směrem. Došlo jí, že mu bude muset čelit a že neexistuje možnost, jak by mohla zabránit Connorovu setkání s Alem.

"Děje se něco?" zajímal se se staroslivě svraštěným obočím Alvin a zlehka se dotkl její ruky.

Emmaline se pokusila o úsměv a zavrtěla hlavou. Chtěla ho připravit na to, co přijde. Nedostala k tomu však příležitost, jelikož Connor byl pouze pár kroků od nich.

"Ahoj, zlato," pozdravil ji Connor s úsměvem, který by rozehřál i to nejledovější srdce a pohledem ulpěl na Alově ruce, která překrývala její.

Em svou ruku odtáhla, čímž si vysloužila Alův zmatený pohled. Odkašlala si. "Ahoj," odpověděla a chytře ignorovala Connorovo oslovení, protože si byla jistá, že ho použil jenom proto, aby dal najevo, kdo je tady pánem.

Postavil se vedle Ala a s povytaženým obočím se zajímal: "Nepředstavíš nás?"

Rychle zamrkala a zhluboka se nadechla. "Connore, tohle je Alvin. Ale, Connor."

"Á, Connor," zamumlal.

Něco v jeho tónu přinutilo Emmy se uchechtnout, což se snažila zamaskovat kašlem. Očividně se to nepodařilo, neboť ji Connor probodl pohledem. Emmaline se však usmála, vyzývavě vysunula bradu a její obočí vylétlo vzhůru. Jen ať si zkusí něco říct.

Al se k němu otočil a nátahl ruku. "Těší mě."

"Nápodobně," prohodil Connor neupřímně a napřeženou dlaň přijal.

Emmaline je sledovala a ani neměla výčitky svědomí, protože ona přece nedělala nic špatného. Jedna její část byla dokonce ráda, že se tady zničehonic objevil, protože alespoň viděl, že ona má taky život a nebude skákat tak, jak on píská.

"No, nic. Já půjdu, Em." Alvin na ni spiklenecky mrknul. "Uvidíme se zítra." Než však odešel, natáhl se k ní přes bar a dal jí pusu na tvář.

Pozorovala, jak sebevědomě odchází a na rtech se jí usadil úsměv, který však zmizel, když se její pohled setkal s Connorovým. "Co?" Její obočí vylétlo vzhůru.

Přimhouřil oči. "Co s ním máš?" procedil skrz zaťaté zuby.

"Je to jenom kamarád," odsekla.

Zašklebil se. "Jasně."

Naklonila se k němu. "Ne všichni jsou jako ty, víš?" ujistila ho a narovnala se. Nelíbilo se jí, co naznačoval. Copak ji tak málo znal? Nikdy by ho nepodvedla, protože - ač z toho nebyla zrovna dvakrát nadšená - byla stále jeho manželkou a to jí bránilo v navázání jakéhokoliv vztahu.

Jeho výraz jasně říkal, že jí nevěří.

Mávla nad tím rukou, tohle nemělo smysl. "Proč jsi přišel? Copak nestačí, že tady byl Aaron? Nemysli si, že nevím, žes ho poslal."

"Chtěl jsem tě viděl," prohodil.

Rozhodila rukama. "Viděl jsi mě, tak můžeš jít. Támhle jsou dveře," kývla hlavou směrem k východu. Byla si dobře vědoma toho, že se k němu nechová hezky, ale nemohla si pomoct, neskutečně ji vytáčel. Nechápal snad, že s ním nechce mít nic společného? Proto přece chtěla rozvod.

Schovívavě se usmál a naklonil hlavu ke straně. "Zlato, teď když jsem tě viděl, tak s tebou chci strávit víc času."

"Přestaň mi říkat zlato!" vypěnila. Věděl dobře, jak tohle oslovení nesnášela. Když jí tak říkal, tak si totiž mylně myslela, že mu na ní zaleží, což pak vedlo ke spoustě nedorozumění a jejímu zlomenému srdci, když si konečně připustila pravdu.

***

První věc, které si Connor všiml okamžitě po příchodu, byl cizí chlap, který držel za ruku jeho manželku a v něm se zvedla vlna žárlivosti. Dokázal však nasadit přesvědčivý úsměv. Chtěl totiž v obou - Emmaline i neznámém muži - vyvolat falešný pocit bezpečí než udeří.

Nikdo se přece nebude dotýkat jeho manželky. Ona si mohla myslet, že jí podepíše rozvod a ještě k tomu bez boje, ale to bylo opravdu hodně naivní. Kdepak Connor byl rozhodnutý ji získat zpátky a nehodlal si připustit, že by se mu to nepodařilo.

Jistě, před pár lety udělal chybu, když jí neřekl o svých citech. Nehodlal ji však opakovat. Kdepak, tentokrát bude Emmaline - jeho obdivuhodná a nádherná žena - vědět přesně, co k ní cítí.

Se zadostiučením přijal Alvinův odchod. Teď měl Emmy jenom pro sebe - plnou hospodu hostů nepočítal - a měl z toho skvělý pocit.

Sledoval, jak s úsměvem obsloužila jednoho z hostů. Musel obdivovat, jak s nimi neztrácela trpělivost ani pozdě večer, potom co byla prakticky celý den za barem. Ovšem to neznamenalo, že to schvaloval. To tedy rozhodně ne.

"V kolik končíš?" zajímal se, když byla nadosleh.

"V jedenáct," odpověděla nepřítomně.

"Můžu tě doprovodit domů?" Původně jí to chtěl předložit jako hotovou věc, ale včas se zastavil. Emmaline nepřijímala příliš dobře, když se někdo snažil rozhodovat za ni.

Prohlížela si ho přimhouřenýma očima. "Nestává se často, že by ses mě zeptal, jestli něco můžeš," prohodila s úšklebkem.

Byl si příliš dobře vědom, že to byla pravda, takže na to nereagoval.

Emmy si povzdechla. "Jestli se ti chce."

"Jinak bych se neptal," ujistil ji. "Navíc si musíme promluvit."

Její dokonale tvarované obočí vylétlo vzhůru. "Vážně? A o čem, prosím tě? Budeš se mě zase snažit přemluvit, abych s tebou měla dítě? Na to zapomeň!" Vystrčila bojovně bradu a v očích se jí vítězoslavně blýsklo. "Už jsem ti totiž našla dokonalou budoucí manželku."

Při jejím prohlášení málem spadl z barové stoličky. Nakonec však našel pevnou půdu pod nohama a zapojil veškeré sebeovlávání, aby na sobě nedal nic znát. "Nepovídej. Koukám, že neztrácíš čas." Zajímalo by ho ale proč tomu tak bylo. Měl s tím snad něco společného ten její Alvin? Nebo se ho jenom chtěla co možná nejdřív zbavit? Copak bylo tak hrozné být jeho manželkou?


Pokrčila neurčitě rameny a Connor se musel znovu držet, aby nevybuchl. Chtěl odpovědi a chtěl je hned!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 26. července 2015 v 18:13 | Reagovat

výtlem! málem spad ze židle, tak to je nejvíc! :D víc!

2 Maysie Maysie | 23. března 2016 v 15:57 | Reagovat

Dobře mu tak!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama