1.kapitola

14. července 2015 v 23:35 | Hope |  Zasloužené štěstí
jedna starší povídka - jejíž první dvě kapitoly první verze tady byly -, která prošla menšími změnami (a mě dneska políbila múza k téhle povídce, takže jsem to musela přepsat, abych mohla napsat kapitolu s číslem 3 ;o) )...takže tahle povídka je vlastně staronová (a staré verze se na blogu nedohledáte, což tedy rozhodně není škoda! :D )


Zastavila se ve dveřích, unaveně si protřela oči a se smutným úsměvem se podívala na svou postel v domě, v němž vyrostla. Její nevlastní sestra, která spala v obrovské posteli s nebesy, se neklidně zavrtěla a Brooke do očí vstoupily slzy.

"Potřebuju se něčeho napít," zamumlala tiše a než odešla, naposledy se podívala do dětské postýlky, kde její mladší bratr spokojeně cumlal dudlík. Alespoň on si nebude nic pamatovat, napadlo ji a konečně odešla do otcovy pracovny. Našla láhev jeho nejlepší whisky a nalila zlatavou tekutinu do skleničky. Byl to dlouhý den, pro všechny tři. Dnes pohřbila jejich otce a také matku Maggie a Robina, otcovu druhou ženu, kteří zahynuli při dopravní nehodě.

Její pohled zabloudil k nástěnným hodinám. Ještě nebylo devět a ona slíbila Sheile, že jí zavolá, jakmile uloží děti. Zvedla tedy sluchátko a vytočila telefonní číslo své kamarádky a právničky v jedné osobě.

"Ahoj zlato!" vyhrkla Sheila a Brooke jasně slyšela úlevu v jejím hlase. Sheila s Gemmou si o ni dělaly starost, poslední týden byl náročný a ona se odmítala bavit o tom, jak jí je.

"Našla jsi někoho, kdo by mohl vést firmu?" odvedla Brooke okamžitě řeč na to, co ji zajímalo, jen aby se nemusela bavit o svých pocitech. Měla strach, že by se pak nedokázala uklidnit a být silná, což musela, protože se starala o dvě malé děti, které ji potřebovaly.

Sheila si povzdechla. "To víš, že našla. Je to schopný manažer. Studoval na stejné univerzitě jako ty, taky má červený diplom, je mladý a bez závazků."

Brooke se mírně zamračila. "Znám ho?"

Její kamarádka zaváhala. "Ne. Je o osm let starší než ty, takže jsi ho ve škole určitě nepotkala."

"A John to taky není," doplnila ji.

"Nedovolila bych si ho postavit do čela tvojí společnosti," ujistila ji rázně a Brooke bylo jasné, že musela potlačit zlost, kterou na něj měla. "I když tady byl a chtěl to místo. Nechápu, jak se o tom dozvěděl!"

Blondýnka s povzdechem pokrčila rameny. "On má známé všude," zamumlala.

"Ozval se ti po tom ještě?" chtěla vědět Sheila.

"Ne. Dala jsem mu jasně najevo, že děti do domova jít nenechám. A víš přece, jak nesnáší děti. Ještě k tomu tyhle dvě," dokončila posmutněle a rychle zamrkala, aby zahnala novou várku slz. John byl snoubenec Brooke, vlastně už bývalý, kterého zajímaly jenom peníze. Děti nechtěl a najevo to dal během jejich tříletého vztahu nesčetněkrát. Jenže ona doufala, že by ho mohla změnit. Až do dne, kdy Maggie a Robin osiřeli.

"Určitě se najde někdo, kdo vás bude milovat všechny tři," povzbuzovala ji Sheila a Brooke měla pocit, jako kdyby věděla něco víc. Byla však příliš unavená na to, aby se tím zabývala.

Zničehonic protnul ticho domu dětský pláč. Brooke byla v tu ránu na nohou, rychle se rozloučila a běžela do svého pokoje. "Už jsem tady, miláčku," uklidňovala holčičku ode dveří a rozsvítila lampičku vedle postele. "Copak se děje, broučku?" Na Maggiině čele se leskly krůpěje potu. Nemusela být doktor, aby poznala, že má vysokou horečku a věděla, že ji musí, co nejrychleji srazit. Odhrnula tedy rychle deku a začala dítěti sundávat růžové pyžamko. V tu chvíli litovala, jak málo zkušeností s dětmi má. Navíc Maggie nestonala víc než rok. Ale naštěstí Brooke věděla o někom, kdo toho ví o dětech a jejich nemocech spoustu.

Sebrala z nočního stolku mobil a vytočila číslo Gemmy Davisové, dětské lékařky a nejlepší kamarádky. "Potřebuju pomoc! Maggie má vysokou horečku!" vyhrkla do telefonu dřív, než mohla Gemma cokoliv říct.

"Hned jsem tam!" dostalo se jí stručné odpovědi a sluchátko oněmělo.

Následujících pět minut se Brooke zdálo jako věčnost. Držela malou v náručí a chodila rozlehlou halou sem a tam. Byla strachy bez sebe a modlila se, aby to nebylo nic vážného, tohle by teď opravdu nezvládla. Právě v okamžiku, kdy se začínala bát, že se rozpláče, zaslechla na příjezdové cestě zvuk jedoucího auta. Rychle přešla k oknu a ulevilo se jí, když zahlédla vystupovat svou kamarádku.

"Díkybohu, že jsi tady!" vyhrkla, jakmile byla Gemma na doslech a běžela jí naproti. "Vůbec netuším, co se s ní děje! Celý den byla v pořádku. Oba byli! A teď…Gemm, já mám strach!" dokončila zoufale a snažila se uklidnit svou usedavě plačící malou sestřičku.

Gemma ji objala kolem ramen a šly do domu, kde se Brooke pokusila položit Maggie na pohovku, ale ta se jí nehodlala pustit. Blondýnka se tedy posadila s holčičkou na klíně, jak jí poradila černovlasá žena proti ní.

***

"Já to nechápu! Takže je nemocná, protože je smutná? Gemm, já…připadám si jako idiot," zavrtěla Brooke hlavou, když Maggie zase spokojeně spala v její posteli a obě ženy seděly v kuchyni nad šálkem kávy.

Lékařka pokrčila rameny. "Občas se to stává. Děti se prostě se stresem, smutkem a dalším vyrovnávají jinak než dospělí. A ty nemáš důvod si připadat jako idiot. Víš, kolik maminek se mi hroutí v ordinaci kvůli méně vážným věcem?"

Brooke jí věnovala rychlý, sotva znatelný úsměv. "Asi jsem se tak strašně bála, protože celý rok nebyla nemocná."

"Já vím," ujistila ji. "Pokud nebude za pár dní v pořádku, tak uděláme nějaká důkladnější vyšetření, ano?"

Blondýnka vděčně stiskla Gemminu ruku. "Děkuju."

Černovláska si ji pátravě prohlížela. Nepochybně jí neušlo, že má tmavé kruhy pod očima, ruce se jí třesou tak, že sotva udrží hrneček a celkově vypadá unaveně. "Nechceš si o tom popovídat?" navrhla tiše a hleděla do jejích modrých očí.

Odmítla její nabídku zavrtěním hlavy.

"Proč ne? Uleví se ti!"

"Já nemůžu," zašeptala Brooke. "Mám pocit, že když o tom budu mluvit, tak se zhroutím a to nesmím kvůli dětem, ony mě potřebují!"

"Když to takhle půjde dál, tak se stejně dřív nebo později zhroutíš! Kolik jsi toho za poslední týden naspala? Chceš skončit v nemocnici? Co se potom stane s dětma?"

Zčervenala a trhla rameny. Takhle nad tím nepřemýšlela, pořád si jen připomínala, že nesmí dát najevo, jak moc ji smrt otce a nevlastní matky zasáhla. Tak trochu doufala, že to odradí novináře, kteří napíšou, jak je příšerná, protože neuronila ani slzu a nechají ji být, ale v tom se pletla. Zdálo se totiž, že díky jejímu postoji ještě víc lační po senzaci.

"Já ti nechci radit, ale někdy je prostě lepší dát průchod svým pocitům. Vždyť ti zemřeli rodiče a ty se teď musíš starat o dvě malé děti, vést obrovskou firmu a kdo ví co ještě," Gemmina slova by se mohla člověku, který ji nezná, zdát tvrdá, ale Brooke to tak nebrala, neboť věděla, že to s ní Gemma myslí dobře.

Brooke se pousmála. "Firmu za mě vede," zarazila se a mávla rukou, "nějaký manažer. Já to teď dělat nemůžu. Stěhuju se na venkov, sháním práci a snažím se svým sourozencům zajistit normální dětství."

Černovláska naklonila hlavu mírně ke straně a přimhouřila oči. "Ty to s tím stěhováním opravdu myslíš vážně?"

Rázně přikývla. "Nedovolím, aby jim cokoliv zabránilo v bezstarostném dětství!" V očích měla zatvrzelý výraz, což Gemmě neuniklo a musela se pousmát. Pokaždé když se takhle dívala, bylo jasné, že jí nic nezastaví.

"Proč vlastně potřebuješ práci, když ti patří celá firma? Myslela jsem, že i když ji nepovedeš, tak pořád budeš mít dost peněz, aby sis mohla dovolit žít, kdekoliv se ti zachce," zajímala se Gemma. Ne, že by snad měla něco proti pracujícím ženám, které si i tak mohou dovolit vše, co chtějí, ale nebyla si jistá, jak její kamarádka skloubí práci se starostí o děti a dům.

Blondýnka si povzdechla. Měla pravdu, mohla si dovolit všechno a nemusela kvůli tomu hnout prstem. "Protože chci žít tak normálně, jak jen to půjde. Pořídit dětem psa, koupit jim oblečení nebo hračky a nemyslet přitom na to, že to kupuju za peníze, které mám díky svému mrtvému otci. Možná to zní dětinsky, ale já už jsem se rozhodla."

"Fajn," pokývala druhá žena hlavou a pozvedla hrníček ke rtům. "V tom případě pro tebe mám práci."

"Opravdu?" Broočino světlé obočí se stáhlo.

"Jo," ujistila ji. "Taťka shání sekretářku. Vím, že máš diplom z ekonomie, ale měla bys aspoň nějakou práci. A víš, že tam něco lepšího sotva seženeš."

"O tom už jsem se stačila přesvědčit. Ale můžeš si být jistá, že bych klidně vzala i to místo uklízečky ve škole," ušklíbla se. Pracovala by kdekoliv, pokud by jí to dovolilo zůstat v jejich domě na venkově, o kterém věděla jen hrstka lidí. Jezdila tam s tatínkem, když spolu zůstali sami po tom, co od nich odešla její matka a on si potřeboval odpočinout od města, novinářů, starostí.

"V tom případě jsem ráda, že taťka zrovna potřebuje novou sekretářku," usmála se Gemma. "A mamka by mohla hlídat Maggie s Robinem, tedy pokud je nechceš dát do školky a jeslí."

Brooke se mírně otřásla při představě, že by oba museli trávit každý den většinu času s cizími lidmi a spoustou dětí, které budou pokládat všetečné otázky. "Myslím, že poprosím tvoji maminku."

"Super. Třeba pak přestane při každém setkání mluvit o tom, jak by si strašně přála vnoučata," zašklebila se Gemma. Brooke věděla, že jeji kamarádka své rodiče nadevše milovala, ale zdálo se, že jsou poslední rok jako posedlí. Její bratr domů skoro nejezdil, jen aby se řečem o dětech vyhnul.

"Myslela jsem, že jim tvoje svatba bude stačit," prohodila Brooke a nepřítomně přejížděla prstem po okraji hrnečku.

"Stačila," přiznala její kamarádka. "Asi tak na měsíc. Snažila jsem se jim vysvětlit, že chceme s Drakem ještě počkat, ale mamka nedokáže pochopit, na co bychom měli čekat. A znáš ji, takže ti musí být jasné, že o tom mluví pokaždé, když dostane příležitost. Ale teď se Jesse vrací do města, tak by se část její pozornosti mohla soustředit i na něj." V očích jí blýsklo.

"Tvůj bratr se po tolika letech vrací zpátky?" ptala se udiveně modrooká žena. O Gemmině bratrovi toho slyšela spoustu, ale setkala se s ním pouze párkráta, protože byl starší téměř o deset let a v době, kdy se s Gemmou seznámila, byl v internátní škole a pak na univerzitě.

"Dá se to tak říct. Bude bydlet tady ve městě, ale návštěvám rodičů se nevyhne," ujistila ji s vítězoslavným úsměvem. "Ale počítám, že jakmile začnou s řečmi o svatbě, tak se zavalí prací. Což nebude tak těžké, protože tady dostal místo nějakého výkonného ředitele nebo tak."

"Tohle asi nikdy nepochopím," zamumlala Brooke.

Černovláska pozvedla obočí. "Co?"

Pokrčila rameny a pohlédla na ni očima plnýma slz. "Že vám to vadí. Co já bych dala za to, aby se mě rodiče pořád ptali, kdy se dočkají vnoučat. Nebo kdy bude svatba. Zkrátka každý chce to, co nemůže mít."

Gemma si povzdechla. Byla tak blízko k tomu, aby její kamarádka dala najevo své pocity a zase nic. Samozřejmě, že nechtěla, aby Brooke trpěla, ale takhle to bylo jenom horší. Sice připustila, že její rodiče zemřeli, ale rozhodně se s tím nevyrovnala. Ano, někteří lidé nepotřebovali slzy nebo vztek k vyrovnání se s něčí smrtí, ale ona Brooke znala a věděla, že mezi ně nepatří, jen se teď prostě rozhodla, že svůj žal popře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 2. září 2015 v 20:53 | Reagovat

Chudinka :/

2 Vera Vera | Web | 27. ledna 2017 v 17:40 | Reagovat

Když by se mi stalo to co Brooke, nenalila bych si whisky jen do skleničky, ale vypila bych tu láhev celou, protože si nedokážu představit, ja těžká rána to pro člověka musí být. Stejně tak, jako být sama odkázána na to starat se o malou a ještě k tomu nemocnou Maggie. Chudák Brooke, já bych asi patřila do skupiny těch v nemocnici hroutících se maminek, protože se sama děsím představy, že mě podobné starosti o dítě někdy v budounosti čekají (ale díky bohu je to ještě spoustu let)

Povídka mě moc zaujala a rozhodně jdu poračovat ve čtení, jen mě trochu mrzí zjištění, že jsou napsané jen 3 kapitoly :/

3 Hope Hope | Web | 27. ledna 2017 v 21:19 | Reagovat

[2]: kapitola číslo 4 je taky napsaná, jen ještě není zveřejněná ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama