povídka na téma Ovládání živlů

4. června 2015 v 23:01 | Hope
tahle povídka je bez názvu, protože vznikla jako celoroční esej do alchymie na E-B a mě jaksi žádný název nenapadl...navíc plánuju rozepsání, takže na název je času dost =o)


Stojím poblíž jezírka na zahradě u domu, ve kterém jsem vyrostla, obklopuje mě tma a je mi zima, ale rozhoduju se nevzdávat. Už je to totiž šest týdnů, co jsem se poprvé pokusila ovládnout vodu. Protože voda je nejsnáze ovládnutelná. To určitě! Já jsem živým důkazem toho, že to tak není a abych byla úplně upřímná, neskutečně mě to vytáčí. Což je špatně, vím. Jenže koho by to neštvalo, kdyby od něj celá rodina očekávala, že to udělá? Že bude jako všichni jeho předci a bude ovládat alespoň jeden živel, když ne všechny? A když jim ovládnutí vody - což mohli čekat, když mé jméno v hebrejštině znamená voda - nepřijde dostatečné?

Navíc zrovna dneska přišli rodiče s geniálním nápadem, který obnáší mou spolupráci s klukem, který je neskutečně nadaný na ovládání živlů, o tři roky starší a kterého upřímně nesnáším. Adam Goldstein totiž ví, že je dobrý, což vede k tomu, že je namyšlený a pokud bych si od něj musela nechat pomoct, tak budu věčně poslouchat jeho narážky na úplně všechno - techniku, nesoustředěnost, výbušnost.

A protože se tomuhle všemu chci vyhnout, zhluboka se nadechnu a pokusím se o ovládnutí vody znovu.

Chvíli to vypadá nadějně, ale nakonec z toho opět nic není. S povzdechem se tedy vydám do domu, abych rodičům s těžkým srdcem přiznala porážku. Vážně totiž netuším, co dělám špatně. Mám nastudovanou veškerou teorii - dokázala bych ji odříkat i pozpátku -, řídím se každým pravidlem - dobrá, skoro každým - a stále bez úspěchu.

***

Spolu s rodiči sedím u stolu v jídelně, čekám, až se bude podávat oběd a snažím se chovat vzorně. Nehrbím se, nemám lokty na stole, dokonce ani dlaně, ty mám složené v klíně a to jenom proto, abych se vyhnula jakékoliv výčitce vůči vlastní osobě. Včerejší noční rozhovor proběhl tak, jak se dalo čekat a já z toho vážně nejsem nadšená. Rodiče ale slíbili, že pokud se budu chovat slušně, tak mi na doučování seženou někoho jiného než Adama, což mě potěšilo, jenže to bych nebyla já, abych něco nepo...ehm, nezkazila. Takže proto se teď snažím své rodiče přesvědčit o tom, že se dokážu chovat a že nejsem takový spratek, za jakého mě mají. Upřímně doufám, že se mi to daří.

Bohužel nám ještě před obědem přivede hospodyně do jídelny nezvaného a nečekaného hosta. Tedy zdá se, že jeho přítomnost je nečekaná pouze pro mě, protože rodiče se s ním srdečně vítají a děkují mu, že přišel tak rychle.

Navenek se usmívám a nedávám na sobě nic znát, v duchu ale zuřím. Mám vztek na sebe, na rodiče a v neposlední řadě na něj. Vůbec bych se nedivila, kdyby se s rodiči domluvil, jelikož jemu evidentně nestačilo, že mi už jednou zničil život, tak mi ho musí ničit znovu. Minule jsem mu v tom nemohla nijak zabránit, ale tentokrát mu to nedovolím.

Odhodlaně se zvednu ze židle, nasadím svůj nejlepší úsměv a natáhnu k němu ruku. "Adame. To je ale milé překvapení. Netušila jsem, že dnes přijdeš." Střelím pohledem po rodičích, kteří nás pozorně sledují.

Vypadá to, že mě neprokoukl - anebo je stejně dobrý herec jako já. "Vaši mě pozvali na oběd a protože jsem tě chtěl vidět, tak jsem sedl do auta a přijel." Usměje se na mě a skloní se k mé ruce, aby se jemně dotkl rty mých kloubů.

Jeho chování mě úplně vyvede z míry.

Ze všeho nejdřív se mi totiž chce protočit oči nad jeho gentlemanským chováním. Vždycky byl takový, jenže se nikdy nenamáhal své dobré vychování praktikovat na mě, jelikož mu bylo jasné, že by to na mě stejně neplatilo.

Ovšem pak je tady ten záchvěv čehosi, v čem se nehodlám nimrat, který mnou projel. Tohle se mi s ním už jednou stalo. Bylo to na oslavě mých osmnáctých narozenin, kdy jsme ještě všichni byli šťastní. Cleveland byl naživu, Adam byl jeho nejlepší kamarád, nikdo po mě nechtěl, abych ovládala živly a všechno bylo téměř dokonalé. To se však změnilo o pár měsíců později.

Potřesu hlavou, abych ty vzpomínky zaplašila. Nechci na to myslet! Nikdy to totiž nepřinese nic dobrého a čas vrátit nejde.

***

Po obědě jdu s Adamem do knihovny, kde máme alespoň zdánlivé soukromí. Pořádně za námi zavřu těžké dubové dveře, abych se ujistila, že nás nikdo neuslyší, protože mi neunikly významné pohledy rodičů, když jsme odcházeli z jídelny.

Přejdu k vysokému oknu s výhledem do zahrady, ten výhled mě vždycky dokázal uklidnit a já se právě teď snažím ze všech sil zůstat klidná.

Uplyne několik minut ticha než za sebou zaslechnu uchechtnutí. "Ty sis vážně myslela, že ti najdou někoho jiného," prohodí Adam nevěřícně.

Otočím se k němu čelem a zašklebím se. Trefil se do černého, to mu vždycky šlo a mě to tak akorát vytáčelo k nepříčetnosti, neboť jsem tak před ním nic neutajila.

Složí si paže na prsou a s posměšným výrazem si mě prohlíží. "Je vůbec možné, abys byla stejně naivní jako před deseti lety?"

Trhnu hlavou a pevně stisknu rty, abych se udržela od komentování. Je mi jasné, že přesně o to mu jde. Většinou ze mě reakci dostane, ale tentokrát ne, tentokrát se nenechám zatáhnout do čehokoliv, co chce.

Koutkem oka zahlédnu, jak pozvedl obočí. "Copak? Dneska žádná kousavá poznámka? Tak to je novinka."

Zaskřípu zuby. "Jsi tady proto, abys mě provokoval nebo mi hodláš pomoct?"

Krátce se zasměje. Odlepí se od dveří, o které se doteď opíral a dojde až ke mně. "Když ono je snadné tě provokovat." Na okamžik se zamyslí. "Ale to může počkat." Věnuje mi jeden ze svých úsměvů a vydá se k policím plných knih po mé levici. "První si projdeme teorii." Sáhne po knize, jejíž tmavě zelené kožené desky jsou posety alchymistickými symboly.

Roztřeseně vydechnu. Pomalu přejdu k jednomu z čalouněných křesel u kulatého stolku poblíž okna. "Teorii znám i pozpátku," zamumlám.

Podívá se na mě, v očích nečitelný výraz. "Opakování matka moudrosti," prohodí a posadí se proti mě.

***

Po dvou dnech strávených s Adamem v knihovně jsem zralá na psychiatra. O živlech už se mi i zdá a svého "učitele" mám chuť uškrtit pokaždé, když na mě promluví nebo se mě omylem dotkne. Navíc při jakémkoliv jeho pohybu nadskakuju, jako kdybych čekala, že na mě každou chvíli zaútočí.

A zrovna takovou dobu si vybere k praktickému ovládání vody! Takže možná to nakonec nejsem já, kdo je případem pro psychiatra.

Opět tedy stojím u našeho jezírka, všude kolem mě je tma a snažím se přijít na to, proč vlastně chci ovládnout vodu. Tedy já vím, že nechci, jenže nemám moc na výběr. Je mi celkem jasné, že to je ten problém. Navíc vodě jako živlu nedůvěřuju. Zdá se totiž neškodná, ale není. Dokáže zabít stejně snadno jako kterýkoliv jiný z živlů. A to je přesně to, co mi celou dobu běží hlavou. Každá kniha, kterou jsem o tom tématu přečetla, na to upozorňuje!

"Jsem hned vedle tebe. Neublíží ti!" ozve se vedle mě Adamův tichý hlas.

Jeho slova měla být uklidňující, jenže ve mně vzbudila vztek. "To už jsem jednou slyšela," ušklíbnu se znechuceně při vzpomínce na den, jenž mi navždy změnil život. "A ani ne týden na to jsem šla na pohřeb!"

"Mayo," začne prosebně a chytí mě za předloktí.

"Ne!" Vytrhnu se mu, o krok ustoupím a založím si ruce vbok. "Rodiče si myslí, že jsi svatý. Pro ně jsi pořád jenom nejlepší kamarád jejich mrtvého syna, ale já znám pravdu! To tys ho zabil! Kvůli tobě chtěl ovládnout všechny živly! Kvůli tobě podcenil vodu! Četli jste tehdy vůbec některou z knih v knihovně nebo jste se jenom jeden nad druhého povyšovali?" Potřesu hlavou, v očích mě pálí slzy. Rozhodím ruce. "Kdyby nebylo tebe a toho, že jsi Clevelandovi tvrdil, že dokáže ovládat živly tak jako ty, tak mohl být pořád naživu." Udělám krok jeho směrem. "Dovedeš si vůbec představit, jaké to bylo? Najít ho tady na tom místě," ukážu na malý prostor mezi námi, "s tím prázdným výrazem v očích a vědět, že zemřel, protože podcenil to, čemu zasvětil celý život? Dovedeš si představit, jak mi bylo, když jsem to musela říct rodičům? Když jsem jediná, kdo ví, že ty za to můžeš?" Výzývavě mu hledím do očí a čekám na jeho reakci.

Zhluboka se nadechne a pomalu zavrtí hlavou. "Cleveland je ten, koho bys měla vinit. Ano, jeden druhého jsme hecovali, ale ten den, kdy zemřel, jsem ho varoval, aby vodu nepodceňoval. Jenže on nedokázal snést pomyšlení, že bych byl lepší než on, že bych dokázal ovládnout všechny živly a on ne. Měl za to, že vodu bude snadné ovládnout a to taky bylo, ale nedošlo mu, že voda bude sílit a on ji neukočíruje." Znovu mě chytí a já se mu nevytrhnu. "Neuplyne den, kdy si jeho smrt nevyčítám. Neměl jsem tehdy odcházet. Neměl jsem se s ním hádat. Měl jsem tady zůstat a zasáhnout." Potřese hlavou. "Jenže výčitky mu život stejně nevrátí," zašeptá.

Kousnu se do rtu. To, co říká, dává smysl. Cleveland na Adama opravdu žárlil. Byl to jeho nejlepší přítel a přesto musel soupeřit o to, aby byl nejlepší.

"Promiň," zamumlám.

Adam se ke mně nakloní. "Nedovolím, aby se ti něco stalo. Celou dobu budu vedle tebe. Neublíží ti!"ujistí mě a já mu věřím.


Přikývnu a postavím se čelem k jezeru s Adamovými prsty pevně obemknutými kolem mého předloktí. Natáhnu levou ruku nad hladinu jezírka. Soustředím se na to, proč chci vodu ovládnout a také na to, co se může stát, když se mi to nepodaří. V neposlední řadě si až příliš dobře uvědomuji, jak mocným živlem - ač podceňovaným - voda je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 4. června 2015 v 23:27 | Reagovat

lehký zmateni bysme měli, teď už to chce jen pokračováni a nějakou tu akcičku :D

2 Wladka Wladka | Web | 14. června 2015 v 10:01 | Reagovat

pekne, ale zisla by sa dalsia kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama