3.kapitola

6. června 2015 v 18:27 | Hope |  Selfless
tahle kapitola mohla být dopsaná už před měsícem, protože jsem věděla přesně, co tam má být, jenže když jsem otevřela word, tak postavy odmítaly spolupracovat, takže je tady až dneska =o)


Chloe měla zpoždění. Nenáviděla, když chodila pozdě! Jenže někdy tomu nedokázala zabránit. Jako třeba první den, který měla strávit hlídáním malé Elle. Metro téměř hodinu nejelo a tak i přes veškerou snahu a čas navíc se Chloe musela smířit s faktem, že přijde do domu svého zaměstnavatele o pět minut později.

Ve chvíli, kdy se s bušícím srdcem natahovala, aby zazvonila, vstupní dveře se před ní otevřely a v nich stál mračící se Brett Phillips. Chloe nasucho polkla, zaskočená svými pocity, z nichž převažoval strach. Cítila ještě něco jiného, ale nehodlala se zabývat tím, co to bylo, protože na tom stejně nesešlo. Byla tady, aby se starala o jeho dceru a to bylo to jediné, co hodlala dělat.

"Omlouvám se!" vyhrkla rychle a snažila se obrnit proti jeho vzteku. "Metro nejelo," pokrčila rameny a pousmála se. Doufala, že ho tím úsměvem obměkčí, ovšem nezdálo se, že by to fungovalo.

Muž před ní se dál mračil. Sjel ji pohledem od hlavy až k patě. "Metro? Copak nemáte auto? V agentuře tvrdili, že máte řidičák!" V jeho hlase jasně poznala obviňující tón.

Zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho. "Ehm...to je pravda," ujistila ho. V duchu si vynadala za to, jak vystrašeně zní. Věděla, že by na ni neměl mít takový vliv. Byla dospělá a uměla si poradit s lidmi jako on.

"Která část?" vyštěkl.

"Obě," zamumlala. "Auto nemám, ale řidičák ano. V agentuře neříkali, že budu potřebovat auto." Pokrčila rameny. Pravda, Chloe se ani neptala, ale tak nějak počitala s tím, že kdyby bylo vlastní auto podmínkou, tu práci by jí ani nenabídli, neboť věděli, že ona ho nemá.

Vrhl rychlý pohled na hodinky. Skrz zaťaté zuby se nadechl. "Probereme to u oběda. Moje hospodyně vám řekne co a jak." S významně povytaženým obočím ji probodl pohledem. "Udělal bych to sám, ale jdete pozdě."

"Mrzí mě to!" omluvila se, ale nezdálo se, že by ho to zajímalo. Musela se kousnout do rtu, aby neřekla něco dalšího. Napadlo ji však, že se její babička spletla a někteří lidé se zkrátka nemění.

***

Brett nechápal, co se to s ním děje. První měl chuť svou novou chůvu vyhodit, kvůli pěti minutám zpoždění a to byl přitom známý svou shovívavostí a chápavostí. A pak jí slíbí společný oběd, když má v kanceláři práce až nad hlavu.

S povzdechem potřásl hlavou. Od okamžiku, kdy Chloe Somerhillová vešla do jeho kanceláře, věděl, že s ní budou potíže. Když proti němu před pár dny seděla, zírala na něj těma velkýma tmavýma nevinnýma očima a byla k němu upřímná, získala si jeho důvěru a zároveň v něm vyvolala pocity, o nichž byl přesvědčen, že zmizely spolu s jeho manželkou. Něco ho ke Chloe táhlo, ale nevěděl co a rozhodně z toho nebyl nadšený. Už dávno nebyl puberťákem, který se nechá ovládat hormony a který slintá nad každou jen trochu hezkou holkou.

S dalším povzdechem vstal a přešel do malé šatny, kterou si spolu s koupelnou zařídil ze čtvrtiny původní kanceláře, když z budovy udělal sídlo své firmy. V šatně se z obleku převlékl do starých ošoupaných džínsů a černého trika s krátkým rukávem, což doplnil zapínací mikinou s kapucí v khaki barvě. Než se vydal pryč z kanceláře, sebral ze stolu mobil, klíče od auta a papírové desky, na nichž bylo Chloeino jméno.

Potřásl hlavou a vešel do sousední místnosti, která patřila jeho sekretářce. "Jedu na stavbu, Mary," oznámil ženě sedící za psacím stolem. "Kdyby mě někdo sháněl, tak mám mobil. Vrátím se po obědě."

Stačil udělat dva kroky ke dveřím vedoucím na chodbu, než Mary pomluvila: "V půl třetí máš schůzku s Montgomerym," připomněla mu.

Vrhl na ni pohled přes rameno. "To už budu zpátky," ujistil ji.

***

Dvacet minut po poledni odemkl Brett vstupní dveře svého domu. Přivítalo ho ticho a vůně linoucí se z kuchyně. Mírně se zamračil než se vydal prázdným obývákem do místnosti, kde tušil svou hospodyni. K jeho nemalému překvapení neobjevil v kuchyni pouze Rose, ale i Chloe. Obě stály u sporáku, zády k němu a něčemu se smály.

Neubránil se úsměvu nad pohodou, která zde panovala. Jeho úsměv však rychle zmizel, když si uvědomil, že jeho dcera není nikde poblíž.

Odkašlal si a obě ženy se otočily jeho směrem.

"Jsi doma brzy," prohodila Rose a pozorně si ho prohlížela.

Brett věděl moc dobře, co se z jeho obličeje snaží vyčíst a proto zaměřil svou pozornost na mladší z žen. "Kde je Elle?" zajímal se a bylo mu jedno, že jeho hlas nezní přátelsky. Jeho dcerka pro něj byla vším a to musela Chloe pochopit co možná nejdřív.

Hleděla na něj vyděšenýma očima. "Um," odkašlala si, "před chvíli usnula." Kývla bradou k elektonické chůvičce, kterou měla postavenou na lince.

"Jedla?"

Její výraz se změnil v dotčený. "Samozřejmě," ujistila ho rázně.

Ta odpověď byla všechno, co potřeboval k tomu, aby věděl, že Chloe Somehillová se o Elle dokáže postarat. Ovšem neměnilo to nic na tom, co se chystal udělat. Tušil, že se jí to nebude líbit, ale byl si jistý, že nakonec pochopí jeho důvody. Koneckonců bude muset, pokud pro něj chce i dál pracovat.

"Oběd je skoro hotový." Rose mu věnovala zamračený pohled, který jasně říkal, že se jí nelíbí, jak s Chloe mluví. "Možná by ses chtěl převléct, než budete jíst," navrhla.

Měl chuť se zašklebit. Někdy mu připadalo, jako kdyby stále žil se svými rodiči. "Právě jsem se na to chystal," ujistil ji, načež vyšel z místnosti a vydal se do patra, kde nejprve zkontroloval Elle.

***

Brett pozorně sledoval Chloe sedící proti němu u jídelního stolu. Na koleni měla posazenou Elle, jednou rukou ji držela kolem pasu a druhou jí podávala plyšového medvídka, kterého holčička se smíchem neúnavně pouštěla.

"Proč to děláte?" zajímal se zamračeně.

Překvapeně k němu vzhlédla. "Co myslíte?"

Kývnul bradou k dcerce, jež právě opět pustila medvídka. "Pořád jí ho podáváte, i když víte, že to za chvilku udělá zase."

Chloe se zadívala na Ellin rozzářený obličej, což vyvolalo úsměv i na jejích rtech, a pak znovu pohlédla na něj. "Je šťastná." Pokrčila rameny. "A neznám nic sladšího než dětský úsměv."

S tím musel souhlasit. Ještě se mu nepodařilo narazit na nic, co by mu zvedlo náladu stejně rychle jako úsměv jeho dcery.

"Takže," začala Chloe po chvíli ticha rušeného pouze Elliným smíchem, "co potřebujete?"

Brett si povzdechl a ze složky na stole vytáhl list papíru, který jí podal. Beze slova si ho od něj vzala a rychle ho přelétla očima. Podle výrazu jejího obličeje usuzoval, že něco takového očekávala.

"Půjčíte mi propisku?" zajímala se, když k němu zvedla oči.

Překvapeně zamrkal. Upřímně nečekal, že to půjde tak snadno, ale i tak udělal, oč ho požádala. Díval se, jak dala Elle medvídka, jehož před několika vteřinami opět zvedla, než štíhlými prsty uchopila pero a podepsala se. Hned na to obojí posunula po stole jeho směrem.

Zamračil se. "To se mě na nic nezeptáte?" chtěl vědět, protože mu to nedávalo smysl. Většina lidí by měla spoustu otázek.

Tentokrát to byla Chloe, kdo vypadal překvapeně. "Proč? Já bych taky nechtěla, aby se fotky mého dítěte nebo domu objevily na internetu nebo kdekoliv jinde, aby k nim měl kdokoliv přístup." Přimhouřila oči. "Nebo jste snad čekal, že udělám scénu, hodím vám to na hlavu a beze slova odejdu?" Zavrtěla hlavou. "Taková já nejsem."

Zamyšleně si promnul bradu. "To vidím. Proč mi neřeknete, jaká jste?"

"Musíte sám přijít na to, jaká jsem. Ale jednu věc vám přece jenom řeknu. Já od svých povinností neutíkám."


Nevěděl, jak na to odpovědět. Rozhodně měl ale v plánu Chloe Somerhillovou líp poznat. Něco na ní totiž bylo, něco, co ho sice nutilo zpochybňovat jeho zdravý rozum, ale co nedokázal ignorovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 6. června 2015 v 19:19 | Reagovat

:D ten konec je jak "je to magor! musim zjistit jestli neni náhodou i masovej vrah"
hm, dnešní kapitola byla nějak extra krátká a moc se toho nedělo, měla by ses polepšit a konečně se dostat k jádru pudla *ďábel*

2 Wladka Wladka | Web | 14. června 2015 v 9:40 | Reagovat

Nevěděl, jak na to odpovědět. Rozhodně měl ale v plánu Chloe Somerhillovou líp poznat. Něco na ní totiž bylo, něco, co ho sice nutilo zpochybňovat jeho zdravý rozum, ale co nedokázal ignorovat. ---> ooooo
posledna veta si ziada okamzite dalsiu kapitolu

3 evi evi | Web | 15. června 2015 v 14:28 | Reagovat

Nevím, nevím, jestli bylo moudré začítat se do něčeho takhle čtivého, co má tři kapitoly za rok, ale vzhledem k mojí vlastní rychlosti v přidávání příspěvků si nemůžu stěžovat, že jo:D Líbí se mi to prostředí - jasně, povídek, románů i filmů s děvčetem na hlídání je spousta, ale u tebe aspoň vím, že píšeš z vlastní zkušenosti. Kruci, jen bych jako matka chtěla mít tolik trpělivosti podávat synkovi pořád ty hračky, co házel na zem, nebo ho efektivně přinutit k poslušnosti odnímáním privilegií:-D

4 Hope Hope | Web | 15. června 2015 v 23:37 | Reagovat

[3]: já se s tím psaním polepším...nebo se o to aspoň pokusím :-D jako to s těma hračkama dělám i několikrát denně, když si malá (4) usmyslí, že je to strašná sranda, ale po chvíli to utnu, protože moje trpělivost taky není neomezené, zvlášť když mě štvou oba a každý den :-D a to s tou efektivností? mno, fungovalo by to tady, kdyby to rodiče furt neporušovali...to vždycky rostu, když já něco řeknu, zatímco jsem s dětma doma sama, ale jakmile je tady jejich maminka nebo tatínek (i když tatínek nepovoluje tak často jako maminka :-D), tak je jim úplně jedno, co řekla nějaká debilní au pair...anebo něco řeknu a oni se letí zeptat maminky, protože se jim to, co jsem řekla nelíbí...malá mi to udělala minulý týden a já málem vyletěla z kůže!
ale řekla bych, že na každé dítě platí něco jiného a hlavně musí ta výchova být jednotná a ne, aby každý měl jiný postoj jako u "nás", ovšem na druhou stranu to chápu, asi je těžké, aby všichni byli za jedno

5 Maysie Maysie | Web | 2. září 2015 v 20:38 | Reagovat

Teda to je ale morous.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama