Všechno jednou končí

20. dubna 2015 v 21:47 | Hope |  Který svět?
po necelých sedmi letech (prolog jsem na starém blogu zveřejnila 22.6.2008) jsem se dopracovala k poslední - 30. - kapitole téhle povídky...sice bude ještě epilog, ale moc bych nedoufala v to, že bude brzy :D ne, dobře, dejme si předsevzetí, že ho zveřejním nejpozději 22.6. - a pokud ne, tak mě někdo kopněte ;o)
aby název kapitole seděl ke kapitole, tak musíte zavřít obě oči anebo mít pořádnou dávku představivosti ;o)
i když bych to měla psát až u epilogu, tak myslím, že zrovna tahle povídka mi dvakrát chybět nebude...nevím, někdy bylo strašně těžké se vžít do těch postav...hm, asi stárnu :D je to poslední povídka (kromě Srdci neporučíš a jedné, kterou ještě nikdo nečetl, protože nemám dopsanou ani první kapitolu :D), kterou píšu ich formou...
když jsem tuhle povídku začala psát, tak jsem plánovala tak polovinu věcí, které se v ní staly, konec zůstal prakticky nezměněný, byla tam postava, která tam být neměla, pak jsem ji tam ale dala a nechala, jenže měla umřít a neumřela...a je to celé zamotané a já plácám páté přes deváté místo toho, abych tyhle kecy, které nikdo stejně nečte, přeskočila a nechala vás přečíst poslední kapitolu...doufám, že se bude alespoň někomu líbit =o)


Gigi s Remusem odejdou asi po hodině, kterou jsme strávili "pročišťováním vzduchu", jak to pojmenovala kamarádka. Rem sice ani při odchodu nevypadal, že by schvaloval mě rozhodnutí se odstěhovat, ale aspoň se mě nepokoušel přemlouvat, za což musím poděkovat Gigi, která ho probodávala varovnými pohledy.

Když za nimi zavírám dveře, jsem šťastná, protože bráška konečně uznal, že byl až příliš ochranitelský a slíbil, že se polepší. Osobně si myslím, že je to i proto, aby si udržel Gigi, která by od něj jinak nepochybně odešla a to nechce.

Pohledem zavadím o kufr stojící u zdi. Povzdechnu si. Navzdory tomu, co jsem tvrdila, si vůbec nejsem jistá, jestli jednám správně. Možná bych měla dát Siriusovi šanci, aby mi všechno vysvětlil. Tu myšlenku však zavrhnu stejně rychle, jako mě napadla. Určitě by měl připravenou spoustu výmluv a já bych mu je věřila. A protože nemám v plánu zůstat ve vztahu, který nefunguje, dojdu si do ložnice pro kabelku. Naposledy se rozhlédnu po pokoji, než se vrátím do chodby.

V okamžiku, kdy se chystám vzít kufr, v zámku zarachotí klíč. Srdce mi poskočí. Vím, že bych se mohla přemístit, jenže to je nebezpečné vždycky, natož s kufrem a v rychlosti, takže to neriskuju. Zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahy a mohla čelit tomu, co přijde. Musím sama sobě přiznat, že právě v tohle jsem doufala. I když jsem mu šanci na obhájení se dát nechtěla, tajně jsem doufala, že se stane něco, co mu ji poskytne.

"Co si myslíš, že děláš?" vyštěkne Sirius bez pozdravu, jakmile za sebou zabouchne dveře.

Zašklebím se. "Jsi doma brzy," prohodím. Je mi jasné, kdo za jeho příchodem stojí. Remus nepochybně varoval svého nejlepšího kamaráda. To mu nedaruju.

Probodne mě pohledem. "Odpovíš mi?"

Je naštvaný. Fajn, to dokážu taky. Vystrčím bojovně bradu. "Stěhuju se pryč," odpovím, i když vím, že tohle je zjevné.

"Proč?" Sirius udělá krok mým směrem. Je tak blízko, že kdybych natáhla ruku, mohla bych se ho dotknout.

Pokrčím rameny. "Protože takhle já žít nedokážu."

Jeho obočí vylétne vzhůru. "Jak?"

Krátce se zasměju. "Takhle!" Rozhodím rukama. "Pořád sedím doma, bojím se, jestli se ti něco nestalo, v noci nespím a jediné čeho se od tebe denně dočkám je vzkaz, že přijdeš pozdě, ať nečekám. Jenže hádej co? To je právě to, co dělám! Každou noc čekám, až přijdeš. Každou noc čekám, že mi něco řekneš. Cokoliv! Ale ne, ty přijdeš, rychle se vyprchuješ, lehneš si, usneš a brzy ráno zase odejdeš a dáváš si pozor, abys mě nevzbudil. A vůbec tě nenapadne, že spánek jenom předstírám." Zavrtím hlavou. "Nevím, co se děje, ale už mě to ani nezajímá. Je mi jedno, jestli máš jinou. Nebo jestli se chceš vrátit k životu, jako v Bradavicích, kdy na tebe nikdo nečekal, kdy ses nemusel nikomu zpovídat, na nikoho brát ohledy." Povzdechnu si. "Já končím."

Chvíli na mě zírá. Zdá se, že je v šoku, na tohle ho Remus zřejmě nepřipravil. Netrvá však dlouho a vzpamatuje se. "Ty si myslíš, že mám jinou?"

"Já už nevím, co si myslet!" odpovím a bojuju se slzami, které se mi derou do očí. Nebudu brečet! napomínám se.

"Ty bys o mě ani nebojovala, kdybych někoho měl?" zajímá se nevěřícně.

Zpříma se mu zahledím do očí. "Ne."

"Copak už mě nemiluješ?"

"Samozřejmě, že tě miluju!" ujistím ho. "Ale vím, že jsem nebyla zrovna nejlepší přítelkyně. Se školou, cestováním a vším okolo." Jakmile svá slova vypustím z pusy, lituju jich, protože zní jako výmluvy. Prvních pár týdnů školy jsem se chodila domů jenom vyspat. Veškerý volný čas jsem trávila v knihovně nebo se spolužáky a až doteď mě nenapadlo, jak se musel Sirius cítit. "Pochopila bych, kdyby sis našel někoho, kdo na tebe má čas," zašeptám.

"Já ale nikoho nemám!" zařve, v obličeji je rudý a dlaně má sevřené v pěsti. "Copak jsi ještě nepochopila, že nechci být s nikým jiným než s tebou? Že miluju tebe? Že to je důvod, proč jsem s tebou chtěl žít? Opravdu si myslíš, že po tom všem, čím jsme si prošli, se s tebou rozejdu? Proboha, vždyť spolu žijeme! Něco v plánu mám, ale rozchod to rozhodně není!"

Neodpovím mu. V hloubi duše vím, co se mi snaží říct, jenže je to tak neuvěřitelné, že se bojím, aby to nebyl jenom sen. Dávno jsem zjistila, že Sirius je člověk, kterému můžu věřit, na kterého se můžu spolehnout, jenže během posledních pár týdnů jsem na to zapomněla. "Tak co?" zamumlám. Po tvářích se mi rozkutálí zadržované slzy.

"Plánoval jsem dokonalou žádost o ruku, hlupáčku." Udělá krok mým směrem, natáhne ruku a palcem mi setře slzu na levé tváři.

Popotáhnu. "A já všechno zničila!"

S něžným úsměvem pokýve hlavou. "Tak trochu." Pak se zamyslí a mávne rukou. "Ale to nevadí. Holt jenom pozměníme plány." Mrkne na mě. Sáhne do kapsy u kalhot a vytáhne z ní krabičku, kterou otevře a položí si ji na dlaň. "Melanie, jsi jediný člověk, kterého jsem kdy miloval. Jsi mé světlo na konci tunelu. Chci se vedle tebe každé ráno probouzet a každý večer s tebou usínat. Miluju tě, Mel! A byl bych ten nejšťastnější chlap na světě, kdyby sis mě vzala."

Přes slzy se na něj usměju. "Ráda!" vyhrknu.

Sirius si viditelně oddechne. Znovu se usměje, vytáhne prsten, kterému jsem nevěnovala moc pozornosti, z krabičky a nasadí mi ho na prst. Teprve teď se na něj pořádně podívám. Je to kroužek z bílého zlata, s větším diamantem uprostřed a jedním menším na každé straně. Musím se usmát, jde přesně o typ prstenu, který nebude poutat příliš pozornosti a který bych si sama vybrala.


Stoupnu si na špičky a políbím ho. Sirius polibek opětuje a svět kolem mě přestane existovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 23. dubna 2015 v 19:03 | Reagovat

All right, here goes :D woo, poslední kapitola a navíc krásná kulatá, CG k další dokončené povídce!! :)
Název dobrý v tom smyslu, že je to poslední kapitola :D v jiném smyslu na ni fakt nesedí ani s oběma očima zavřenýma,jelikož je to spíše pro Mel a Siriuse nový začátek :D
Zcela  mi připomněla epizodu z Přátel, kdy Chandler taky plánoval, až přeplánoval a Monica na něj málem hodila bobek :D ale k Mel a Siriusovi se to taky hodilo, ač by mě teda zajímalo, co měla být ta dokonalá žádost, ale to už se asi nedozvíme... bummer :D
Že na ni 'zařval' bylo možná až trochu silné vzhledem k tomu, že ji téměř vzápětí požádal o ruku...a taky 'světlo na konci tunelu' :D nepoužívá se to ve spojitosti se smrtí?
Každopádně si myslím, že je to hezká poslední kapitola, ač možná trochu rychlá?
All's well that ends well a myslím, že Mel si takový konec opravdu zasloužila :)

2 Maysie Maysie | 4. května 2015 v 20:45 | Reagovat

Já to čekala! Ale nechápu, co tak moc plánoval, doufám, že se dozvím v epilogu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama