Rozhodnutí

14. února 2015 v 21:10 | Hope |  Který svět?
pravda, nepočítala jsem, že tu kapitolu dneska dopíšu...pokud mám být upřímná, chtěla jsem ji dopsat už před pár dny, ale nějak se mi to nedařilo...původně se v téhle kapitole mělo stát ještě něco, ale po tom, co jsem dopsala první část, rozhodla jsem se, že to nechám na poslední kapitolu, takže tak =o) poslední kapitola (a pak i epilog) tady budou, co nejdřív =o)


Kolem třetí odpoledne, právě ve chvíli, kdy otevírám učebnici, přiletí sova se vzkazem od Siriuse, abych na něj nečekala. Okamžitě mě přemůže vztek...a strach.

Poslední týden je to každý den stejné. Odpoledne přiletí sova nebo se objeví Siriusův patron s tím, že přijde pozdě. Ve dvě ráno, kdy jsem šílená hrůzou, jestli se mu něco nestalo, dorazí domů, aniž by zaregistroval, že spánek pouze předstírám. V šest pak zase odchází. A já nemám nejmenší tušení kam jde, protože v práci má být až v devět - to vím ještě z doby, kdy mezi námi bylo všechno v pořádku.

Ztěžka dosednu na židli v kuchyni a ze všech sil se snažím nerozbrečet. Jenže udržet slzy na uzdě je den ode dne těžší. S povzdechem se podívám na vzkaz, který svírám v ruce a přeju si, aby tady Sirius byl, abych mu mohla pěkně od plic říct, co si o něm myslím. A proto, že tady není, se zvedám a jdu do ložnice, kde zpod postele vytahuju kufr, pokládám ho na zem vedle svých nohou a bez ladu a skladu do něj házím oblečení ze skříně.

Nechtěla jsem se k tomuhle uchylovat, dokud si se Siriusem nepromluvím, ale na rozhovor s ním bych mohla čekat kdo ví jak dlouho a to zkrátka nezvládnu.

Když mám sbalenou asi polovinu svých věcí, rozléhá se bytem zvonek. Zamračím se a přemýšlím, kdo by to mohl být, zatímco jdu pomalu do chodby a po několikáté lituju, že na dveřích není kukátko. S nádechem pootevřu dveře a okamžitě zůstávám s pusou dokořán zírat na návštěvníka.

"Co tady děláš?" ptám se ohromeně Gigi.

Věnuje mi široký úsměv. "Chtěla jsem tě vidět," oznámí mi s ledabylým pokrčením ramen. "A protože ty za mnou nepřijdeš, tak jsem musela přijít já."

Ještě chvíli na ni zírám, než otevírám a pouštím ji dovnitř.

"Dáš si něco?" podívám se na ni přes rameno, když jsem v půli cesty do kuchyně.

"Jenom vodu," houkne na mě a já si ještě stihnu všimnout, že se rozhlédla kolem sebe.
Sakra! Sama sebe v duchu proklínám, protože jsem nechala otevřené dveře do ložnice, takže jde krásně vidět z poloviny plný kufr a otevřená skříň. Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá! Na odvedení její pozornosti už je však pozdě a tak zapadnu do kuchyně, kde z kredence vytáhnu dvě sklenice a naplním je vodou. Jdu za ní do obýváku a snažím se obrnit proti jejím otázkám.

"Někam se chystáš?" S povytaženým obočím kývne hlavou směrem k ložnici, když stavím sklenice na stůl.

S povzdechem si sednu na pohovku vedle ní, zády k chodbě a ložnici, čímž jí alespoň trochu bráním ve výhledu. Prosté hm je jedinou odpovědí, kterou ze sebe dostanu.

Gigi si mě pozorně prohlíží a já se pod jejím pohledem ošiju. "Co se tady děje?"

Něco v jejím hlase mě donutí vystrčit bradu. "Nic. Stěhuju se pryč."

Rozhodí rukama. "Proboha proč? Vy jste se se Siriusem pohádali?"

Zavrtím hlavou. "Museli bychom spolu mluvit, abychom se mohli pohádat, jenže to my neděláme. Už týden jsem s ním nepromluvila ani slovo a já na tom vinu rozhodně nenesu. On je totiž doma jenom čtyři hodiny, kdy spí a to je všechno. A já nemám ponětí, co se děje! Netuším, jestli jsem něco provedla, případně co, jestli ho nudím, jestli mě ještě miluje...jestli má jinou." Poslední možnost zašeptám, protože právě té se nejvíc bojím. Se všemi ostatními bych dokázala žít, ale s touhle ne, jelikož by potvrdila, že Sirius je takový, jaký jsem předpokládala, že je, od samého začátku.

Zírá na mě a evidentně se snaží vymyslet, co mi na to odpovědět, ale já jí k tomu nedám příležitost. "Nesnaž se mi tvrdit, že to je určitě úplně jinak. A už vůbec se mě nesnaž přemlouvat, abych tady zůstala." Zamračím se na ni.

V obranném gestu před sebe zvedne dlaně. "To jsem ani neměla v plánu. Znám tě a vím, že by to bylo naprosto zbytečné."

Trochu se uvolním. "Děkuju."

Pokrčí rameny. "Nemáš za co," ujistí mě.

Chvíli na ni beze slova zírám, čekám, jestli neřekne ještě něco, ale když se k tomu nemá, tak se jí zeptám na to, co mě zajímá od okamžiku, kdy jsem ji viděla stát za dveřmi. "Proč jsi za mnou přišla?"

Gigi pokrčí rameny. "Říkala jsem ti, že jsem tě chtěla vidět." Usměje se na mě.

Pozorně si ji prohlížím. Sice se snaží, aby to vypadalo, že za tím nic jiného není, ale já vím své. "Gigi." Dávám do svého hlasu veškerou varovnost, jaké jsem schopna.

Povzdechne si a s úšklebkem prohodí: "Potřebovala jsem na chvíli vypadnout." Chce mě touhle odpovědí odbýt, jsem si toho vědoma. Obočí mi vylétne vzhůru a ona pokračuje: "Remus mi konečně dovolil, abych si pořídila psa - "

Uchechtnu se a skočím jí do řeči. "To už ti vlkodlak nestačí?" Já vím, že je nevychované skákat lidem do řeči a tak, ale nějak jsem si nemohla pomoct.

Kamarádka mi věnuje jeden ze svých velice výmluvných pohledů.

Zvednu ruce v obranném gestu. "Promiň," omluvím se, ale trvá mi ještě chvilku, než nasadím vážnou tvář.

"Takže teď mám štěně, ale nemůžu s ním chodit ani na procházky," pokračuje a její tón s každým dalším slovem nabírá na rozhořčenosti. "Tvůj bratr si totiž myslí, že se o sebe nedokážu postarat, natož abych se postarala o zvíře, takže to u nás teď vypadá tak, že on lítá do práce, z práce, se psem, do práce, z práce, se psem a pořád dokola." Pokrčí rameny. "Tak jsem si řekla, že mu dokážu, že to není potřeba, před hodinou jsem se sebrala a teď jsem tady." Rozhodí rukama ve výmluvném gestu.

Musím přiznat, že mě zaskočila. "Ehm," začnu, zatímco přemýšlím nad tím, co chci vlastně říct, "nejsem si jistá, jestli je tohle nejlepší způsob."

"Co přesně myslíš?" chce vědět.

Povzdechnu si. "Řekla bych, že až sem pro tebe přijde, tak bude pochybovat o tom, jestli nejsi padlá na hlavu."

Gigi se zasměje a odbude mě mávnutím ruky. "Bude mu trvat dlouho, než mu dojde, kde jsem," ujistí mě.

Chvíli se na ni mračím a snažím se přijít na to, co tím myslela. A najednou vím naprosto přesně, co má na mysli. "On neví, že jsi tady?" V šoku na ni třeštím oči.

S bezstarostným úsměvem trhne rameny. "Neví," potvrdí mou domněnku.

"Proboha, Gigi!" vyhrknu. Všechno se ve mně pere. Na jednu stranu bych jí nejradši pořádně vynadala, jenže na stranu druhou znám svého bratra a vím, že tohle je jediný způsob, jak ho donutit k ústupkům.

***

Po šoku, který mi kamarádka připravila, jsme se shodly na tom, že Gigi u mě zůstane, dokud ji Remus sám "nenajde". Snažila jsem se jí to vymluvit, jenže ona je snad ještě tvrdohlavější než já a Rem dohromady, takže jsem se nakonec sebrala a odebrala se k balení zbytku svých věcí. Gigi mi asistovala a svými vtipnými komentáři bránila tomu, abych propadla smutku nebo slzám.

Právě ve chvíli, kdy stavím kufr do chodby, někdo rázně zabuší na dveře, čímž mě vyděsí. Moje zděšení však netrvá dlouho, neboť za okamžik už poznám Remův hlas, který se domáhá toho, abych okamžitě otevřela. Nemusím ho ani vidět, abych poznala, že je vytočený k nepříčetnosti.

Rychle se podívám na Gigi, abych se ujistila, že jí nebude vadit, když mu otevřu. Dočkám se od ní celkem rázného přikývnutí a tak se natáhnu po klice a pustím Remuse dovnitř.

"No, to je dost," zavrčí a probodne mě nepřátelským pohledem, než se zadívá na Gigi. "Co tady, sakra, děláš?" vyštěkne jejím směrem, ale odpověď nečeká, protože se jeho pozornost opět upře na mě. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi nedala vědět hned, jak se tady objevila? Do háje, vždyť ještě nedávno umírala!"

Nadechnu se, abych mu odpověděla, ale přeruší mě kamarádka. "Remusi! Mel neměla ani ponětí o tom, že jsem tady a ty o tom nevíš!" Bez mrknutí oka mu zalže a já se rychle rozhoduju, že budu hrát podle jejích pravidel. Bude to tak rozhodně snazší než čelit jeho hněvu.

"Je to pravda?" chce vědět, zatímco mě propaluje přimhouřenýma očima.

"Myslíš, že by ti Gigi lhala?" odpovídám otázkou. Obrátím se na kamarádku. "Nechám vás tady o samotě," oznámím jim a jdu do obýváku.

Pouštím se do balení těch několika knih, které v naší prozatím skromné knihovně mám. Když jsme se sem se Siriusem nastěhovali, doufala jsem, že jednoho dne zaplním všechny police knihovny, jež prakticky tvoří celou jednu stěnu pokoje, jenže toho snu se teď můžu vzdát.

S povzdechem pokládám poslední knihu do krabice a zrovna v okamžiku, kdy se skláním, abych ji zavřela, vchází do pokoje Gigi s Remusem. Letmo se na ně podívám a je mi jasné, že je mezi nima zase všechno jako dřív. Kamarádka se šťastně usmívá a Remus ji ochranitelsky - a láskyplně - objímá kolem pasu.

"Co to děláš?" zajímá se Rem po chvíli zírání.

Vracím se pohledem ke krabici, vážně se nepotřebuju dívat, jak se bude tvářit. Je mi jasné, že bude na straně svého kamaráda a mě se bude snažit přemlouvat, abych si o tom s ním první promluvila. Stejně jako to po mně chtěla mamka. Je to rodinný rys. "Balím. Stěhuju se pryč."

Slyším Remusovo šokované vydechnutí. "A to jako proč?"

Trhnu rameny. "Se Siriusem nám to neklape."

"Jak jsi na takovou pitomost přišla?" zvýší na mě hlas.

Je to jeho tón, který mě přinutí se postavit a podívat se mu do očí. "Úplně normálně!" Rychle kouknu na hodiny visící na zdi. "Je po sedmé večer, v práci skončil skoro před hodinou, ale nevšimla jsem si, že by tady byl. A takhle je to celý týden! Už vůbec spolu nemluvíme, protože když se vrátí domů, tak si myslí, že spím. Nemá ani tolik slušnosti, aby mi řekl, co se děje! Každý den mi akorát pošle vzkaz s tím, že dorazí pozdě." Zhluboka se nadechnu a vystrčím bojovně bradu. "Takže proto se balím!"

Remus nad mým proslovem protočí panenkama a zavrtí nevěřícně hlavou. "Seš úplně blbá," konstatuje odevzdaně.


Zamračím se. Zdá se mi, že ví něco, co já ne. Nakonec nad tím ale zavrtím hlavou, protože na tom nesejde. Neexistuje nic, co by mě přesvědčilo o tom, že nedělám správnou věc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 15. února 2015 v 12:09 | Reagovat

Bojovný tón téhle kapitoly opravdu nešel ignorovat, především na konci..to Removo 'seš úplně blbá' mi z nějakého důvodu neznělo jen jako 'odevzdané konstatování', ale well, třeba to byl jen můj pocit...dialog o štěněti byl vtipný, poznámka o vlkodlakovi - nice sarcasm :D ...spiknutí Mel a Gigi proti Removi - zcela pochopitelné given the situation, akorát bych je možná nechala (Gigi a Rema) déle rozhádané...na začátku bylo docela snadné se vžít do toho, jak je Mel nešťastná, zoufalá a naštavaná,takže well done :) x

2 Maysie Maysie | 26. února 2015 v 16:50 | Reagovat

Noo, jako taky bych se sebrala a šla, ale po tom, co řekl Remus bych asi zaváhala :)
Tak do jaké pasti je to zase vedeš? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama