3.kapitola

24. února 2015 v 23:52 | Hope |  When the heart calls
dobrá, uznávám, ten konec je takový kostrbatý, ale to nevadí, protože i tak jsem s kapitolou spokojená =o)
abych pravdu řekla, nečekala jsem, že mě to psaní tak chytne a není to jen tahle povídka, ale i další, které mám rozepsané (hodilo by se mi tak pět mých klonů, abych mohla všechno sepsat :D )


Emmaline strávila cestou domů skoro čtyři hodiny, což byl dvojnásobek času, který by cestou mezi centrem Londýna a Readingem strávit měla. A všechno to byla Connorova chyba! Byla tak zabraná do vymýšlení, jak to udělat, aby mu našla odpovídající manželku, že zapomněla vystoupit a tak musela skoro hodinu - na začátku prosince a v mrazu - čekat na zpáteční vlak na opuštěném nádraží, které nemělo ani čekárnu.

Nebylo divu, že byla promrzlá na kost ještě ve chvíli, kdy odemykala dveře bytu na okraji Readingu, v němž bydlela s Wendy - dívkou, s níž chodila rok na vysokou a která byla snad jedinou její kamarádkou, jež neznala Zoe.

Emmy se zavřela ve svém pokoji, zapnula topení naplno a aniž by si sundala kabát, posadila se na postel. Kousla se do rtu a otevřela horní zásuvku nočního stolku. Chvíli se jí prohrabovala, než vytáhla ohmatanou svatební fotografii.

S povzdechem přejela prsty po Connorově tváři rozzářené úsměvem. "Proč mi to děláš?" zeptala se tiše, zatímco se topila v těch šedých očích.

Ve svých vlastních očích ucítila slzy a tak fotku hodila zpět do šuplíku a rázně ho zavřela. Rychle se zvedla a přešla na druhou stranu pokoje, k čemuž potřebovala pouhé dva kroky, sundala si kabát a pověsila ho na věšák. Cestou zpět zavadila pohledem o několik zarámovaných fotek pověšených neuspořádaně na zdi, na jedné z nich byla s Wendy - dlouhovlasou blondýnou s pomněnkově modrýma očima. Zastavila se uprostřed pohybu. To bylo ono. Wendy byla řešením jejího problému!

Její kamarádka přece měla skoro každý večer rande s někým ze seznamky, protože neustále hledala toho pravého. Wendy toužila po lásce, manželovi, rodině a Emmaline jí to všechno mohla dopřát.

Naklonila hlavu ke straně a přimhouřila oči, jak se soustředila. Snažila se představit si Connora a Wendy jako pár, jako manžele, jako rodiče několika dokonalých dětí a přitom ignorovala ostré bodnutí u srdce.

Pokývala rozhodně hlavou. Věděla, že jsou pro sebe jako stvoření. Oba úspěšní, oba toužící po rodině, oba s dokonalým rodokmenem. Byla si jistá, že i Zoe si Wendy okamžitě oblíbí - ta myšlenka vyvolala další bolestivé bodnutí.

***

Connor se vracel ze schůze s manažery a když procházel Kellyinou prázdnou kanceláří do své, padl mu pohled na její pracovní stůl, který byl jako vždy perfektně uklizený. Vedle počítače však ležel papír, jenž zaujal jeho pozornost. Naklonil se a rozeznal rukopis své manželky. Ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že nikdo není poblíž, z kapsy vylovil telefon a rychle přepsal několik číslic, načež se bleskurychle odebral do své kanceláře.

Posadil se do svého koženého křesla a položil mobil doprostřed stolu. Propaloval ho pohledem, jako kdyby čekal, že každou chvíli zmizí. Jeho srdce bušilo jako o závod. Věděl, že to, co udělal, nebylo správné, jenže si nedokázal pomoct. Musel se chopit možná jediné příležitosti, která se mu naskytla. Jistě, mohl se pokusit přesvědčit svou sestru, aby mu dala Emmalinino číslo, ale pochyboval, že by slavil úspěch. Zoe k němu sice vzhlížela a milovala ho, ovšem pro Emmy by udělala první poslední.

Zhluboka se nadechl. "Tak jo," zamumlal a zvedl telefon. Už už se chystal stisknout tlačítko volání, když se ozvalo zaklepání na dveře. Mobil mu vypadl z prstů a hlasitě dopadl na desku stolu. Connor tiše zaklel. "Dále!" vyštěkl.

"Přišla za tebou Zoe." Kelly se na něj usmála pro ni netypickým způsobem, jako kdyby věděla něco, co on ne.

Promnul si kořen nosu. "Pošli ji dál." Postavil se, aby ji mohl přivítat.

O několik okamžiků později už se jeho sestra hrnula dovnitř. "Connore! Děkuju!" Vrhla se mu kolem krku a dala mu pusu na tvář.

Usmál se na ni. "Emmy už ti volala?"

Zoe se od něj odtáhla a přešla k pohovce v rohu kanceláře, vedle dveří vedoucích do malé koupelny, na kterou se posadila. Zavrtěla hlavou. "Psala mi. Ale na tom nesejde. Hlavní je, že to udělala. A děkovat za to můžu jenom tobě! Jsi ten nejlepší bratr na světě."

Posadil se vedle ní a pokrčil rameny. "To bylo to nejmenší. Chci, abys měla dokonalou svatbu a to by bez Emmaline nešlo."

"Jak jsi ji vlastně našel?" zajímala se.

Povzdechl si. "Nenašel. Přišla sama."

Obočí jeho sestry se přemýšlivě stáhlo. "Proč?" Věnovala mu jeden ze svých zkoumavých pohledů.

Mávnul bezstarostně rukou. "Na tom nesejde."

"Connore," Zoe ho propalovala zkoumavým pohledem, "co Emmy chtěla? Proč se tady tak najednou a sama od sebe objevila?"

Nechtěl své sestře přidělávat starosti a tak se rozhodl, že bude lhát, i kdyby ta lež měla být sebeprůhlednější. "Asi mě chtěla vidět," prohodil s úsměvem.

Zoe povytáhla obočí, její pohled skeptický. "Po dvou letech?" Potřásla hlavou. "Proč mi nechceš říct pravdu?"

"Nebude se ti to líbit," upozornil ji.

"Já to risknu!"

"Fajn," rozhodil ruce ve výmluvném gestu. "Emmaline se chce rozvést."

Sledoval, jak jeho sestra vytřeštila oči. "Cože?" Do hlasu se jí vkradla panika, Zoe vždycky chtěla, aby se s Emmy vzali.

Sevřel její dlaň ve své a hleděl jí zpříma do očí. "Neboj, nikdo se rozvádět nebude. Přesvědčím ji, aby se ke mně vrátila." Pokýval hlavou ze strany na stranu a zašklebil se. "Možná to bude chvíli trvat, ale nakonec se vrátí. Slibuju!"

"Jak to chceš udělat?" zajímala se Zoe skepticky.

V očích se mu zablýsklo. "To nech na mě."

***

Emmy za sebou zamkla vchodové dveře domu, v němž se nacházel byt, kde žila a přitáhla si kabát blíž k tělu. Bylo pět odpoledne, všude kolem tma a ve vzduchu byl cítit mráz. Když se otočila a chystala se vydat na poměrně krátkou cestu do hospody, v níž po večerech pracovala, málem vrazila do vysokého přátelsky se usmívajícího muže.

"Strýčku!" vyhrkla radostně po několika vteřinách, které potřebovala na vzpamatování se a pevně ho objala. "Co tady děláš?"

Pohladil ji po vlasech. "Volal mi Connor," prohodil mírně.

Odtáhla se od něj. Všechna radost ze setkání byla najednou pryč. Nasucho polkla. "Co chtěl tentokrát?" Emmy věděla o všech Connorových telefonátech jejímu kmotrovi a jeho ženě, u kterých po smrti rodičů žila.

Peter Richards si povzdechl. Jeho úsměv se vytratil. "Chtěl mi jenom říct, že jsi za ním byla. A prý už tě nenechá zmizet." Potřásl hlavou. "Zlato, on si pořád myslí, že nevím, kde jsi a co děláš."

Emmaline věděla, že to její kmotr nemyslí jako výtku, ale i přesto se ošila. Necítila se vůbec příjemně. Vždyť kolikrát ji Peter i Janine domlouvali, aby se přestala schovávat, aby řekla Connorovi pravdu, jenže ona radši dál zbaběle utíkala.

Pokrčila rameny. "Mně to nevadí," ujistila ho vzpurně. "Promiň, ale musím do práce." Vydala se směrem k hlavní silnici.

Několika kroky ji došel. "Emmy, musíš mu to říct!"

Pohodila hlavou. "Nic mu do toho není! Šla jsem za ním jenom proto, abych byla konečně zase svobodná." Zamračila se. "Jenže i to mi dokáže ještě víc zkomplikovat," zamumlala.

"Co udělal?" Hlas jejího kmotra zněl poplašeně.

Zašklebila se. "Nic, co bych nedokázala vyřešit," ujistila ho a myslela to vážně.


Vždyť plán už měla. Teď ho jen zbývalo uvést do chodu. Ale to by nemělo být těžké. Nepochybovala o tom, že Wendy jí ráda pomůže. Ze začátku nejspíš bude pochybovat o jejím duševním zdraví, ovšem to nekompromisně převálcujou Emmalininy pádné argumenty. A co se Connora týkalo...toho její spolubydlící nepochybně zaujme na první pohled. Tedy Emmy alespoň doufala, že její plán bude fungovat tak, jak potřebovala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 4. března 2015 v 21:45 | Reagovat

slabá kapitola, ale už se těšim až bude plán v plnym proudu, doufám v srandu :D... aspoň trochu...

2 Maysie Maysie | 22. března 2016 v 14:02 | Reagovat

Já furt jako čekám až se mi to objasní :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama