Omluvit se

17. ledna 2015 v 22:43 | Hope |  Který svět?
po hodně dlouhé době jsem dostala napsat kapitolu ke Který svět? a věřte mi, že mě to hodně překvapilo...původně jsem toho v kapitole chtěla mít víc, jenže kdybych tam dala všechno, co jsem chtěla, tak by nepochybně měla minimálně šest stránek, takže to hezky rozdělím do dalších dvou kapitol a dočkáte se i epilogu, i když možná pouze krátkého, ale pořád lepší než nic ;o)

Jsou to skoro dva měsíce, co jsem byla za Gigi u Munga a od toho dne jsem nemluvila ani s ní, ani s Remusem. Mezi ním a Siriusem se všechno vrátilo do normálu, když kamarádku propustili z nemocnice, což se stalo před šesti týdny a od toho dne mě Sirius každý večer přemlouvá, abych uznala chybu a omluvila se Removi. Myslím, že za poslední měsíc a půl jsem se s ním pohádala tolikrát jako za celých sedm let v Bradavicích a to je co říct.

Nehledě na to, že se chová pořád divněji, jako kdyby něco tajil. Dělá mi to těžkou hlavu možná i proto, že ani Lily netuší, co se děje. Nemám daleko k tomu, abych ho začala sledovat, protože jediné možné vysvětlení jeho chování, které mě napadá a které mi nedá spát, je, že má jinou. Lily i James tvrdí, že se pletu a prý nemám dělat unáhlené závěry. Ale copak to jde? Nikdo nic neví, Sirius samotný tvrdí, že slyším trávu růst a zeptat se Gigi, co ta si o tom myslí, nemůžu.

Z myšlenek mě vytrhne zvonek a pěkně netrpělivý, takže předpokládám, že se na nás někdo snaží dozvonit už nějakou dobu.

"Už jdu," zavolám a zvedám se z křesla, v němž jsem se choulila pod pletenou dekou od babičky. "Copak hoří?" mumlám si pro sebe, když otevírám dveře.

Za nimi stojí šklebící se mamka. "To by klidně mohlo a tebe by to nechalo naprosto chladnou," prohodí, zatímco se prodere kolem mě do chodby.

Nuceně se usměju. "Taky tě ráda vidím, mami." Zavřu za ní a zpříma jí pohlédnu do očí. "Čemu vděčím za tvou návštěvu?" Nejradši bych ji poslala pryč, protože je jedním z posledních lidí, s nimiž bych právě teď chtěla mluvit. Jenže to neudělám, jelikož bych na sebe seslala minimálně půl hodinovou přednášku na téma nevděčná dcera.

Mamka ignoruje mou otázku, sundá si kabát, pověsí ho na věšák vedle dveří a jde do obývacího pokoje.

Zhluboka se nadechnu a vydám se za ní. Nabídnu jí něco k pití, což odmítne. Taky dobře, alespoň budeme mít celou tuhle šarádu rychleji za sebou. Už při prvním pohledu na ni, jsem poznala, že má něco na srdci a že mně se to rozhodně nebude líbit. "Takže? Proč jsi tady, mami?" zeptám se odhodlaně a posadím se zpátky do křesla.

Věnuje mi pohled, který jasně říká, že to je vážně pitomý dotaz. "Proč asi?" Pokrčí rameny. "Kvůli Remusovi, samozřejmě."

Neříkala jsem, že se mi tenhle rozhovor nebude líbit? A to jsme teprve na začátku. Celkem se bojím, jak se bude tohle vyvíjet dál. "Samozřejmě," zamumlám kysele.

"Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe vjelo? Jak se můžeš takhle chovat ke svému vlastnímu bratrovi? Myslím, že takhle jsme tě s tatínkem nevychovali!"
Ne, tys na mně jenom zkoušela kouzla! Mám chuť zakřičet, ale udržím se, protože by to vedlo k hádce, kterou vážně nechci riskovat. Navíc by to vůči ní nebylo fér, měla za to, že už jsem jí dávno odpustila. "Já se o tom s tebou bavit nebudu. To je mezi mnou a Remusem."

"Jdi za ním a omluv se mu!" nařídí mi a z očí jí srší blesky.

"Ne!" ujistím ji. "Proč se mám vždycky omlouvat já? Je to jeho vina, tak ať se omluví on!" Dobrá, tak úplně se svými slovy nesouhlasím, ale to nemusí nikdo vědět. Dokážu totiž uznat, že mám na téhle situaci taky svůj podíl viny, jenže většina lidí ji na mě svaluje celou a tak se stavím na zadní.

Mamka si mě dlouho prohlíží, než vstane a s povzdechem řekne: "Zklamala jsi mě, Melanie. Opravdu zklamala! Máš spoustu věcí, které tvůj bratr nikdy mít nebude, ale nejsi schopná se mu omluvit. Měla by ses stydět! Remus to má v životě mnohem těžší než ty!" S těmito slovy se otočí na podpatku a za chvíli slyším zaklapnutí vchodových dveří.

Zírám tupě před sebe. Nejsem schopná se pohnout. V hlavě mi zní matčina slova a já nevím, jestli se mi chce brečet, smát nebo házet vztekle věcmi. Já přece vím, že je můj život jednodušší než Remův. Uvědomuju si, že mám možnosti, kterých se jemu nikdy nedostane, jenže...jenže nehodlám dělat, co ode mě všichni očekávají jenom proto, že Remus to má v životě těžké. Copak já jsem to měla vždycky snadné? V mudlovském světě, kde mě nikdo nemiloval, kde jsem měla jenom jednu jedinou kamarádku a to jenom proto, že to byla její povinnost? V kouzelnickém světě, kdy jsem si nic nepamatovala a musela předstírat, že tomu je naopak? Opravdu si žena, která mě porodila a pak na mě experimentovala, myslí, že jsem měla snadný život? Jistě, neví ani o polovině věcí, které se staly u mudlů, ale mohla by si uvědomit, že něco si zkrátka člověk musí nechat pro sebe.

Najednou vztek převáží nad ostatními emocemi, popadnu svůj oblíbený hrnek, který mám na stolku před sebou a hodím jím proti zdi, o níž se roztříští na několik kusů, které tiše dopadnou na koberec. Zhluboka se nadechnu, mávnu hůlkou, zamumlám zaklínadlo a za okamžik je hrneček zase jako nový. Někdy jsem vážně ráda, že umím kouzlit.

Naštěstí nezůstanu sama ani hodinu - stačila jsem totiž ještě omylem strčit do lampy, na níž se mi reparo podařilo až na třetí pokus, vybrečet se do polštáře a hystericky se chechtat, až se na mě přišla podívat postarší sousedka, aby se zeptala, jestli jsem v pořádku. Tentokrát však vím, kdo je za dveřmi, když je jdu otevřít. "Ahoj Lily," pozdravím kamarádku a pustím ji dovnitř.

"Co se stalo?" zajímá se, když se obejmeme.

"Měla jsem návštěvu," zamumlám a jdu do kuchyně, abych připravila čaj. A taky proto, abych se vyhnula jejímu zkoumavému pohledu a všetečným otázkám.

Ani o jedno z toho však nejsem připravena, neboť když vejdu s podnosem do obývacího pokoje, Lily mě pozoruje a hned se ptá: "Návštěva asi nebyla zrovna přátelská, co?"

Položím tác a pokrčím rameny. "Spíš nevítaná." Lily mě dál propaluje pohledem a tak jí s povzdechem řeknu i zbytek: "Mamka chtěla, abych se omluvila Remusovi. Jenže jsem řekla ne a tak se naštvala. A já se dozvěděla, že jsem ji zklamala, že to mám v životě snadné a taky že bych se měla stydět."

Kamarádka se nervózně kousne do rtu. "Nechtěla by ses mu přece jenom omluvit?" navrhne opatrně.

Vytřeštím oči. "Cože?" Mám pocit, že jsem ji špatně slyšela. Musela jsem ji špatně slyšet! Vždyť je to Lily, jediný člověk, který se za celou dobu ani jedinkrát nezmínil, abych šla a omluvila se Remusovi. Na druhou stranu mi však ani neříkala, abych to nedělala. Zkrátka se do toho vůbec nepletla. "To nemůžeš myslet vážně." Zavrtím nevěřícně hlavou.

Pokrčí rameny. "Nechci, aby na sebe moje nejlepší kamarádka a její bratr na mojí svatbě házeli vražedné pohledy."

Oči mi div nevypadnou z důlků. "Na tvojí svatbě?"

Lily pokrčí rameny. "Včera ráno jsme se dohodli na datu," prohodí.

Chvíli na ni beze slova zírám, než si uvědomím, že mi o jejich zasnoubení řekla tehdy u Fortescua, když jsme poprvé potkaly Gigi s Edricem. Potřesu hlavou, abych zahnala vzpomínky. "Mám z vás radost," ujistím kamarádku a usměju se na ni.

Lily mi úsměv oplatí, natáhne se ke mně a stiskne mi ruku. "Musíte to s Remem vyřešit," naléhá.

Stisknu pevně rty a odtáhnu ruku. "Já se mu omlouvat nebudu, Lily. Ani kvůli tobě ne! Byla to jeho vina. To on mě tam poslal a je mi jedno, že to udělal, aby mi pomohl!" Vzpomenu si na jeden z argumentů, který používá Sirius.

Kamarádka se s povzdechem zvedne. "Možná si budu muset vybrat, koho z vás dvou pozvu na svatbu," upozorní mě mírně.

Trhnu rameny a snažím se na sobě nedat znát, jak mě to mrzí. "Mně je to jedno." Hlas mě naštěstí nezradí.

Když vidí, že se mnou nic nepohne, jenom mávne rukou a vydá se do chodby. Ode dveří však ještě prohodí: "Jste oba stejní paličáci!"

"Jsme sourozenci," zašklebím se. Jakmile se za ní zaklapnou dveře, kousnu se do rtu. Upřímně doufám, že ta její výhružka ohledně vybrání si mezi mnou a Remem byla pouze pokusem, jak mě přimět k tomu, abych se Remusovi omluvila. Protože pokud by to tak nebylo, asi bych vážně musela spolknout vlastní hrdost a udělat to, co po mně všichni chtějí. Povzdechnu si. Nesnáším, když na mě všichni tlačí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 18. ledna 2015 v 15:24 | Reagovat

Chudák Mel...zcela chápu její pocity... a prostě proč by se měla omlouvat ona...jakože občas člověk musím spolknout svou hrdost, ale proč by ji nemohl spolknout Remus! :D chlapi...taková pochmurnější pocitová kapitola, ale i tak se hezky četla a zase nám odhalila něco víc z Meliných vnitřních pochodů :) ...každopádně Lily tomu tou svou výhrůžkou dodala korunu :D myslím, že tam je paličák jeden vedle druhého - ne jen Mel a Remus!

2 Maysie Maysie | 26. února 2015 v 16:57 | Reagovat

A proč on není ten rozumný a nepřijde se teda omluvit? A bylo by to :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama