11.kapitola: Úraz 2/2

24. prosince 2014 v 8:00 | Hope |  Srdci neporučíš
jak jsem slíbila, tak přináším druhou část jedenácté kapitoly a tentokrát i s věnováním mé drahé Verunce, která byla první, kdo okomentoval první část
taky bych všem ráda popřála ŠŤASTNÉ A VESELÉ a VŠEM EVÁM A ADAMŮM VŠECHNO NEJLEPŠÍ K SVÁTKU =o)




O hodinu později, kdy mám za sebou rentgen, rovnání, sádrování i návštěvu lékárny, kde si vyzvednu prášky proti bolesti, vklouznu na sedadlo spolujezdce Dominikova auta a nakloním se k němu, abych ho zlehka políbila. "Tohle chci udělat od chvíle, kdy jsem tě viděla ve škole," prohodím s úsměvem.

"Já taky," ujistí mě s mrknutím a nastartuje.

Připoutám se a otevřu krabičku s léky, abych o chvilku později jeden z nich zapila. Teď mi nezbývá než čekat, až začnou působit, upřímně si přeju, aby to bylo, co nejdřív.

"Co ruka?" Vrhne na mě rychlý pohled než vyjede z parkoviště.

Pokrčím rameny a ušklíbnu se. "Bolí." Za normálních okolností bych mu to nejspíš nepřiznala, jenže nemám chuť se přetvařovat a tvrdit, jak je všechno v pořádku, když není.

Všimnu si jeho lítostivého výrazu.

"Ale ono to určitě brzy přejde. To je jenom proto, že se to stalo teprve před chvílí." Snažím se přesvědčit jeho i sebe.

Pokýve hlavou. "Volala mi Monika," prohodí neutrálně. "Co přesně se při tom volejbale stalo?" chce vědět a jelikož zastavíme na semaforu, kde se právě rozsvítila červená, zkoumavě se na mě podívá.

Nevydržím jeho pohled a zadívám se předním oknem ven. Povzdechnu si. Doufala jsem, že si to Monča nechá pro sebe, avšak chápu, že pokud se jí Nik zeptal přímo, tak bylo těžké mu říct něco jiného než pravdu. "Byla to jenom náhoda," přesvědčuju ho.

Jeho obočí vylétne vzhůru. "Jo? A co to, jak po tobě hodila ten míč, když jsi odcházela? To byla taky náhoda?"

Pokrčím rameny. "To jsem neviděla," prohodím, ovšem vím, že je to hodně chabá výmluva, protože nám oběma je jasné, jak to bylo.

Dominik se rozjede. "Proč jsi mi to neřekla rovnou?"

"A k čemu by to bylo? Vždyť je to jedno, ne?"

Zamračí se. "Jedno? To teda rozhodně není!"

"Niku, prosím tě, nech to být," žádám ho.

"Nenechám. Budu si s ní muset promluvit. A ty mi příště řekni, až se něco takového zase stane!"

Přikývnu a musím přiznat, že mě to těší. Bála jsem se, že se jí bude zastávat a tvrdit, že to Gábina tak určitě nemyslela, ovšem spletla jsem se a to je jenom dobře.

Netrvá dlouho a zastavíme před našimi vraty. Chci si otevřít dveře, ale Nik je rychlejší. Pomůže mi z auta a já mu věnuju ospalý úsměv. Prášky začaly působit vážně rychle. "Já to zvládnu sama," přesvědčuju ho těsně před tím, než se praštím do hlavy o střechu auta.

Dominik vypadá pobaveně. "O tom nepochybuju," ujistí mě. I přesto mě však vezme za ruku a vede do dvora. "Ale já se o tebe starám rád. Navíc když je tvůj úraz i moje vina."

Zarazím se uprostřed kroku. Pootočím se, abych na něj viděla, a zamračím se. "Tvoje vina?" Nejsem si jistá, jestli jsem ho slyšela správně, což dávám za vinu tišícím lékům.

Trhne rameny. "Gábina se mstí, protože jsem s tebou a ne s ní. Moc dobře ví, že už u mě nemá nejmenší šanci."

Svým prohlášením mi udělá radost. Bála jsem se totiž, že by si mohl myslet, že si vymýšlím a na Gábinu nasazuju. S úsměvem se dotknu jeho tváře. "Děkuju."

Tváří se překvapeně. "Za co?"

Tentokrát jsem to já, kdo pokrčí rameny, ale neodpovím mu, protože nevím, jak bych mu to měla vysvětlit.

Nejspíš pozná, že ze mě žádnou odpověď nedostane a proto mě vede dál ke vchodovým dveřím. Netrvá dlouho a jsme v teple prázdného domu. Než vyjdeme schody do patra, nabídnu mu něco k pití, což odmítne.

"Posaď se," pobídnu ho, když otevřu dveře k sobě do pokoje.

Zavrtí hlavou. "Kdepak. Uložím tě do postele a půjdu. Stavím se později, až budou vaši doma. Volala jsi jim vůbec?"

Potlačím zívnutí. "Mluvila jsem s mamkou, když jsem čekala v lékárně. Prý přijde brzy."

"Tak si vlez do postele a já počkám, než někdo dorazí," mrkne na mě.

"A nechceš si vlézt ke mně?" nabídnu mu něco, co bych za normálních okolností nepochybně neudělala.

Nik si to uvědomí, protože se ke mně skloní, dá mi pusu na čelo a řekne: "I když je to lákavé, tak nemůžu. Mluví z tebe ty prášky."

Neubráním se povzdechu. "Já vím." Se smutným úsměvem si vezmu pyžamo a jdu do koupelny, kde se převleču. Když se vrátím do pokoje, mám rozestlanou postel a Nik stojí u okna, kterým hledí na les, tak jako to dělávám já. Odkašlu si. Otočí se a přelétne mě pohledem od hlavy až k patě. Všimnu si, jak tězce polknul. Pobaveně povytáhnu obočí.

Potřese hlavou. "Rozestlal jsem ti," poukáže na fakt, kterého jsem si všimla okamžitě po vstupu.

"Děkuju," zašeptám a dojdu k němu, "za všechno, co jsi pro mě udělal." Vytáhnu se na špičky - jeho výška je občas na obtíž - a políbím ho. Kdyby se ode mě neodtáhl, možná bychom se líbali i dál a třeba by došlo na víc, ale Nik má naštěstí víc rozumu než já.



Po probuzení mi chvilku trvá, než se rozpomenu, co se vlastně stalo. Ovšem jakmile si uvědomím bolest, která mi pulzuje prstem, nemám s tím nejmenší problém. Z přízemí zaslechnu Emim smích a proto se vyhrabu z postele, přehodím přes sebe župan a jdu dolů.

"Ahoj," pozdravím rozespale rodiče i Nika, jehož přítomnost mě příliš nepřekvapí, sedící v obýváku a Emu, jež do teď cosi předváděla před televizí.

"Jak ti je?" zajímá se taťka.

Než však stačím odpovědět, ozve se mamka: "Kde máš bačkory? Chceš nastydnout?"

Povzdechnu si a vejdu do místnosti, abych nestála na studených dlaždicích. Se sebezapřením se líbezně usměju. "Teď už nenastydnu, maminko," ujistím ji, jakmile stojím na koberci.

"Alexandro." Z jejího hlasu jasně slyším výčitku.

Snažím se tvářit kajícně, i když pochybuju, že se mi to povedlo. "Jo, já vím, mami. Zapomněla jsem. Slibuju, že příště už se to nestane." Přesvědčuju ji, ale obě víme, že dřív nebo později to udělám zase.

Mamka jenom mávne rukou. Nemá smysl mi cokoliv říkat.

Přejdu k pohovce pro dva, na které sedí Dominik. S úsměvem se posadím vedle něj. Okamžitě mě chytí za ruku.

"Můžu ti popsat sádru?" zajímá se Ema, která k nám dohopsala.

"Jasně. Klidně celou," mrknu na ni.

Sestřička radostí vypískne a vyběhne z místnosti. Nepochybuju, že se za chvilku vrátí s krabicí, v níž má schované fixy.

Všichni se rozesmějeme. Ema dokáže zvednout náladu, obzvlášť když o to vůbec neusiluje.

"Alex," začne taťka po chvíli, "mamku napadlo, že bys mohla jet na týden na chatu, protože ve čtvrtek a pátek máš stejně volno."

Nechápavě na něj hledím a nejsem schopná slova. Podívám se na mamku. "To mám jet sama?" Chci vědět, protože lepší otázka mě nenapadla. Navíc je to dotaz oprávněný, neboť na chatě bude zima, vzhledem k tomu, že jsme tam už skoro tři týdny nebyli. Takže by mě celkem zajímalo, jak si mamka myslí, že budu štípat dřevo s jednou nepohyblivou rukou - jaksi tam máme stále kamna, do kterých se musí pravidelně přikládat.

"Dominik pojede s tebou." Mamka má evidentně všechno promyšlené do nejmenších detailů.

"Mami!" vyhrknu zděšeně. Netuším, jestli má Nik o tomhle jejím plánu vůbec ponětí.

Mamka jenom pokrčí rameny. "Byl to v podstatě Dominikův nápad," ujistí mě. "Do školy tenhle týden prý nemusí. A i kdyby, tak to má z chaty blíž. A o víkendu dorazíme my." Zasvětí mě.

Překvapeně zamrkám. Pohled mi skouzne na Nika. "Kdy jste to všechno stihli naplánovat?"

Tváří se tajemně. Dlouho mu to však nevydrží. "Čekal jsem tady, než se někdo vrátí, jak jsem slíbil. Dali jsme se do řeči a tvoje mamka přišla s tím, že by tě poslala na chatu, protože prvních pár dní tě ta ruka bude bolet a tak nemá moc smysl, abys chodila do školy, cpala do sebe prášky a trpěla."

"A ty jsi s tím okamžitě souhlasil?"

Trhne rameny. "Nemám nic lepšího na práci."

Zašklebím se. "Děkuju pěkně."

"Tak jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš." Usměje se na mě a v očích má jiskřičky.

Neubráním se povzdechu. Není to proto, že bych nebyla ráda, že můžu jet s Nikem na chatu, jako spíš tím, že do toho nemám, co mluvit. "Kdy máme jet?" Obrátím se na mamku s dotazem.

Jenom pokrčí rameny. "Můžete jet klidně hned."

"Tak to abych se šla sbalit," prohodím s úšklebkem a zvednu se.

V tu chvíli ale vběhne do obýváku Ema s růžovým fixem v ruce. "Už jsem tady!" křičí, jako kdyby se bála, že si její přítomnosti nevšimneme.

"Tak pojď se mnou," pobídnu ji a vyrazíme do mého pokoje, kde ze skříně vytáhnu cestovní tašku a začnu do ní balit oblečení na týden, zatímco sestřička mi zkrášluje sádru růžovými obrázky.



O několik hodin později vyjdu se spokojeným úsměvem z koupelny do prohřáté - Nikovou zásluhou - chaty. Okamžitě se vydám do obýváku, kde Dominik sleduje zprávy. No, sleduje. Spíš se zlověstně mračí na televizi. Chvilku poslouchám, co se nám moderátoři snaží sdělit, ovšem nejde o nic, co by mohlo způsobit jeho mračení a tak mi dojde, že za tím musí být něco víc.

Vejdu do pokoje. "Děje se něco?" zeptám se přímo, protože dneska nejsem v náladě na chození kolem horké kaše.

Nik se na mě podívá. "Mělo by?"

Nedá mi příliš práce, abych přišla na to, že kolem chození kolem horké kaše se to přece jen neobejde. Dneska je to ale on, kdo mi to nedopřeje. "Proč se tak mračíš?"

Trhne rameny. "To je fuk," ujistí mě s mávnutím ruky, načež změní téma: "Volal ti Jonáš." Kývne bradou k mému telefonu položenému na stolku před pohovkou. "A já to zvedl, protože to tady vyzvánělo dobrých pět minut."

Tentokrát jsem to já, kdo se mračí. "Co chtěl?" Zeptám se s úšklebkem a ani mě nenapadne, abych se pro telefon natáhla, psala mu nebo snad volala! Neodpustila jsem mu nic z toho, co provedl a v nejbližší budoucnosti na tom nehodlám nic měnit. Navíc mi hlava nebere, proč by se mnou zrovna teď chtěl mluvit.

"Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku." Zašklebí se Nik znechuceně.

Kousnu se do rtu, abych se nerozesmála nahlas. Konečně je mi jasné, co způsobilo jeho náladu. "Co jsi mu řekl?"

Povytáhne obočí. Jeho výraz dává jasně najevo, že je to hloupý dotaz.

Nasadím svůj nejnevinnější obličej.

Potřese hlavou. "Řekl jsem mu pravdu. Tak prý doufá, že budeš brzy v pořádku a zpátky ve škole." Dominik se znovu znechuceně šklebí. Nádech ironie v jeho hlase mi také neunikne.

Dojdu k němu, nevšímám si většiny volné pohovky vedle něj a posadím se mu na kolena, abych mu o okamžik později dala ruce kolem krku. "Žárlíš?" popichuji ho.

"Nežárlím!" odsekne a podívá se stranou.

Teď už se smíchu neubráním. "Je ti jasné, že k tomu nemáš nejmenší důvod, že jo?" řeknu v odpověď na jeho ublížený výraz.

"Jsi si tím jistá?"

Zmateně se od něj odtáhnu. "Co tím myslíš? Copak mi nevěříš?"

Povzdechne si. "Já nevím, co si mám myslet. Jonáš zmínil kino, které plánujete už dlouho."

Protočím panenky. "Jestli si myslí, že s ním někam půjdu, tak je větší blbec, než jsem si myslela," zamumlám. "Niku, já nehodlám s Jonášem kamkoliv chodit!" ujistím ho, načež se k němu znovu přitisknu a políbím ho. "Chci být s tebou."

Konečně se usměje. Namotá si na prst pramen mých vlasů. "Miluju tě."


Jeho vyznání mě zaskočí. Nejspíš teď čeká, že mu řeknu to samé, jenže já nemůžu. Ano, miluju ho, ale jsme spolu teprve krátce a mám strach, že když ta slova řeknu, tak všechno, co mezi námi je, zničím. Anebo se všechno pokazí jinak. Obyčejně nebývám takový pesimista, teď si však nemůžu pomoct. Navíc by byl první, komu bych to řekla a to není jen tak. A protože si uvědomuju, že čeká na jakoukoliv reakci, tak ho znovu políbím, neboť nic jiného udělat nedokážu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 29. prosince 2014 v 22:37 | Reagovat

čekám kdovíco a on jen žárlí? trumbera :D

2 Gigi Gigi | Web | 12. ledna 2015 v 23:10 | Reagovat

Chňaaa chňaaa chňaáááá :D ta Gábina je taková kráva, to snad není ani možné!!! Haha, ale vlastně jim dopomohla k tomu, aby strávili celý týden sami spolu na chatě :D jáááj, doufám,že se to dozví a pukne vzteky :D sice teda taková podpora od rodičů,aby byli sami dva na chatě...oh well :D jsou liberární asi :) Ema cutie patootie s těma fixkama atd :) ...a ti dva jsou spolu fakt k sežrání :) supr trupr kapitola a jsem zvědavá na budoucí vývoj!

3 Verča Verča | E-mail | 23. března 2015 v 23:40 | Reagovat

Tak nejprve moc děkuji za věnování.:-) No a jinak: piš piš piš, protože já chci vědět, co vše se bude dít na chatě i po návratu Alex do školy.

4 Maysie Maysie | 6. června 2017 v 16:22 | Reagovat

Jo ták na chatu jo.... tak to se těším :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama