11.kapitola: Úraz 1/2

20. prosince 2014 v 23:22 | Hope |  Srdci neporučíš
po...ehm...hodně dlouhé době jsem konečně dopsala další kapitolu k Srdci neporučíš a jsem za to na sebe patřičně hrdá, i když díky patří nejnovější knize od Lenky Lanczové, protože mě její knihy vždycky nadchnou a já mám pak chuť psát tuhle povídku
kapitola je sice kratší, ale i tak je rozdělená na dvě části a ta druhá tady bude na Štědrý den ;o)



Vstanu dřív, abych zastihla mamku a mohla se alespoň pokusit ji přemluvit, aby mi napsala omluvenku na dnešní tělocvik. Vždyť jsou to stejně dvě náhradní hodiny, podle mě a většiny spolužaček, naprosto zbytečné. Navíc, když kluci si tělocvik nahrazovat nemusí.

"Dobré ráno, mami," pozdravím, když ji potkám v kuchyni, jak dává sešity, co včera do noci opravovala, do tašky.

"Dobré," odpoví mi trochu zaskočeně. "Ty už vstáváš?" Obočí jí tázavě vylétne vzhůru. Ono se totiž nestává příliš často, že se ráno vidíme, protože odjíždí vždycky minimálně o půl hodiny dřív, než nám s Emou vůbec zvoní budíky.

Pokrčím rameny. "Chci tě o něco poprosit."

Mamka naskládá poslední sešity do tašky a s povzdechem se otočí mým směrem. "Myslela jsem si, že to nebude jen tak. Co potřebuješ?"

"Omluvenku na tělocvik," vylétne ze mě dřív, než to stačím přeformulovat, a proto radši dodám: "Nahrazujeme si ho ze středy. Mami, je pondělí, já tam nechci tvrdnout skoro do půl čtvrté a pak ještě hodinu čekat na autobus. Zítra píšeme z němčiny a zkouší z matiky."

"Proč bych ti ale měla psát omluvenku? Doma jsi nejpozději v pět, takže času na učení máš spoustu, rozhodně víc než ve středu," vysvětluje mi tím svým poučujícím hlasem, který mě tolik štve, jelikož naznačuje, že je vše ztraceno.

Rozhodnu se pro jinou taktiku. Líbezně se na ni usměju. "Protože mě máš ráda a nechceš, aby se mi něco stalo, natož abych dostala špatné známky."

Mamka pobaveně zavrtí hlavou. "Ano, sice tě mám ráda, ale pořád jsi mi neřekla pádný důvod, proč bych ti tu omluvenku měla psát."

Napadne mě, že bych jí možná mohla namluvit, že mám rande s Dominikem, ale na to by neskočila, i když po maturáku... Ne, ne, zavrhnu tenhle nápad stejně rychle, jako přišel. Navíc bych musela lhát a to opravdu nechci.

"Fajn," kapituluji tedy. Odploužím se do svého pokoje, abych se oblékla a za půl hodiny opět sešla dolů a svou mladší sestřičku překvapila snídaní.

Když Ema sejde dolů, povytáhne obočí při pohledu na talíř u svého místa a neodpustí si otázku: "Mamka ti zase něco zakázala, co?" Koutky úst jí cukají v úsměvu.

Zamračím se. Za prvé se mi nelíbí tón jejího hlasu, za druhé mě štve, že mě tak snadno prokoukla a za třetí je strašně rozčilující fakt, že má pravdu. "Jíst to nemusíš," odseknu, i když vím, že to není fér, vždyť za to vůbec nemůže.

Sestřička s povzdechem zavrtí hlavou a protočí panenky, aby mi tím dala jasně najevo, co si o mně myslí. "Ale to já si ráda dám," ujistí mě a sedne si.

Udělám na ni obličej a přemýšlím, co bych jí na to měla říct, když v tom přijde taťka. "Co tady děláš?" vyhrknu překvapeně. "Myslela jsem, že už jsi dávno v práci."

Usměje se a nalije si kafe. "Je pondělí, zlatíčko," připomene mi významně. "Už v pátek jsem říkal, že vás vezmu do školy, protože pracuju až od devíti, tak nebudete muset vstávat."

Plácnu se do čela. "A v půl čtvrté náhodou nebudeš mít cestu kolem gymplu?" nadhodím.

Zatváří se lítostivě a pokrčí rameny. "Bohužel."



Když nám učitelka na začátku tělocviku řekne, že budeme hrát volejbal, tak jsem docela ráda, že mi mamka odmítla napsat omluvenku. Volejbal je totiž jedna z míčových her, které mě vážně baví. Pospíšilová, jež nemá s Jonášem pouze společné příjmení, ale i krev, kterou máme na tělocvik a která je fajn, nás rozdělí do dvou týmu. A já jsem vážně vděčná, že nemusím být v tom, v němž je Gábina, co po mně celý den vrhá nepřátelské pohledy, Monča mi neustále opakuje, ať si jí nevšímám a já se její radou snažím řídit.

Má snaha přijde vniveč po třetím točení, kdy stojím uprostřed a Gábina je na podání. I přes celou tělocvičnu si všimnu jejího posměšného úšklebku. Nechci na sobě dát cokoliv znát, ale bojím se, že selhávám, protože teď se usmívá a mně je jasné, co bude následovat. Nepletu se. Míč letí mým směrem, udělám krok dopředu, když si uvědomím, že jinak dopadne na zem a Gábinino družstvo bude moci slavit, že jsou o další bod napřed, což zkrátka moje soutěživé - a částečně i pomstychtivé - já nemůže dopustit. Ovšem jakmile mi míč dopadne kolmo na prostředníček, jímž mi projede ostrá bolest, díky čemuž vyjeknu, tak lituju, že jsem se k němu musela tak hnát.

"Jsi v pořádku?" chce vědět Petra, která ke mně stojí nejblíž, starostlivě.

Křečovitě se usměju. "Jo, to nic není. Jenom jsem se lekla."

V té chvíli je u mě učitelka. "Jsi v pohodě? Nestalo se ti nic? Nevypadalo to hezky."

Překvapí mě, že naší hře věnovala tolik pozornosti. "To nic není. Dokonce to ani nebolí." Ujistím ji a nelžu. Samozřejmě, nepochybuji o tom, že se to změní, jakmile tím prstem pohnu, ale to po mně zatím nikdo nechtěl.

Pospíšilová si mě chvíli pozorně prohlíží, načež přikývne. "Dobře, tak pokračujeme."

"No, konečně," ozve se z druhé strany sítě Ivana, když jim Radka hodí míč.

O chvilku později už zase míč míří mým směrem a jelikož vím, že nemám šanci, tak se ho snažím alespoň chytit, i když se to nesmí, což mi uštěpačně připomene Jana. Je mi to ale upřímně jedno, protože bojuju se slzami bolesti, které se mi derou do očí. Mám chuť začít nahlas nadávat, ale takové zadostiučinění Gábině nedopřeju. Několikrát rychle zamrkám, zhluboka se nadechnu a na profesorčin dotaz odpovím, že si jenom potřebuju dát ruku pod studenou vodu a za chvilku budu v pořádku. Jenže to už je Pospíšilová u mě a prohlíží si můj modrající a podivně křivý prst. Mně osobně stačí letmý pohled a je mi z toho lehce šoufl.

"To bude chtít doktora," prohodí a zvedne oči ke mně. "Musíme sehnat někoho, kdo tam s tebou dojde." Jemně mě postrčí k východu z tělocvičny, který je za naší polovinou hřiště.

Neprotestuju. Za prvé by to nemělo cenu a za druhé sama vím, že je něco špatně a samo od sebe se to určitě nezahojí. Když jsem sotva dva kroky před východem z tělocvičny, něco mě praští do týla a málem to neustojím. Není to ani tak silou toho dopadu, jako spíš překvapením. Vážně jsem něco takového nečekala, protože jsem byla už pryč ze hřiště a vzhledem k tomu, že holky měly pokračovat ve hře, tak by něco takového mělo být prakticky nemožné.

Tělocvikářka se otočí čelem ke spolužačkám a zamračí se. "Gabrielo!" okřikne ji. "Tohle si ještě vyřídíme," ujistí ji a pak mě konečně zavede do chodby.

Nepřekvapuje mě, že Gábina byla tou, která ten míč hodila. Ta holka je zákeřná, ovšem nečekala jsem, že až tak moc. Navíc na mě ještě nikdy nezaútočila před některým z učitelů. Ovšem mám jiné věci na starosti než Gábinu a její zákeřnosti. Když totiž procházíme kolem posilovny, která je vedle šaten a před chodbou vedouci do tělocvičny, zaslechnu povědomý hlas. Snažím se sama sobě namluvit, že ho slyším jenom proto, že ho slyšet chci a ne proto, že tam vážně je. Je to ovšem k ničemu, protože po chvíli se Nik s úsměvem otočí k chodbě, jíž právě procházíme.

"Alex?" jeho hlas zní překvapeně.

Pokusím se o úsměv, ale asi to moc nevyjde, protože se omluví Platouchovi, postaršímu učiteli tělocviku a informatiky, a rychle míří naším směrem.

"Dobrý den, paní profesorko," pozdraví. "Ahoj Alex."

"Dominiku." Pospíšilová je evidentně překvapená. "Tebe bych tady nečekala."

Nik pokrčí s úsměvem rameny. "Měl jsem cestu kolem, tak jsem se rozhodl, že se stavím pozdravit své nejmilejší profesory."

Tělocvikářka se zapýří. K odpovědi už se však nedostane, protože z tělocvičny k nám dolehne křik. Rychle přelétne pohledem z jednoho na druhého, než se zeptá: "Mohl bys zajít s Alexandrou na chirurgii? Nemám nikoho jiného, koho bych s ní poslala."

"Moc rád!" ujistí ji.

Pospíšilová mu rychle poděkuje a za chvíli už mizí za rohem, abychom za okamžik slyšeli hvizd píšťalky.

Nik mě chytí za pravou, nezraněnou ruku a vede mě do šatny, kde okamžitě zapadnu do přilehlé umývárny, abych si pustila ledovou vodu na prst. V té chvíli už se slzám neubráním. Nemůže za to pouze bolest, ale i to, jak vypadá - je modrý, křivý a já s ním nemůžu pohnout, aby bolel, co nejmíň.

"Co se stalo?" chce vědět a položí mi dlaň na záda v uklidňujícím gestu.

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. "Hráli jsme volejbal a já dala prsty tam, kam jsem neměla." Věnuju mu rychlý pohled, než se zase zadívám na proud vody.

Slyším, jak si povzdechne. Jak ho tak znám, tak ho moje prohlášení nepřesvědčilo, ale já mu nehodlám říkat o pomstě - nebo co to vlastně je - Gábiny. Nechci, aby si myslel, že se ho proti ní zase snažím poštvat, protože by se mi to vymstilo.

"Byla to moje blbost. Měla jsem se víc soustředit," přesvědčuji ho polohlasem.

Cítím na sobě jeho upřený pohled, ale ignoruju ho. Vypnu vodu a přejdu do šatny, abych se ve svých věcech pokusila najít látkový kapesník, který bych mohla namočit, jelikož ta studená voda tomu prstu docela pomohla. Tiše zakleju, když ho nemůžu najít. Ovšem mám štěstí, že je tam Nik, který mi přidrží svůj kapesník před očima. Přes slzy se na něj usměju. "Děkuju."


Úsměv mi opětuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 18:41 | Reagovat

Hezké. Další důvod, proč se těším na Vánoce.:-)

2 Maysie Maysie | 23. prosince 2014 v 21:00 | Reagovat

Hele, bude mít taky někdy štěstí a nebude jí ta blbka podrážet nohy? :D

3 Šílenej Šílenej | Web | 29. prosince 2014 v 22:24 | Reagovat

proč už to dávno nechcíplo? proč to furt dejchá? grrr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama