Správná věc

16. září 2014 v 21:20 | Hope |  Nitky osudu
tak jsem dopsala předposlední kapitolu téhle povídky, která bude mít i pokračování, no worries =o) vím, že mi to trvalo dlouho, ale omlouvat se za to nebudu, jelikož jsem psala kapitolu ke Start Over (překladu druhé kapitoly se dočkáte časem), pak jsem začala psát anglicky romantickou povídku a taky by vám to čekání mohla vynahradit délka téhle kapitoly, která má 2 592 slov, což je něco málo přes čtyři stránky =o) původně to mělo být ještě delší, ale řekla jsem si, že takhle to bude stačit ;o)
s kapitolou jsem částečně spokojená, ale rozhodně nemám nutkání ji smazat =o)


Ashlyn seděla na terase, v rukou svírala hrnek s čajem a pozorovala východ slunce nad mořem, když se k ní připojil James, který se ke své manželce sklonil a políbil ji.

"Co tady děláš tak brzy?" zajímal se a posadil se na židli z druhé strany stolu.

S mírným úsměvem pokrčila rameny. "Nemohla jsem spát a tak jsem si řekla, že se podívám na východ slunce, když jsem k tomu včera nedostala příležitost." Významně na něj mrkla.

Předchozího rána totiž byli příliš unavení na to, aby vylezli z postele dřív než před obědem. A taky bylo zábavnější věnovat se jeden druhému než slunci, které vychází každý den.

Vypadal pobaveně. "To ale není jediný důvod," prohodil vážně a čekal na manželčinu reakci.

Povzdechla si. Znal ji příliš dobře. "Nemůžu přestat myslet na ty děti, co jsme viděli," zašeptala s pohledem upřeným do dálky.

Když včera usoudili, že v posteli strávili dostatek času, vydali se do nedalekého městečka na oběd. Po něm se rozhodli projít, aby z ostrova viděli trochu víc než jen vilu, pláž a moře. Na náměstí pak míjeli sirotčinec, v jehož zahradách si hrál tucet dětí. Ashlyninu pozornost však upoutala asi šestiletá holčička s černými vlásky a smutným pohledem v tmavých očích tisknoucí roztomilý obličejík mezi dvě železné tyčky plotu. Ashlyn na to děvčátko nedokázala zapomenout.

"Co přesně se ti honí hlavou?"chtěl vědět, i když si to dokázal představit.

Pohlédla mu do očí. "Chtěla bych adoptovat dítě," zašeptala. Přemýšlela nad tím celou noc a věděla, že to je správná věc. "Nemyslím zrovna teď a tady, ale na světě je tolik dětí, které potřebující milující rodiče."

James ji pozorně sledoval a Ashlyn moc dobře věděla, na co myslí. Vždyť i ji samotnou to napadlo, když se poprvé zamyslela nad adopcí. Bylo jí jasné, že to napadne i všechny v jejím okolí. Všichni - stejně jako James - budou zpochybňovat její rozhodnutí, protože budou předpokládat, že se pouze snaží zaplnit prázdné místo a ona se rozhodla, že nebude nikomu nic vysvětlovat s výjimkou svého manžela. Již před několika hodinami si ujasnila, proč tohle chce udělat. Rozhodně to nebude proto, že o jedno dítě přišli a další se jim ještě nepodařilo počít. Snažili se o něj ode dne, co se zasnoubili, ale měsíc co měsíc přicházelo to samé zklamání, Ash však v hloubi duše věděla, že se vytouženého dítěte dočkají, až budou s Jamesem připraveni. A i přesto, že se téhle naděje držela, adopce se nehodlala vzdát. Nic by ji totiž neudělalo šťastnější, než kdyby mohla poskytnout domov dítěti, jehož vlastní rodiče nechtěli nebo snad žádné rodiče nemělo.

"Já vím, co si myslíš, ale není to tak," ujistila Jamese. "Nedělám to proto, abych se zbavila špatného svědomí nebo prázdného místa. Smířila jsem se s tím, co se stalo. Takové věci se zkrátka dějou a my to nemůžeme ovlivnit." Pokrčila rameny, když zopakovala to, co jí pořád dokola všichni opakovali.

Její manžel se zhluboka nadechl. "Co když budeme mít vlastní děti?"

Zamračila se. "Myslíš si snad, že bych vlastní dítě milovala víc než adoptované?" Byla tím upřímně zaskočená, neboť ji něco takového nenapadlo. Nemyslela si, že je to možné, i když nejspíš měla.

Natáhl se k ní přes stůl a chytil ji za ruku. "Myslel jsem to spíš naopak," vysvětlil.

Potřásla hlavou. "To nechápu."

Zhluboka se nadechl. "Zlato, je dost pravděpodobné, že to dítě nebude pocházet z právě milujícího prostředí. Trochu se bojím, že se mu to budeš snažit vynahradit. A taky v něm uvidíš sebe, i když si to třeba nepřiznáš. Já jsem samozřejmě rád, že chceš adoptovat dítě, ale tohle jsou věci, které musíme zvážit."

Kousla se do rtu. James měl nejspíš pravdu. Alespoň v tom, že se bude jejich potencionálnímu dítěti snažit dát to, co jeho biologičtí rodiče nemohli nebo nechtěli. "Uznávám, že máš z části pravdu," připustila, "ale můžeš si být jistý tím, že budu všechny naše děti milovat stejně," ujistila ho a v očích se jí zračilo odhodlání.

James se pousmál. Přesně takovouhle reakci potřeboval, aby ho přesvědčila.

***

Díky tomu, že jim nezáleželo na věku dítěte, netrvalo dlouho než jim zavolali, aby jim oznámili, že vše proběhlo bez problémů a tak se mohou kdykoliv přijet podívat do dětského domova. A tak se necelé tři měsíce od svatby mohla jejich rodina rozrůst o dalšího člena.

Oba byli nadšení. Nemohli se dočkat, až se budou moci setkat se všemi těmi dětmi. Jistě, měli i obavy, že si nedoukážou "vybrat" - Ash to slovo ve spojení s dětmi nesnášela! Nebo že se oni nebudou žádnému dítěti líbit.

Ashlyn stiskla Jamesovu ruku pevněji a nechala ho, aby zmáčkl zvonek u dveří. Za skleněnou výplní se objevil stín, který se každým okamžikem přibližoval a Ashlynino srdce začalo bít jako o závod. Kdyby tam byla sama, jistě by se otočila na podpatku a utekla.

"Hlavně klid. Všechno bude v pořádku," ujišťoval ji James polohlasem.

Než ze sebe stačila vydat jedinou hlásku, dveře se otevřely a v nich stála žena ve středním věku oblečená do elegantního kalhotového kostýmku a s milým úsměvem na rtech je zvala dovnitř. "Dobrý den." Zavřela dveře a poté natáhla ruku k Ashlyn. "Jmenuji se Rose Simmonsová."

"Ashlyn Cobbová," představila se rotřeseným hlasem a byla ráda, že samou nervozitou nepoužila své dívčí jméno, což se jí stále ještě občas stávalo.

"Těší mě," uvolnila stisk a podávala ruku Jamesovi.

"James Cobb. Mluvili jsme spolu po telefonu."

"Ráda vás poznávám. Čekala jsem vás trochu později. Děti právě svačí, ale to nám aspoň dá čas si trochu popovídat. Pojďte za mnou," pokynula jim.

Následovali ji na konec chodby ke dveřím, u nichž cedulka oznamovala, že se jedná o kancelář ředitelky.

Místnost působila uklidňujícím dojmem. Proti dveřím se nacházelo okno, před nímž stál psací stůl ze světlého dřeva, u kterého byla kožená otáčecí židle a dvě kožená křesla v krémové barvě. U levé zdi se nacházely police s knihami a naproti pak několik vedle sebe postavených skříněk. Na zdech s meruňkovým odstínem visely různé certifikáty a fotografie dětí, od nichž Ashlyn nedokázala odtrhnout zrak.

"Posaďte se," vyzvala je a přešla na druhou stranu psacího stolu. "Takže," začala s úsměvem stále na rtech, "v tuto chvíli tady máme čtyřicet tři dětí ve věku mezí třemi a osmnácti lety. Vy se bohužel nesetkáte se všemi, protože je školní den a tak některé starší děti jsou stále ještě ve školách." Nadechla se a přelétla pohledem z jednoho na druhého. "Chcete se na něco zeptat?"

"Podaří se najít rodinu každému dítěti?" zeptala se tiše Ashlyn, aniž by nad tím příliš přemýšlela. Věděla, že odpověď není důležitá, ale i přesto ji chtěla znát.

Paní Simmonsová stiskla rty a zavrtěla hlavou. "Bohužel ne. Děláme, co můžeme, ale někdy to zkrátka nevyjde. Jako třeba u Alice. Je tady víc než deset let, od svých šesti. Adopce u ní bohužel nikdy nebyla možná, jelikož její rodiče žijí, což je dobře, ale ona se k nim od svých jedenácti odmítala vracet." Pokrčila s povzdechem rameny. "Je to smutný příběh, ale zdá se, že Alice je se svým životem spokojená."

"Uvidíme ji dneska?" zajímala se Ash.

"Zrovna dneska tady není. Pracuje," dodala v odpověď na jejich tázavé pohledy. "Normálně se snažíme, aby ve školní dny nebyly děti na brigádách, ale s Alice nejsou nikdy problémy, dobře se učí, pomáhá nám s mladšími dětmi a tak má různé výhody." Rty jí zkřivil pyšný úsměv. "Chtěla by jít na vysokou školu, takže šetří, aby si to mohla dovolit."

Ash potřásla nevěřícně hlavou. "Proč si ji nikdo nevzal alespoň do pěstounské péče?" chtěla vědět. Připadalo jí nemožné, že by tak skvělou dívku, jakou Alice bezpochyby byla, mohl někdo nechtít.

Paní Simmonsová si povzdechla a trhla rameny. "Ze začátku to nešlo, protože se k rodičům vracela a potom už ani k žádné rodině nechtěla." Opět se usmála. "Vždycky říkala, že jsou tady děti, které potřebují rodinu víc než ona." Následoval další povzdech. "Samozřejmě bych byla ráda, kdyby právě ona byla jednou z těch, které opustí tenhle dětský domov s tím, že našli milující rodinu, protože by to nepochybně usnadnilo spoustu věcí v jejím životě. Ale bohužel nemůžu nikomu nic nařizovat."

Ashlyn se nadechla, aby něco řekla, ale přerušilo ji veselé brebentění z chodby.

"Á, děti už jsou po svačině." Starši žena se zvedla od stolu. "Půjdeme za nimi. Jsem si jistá, že se nemůžete dočkat a oni nepochybně také ne." Přešla ke dveřím kanceláře a otevřela je.

Zavedla je chodbou ke dveřím, které vedly do herny. Než je však pustila dovnitř, s rukou na klice se je snažila uklidnit: "Nebojte se, jsou na lidi zvyklí. I když bych vás asi měla varovat, že některé z dětí, obzvlášť ty mladší a ty, které jsou tady krátce, se s vámi možná odmítnou bavit."

Ashlyn pevně stiskla Jamesovu ruku. Měla strach, bála se, že udělala největší chybu svého života, když trvala na tom, aby adoptovali dítě.

Paní Simmonsová se na ni povzbudivě usmála. "Nebojte. Všichni své rozhodnutí zpochybňují než uvidí ty andílky."

Nervózní úsměv pozvedl koutky Ashlyniných rtů. Pokývala hlavou.

"Pojďme na to." Ředitelka otevřela dveře a oči dětí, které byly nejblíž, se okamžitě stočily jejich směrem. Netrvalo však dlouho a začaly se soustředit na to, co dělaly dosud.

Ash se rozhlédla. U několika spojených stolů sedělo pár starších dětí, které psaly domácí úkoly a jedna z pěti vychovatelek přecházela od jednoho k druhému a pomáhala jim. V jednom z rohů sedělo u stolku několik děvčátek a podle všeho právě pořádalo čajový dýchánek. Dva kluci, jejichž věk odhadovala tak na osm, seděli na podlaze uprostřed místnosti se stolní hrou mezi nimi. Nejvíc však svou pozornost věnovala nejmladším dětem sedících u koutku s knihami, kde jim další z vychovatelek četla pohádku. Ashlyn si nemohla nevšimnout chlapečka s blonďatými kudrlinami, jenž seděl trochu stranou, tisknul k sobě plyšového králíčka a pozorně poslouchal. "Mohla bych - ?" začala Roseiným směrem.

Ta se na ni usmála a přikývla. "Samozřejmě. Ale měla byste vědět, že Matthew nepromluvil od chvíle, co k nám přišel a nesnese u sebe příliš lidí."

Vzala to na vědomí, ale stejně se vydala chlapečkovým směrem. Něco ji k němu táhlo. Když stála sotva metr od něj, vzhlédl a ona překvapeně vydechla. V nebesky modrých očích čtyřletého chlapečka se zračila spousta smutku, bolesti a strachu. Ashlyn si dřepla a usmála se na něj. "Ahoj," pozdravila a v hloubi duše doufala, že jí odpoví, i když to bylo nepravděpodobné. Kývla bradou k plyšovému zvířeti. "Když jsem byla malá, tak jsem měla u babičky podobného králíčka," svěřila se mu. "Ale před pár lety se někam ztratil."

Matthew naklonil hlavu ke straně a pozorně si ji prohlížel. Po chvilce, která se jí zdála nekonečná, k ní natáhl ruku a králíčka jí podal.

Slyšela za sebou ohromené zalapání po dechu, ale nevšimala si toho. Hračku od něj přijala a prohlédla si ji. Věděla, že musí něco říct, cokoliv. "S ním se musí krásně spinkat. Taky jsi ho dostal od babičky?"

Odpovědí jí bylo přikývnutí.

S mírným úsměvem stále na rtech mu králíčka podávala zpátky a on si ho od ní vzal neochotně zpátky. V obličeji se mu zračilo zklamání. "To aby se ti pořád krásně spinkalo." Mrkla na něj, neboť si správně vyložila, že chtěl, aby si ho nechala. "Já teď půjdu na chvilku támhle," ukázala rukou směrem, kde stála paní Simmonsová s Jamesem, "ale určitě se za tebou ještě přijdu podívat," slíbila mu. Vstala a přešla k nim. V zádech cítila chlapečkův upřený pohled a proto se postavila tak, aby na něj viděla.

Ředitelka domova si povzdechla. "Asi budete chtít vědět, proč je tady." Spíše než otázka to bylo konstatování.

Ashlyn jí věnovala rychlý pohled a pak se opět soustředila na chlapce, jenž z ní nespouštěl oči.

"Matthew je sirotek," začala Rose tiše, "což není nic neobvyklého, ale u něj to bohužel není tak, že by si rodiče nepamatoval nebo že by ty vzpomínky byly šťastné. Přišel k nám před sedmi týdny, v den, kdy ho odebrali rodičům, kteří krátce na to zemřeli při autonehodě. Matthewa jim vzali, protože ho týrali. Měl dokonce roční sestru."

"Měl?" přerušil ji James. Bál se toho, co přijde.

Starší žena si nešťastně povzdechla a než pokračovala ve vyprávění, pohlédla na chlapečka, o němž byla řeč. Přikývla. "Měl. Jejich rodiče byli oba závislí na heroinu a nikdy neměli mít děti." Potřásla hlavou. "Sociálka jim je měla odebrat už dávno, ale bohužel to nechali zajít příliš daleko." Zhluboka se nadechla. "Jeho sestra zemřela v sanitce po tom, co ji matka zbila, protože příliš hlasitě plakala. Jeden ze sousedů si uvědomil, že pláč najednou přestal a všude bylo podezřelé ticho, takže zavolal policii. Podle jeho výpovědi pak začal Matthew křičet, což rozzuřilo otce a ten mu nechal na památku několik modřin a zlomenou ruku." Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí leskly v očích a pokusila se o úsměv. "Promiňte."

James potřásl hlavou. "Neomlouvejte se. Je příšerné, jak může někdo něco takového udělat. Nedokážu uvěřit, že takoví lidé existují."

"Já také ne, to mi věřte. Nicméně, policie dorazila spolu se sociálkou a ambulancí. Naneštěstí malá Willow byla ve velmi špatném stavu...tedy oni oba na tom byli špatně, ale Willow hůř. Oba byli podvyživení, měli spoustu modřin, několik neléčených zlomenin." Pokrčila nešťastně rameny a bylo na ní vidět, že by se tomuto rozhovoru nejradši vyhnula.

"Říkala jste, že jejich rodiče zemřeli při autonehodě," pronesla tiše Ashlyn a věnovala nyní svou plnou pozornost starší ženě.

S povzdechem přikývla. "Ano. Chtěli je zatknout, ale kolem bylo příliš zvědavců a taky se snažili dostat obě děti co nejdřív z jejich dosahu, čímž dali rodičům možnost k útěku. Ač to zní neuvěřitelně, nějakým zázrakem se jim podařilo neprodat auto a tak se pokusili ujet. Začala honička s policií. Necelý kilometr od domu, v němž žili, ztratil Matthewův otec kotrolu nad vozidlem a narazil do stromu. Jeli příliš rychle a ani jeden z nich nebyl připoutaný. Oba byli na místě mrtví. Naštěstí nezranili ani nezabili nikoho jiného."

"Má nějaké žijící příbuzné?" zajímala se Ashlyn šeptem.

Paní Simmonsová potřásla hlavou. "Nemá."

Ash pohlédla na Matthewa. Když přemýšlela nad adopcí, nepřipouštěla si, že by snad v dětských domovech mohly být i děti s takovým osudem, jaký potkal jeho. Dělalo se jí zle z pomyšlení, že by na toho malého andílka někdo vztáhl ruku.

Přelétla pohledem z Mattyho na Jamese a zpět. Kousla se do rtu tak silně, až to zabolelo. "Jamesi," zašeptala hlasem plným emocí, když se na něj znovu podívala.

Pousmál se. "Myslím, že je rozhodnuto." Stiskl její dlaň ve své a otočil se ke starší ženě. "Je možné ho adoptovat?"

"Možné to samozřejmě je," ujistila je. Pak se však zhluboka nadechla a dodala: "Ale já bych byla ráda, kdybyste si vzali nějaký čas na rozmyšlenou. Třeba do pondělí," navrhla. "Protože s Matthewem to nikdy nebude jednoduché. Za posledních sedm týdnů se ještě ani jednou nestalo, aby se neprobudil uprostřed noci s křikem. Je v péči psychologa, ale jelikož nemluví, tak je to těžké. Já bych samozřejmě byla strašně ráda, kdyby našel milující rodinu a vím, že vy ho budete milovat, ale je to rozhodnutí, které vám všem změní život a proto bych byla ráda, abyste nad tím popřemýšleli."

Ashlyn se usmála na chlapečka, který k ní právě zvedl zrak od plyšového králíka. "Chápu vaše obavy," ujistila ji. "Dáme na vaši radu a všechno si promyslíme, i když myslím, že toho k promýšlení moc není."

"Věřte mi, že to moc ráda slyším, ale čas na rozmyšlenou bych v tomto případě navrhla a doporučila každému." Zamyslela se. "Vlastně bych na něm trvala."

Mladší z žen přikývla a podívala se té druhé zpříma do očí.


James a Ashlyn tedy slíbili, že se nejpozději v pondělí ozvou. Ash se ještě rozloučila s Mattym, jak slíbila, než se nechali vyprovodit z budovy. Při cestě domů pak ani jeden nepromluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 17. září 2014 v 17:16 | Reagovat

Jé, to je krásný, že adoptují, ale jak řekla ředitelka, bála bych se, že takové dítě nikdy nepřekoná to všechno co zažil a že to s ním bude těžké.
Napjatě čekám, jak to vymyslíš :)
Ty jo, skoro jsi mě rozbrečela :D

2 Hope Hope | Web | 17. září 2014 v 20:51 | Reagovat

[1]: jj, je to krásný a vymyšlené už to mám, jenom to musím sepsat ;o) jenom skoro? sakryš, v příští kapitole se musím víc snažit :-D

3 Keka Keka | 27. září 2014 v 10:50 | Reagovat

oh skvelá časť chádak Matt :) ale s Amber a Jamesom mu bude dobre :D :D teším sa na pokračovanie

4 Gigi Gigi | Web | 28. listopadu 2014 v 10:23 | Reagovat

Tak konečně :D po dvou měsících čtu kapitolu, fanfáry :D ...když jsem ji četla, postupně se mi vybavovalo, jak jsme se o tom všem bavily, ale je to vždycky trochu jiné, když to pak člověk vidí napsané. Akorát mě tak napadlo, jestli děti feťáků taky nejsou těmi drogami nějak ovlivněné? Pokud tedy samozřejmě Mattyho matka ten heroin brala, když ho čekala?
Ale jinak co se týká toho, jak jsi tuhle kapitolu podala - kdyby byla o něčem jiném a stále napsaná takovým stylem, možná bych řekla,že to bylo melodramatické, ale jelikož tady šlo o děti (i týrané!), tak klobouk dolů, jak jsi to zvládla. Procítěně, ale zase jsi úplně netlačila na pilu. Nevím, jestli to dává smysl :D. Každopádně se mi ta kapitola líbila a jdu na další :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama