První rande Lexi a Caleba

22. června 2014 v 1:01 | Hope |  Lexi a Caleb & Nicole a Jack
napsání téhle povídky mi trvalo dýl než je mi milé, ale múza odmítala spolupracovat...to až dneska se rozhodla, že mě to nechá dopsat a tak se stalo...uvědomuju si, že je tahle povídka z těch slabších, ale snad ji alespoň někdo ocení...


"Takže jdeš dneska na rande se svým šéfem," ujasňovala si Nicole, která se opírala o kuchyňskou linku, ruce založené na prsou.

Lexi sedící na židli u stolu si povzdechla. "Caleb není můj šéf," opravila kamarádku a ta se na ni jenom zamračila. "Ano, jdu. Nevidím důvod, proč bych neměla. A není to rande!"

Blondýnka potřásla hlavou. "Říkej si tomu, jak chceš, ale nic to nezmění na tom, že si vyjdeš s chlapem, který by tě klidně mohl nechat vyhodit. Vážně to chceš riskovat jenom proto, aby-" zarazila se. "Proč vlastně?"

"Včera jsme se vážně bavili," prohodila tiše hnědovlasá dívka.

Nicole na ni pohlédla jako na člověka, u něhož pochybuje o zdravém rozumu. "A to ti přijde jako dostatečný důvod?" chtěla vědět.

Lexi toho měla právě tak dost. Vyskočila na nohy, div nepřevrátila židli, dala ruce vbok a probodla ji pohledem. "Hele, to ty jsi mi pořád tvrdila, že až najdu toho pravého, tak to poznám!" připomněla.

"Jak můžeš říct, že je to ten pravý, když jsi s ním strávila...kolik...tři hodiny? Za tak krátkou dobu nikoho nepoznáš! Co když se jenom přetvařoval? Nebo mu jde jenom o sex?" vystrčila bojovně bradu. "Navíc jsem se pletla," přiznala. "Nikdo, jako ten pravý neexistuje."

"Ale ano, existuje!" ujišťovala ji vehementně.

Nicole se tvářila pochybovačně, ale potřásla hlavou, mávla nad tím rukou a pro jistotu to nekomentovala.

"Dokážu ti to!" pronesla Lexi a byla pevně rozhodnutá, že to udělá. Zbaví tím kamarádku veškerých pochybností, deprese a pesimismu. Ovšem, co bude dělat, jestli se ukáže, že měla pravdu Nicole, to netušila.

"Dělej, jak myslíš," prohodila přes rameno, když odcházela z místnosti.

***

Caleb Lexi gentlemansky přidržel dveře, usmála se na něj a vyšla na ulici, na níž byly jasně patrné stopy nedávného deště. Deště, jenž neměl přijít. Nebyla na něj připravená! A to jenom proto, že věřila předpovědi počasí. Svou roli v tom hrál i fakt, že chtěla na svého společníka zapůsobit, proto nechala bundu doma a měla na sobě pouze lehký svetřík - ten ji však před promoknutím nezachrání. Ale dobře jí tak! Měla být chytřejší.

"Z procházky asi nic nebude," povzdechla si a přitáhla svetřík blíž k tělu.

Překvapeně na ni pohlédl. "Proč ne?"

"Bude pršet." Ukázala rukou k noční obloze, kde nebyla k vidění jediná hvězda a i Měsíc byl z větší části skryt mraky.

Pokrčil bezstarostně rameny. "No a? Trochu deště přežijeme."

Jeho přístup ji zarazil. Ano, trochu deště nepochybně zvládnou, ale copak si nevšiml, jak se ochladilo a že toho na sobě moc nemá? S největší pravděpodobností bude za chvíli drkotat zuby a nebude tomu moci nijak zabránit. "Tak pojďme," vyzvala ho s povzdechem.

Pomalu se rozešla podél řeky. Koneckonců byl to moc příjemný večer, jenž nehodlala kazit stížnostmi nebo předčasným odchodem. Chtěla si ho zkrátka užít od začátku do konce.

Vždyť už deset minut před sedmou stála připravená v chodbě bytu a čekala na zazvonění zvonku. Jakmile se ho dočkala, překotně vyrazila ze dveří, aby si mohla vychutnat Calebovu společnost. Tak proč by se jí teď dobrovolně vzdávala? Po tom, co se o něm nad vynikajícím jídlem, prvotřídním španělským vínem a skvělým čokoládovým dezertem dozvěděla tolik věcí? Byla zvědavá, co o sobě prozradí při procházce po South Bank.

"Kde jsme to skončili?" ptala se Lexi, jež byla lehce vyvedená z míry a nedokázala si vzpomenout na téma jejich rozhovoru započatého v restauraci.

Usmál se na postarší pár držící se za ruce a bezděčně ho napadlo, jestli to také někdy zažije. "Zajímalo mě, jestli máš sourozence."

"Jasně, už si vzpomínám." Zhluboka se nadechla. "Mám starší sestru, která se za tři měsíce vdává a pořád doufá, že využiju plus jeden na pozvánce." Pokrčila rameny a ušklíbla se při vzpomínce na poslední rozhovor se sestrou, která jí neustále opakovala, že nejlepším svatebním darem by pro ni bylo, kdyby někoho přivedla sebou. Jenže Lexi sebou nechtěla někoho brát jenom proto, aby potěšila okolí! Nepřipadalo jí to správné.

Její úvahy přerušil náhlý déšť. Poplašeně vyjekla, když jí ledové kapky dopadly za krk a pokračovaly po zádech dolů. Nestačila si ani pořádně uvědomit, co se děje a její svetr byl do poslední nitky promočený. Caleb ji popadl za ruku a táhl k nejblížší stříšce, pod níž se už tísnilo několik lidí a kde ani pro oba nebyl dostatek místa, takže Lexi stála víceméně na dešti. Roztřásla se, nebyla si jistá, jestli za to může narůstající vztek nebo chlad, který se jí nyní probojoval přes tenkou vrstvu oblečení až na kůži.

Když déšť ani po pěti minutách nepřestával, Lexi se rozhodla, že musí něco udělat, protože si nebyla jistá, jak dlouho ještě dokáže ovládat drkotání zuby. Kousla se do spodního rtu a zášátrala v kabelce, aby vytáhla svítící telefon. V tu chvíli děkovala bohu za postranní tlačítka. Odemkla ho a předstírala, že si čte došlou zprávu. V obličeji se jí zračily hrané obavy.

"Stalo se něco?" zajímal se Caleb, jakmile k němu zvedla ustaraný obličej.

Lítostivě se usmála. "Musím domů, Nicole není dobře." Věděla, že její lež zní uvěřitelně. Měla připravenou i odpověď pro případ, že by chtěl něco namítat. Když musela, tak byla v improvizaci vážně dobrá.

Zdálo se však, že se Calebovi ulevilo. "Doprovodím tě na metro," prohodil. Sundal si sako a i přes její protesty jí ho přehodil přes ramena. "Aby ti nebyla zima," usmál se.

Měla co dělat, aby se nezašklebila. Díky tomu, že její oblečení by se dalo ždímat, jí byla pod chladnou podšívkou, z níž rychle vyprchávalo veškeré teplo Calebova těla, zima ještě větší než doteď. "Děkuju," zmohla se na chabý úsměv, při kterém jí zuby cvakaly o sebe.

***

"Je ti dobře?" zajímala se Nicole, když následujícího rána našla sedět v kuchyni Lexi zachumlanou do županu.

Brunetka k ní zvedla zarudlé oči. "Není," připustila slabým hlasem.

Ač jí bylo kamarádky líto, musela potlačovat úsměv. "Chceš čaj?" Aniž by čekala na odpověď, napustila vodu do rychlovarné konvice a zapnula ji, do Lexiina oblíbeného hrnečku pak připravila lžíci medu, citronovou šťávu a sáček s čajem. Ve chvíli, kdy zalívala vše vroucí vodou, ozvalo se za jejími zády kýchnutí. "Zdravíčko," prohodila a postavila na stůl vedle krabice s papírovými kapesníky hrnek spolu s lahvičkou aspirinu.

"Děkuju," zamumlala, zvedla k ní zarudlé oči a vděčně se usmála.

Nicole potřásla s povzdechem hlavou. "Co jsi včera vyváděla? Meze jsou ještě studené," pokusila se o vtip.

"Mně nebylo dobře už ráno. A pak jsme zmokli. Určitě za to může i sobota, měla jsem se víc obléct."

"Počkej," zarazila ji blondýnka. "Ty se ho vážně snažíš obhajovat? Nechal tě stát na děšti, zatímco on byl schovaný pod střechou!" připomínala Lexi, která se včera po svém příchodu minimálně hodinu rozčilovala nad jeho chováním.

Nepatrně pokrčila rameny. "Měla jsem si vzít kabát."

Rozhodila bezmocně rukama. "To se mi snad jenom zdá! Promluvíme si o tom večer, až se vrátím ze školy, jo?" Navrhla a popadla kabelku položenou na jedné ze židlí.

"Myslela jsem, že dneska jenom odevzdáváš návrhy." Zmateně se zamračila, když si všimla, že má na sobě kamarádka šaty a ty nosila pouze výjimečně.

Nicole si povzdechla. "Přehodila jsem si zkoušku na dnešek." Vrhla rychlý pohled na nástěnné hodiny a zaklela. "Musím běžet! Ale budu doma kolem šesté. Zavolám Carol, ať za tebou přijde, takže se vrať do postele a snaž se co nejvíc spát," radila.

"Nemůžu!" zasténala Lexi. "Musím do práce."

Nevěřicně na ni třeštila oči. "Děláš si srandu? Chceš, aby z tohohle," mávla rukou jejím směrem, "byl zápal plic? Zavolej tam, určitě to pochopí!" snažila se ji přesvědčit.

Zavrtěla hlavou. "Já tu práci potřebuju. Je to úžasná příležitost!"

Hleděla na ni jako na zjevení. Nakonec však jen stiskla rty a zavrtěla hlavou. "Je to tvůj život, tvoje zdraví. Už vážně musím jít, ale večer si popovídáme," slíbila.

***

Lexi si nebyla jistá, jak přesně se dostala k budově, v níž sídlila firma, kde měla pracovat, ale vzhledem k tomu, že tam byla včas a v pořádku, rozhodla se tím nezabývat. Ostatně nepotřebovala k rýmě, bolesti v krku, kašli a podivně znějícímu hlasu ještě bolest hlavy. Vešla tedy s nádechem dovnitř a málem vrazila do Caleba, který evidentně na někoho čekal.

"Dobré ráno, slečno Chapmanová," pozdravil ji s oslnivým úsměvem. Když pozvedla překvapeně obočí, mírně se k ní naklonil a zašeptal: "Kvůli drbům."

"Dobré ráno," odpověděla mu skřípavým hlasem. "Jak se máte?" Chtěla se kolem něj protáhnout a ohlásit se na recepci, ale pevně sevřel své dlouhé prsty kolem jejího zápěstí.

"Výborně," ujistil ji. "Mám vám ukázat firmu."

Choval se stejně, jako když se setkali poprvé - nemohla uvěřit, že to bylo teprve před dvěma dny -, byl milý, v očích mu vesele jiskřilo a usmíval se na všechny strany. Bylo těžké se na něj zlobit. "Skvělé," zamumlala s úšklebkem.

Následující hodinu pak strávili tím, že jí Caleb prováděl jednotlivými patry, seznamoval se všemi odděleními a představoval spoustě lidí. Choval se vzorně, ani jednou se nepokusil zavést hovor na předchozí večer, což Lexi nesmírně oceňovala.

"A tady je vaše kancelář," otevřel dveře do místnosti v patře, v němž byla knihovna.

Pozvedla obočí. "Kancelář?" opakovala nechápavě. Do teď si myslela, že bude přinejlepším sedět u psacího stolu se spoustou dalších lidí kolem, rozhodně nečekala, že bude mít sama pro sebe celou kancelář.

Pokrčil rameny. "Potřebujete klid na překlad."

Pokývala hlavou a vešla dovnitř. Její pozornost okamžitě upoutal výhled z okna. Fascinovaně zírala na Londýn. "Děkuju," zamumlala těsně před tím, než se dveře zaklaply a ona zůstala v místnosti sama.

***

Lexi se nechala pohltit prací, což jí pomohlo zapomenout, jak mizerně se cítí. Přestávky si dovolovala pouze tehdy, kdy si šla uvařit další hrnek čaje s medem, citrónem a zázvorem.

Díky své zaneprázdněnosti si ani nevšimla, že se odpoledne v jejích dveřích objevil Caleb a zaujatě ji pozoroval.

Mračila se na monitor počítače a polohlasně četla, co právě napsala, když uchechtnutím zaujal její pozornost. Zmateně k němu otočila hlavu. "Co tady děláš?"

Caleb se rozhlédl po chodbě než vešel a zavřel za sebou. "Přišel jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ."

Pozvedla pochybovačně obočí.

Povzdechl si a přešel k židli proti ní. "Prý jsi ještě nešla na oběd," prohodil zdánlivě bez souvislosti.

Lexi pokrčila rameny. "Nemám hlad." Ve skutečnosti si však ani nevšimla, že už jsou skoro dvě hodiny po poledni.

Pousmál se. "Můžu tě tedy pozvat na oběd? Nebo klidně na večeři? Můžeme si zopakovat ten včerejšek."

Nevěřícně na něj vytřeštila oči. "Já nic opakovat nechci," upozornila ho chladně. Nedokázala věřit tomu, že tady před ní seděl s úsměvem na tváři a čekal, že s ním někam půjde!

Vypadal zmateně. "Já myslel, že ses včera dobře bavila."

Nevesele se zasmála. "Ze začátku možná!"

"Nechápu."

Napila se čaje. "Bavila jsem se, dokud jsem nepromokla na kost! Ráno jsem pak díky tomu měla co dělat, abych vůbec vstala z postele! Jak můžu vědět, že bych to příště neodnesla něčím horším než nachlazením?" Hlas jí samým rozčilením přeskakoval a nabíral podivných výšek, takže si musela několikrát odkašlat, aby tomu zabránila.

"Aha, dobře," odpověděl zaraženě, když si uvědomil, že myslí svá slova vážně. "V tom případě vás nebudu déle zdržovat, slečno Chapmanová." Pokynul jí hlavou, vstal a vyšel z místnosti.

Lexi si povzdechla a přejela si rukou po čele. Věděla, že byla nepříjemná a on si to nezasloužil, ale vytočilo ji, když automaticky předpokládal, že s ním půjde znovu na rande. Ano, byla si vědoma i faktu, že za své nachlazení si může z části sama, ovšem nehodlala mu to přiznat.

***

"Co se tváříš tak kysele?" chtěl vědět Jack, který přišel za Calebem do kanceláře, aby ho vyzpovídal, kvůli včerejšímu večeru. Něco málo už sice věděl z rána, kdy se potkali při cestě do práce, ale neměli příliš času si o tom popovídat.

Černovlasý muž sedící za stolem a zírající do prázdna se zašklebil. "Ženské," prohodil a potřásl hlavou.

Právník se zamračil a posadil na židli proti svému kamarádovi. "Nechceš mi to vysvětlit?"

Caleb se na něj s povzdechem podíval. "Víš, jak jsem si myslel, že jsme si ten včerejší večer s Lexi oba užili?" Položil otázku, ale nečekal na odpověď, pokrčil rameny a pokračoval: "Tak se zdá, že jsem se spletl. Šel jsem za ní, abych ji pozval na oběd nebo večeři," mávnul rukou, "to je fuk. A ona mě prakticky poslala do háje."

Jack povytáhl obočí. "Tebe? Proč? Cos proved'?"

Probodl ho nevraživým pohledem. "Prý je kvůli mně nemocná! Chápeš to? Ona na sobě měla včera jenom svetr, ve kterém jí to vážně slušelo, mimochodem, ale vyváděla, jako kdybych já mohl za to, že se neoblíkla pořádně! Nebo snad za to, že pršelo."

Blonďák se zamyslel. "Říkal jsi, že jste šli v dešti na metro?" Počkal až mu to manažer potvrdí přikývnutím, než mluvil dál: "A tys jí nabídl sako, aby nezmokla, ne?"

Caleb se ošil. "To jo, ale možná jsem ji předtím nechal stát na dešti," připustil, když si vybavil události předchozího večera. Prohrábl si vlasy. "Jsem to ale hňup!"

"Sice nerad, ale v tomhle s tebou souhlasím," pokýval hlavou Jack. "Musíš to nějak napravit, pokud o ni vážně stojíš."

"No, jo, jenže jak?" zajímal se.


Jedinou odpovědí mu bylo pokrčení ramen a lítostivý pohled.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gigi Gigi | Web | 24. června 2014 v 12:09 | Reagovat

Já mám dost :D Super od začátku do konce. Byl tam vtip, bylo tam drama, spoustu mezilidských interakcí a zase jsi nám dala nějaké nové informace o tom, jací ti 4 vlastně jsou (nebo teda byli,když se poznali) - takže super 'showing' :). Stále si tedy stojím na názorem, že  by tohle celé chtělo rozepsat a vytvořit novou knihu :)...totally up to you though :D. Tak snad zase něco na téma L,C,N,J brzy napíšeš :)

2 Maysie Maysie | 23. července 2014 v 17:54 | Reagovat

Jak mu to jako nemohlo nedojít? :D No to jsou chlapy, fakt :D

3 Šílenej Šílenej | Web | 27. října 2014 v 20:53 | Reagovat

jupíííííííííííííííííí Jack! zbytek...mě nijak nenadchnul, spíš mě Lexi irituje i když... kdyby si daly soutěž s Nicole, tak nevim která by byla horší, nemaj si co vyčítat... a co se Caleba týče: mozek vole!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama