1.kapitola

17. června 2014 v 17:00 | Hope |  Selfless
přináším první kapitolu k originální povídce Selfless (ano, povídka má anglický nízev a ten nážev se k ní náramně hodí!)...info (ze kterého se toho moc nedozvíte) i s logem najdete v rozcestníku =o)

kapitolu bych ráda věnovala Gigi, která vymyslela tenhle úžasný název a dala mi několik užitečných rad, a Šílenýmu, jako poděkování za úžasné logo!, a taky Maysie, zkrátka za to, že je =o)


Když Chloe Somerhillová poprvé slyšela o Brettu Phillipsovi, rozhodně nečekala člověka před sebou. Vlastně ani později nevěděla, co čekat.

Byly to dva dny, kdy jí v agentuře oznámili, že pro ni našli vhodnou rodinu. Necelou hodinu od okamžiku, co jí zazvonil telefon, se objevila v jejich kanceláři a její koordinátorka jí s vřelým úsměvem předávala papíry s podrobnostmi o rodině i samotném pohovoru. Chloe si potom doma na internetu, který využívala především její mladší sestra kvůli škole, našla vše, co se o známém majiteli stavební firmy, jíž vybudoval úplně sám, najít dalo. Nic z toho ji však ani zdaleka nedokázalo připravit na člověka stojícího před ní.

"Slečno Somerhillová," pronesl hlubokým hlasem a natáhl k ní paži.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Dobrý den, pane Phillipsi." Přijala nabízenou dlaň. Oplatil jí pevným stiskem.

"Posaďte se, prosím," pokynul ke koženému křeslu před pracovním stolem. Poté se posadil do křesla proti ní. Vzal ze stolu složku a začal ji pozorně studovat.

Chloe se snažila na sobě nedat znát, jak moc je nervózní, ale příliš se jí to nedařilo. Musela zatínat pěsti, aby se jí netřásly ruce a v duchu se neustále napomínala, když si kousala spodní ret.

"Povězte mi, slečno Somerhillová," znenadání jí pohlédl přímo do očí, "proč chcete tuhle práci?"

Nervózně se usmála. "Protože miluju děti," odpověděla prostě. Byla to pravda, milovala děti a práce chůvy jí dopřávala dostatek času s nimi strávený, avšak tentokrát jí šlo i o něco jiného. O něco mnohem přízemnějšího, o peníze. Peníze, které potřebovala, aby mohla platit své babičce drahé léky a sestře školu, ale to mu nehodlala přiznat. Za prvé mu do toho nic nebylo a za druhé by to mohl být důvod, aby tu práci nedostala a ona ji přitom zoufale potřebovala.

S mírně povytaženým obočím ji pozorně sledoval. "Hm, tuhle odpověď tady na mě zkoušelo dvacet holek před vámi, ale musím přiznat, že vám tu lásku k dětem i věřím." Dívka proti němu mírně zrudla a Brett nedokázal říct proč, z jejího obličeje se nedalo vůbec nic vyčíst. "Povězte mi, jak byste se vypořádala se zlobivým dítětem?"

Jeho otázka ji zaskočila. "Myslela jsem, že vaší dceři je šest měsíců," odpověděla bez zdánlivé souvislosti.

"Ano, to je," souhlasil.

Mírně se zamračila. "V tom případě asi nechápu vaši otázku." Potřásla hlavou, jako kdyby jí to mohlo pomoct všemu porozumět.

Usmál se a rozhodil ruce. "Není na ní nic k nepochopení. Chci pouze vědět, co byste dělala, kdyby Elle zlobila, to je vše."

Nevěřícně vydechla. "Právě jste mi řekl, že je jí půl roku. Tak malé dítě nezlobí a i kdyby ano, tak studie prokázaly, že tresty děti chápou, až ve třech letech."

Povzdechl si. Dívka sedící proti němu pokoušela jeho trpělivost. "Jak jistě víte, požaduji dlouhodobou smlouvu, takže lze předpokládat - pokud bych se rozhodl vás zaměstnat -, že stále budete Ellina chůva, když jí budou tři roky. A proto se ptám znovu, jak se vypořádáte se zlobivým dítětem?"

Chloe měla chuť protočit oči nad jeho arogancí. "Pokud dítě zlobí a neposlouchá mě, tak mu obvykle odebírám různá privilegia, ale ujišťuji vás, že se to stává minimálně. Většinou tomu dítěti stačí říct, aby přestalo a ono poslechne," pokrčila rameny.

"Jaká privilegia?" pokračoval otázkou. "Mám pocit, že tříleté dítě jich moc nemá," uchechtnul se.

Zaťala zuby a v jejím úsměvu nebyl ani náznak vřelosti. "Sledování televize, dezert po večeři, pohádka na dobrou noc, ukolébavka. I to nejmenší to dítě přinutí, aby se nad sebou zamyslelo."

Brett ji chvíli pozoroval přimhouřenýma oči. "Působivé." Z jeho hlasu zaznívalo uznání.

Chladně ho pozorovala. Vyvolával v ní rozporuplné pocity. Bylo na něm jasně vidět, že miluje svou dceru, záleží mu na ní a chce, aby o ni bylo postaráno, co možná nejlépe. Na druhou stranu ji ale nesmírně rozčiloval svou nadřazeností a viděla, že tak docela nevěří jejím schopnostem. Chloe měla chuť se zvednout, říct mu, že o tu práci vlastně ani nestojí, vyjít z jeho kanceláře a už nikdy ho nevidět, jenže musela myslet na svou babičku a sestru a proto to udělat nemohla, ať už chtěla sebevíc.

"Myslím, že jsem slyšel vše, co jsem potřeboval," řekl, když se neměla k žádné odpovědi, i když viděl, že by mu ráda něco řekla.

Nečekala, až se zvedne. Ze židle skoro vyskočila, ale bylo jí to jedno, chtěla být co nejdřív pryč. "Děkuji za váš čas." Natáhla k němu ruku.

Přijal ji a pevně stisknul. "Vaše telefonní číslo mám, brzy se vám ozvu. Nashledanou, slečno Somerhillová."

Musela využít veškerého svého sebeovládání, aby se nezašklebila, neboť jí bylo jasné, že telefonátu s kladnou odpovědí, který by potřebovala, se nedočká. Na okamžik ji napadlo, že kdyby mu řekla pravdu, tak by se mu jí třeba zželelo a tu práci by jí dal, ale nechtěla zneužívat své ne příliš snadné situace. "Těšilo mě, pane Phillipsi," rozloučila se a vyšla z jeho kanceláře.

Na konci chodby si přivolala výtah, který byl k její nesmírné úlevě prázdný. Poté, co stiskla tlačítko přízemí a dveře se před ní zavřely, opřela se o stěnu výtahu, zavřela oči a zhluboka si povzdechla. Netušila, co bude dělat, pokud tu práci nedostane. Vlastně tušila, najde další rodinu, která by uvítala její služby. A za žádných okolností nenechá svou sestru, aby šla pracovat. Ne, Maysie se musela soustředit na školu a to, aby získala titul.

***

O téměř dvě hodiny později vešla Chloe do domu, v němž vyrostla a kde nyní bydlela se svou babičkou a sestrou. Dům byl nezvykle tichý. "Babi?" zavolala a se zatajeným dechem čekala na odpověď.

"V kuchyni, zlatíčko."

Chloe zaslechla z ženina hlasu bolest a tak se nezdržovala a v botách a kabátu běžela do kuchyně. Babičku našla sedět na židli se zakrvácenou utěrkou v ruce. "Cos dělala?" zhrozila se a opatrně látku odtáhla.

"Myslela jsem, že bych vám připravila večeři. Dneska mi bylo dobře, ty nové léky zabírají, jenže jsem nedávala pozor a chytila nůž ze špatné strany," pokrčila rameny.

Dívka si povzdechla a rychle odešla do koupelny pro lékárničku. Ve chvílích jako tahle, byla vděčná, že si udělala kurz první pomoci a donutila ho absolvovat i mladší sestru. "Naštěstí to není hluboké," ujistila babičku, když se vrátila a znovu si prohlédla její dlaň. Vytáhla dezinfekci. "Bude to štípat," upozornila a vyčistila stařence ránu, kterou potom potřela mastí a obvázala. Jakmile byla se vším hotová, uklidila a s povzdechem se posadila na židli.

"Jak šel ten pohovor? Dostala jsi tu práci?" zajímala se Edith.

Pokrčila rameny. "Myslím, že jsem na něj neudělala moc dobrý dojem. Prý se brzy ozve." Zašklebila se. Začínala svého chování litovat. Vlastně ho začala litovat už ve chvíli, kdy jí babička řekla, že nové léky zabírají. Léky, které si nebudou moci dovolit, pokud ji Brett Phillips nezaměstná. Znovu si povzdechla.

Žena chtěla něco říct, aby svou vnučku uklidnila, ale Chloein telefon začal zvonit. Dívka zašátrala v kapse kabátu a při pohledu na displej se zamračila. Než hovor přijala, zhluboka se nadechla. "Prosím?"

"Dobrý den, slečno Somerhillová," pozdravil ji hluboký hlas a Chloe se kousla do rtu. Srdce jí bušilo jako o závod.

Nasucho polkla. "Dobrý den, pane Phillipsi."

Krátce se zasmál. "Myslím, že mi můžete říkat Brette. Když pro mě budete pracovat, tak se to asi hodí."

Chloe pevně stiskla rty. Měla chuť mu říct, aby si našel chůvu, které nebude vadit, že je pro něj vše samozřejmostí a udělala by to, kdyby šlo pouze o ni, jenže nešlo a tak se zdržela jakékoliv nevhodné poznámky. "Asi ano," připustila tedy.

"Můžete začít v pondělí v osm?" zajímal se.

"Můžu," ujistila ho.

"Dali vám v agentuře adresu?" chtěl vědět.

"Dali," odpověděla stroze. Pokud by mu její krátké nenadšené odpovědi vadily, mohla by to připisovat šoku.

Slyšela šustění papírů a hlasy v pozadí. "V tom případě se uvidíme v pondělí. Nashledanou, Chloe."

"Nashledanou." Už už chtěla hovor ukončit, když si vzpomněla, že mu ani nepoděkovala. "A děkuju!" vyhrkla rychle.

Zasmál se. "Nemáte za co," prohodil a pak slyšela pouze tón oznamující, že na druhé straně nikdo není.

Nevěřícně zírala na telefon, dokud se Edith jemně nedotkla její ruky. Zvedla hlavu a setkala se s jiskřícíma modrýma očima. "Tys dostala tu práci." Ze stařenčina hlasu zaznívalo nadšení.

Pousmála se. "Dostala."

Edith si starší vnučku pozorně prohlížela. "Ty z toho nemáš radost? Přece jsi právě tuhle práci chtěla."

Potřásla hlavou. "To jo, ale," odmlčela se, "nejsem si jistá, že to zvládnu. Něco mi na něm vadí. Někoho mi připomíná." Poslední větu pouze zamumlala.

"Jak jsi říkala, že se jmenuje?"

"Brett Phillips," odpověděla a měla pocit, že to jméno už někde slyšela, ale bylo to hodně dávno a ona si nemohla vzpomenout.

Edith se mírně zamračila. "Když jsi byla ve třetí třídě, tak se do toho domu na konci ulice přistěhovali Phillipsovi a ti měli syna Bretta. Od začátku jste se neměli rádi. A když ti potom jeho kamarádi vzali boty a hodili je na strom, jenom se ti smál. Tvůj děda tehdy kvůli tomu musel do školy, protože jsi přišla domů s nohama rozedřenýma do krve. Byla jsi statečná, ani jsi nebrečela, byla jsi jenom naštvaná."

Chloe si na ten den vzpomínala. Pamatovala si i na posměšný výraz chlapce bydlícího v jejich ulici. Její dědeček nejen, že zašel do školy a požadoval potrestání všech zúčastněných, ale šel i za Phillipsovými, kteří ze svého pubertálního synka nebyli nadšení. Od té doby už se žádný podobný kousek neopakoval, někdy dokonce mívala pocit, že ji Brett pozoruje a ochraňuje. Potřásla hlavou. Nechtěla na to myslet a už vůbec nechtěla myslet na to, co naznačovala její babička. Shoda jmen mohla být přece pouhá náhoda nebo ne? Upřímně doufala, že ano, protože kdyby tomu bylo naopak, netušila, jestli by pro něj dokázala pracovat.

"Co se s Phillipsovými stalo, babi?" zeptala se, jelikož si nedokázala vzpomenout a její babička měla i přes své staří a nemoc stále skvělou paměť.

Pokrčila rameny. "Netuším. Odstěhovali se někam do Walesu, protože tam snad zdědili dům a už jsme o nich nikdy neslyšeli."


Pokývala hlavou. Věděla, že to, že o nich babička nic neslyšela nebo snad fakt, že se odstěhovali do Walesu, nemusí nic znamenat, ale dávalo jí to alespoň malou naději. Zároveň si však byla vědoma toho, že si bude muset sednout k počítači a najít všechno, co se dá o Brettu Phillipsovi a potom bude potřeba se rozhodnout, zda tu práci na poslední chvíli neodmítnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 17. června 2014 v 21:28 | Reagovat

to je přesnej Ward! leze mu na nervy už od začátku!
likey, likey, když bude hnedka zejtra pokráčko, tak se neurazim :D

2 Gigi Gigi | Web | 24. června 2014 v 11:16 | Reagovat

Hahaha, takové antipatie už od začátku, to nemá chybu :D. Ten pohovor byl asi nejlepší část, co se týká toho, jak byl napsaný - zcela jsem Chloe viděla před sebou, jak to v ní všechno vře a co všechno by mu ráda řekla, ale přemohla se. Takže za to určitě thumbs up :). Celkově povedená první kapitola, nijak jsi nás nezahltila přemírou informací nebo spoustou postav,takže se to dobře četlo. Takže tak, těším se na další :) a děkuji velice za věnování xxx

3 Amaya Amaya | Web | 30. června 2014 v 16:43 | Reagovat

už se těším na další kapitolu, velice jsi mě nalákala jak tohle všechno dopadne, tak šup šup! :)

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 13. července 2014 v 22:17 | Reagovat

Tak to jsem zvědavá, zda to bude on (jasně že jo :D ) a jak to dopadne :)

5 Wladka Wladka | Web | 14. června 2015 v 9:21 | Reagovat

skvely zaciatok poviedky
pacilo sa mi hlavne ako sa Chloe rozpravala o privilegiach pre deti a taketo drobnosti -> vidno, zze tam pridavas vlastne skusenosti :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama