2.kapitola

26. května 2014 v 15:11 | Gigi |  Kaktus a růže
Milí moji, tak po padesáti milionech let (haha,nadsázka, of course) jsem dopsala druhou kapitolu ke Kaktusu. Ano ano, nemožné se stalo možným. Sama to nechápu :D. Anyway, pokud to tedy někdo čtete, tak mrkněte a doufám,že se vám bude kapitola líbit :). Cheerio, vaše Gigi xx


Marian se vzbudila do pošmourného lednového rána. Po nebi se valily ocelově šedé mraky hrozící další sněhovou vánicí a ostrý vítr lomcoval pevně zavřenými okny nebelvírské věže. Prostě to bylo počasí, které nikdo ze studentů v sobotu ráno nevítal s nadšením. Marian se však slastně protáhla a s úsměvem na rtech vyskočila z postele. I kdyby dnes napadlo dalších deset stop sněhu, jí by to bylo jedno. Začal přece víkend, to kouzelné období, kdy se nemusela strachovat, že na každém rohu narazí na Siriuse. Přestože se jí od září dařilo se mu celkem vyhýbat i v průběhu týdne, určitému kontaktu zabránit nešlo - především na hodinách, které měli společné. Víkend se tak pro ni stal něčím víc než pro ostatní studenty. Nemusela se strachovat, nemusela každé ráno přemýšlet o nových trasách do učeben nebo veškeré ranní aktivity plánovat tak, aby do třídy vešla společně s vyučujícím. Víkendy Sirius většinou trávil s ostatními Poberty v Prasinkách, Komnatě nejvyšší potřeby, u Hagrida nebo v Zapovězeném lese. A i když se občas jen tak potloukali po hradě, Marian věděla, že ona se může potloukat taky, protože šance, že by na ně v neustále se měnících útrobách Bradavic narazila, byly mizivé.

Ovšemže věděla, že její chování vůči celé té situaci se od podzimu dalo nazvat nedospělým, ale většinu času jí to bylo jedno. Byla odhodlaná se stůj co stůj vyhnout jakékoli další konfrontaci se Siriusem, ta zářijová jí stačila ažaž. Nechtěla už znovu vidět ten zraněný pohled v jeho očích, ba co hůř, nechtěla vidět, že ten zraněný pohled zmizel. Za tuhle myšlenku si den co den v duchu nadávala, protože byla tak sobecká, že to i na Marian McNeilovou bylo moc.

"A dost," zamračila se na svůj odraz v zrcadle. "Je víkend, dva dny relaxace, takže se seber a padej na snídani."

"Už zase trpíš samomluvou?" ozvala se Lily pobaveně ode dveří.

"Jo. Klasická McNeilová," ušklíbla se Marian. "Chceš se připojit na snídani a rozebrat to?"

Lily jí úšklebek vrátila. "Za prvé, na snídani už jsem byla a za druhé, tebe už rozebírat nebudu. Nebo alespoň ne ohledně Siriuse. Můj názor, žes udělala unáhlené rozhodnutí, kterého teď lituješ, a proto se schválně vyhýbáš jakémukoli osobnímu rozhovoru se Siriusem, abys náhodou neměla slabou chvilku, celé mu to nevyklopila a neprosila ho, aby ti dal ještě jednu šanci, znáš a nepřijímáš ho, takže…"

"Názor, který už bys mohla změnit," zavrčela Marian a protáhla se kolem Lily, které na tváři zářil vítězoslavný úsměv.

Cestu do Velké síně Marian absolvovala s nosem zabořeným do Denního věštce rozhodnutá ignorovat tichý hlásek - nepochybně Lilyin - nabádající ji přemýšlet o Siriusovi. Čtení ranního tisku jí sice vysloužilo několik překvapených pohledů od spolužáků, kterým neoplatila pozdrav, projití Šedou dámou a téměř pád z lavice, když si sedala k nebelvírskému stolu, ale stálo to za to. Noviny plné informací o množících se útocích na mudly a čaroděje mudlovského původu, o stále častějších výskytech kleteb, které se nepromíjejí a o nepokojích v Azkabanu, ji naprosto dokonale rozptýlily.

Po vydatné a dlouhé snídani zamířila Marian s novinami pod paží a muffinem na potom zpět do nebelvírské věže, aby dopsala dopis rodičům, který načala předchozího večera. Rozhodně se jich hodlala zeptat na několik věcí, které si ve Věštci přečetla, protože informace, které žádané kouzelnické noviny poslední dobou přinášely, byly více než znepokojivé. Právě usilovně přemýšlela, jak to zaonačit, aby si rodiče nemysleli, že se zajímá až moc o dění 'venku' v době, kdy by se měla koncentrovat na OVCE, když zaslechla povědomý hlas: "Náměsíčníku, dělej! Chci tam dojít, než vypukne vánice. Víš co, počkám tě dole," a o chvíli později se zpoza rohu vynořil podivně se tvářící Sirius.

Jako první Marian napadlo použít nějaké kouzlo a nejlépe se propadnout do země. Nechtěla s ním mluvit teď, když se tomu úspěšně několik měsíců vyhýbala. Pak si ale všimla jeho výrazu a v hlavě se jí rozezněl alarm. Ten výraz přece znala! Sirius s někým chodil. Sobecká, majetnická a ne zcela rozumná část Marianiny osobnosti vystrčila svou ošklivou hlavu a pošoupla dívku vpřed ke konfrontaci s jejím bývalým přítelem.

"Tak kdopak je ta šťastná?" vyštěkla na něj a Sirius málem nadskočil leknutím.

"Co? Kdo?" ptal se zmateně, ale pak se probral. "Aha, to jsi ty. Měl jsem za to, že se mnou mluvíš jen z čistě akademických důvodů. Pokud potřebuješ doučování, řekni si Lily."

"Vtipné. Na něco jsem se tě ptala," odvětila Marian panovačně.

"A já myslel, že ti došlo, že tu otázku ignoruju záměrně, protože ti do toho už nějakou dobu nic není."

"Nemysli si, že mi na tom nějak záleží. Ptám se jen ze zvědavosti, abych té chudince popřála upřímnou soustrast. Casanova se zlomeným srdcem je vážně výhra!"

Že přestřelila, Marian věděla, jakmile ta slova vyřkla. Nemohla si ale pomoct. Vždycky měla problémy s unáhleností a mluvení bez přemýšlení byla přímo její specialita. Podle toho, jak se na ni Sirius teď díval, šedé oči ztmavlé oprávněným vztekem, bylo jasné, že to bylo moc i na něj. Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi a téměř nenávistně shlédl na svou bývalou přítelkyni.

"Tak, podívej se, Marian, je mi úplně jedno, co to tady teď hraješ za divadýlko nebo o co ti jde. Už spolu nejsme a ty tak nemáš žádné právo se mě ptát, jestli s někým jsem a kdo to je. Buď tak laskavá a příště se drž zpátky nebo -," svou výhružku už Sirius nestihl dokončit, protože mu na rameni přistála něčí ruka.

"Ahoj Marian. Máš se?" pozdravil Remus kamarádku a věnoval jí napůl varovný napůl soucitný pohled. "My už musíme jít, máme sraz s klukama. Tak, dělej, Tichošlápku, jdeme!" A s tím odtáhl Siriuse, který pořád ještě vrhal na Marian vražedné pohledy, pryč.

Jakmile kluci zmizeli z dohledu, Marian unikl dlouhý úlevný povzdech. Věděla, že Sirius by jí nikdy nic neudělal, ale znala ho. K lidem, na které zaměřil svůj hněv, uměl být zatraceně nepříjemný. Ona mezi takové lidi patřit nechtěla, ač věděla, že momentálně měl Sirius veškeré právo ji nenávidět.

Marian doufala, že Lily z jejich společné ložnice zase odešla, protože neměla chuť bavit se o tom, co se právě stalo. Lily by stačil jediný pohled na její obličej a věděla by, že je něco špatně a pak by z ní i dostala co. Marian nikdy nepochopila, jak to kamarádka dělala, že jí lidé vždycky všechno vyklopili. Marian napjatě otevřela dveře do pokoje, a když viděla, že jedinou další osobou tam je Ashley, málem si poskočila radostí. S ní jí žádné hlubokomyslné konverzace na téma bývalých vztahů nehrozily.

"Ahoj!" pozdravila spolubydlící rozjařeně a rozesmála se, když Ashley nadskočila leknutím.

"Jéé, Marian, a - ahoj," oplatila jí konečně pozdrav a výraz, který Marian toho dne už jednou viděla, jí pomalu zmizel z tváře.

"Ale ale, ty taky s někým chodíš?" mrkla na kamarádku a přisedla si k ní na postel. "Povídej, přeháněj!"

"Jak … jak to myslíš taky?" vykoktala Ashley. Oči jí div nevypadly z důlků a celá zrudla.

"No, Sirius si někoho našel. Ale o tom se teď opravdu nechci bavit. Ty povídej."

Ashley se zvedla z postele a začala si urychleně splétat vlasy do copu. Ruce se jí tak klepaly, že musela začít znova. Marian ji pobaveně sledovala. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to roztomilé, že kamarádka byla z nového přítele tak vedle. Pak se ale zarazila. Stále ještě nevěděla, kdo to byl. Proč jí to Ashley nechtěla říct?

"No, Ashley, tak myslíš, že se se mnou o jeho identitu podělíš ještě dneska?" zasmála se, ač tentokrát poněkud křečovitě. To přece nemohla být pravda.

"Víš, já teď nemám moc čas. Musím dohnat docela dost učení. Tak popovídáme jindy, jo?" S tím Ashley doslova utekla z pokoje.

Marian za ní hleděla a mozek jí šrotoval na plné obrátky. Co ji napadlo, byl přece nesmysl. Dobře, Sirius si našel nějakou pipinku, aby neztratil tvář. Beztak to byla nějaká naivní o rok dva mladší žába, která pořádně nevěnovala pozornost bradavickým tamtamům a tudíž neznala jeho pověst. Určitě to ale nebyla Ashley! To byla prostě čirá hloupost! Ashley ho znala a navíc byla její kamarádka. Sirius se možná vrátil k tomu, jaký byl před jejich vztahem, ale Marian si byla jistá, že Ashley by se s ním nikdy dohromady nedala. Zase na druhou stranu, proč jí v tom případě nechtěla říct, s kým chodí? Proč tak znervózněla a nakonec utekla? Ne, v žádném případě. Muselo to mít jiné vysvětlení. Třeba to vše bylo pro kamarádku tak nové, že o tom ještě nechtěla mluvit. Nebo chodila s někým, o kom si myslela, že ho její přátelé neschválí. Nebo se jí možná jet zrovna nechtělo svěřovat. To Marian uměla docela pochopit.

"Tak vidíš! Existuje spousta vysvětlení, proč nic neřekla," zamumlala Marian. "Kriste pane, s tou samomluvou vážně už musím něco udělat!"

***

"To je dost, že jdete," přivítal James Remuse a Siriuse, jakmile je uslyšel stoupat po vrzajících schodech do jediného jakžtakž obyvatelného pokoje Chroptící Chýše.

"Co se stalo?" vypísknul Peter, když uviděl Siriusův rozzlobený výraz.

"Potkal Marian a mluvil s ní," osvětlil Remus, jelikož mladý Black se zdál neschopen slova.

"Cože?!" James se ve svém křesle naklonil dopředu a upřel na nejlepšího kamaráda zkoumavý pohled. Sirius byl jen krůček od výbuchu.

"Co si ta… sakra myslí? přece nemám povinnost zpovídat se . A ten její panovačný tón. Nechápu, že jsem s ní kdy mohl chodit a dokonce si myslet, že ji miluju," zuřil Sirius. "A prý, že chce popřát upřímnou soustrast té chudince, která dostala 'Casanovu se zlomeným srdcem'. No, věřil bys tomu?"

James nechtěl přilévat oheň do ohně, ale nemohl si pomoct. "Ty, Tichošlápku, a nenapadlo tě, že Marian na tebe tak vyjela, protože lituje toho, co se stalo a možná by všechno ráda vrátila zpátky?"

Pohled, který Sirius Jamesovi věnoval, jasně naznačoval, že je Black přesvědčen, že jeho kamarád zajisté utrpěl velice vážně zranění hlavy nebo ho někdo zaklel a že jen a jen proto po něm ještě neskočil a nedal mu pěstí.

"Si upadl?" bylo jediné, na co se zmohl.

James se nadechoval k odpovědi, ale Remus ho krátkým výmluvným zavrtěním hlavy zastavil. Asi nemělo cenu se v tom dnes ještě více pitvat. Vyslovení Marianina jména by mohlo mít katastrofální následky, aspoň tolik Jamesovi došlo.

"Každopádně, Ashley," pokračoval Sirius, vše ostatní evidentně zapomenuto. "Pánové, řeknu vám, že jsem ještě nebyl spokojenější. Ta holka je a má všechno, co teď potřebuju. Dokonalost sama."

Zbylí tři Pobertové si vyměnili významné pohledy. Že se jim Sirius snažil nakukat, že je s Ashley šťastnější než s Marian, to by ještě pochopili. Holt si zatím nebyl ochoten přiznat, že Marian McNeilová pro něj byla ta pravá. Že ale tak vynalézavý a přesvědčivý lhář, jakým Sirius dozajista byl, bude třem lidem, kteří ho znají nejlépe ze všech, do očí říkat lež tak mizerně propracovanou, to jim opravdu nešlo do hlavy.

"Jo, brácho, tak to jsem za tebe rád." James ho poplácal po rameni.

"A co vy? Nechci být jediný z nás, kdo si užívá," zašklebil se Sirius na kamarády. "Reme? Pořád nám neřekneš o té své květince?"

Remus se na kamaráda shovívavě podíval. "Vzhledem k vaší vyzrálosti a tomu, že to není žádná moje květinka, vám nic říkat nebudu. Mezi námi opravdu o nic nejde."

"Fajn, fajn. Tak si nech své historky a, prosím, i poučování pro sebe," vycouval Sirius a obrátil se na zbylé dva kamarády.

"No, do toho, Péťo," řekl James hlasem překypujícím potlačovaným smíchem.

"Červíčku?" Sirius vyvalil oči.

"C- co? Já přece taky můžu mít rande," zamumlal Peter.

James musel Siriuse pořádně nakopnout, aby mu zabránil vybuchnout smíchem. Věděl totiž, že udržet Siriuse vážného byla i pro něj jediná šance za zachování kamenné tváře.

"No, Péťo, jen tak dál," vymáčkl ze sebe Sirius. "Jamesi? Nějaký pokrok s Evansovou?"

"Prosím tě, Tichošlápku, nebylo těch vztahových řečí už dost? Vždyť jsme pomalu jak holky," vyštěkl James a začal mluvit o famfrpálu. Rozhodně nehodlal zakřiknout své šance, že s ním Lily konečně půjde na rande tím, že to vyklopí těm dvěma. Remus byl něco jiného, ale jelikož sám mlžil, James se rozhodl neříkat nic ani jemu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 26. května 2014 v 15:14 | Reagovat

i přesto, že jsem věděla, co v té kapitole bude - a dokázala bych to říct snad i pozpátku :-D - tak mě vývoj událostí dost překvapil...samozřejmě v dobrém slova smyslu =o)
jako James a Remus? ti dva jsou vážně dvojka k pohledání :-D
jsem ráda, že jsi tenkrát tak strašně trvala na tom, že musíme vymyslet další kapitolu ;o)

2 Gigi Gigi | 26. května 2014 v 15:17 | Reagovat

:) Jsem ráda,že jsi spokojená, když už jsem si dala tak na čas - shame on me :D

3 Hope Hope | Web | 26. května 2014 v 15:22 | Reagovat

[2]: teď si dám na čas já ;o)

4 Maysie Maysie | E-mail | Web | 29. května 2014 v 23:20 | Reagovat

Ty jo, jestli na sebe budou tak nepříjemní, tak chci vidět jak je budete dávat dohromady :D
A nedávej, Hope! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama