Poslední tajemství

19. února 2014 v 21:05 | Hope |  Nitky osudu
původně jsem chtěla dopsat kapitolu ke Could it be love?, jenže Tiffany se Siriusem uvízli na mrtvém bodě a já je odtamtud nějak nemůžu dostat, ale snad brzy ;o) a tak tady máte kapitolu o Jamesovi a Ashlyn a já doufám, že se vám ta nálož romantiky (aspoň doufám, že nikam nezmizela) bude líbit =o) a protože neumím nerozepisovat, tak se ještě nedočkáte toho, co jsem v téhle kapitole plánovala...ale tak třeba v té příští..uvidíme ;o)


Dvě hodiny před obřadem, vysadil Martin Abigail s Ashlyn před kostelem, kde na ně čekala kadeřnice spolu s dívkou, která se jim měla postarat o dokonalé svatební líčení. Na trávníku asi metr od vchodu však postávali i Ashlynini rodiče a její bratr. V první chvíli si jich ani nevšimla.

"Co tady dělají?" ptala se šeptem zamračená Abi.

Rozesmátá Ash se na ni nechápavě podívala. Když spatřila kamarádčin nevraživý výraz, podívala se stejným směrem. Úsměv jí ze rtů zmizel, nasucho polkla. "Nejspíš na mě čekají. Jděte dovnitř, za chvilku tam přijdu," její hlas zněl klidně, čemuž se sama divila.

"Víš to jistě?" váhala blondýnka. "Můžu jít s tebou," navrhla.

Zavrtěla hlavou. "To je v pořádku. Zvládnu to!" ujistila ji a rázně vyrazila ke trojici. "Co tady děláte?" zajímala se, jakmile byla na doslech. "Neřekla jsem snad jasně, že vás tady nechci? Čemu jste nerozuměli na tom, že už vás nechci nikdy vidět?"

"Kdo tě povede k oltáři?" chtěl vědět Henry.

Ashlyn otcova otázka překvapila. Nechápala, kam tím směřuje. "Cože?" Přemýšlivě stáhla obočí.

"Kdo tě povede k oltáři?" zopakoval svůj dotaz takovým tónem, jakým se mluví s malými dětmi.

Trhla hlavou. "Jamesův otec," prohlásila hrdě. Jack to navrhl minulý týden, když u nich byli na večeři a Ashlyn nadšeně souhlasila, protože se k ní choval tak, jak si vždycky přála, aby se choval Henry.

Paul stojící vedle matky si znechuceně odfrknul. "Úplně cizí člověk," prohodil s úšklebkem, když se na něj jeho mladší sestra podívala. "Jsi malá nevděčná mrcha!"

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Nemusím vám být za nic vděčná. Už pár let jsem samostatná, bydlím dost daleko od vás, ale nic z toho vám nebrání, abyste mi neustále znepříjemňovali život. Je mi líto, že jste jeli takovou dálku zbytečně, ale já na svém rozhodnutí nic nezměním!" Otočila se na podpatku a s hlavou hrdě vztyčenou odcházela k vyřezávaným dveřím.

"Když nás tam nepustíš, tak řekneme Jamesovi o dluzích!" vyhrkla Susan chladně.

Ash se zarazila. Dluhy, jenž měla byly jejím nejpečlivěji střeženým tajemstvím - tím jediným, které před svým snoubencem měla. Nemohla dovolit, aby se to dozvěděl, ale také nemohla dopustit, aby se ti tři lidé, kteří se nazývali její rodinou, zúčastnili její svatby.

Pomalu se otočila. "Proč si myslíš, že už to dávno neví?"

Přezíravě se usmála. "Neví." Z jejího hlasu zaznívala naprostá jistota a Ashlyn přeběhl mráz po zádech.

Koutkem oka zahlédla, jak se k nim rychle blíží Tony, dosud dávající pokyny ostatním členům ochranky, kteří se měli pro dnešek obejít bez jeho vedení. Potřásla hlavou. "Na tu svatbu nepůjdete," ujistila je.

"Všechno v pořádku?" zajímal se Tony a přejel zkoumavým pohledem po tvářích všech přítomných.

"V tom nejlepším." Ashlyn mu věnovala neupřímný úsměv a vydala se ke kostelu.

Po několika krocích ji dohnal. "Neměl bych o tom říct Jamesovi?"

Zastavila se a pohlédla na nejlepšího přítele svého budoucího manžela. "Prosím tě, jen to ne. Nechci ho do toho zatahovat. Jsou to moje problémy a já je zvládnu," prohlásila roztřeseným hlasem a několikrát rychle zamrkala, aby zahnala slzy deroucí se jí do očí. "Navíc ty tady jsi dneska jako Jamesův svědek! Nech starosti ochrance a užij si svatbu," usmála se na něj, postavila na špičky a políbila ho na tvář. "Děkuju, že se staráš, ale opravdu jsem v pořádku."

Tony pozoroval, jak rychle překonává krátkou vzdálenost dělící ji od kostela, bere za kliku a mizí uvnitř. S povzdechem zavrtěl hlavou a šel k jednomu ze členů ochranky, jenž stál nedaleko, aby mu připomněl, že rodiče nevěsty spolu s jejích bratrem nejsou na svatbě vítáni, takže je za žádnou cenu nesmí pustit dovnitř.
***
Ashlyn se nechala učesat a dala si záležet, aby na ní Abigail nic nepoznala. Nechtěla jí přidělávat starosti a vlastně o tom ani nechtěla mluvit. Ne teď, jen pár hodin před obřadem.

Když k ní však přistoupila dívka s tubou make-upu v ruce, zarazila ji. "Mohly byste jít na chvilku ven? Potřebovala bych si promluvit s Abi." V jejím obličeji se mísila prosba s obavami.

Obě se na ni usmály a s ujištěním, že stačí zavolat a ony se vrátí, odešly.

Abigail si přisunula židli k její a chytla ji za ruce. "Tak povídej. Co se děje? Můžou za to rodiče, že jo? Od chvíle, co jsi sem přišla jsem věděla, že je něco špatně."

Ash se pokusila usmát, ale dosáhla pouze toho, že jí z očí vyhrkly slzy. Ze stolku u zrcadla, proti jemuž seděla, si vzala kapesníček. "Řeknou Jamesovi o těch dluzích, protože je nechci na svatbě." Popotáhla a znovu se rozplakala.

"To snad nemyslíš vážně!" třeštila na ni oči.

Pokývala nešťastně hlavou. "Myslím. Já vím, že jsem mu to měla už dávno říct, ale nenašla jsem k tomu odvahu. Navíc mi zbývají už jenom dvě splátky. Teď už mu o tom říkat nechci!"

"Jenže když mu to neřekneš, tak to udělají tvoji rodiče. A podají to tak, že z toho oni vyjdou jako oběti," namítla tiše.

"Já vím. Ale co mám dělat? Musela bych mu to říct hned teď, jenže takové věci se neřeší přes telefon!"

"Mám nápad!" vyhrkla Abi po několika minutách ticha, kdy obě přemýšlely, jak tuhle situaci vyřešit. "Počkej tady." Vyšla na chodbu. Za chvíli, která Ash připadala jako celá věčnost, se vrátila s vítězoslavným úsměvem na rtech. "Všechno je zařízeno. Za chvilku přijede. A Tony se ujistí, že nebude mluvit s Paulem ani s tvými rodiči."

"Jak?" Bylo jediné, co ze sebe dokázala brunetka vypravit.

Pokrčila bezstarostně rameny. "Netuším, ale slíbil mi to, takže mu hodlám věřit."

"Děkuju," zamumlala vděčně a kamarádku objala. Neměla ponětí, co by si bez ní počala.
***
Následující půl hodinu strávila Ashlyn přecházením z jedné strany místnosti na druhou. Neustále se kousala do rtu, občas zavzlykala a mračila se na svůj odraz v zrcadle pokaždé, když ho míjela.

"Co když mi to neodpustí?" ptala se plačtivě své nejlepší kamarádky a oči se jí leskly novými slzami. "Slíbila jsem, že už před ním nebudu mít žádné tajemství."

Abigail se zvedla z pohovky, na níž se po návratu posadila, přešla k ní a chytila ji za ramena, čímž přinutila Ash, aby se zastavila. "Odpustí! Není to přece nic strašného!" Upřeně hleděla do jejích hnědých očí. "A nebreč! Nechceme přece, abys měla na svatebních fotkách oteklé oči."

Na tváře jí skanuly další slzy. "Třeba ani žádná svatba nebude."

"Proč by neměla být?" Ve dveřích stál usmívající se James v krémovém obleku, světle modré košili a tmavě modré kravatě, jejíž barva ladila s barvou Abigailiných šatů a růží, které byly součástí jak svatební kytice, tak celé květinové výzdoby.

"Nechám vás o samotě," zamumlala Abigail. Když procházela kolem kamarádčina snoubence, povzbudivě se na něj usmála.

Ash na něj zírala, v hlavě zmatek a žaludek sevřený strachy. "Já...musím ti něco říct. Něco, co se ti nebude líbit. A možná si mě potom ani nebudeš chtít vzít." Brada se jí třásla.

James zvážněl a mírně se zamračil. Vůbec se mu nelíbilo, co se tady děje a upřímně se bál, co se dozví už od chvíle, kdy ho se znepokojeným výrazem v obličeji vyzvedl Tony. Přistoupil k ní, chytil ji za ruce, dovedl k pohovce, na níž dosud seděla Abi a donutil ji, aby se posadila. "Ash, děsíš mě. Uklidni se a pověž mi, co se stalo."

Trvalo chvíli než dokázala ovládnout třas a slzy. "Byli tady naši. Čekali před kostelem." Několikrát se zhluboka nadechla. "Vyhrožovali, že ti řeknou o dluzích, které mám. Nemyslela jsem, že o tom potřebuješ vědět, protože za dva měsíce už žádné nebudou, ale vyděsili mě."

"Dluhy?" opakoval překvapeně.

Přikývla a upřela pohled na jejich spojené ruce. "Jsou z doby, kdy jsem se odstěhovala do Londýna. Neměla jsem ani penny a rodiče mi odmítli pomoct, takže jsem si vzala půjčku, abych nezůstala na ulici. Jenže jsem v knihkupectví ze začátku pracovala jenom na částečný úvazek a to, co jsem si tehdy vydělala, nestačilo k tomu, abych zaplatila nájem a ještě půjčku, takže se pořád zvyšovaly úroky. Když jsem pak dostala smlouvu nastálo a začala to splácet, tak už jsem musela splácet dvojnásobek. A teď už mi zbývají jenom dvě splátky a bude po všem," zvedla k němu oči. "Prosím tě, nezlob se, že jsem ti to neřekla," požádala ho.

Zavrtěl hlavou a přitáhl si ji do náručí. Líbal ji opatrně do vlasů a přál si, aby ji dokázal zbavit veškerého trápení. "Proč ti rodiče nepomohli?" zajímal se.

Zhluboka se nadechla. "Už dřív mi řekli, že jestli se chci odstěhovat tak daleko, tak ať s jejich penězi nepočítám. Věděla jsem do čeho jdu," zněla její tlumená odpověď, neboť měla obličej stále zabořený do jeho saka. Náhle se od něj s trhnutím odtáhla a třeštila oči na mokrou skvrnu. "Panebože! Zničila jsem ti oblek!"

James se zmateně podíval na svou snoubenku, poté dolů a opět na Ashlyn. Mávnul rukou. "Oblek vem čert. I kdyby to byl poslední oblek na světě, tak je to jedno!"

"Ale je to tvůj svatební oblek. A je moc krásný. Hrozně ti to v něm sluší," ujišťovala ho.

"To je fuk. Když budu muset, tak si tě vezmu i nahý!"

Nekompromisní tón jeho hlasu vykouzlil úsměv na jejích rtech.

Byl rád, že dokázal alespoň na okamžik zahnat nešťastné vzpomínky, avšak věděl, že si o tom musí promluvit. "A teď zpátky k tomu, proč jsem tady. Proč jsi mi o tom neřekla dřív? Mohl jsem ty dluhy zaplatit," prohlásil, jako kdyby to bylo něco úplně normálního a běžného.

Potřásla hlavou. "To ne! Nemělo to s tebou nic společného. Věděla jsem, že bys přesně tohle udělal. Zaplatil bys to a pak by ani jeden z nás nevěděl, jestli jsem s tebou proto, že tě miluju nebo proto, že jsem ti vděčná." Odmlčela se. "A já chci, abys věděl, že tě miluju! Že jsem tady dneska právě kvůli tomu! Musíš mi věřit!" V očích se jí zračila prosba. Byla si vědoma toho, že mu svou lásku nedávala často najevo, ovšem hodlala to změnit. Nechtěla, aby si někdy myslel, že ho nemiluje. Záleželo jí na něm jako snad nikdy na nikom jiném. Nedovedla si svůj život bez Jamese vůbec představit. A vzpomínky na to, jak ho od sebe odháněla ji způsobovaly téměř fyzickou bolest. Měla však štěstí, že se odehnat nenechal a každý den za to byla vděčná.

Uchopil Ashlyn pevně za ramena. "Samozřejmě, že ti věřím!" Vždycky jí věřil. Dokonce i tehdy, když mu zatajila své těhotenství - měla k tomu své důvody a on je respektoval. Pravda, tehdy se ho to dotklo, ale pak o tom mluvil se svými rodiči a čím déle nad tím přemýšlel, tím méně mu to vadilo. Koneckonců ji miloval a ona jeho a to bylo to jediné, na čem záleželo. "Ale kdyby na tebe rodiče tak netlačili, tak bych se to nikdy nedozvěděl, že?"

Tváře jí zčervenaly a když vrtěla zamítavě hlavou, tak vypadala, že by se nejradši propadla do země. "Oni by ti totiž řekli svoji verzi a ty bys jí věřil. Stejně jako všichni ostatní," zamumlala.

Přejel jí něžně palcem po tváři. "Jenže já nejsem jako všichni ostatní."

Pousmála se. "To jsem si myslela i o Mary a povídej se, jak to dopadlo." Rozhodila rukama v bezmocném gestu.

"Hlavní je," upřel na ni významný pohled, "že už je všechno tak, jak má být."

"To ano," dala mu za pravdu a přitiskla se k němu, protože jedině v jeho náručí si připadala bezpečně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 24. února 2014 v 10:32 | Reagovat

Je to skvělá kapitola. A Could it be love se už nemůžu dočkat. Je to jedna z mých nejopblíbenějších.

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 25. února 2014 v 14:44 | Reagovat

No vidíš, vždyť to není nic hrozného, ty rodiče jsou fakt neskuteční :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama