7.kapitola

24. února 2014 v 21:14 | Hope |  Could it be love?
poslední dobou si bohužel nejsem moc jistá psaním...mám pocit, že pořád píšu to samé, že nedotahuju povídky do konce, že jsou nudné, že už ani tu romantiku pořádně napsat neumím, ale i přesto jsem přemluvila samu sebe a dopsala kapitolu ke Could it be love?, která má nakonec necelé čtyři strany a já doufám, že si najde alespoň nějaké příznivce...
kapitolu bych ráda věnovala Maysie, která si ji přála


Jednoho chladného lednového rána probudil Tiffany něžný polibek. Šťastně se usmála, neboť to považovala za pokračování snu. Teprve zvuk roztahovaných závěsů a světlo za víčky ji probralo z ospalosti. Zprudka se posadila, přitáhla si pokrývku až k bradě a vytřeštěnýma očima zírala na svého pobaveně se usmívajícího manžela. "Co tady děláš?" chtěla vědět a ostražitě se rozhlížela po pokoji.

"Taky ti přeji dobré ráno," ujistil ji. "A všechno nejlepší k narozeninám," dodal zastřeným hlasem. Přistoupil blíž k okraji postele, u něhož seděla, sklonil se k ní, dlaněmi se opřel o pelest a políbil ji.

Ten polibek vrátil Tiffany zpět do doby před několika měsíci, kdy se líbali naposledy a kdy to skončilo katastrofálně. Od toho dne se jeden druhého nedotkli. Nepředpokládala, že by po celou dobu žil v celibátu, ale rozhodla se řídit matčinou radou a ignorovat to. Nevyčítala mu pozdní návraty, rtěnku na košilích ani zápachy dámských parfémů linoucích se z nich. Předstírala, že jí to nevadí. Jen doufala a modlila se, aby to tak nakonec jednoho dne bylo.

"Musím ti něco říct," vyhrkla zadýchaně, když se jeho horké rty přesunuly k její šíji.

"Povídej," vyzval ji a dál zasypával její krk polibky, díky kterým musela vynaložit všechny své síly, aby se dokázala soustředit. Bylo by krásné nechat se svést - tím si byla jistá -, ale nemohla, protože pak by mu to vyčítala a co hůř, on by to vyčítal jí!

S námahou ho od sebe odstrčila na délku svých paží a hleděla do jeho bouřkových očí zastřených touhou. "Potřebuju, aby ses soustředil."

"Soustředím se," ujistil ji a hodlal využít toho, že její paže povolily a přitáhnout si ji blíž.

Opět se zapřela a zamračila se. "Jsem panna," řekla s hlubokým nádechem. Věděla, že mohla použít jemnější způsob, jak mu to oznámit, ale bála se, že se nechá rozptýlit a podlehne mu.

Cítila, jak pod jejími dlaněmi ztuhl a touhu v jeho očích nahradili nedůvěra a šok. "Cože? To přece není možné! Chodila jsi s tolika klukama!" Zdálo se, že svými slovy chce přesvědčit sám sebe.

Ušklíbla se. "Jo, já vím." Odtáhla své ruce od jeho ramen a složila si je do klína. "Ale s žádným jsem nespala. Přísahám!"

"To není možné," opakoval. "Zeke přece všem tvrdil, že se s tebou musel rozejít, protože seš v posteli příšerná!" vychrlil, aniž by nad tím přemýšlel.

Povytáhla obočí. Původně se chtěla bránit, ale pak jen pokrčila rameny. "To asi vážně jsem," připustila.

Sirius její snahu o zlehčení situace neocenil, pouze se zamračil. "Tohle není legrace! Proč jsi mi to, sakra, neřekla? Jsem tvůj manžel, proboha! Takové věci bych měl vědět!"

"Vážně? Protože mně nepřijde, že bys byl něco víc než můj spolubydlící! A opravdu si nemyslím, že bys to měl vědět! Proč taky?" Vztek v ní bublal jako vařící se lektvar v kotlíku.

"Tohle prostě není věc, kterou oznámíš na poslední chvíli!" rozčiloval se. Začal přecházet před oknem sem a tam a na svou manželku se odmítal byť jen koutkem oka podívat.

"Na poslední chvíli?" opakovala nevěřícně. Uznávala, že mu to mohla říct dřív, ale vzhledem k tomu, že s ní evidentně nechtěl spát, usoudila, že to může počkat. "Nemusela jsem ti to říkat vůbec!" upozornila ho.

Ušklíbl se. "Myslíš si, že bych to nepoznal?" položil řečnickou otázku a bez dalšího slova nebo třeba jen pohledu na ni odešel z místnosti s hrdě vztyčenou hlavou.

Tiffany zaklela. Nechtěla se s ním hádat! A rozhodně ne dneska, jenže netušila, že bude reagovat takhle. S povzdechem vstala a šla do koupelny sousedící s ložnicí, kde na sebe několik minut zírala do zrcadla. Nakonec se ušklíbla a prohodila: "Všechno nejlepší k narozeninám, Tiff," záměrně použila zkráceninu svého jména, kterou nesnášela.

Když už nemohla pohled na svůj odraz snést, otočila kohoutkem ve sprše, rychle ze sebe shodila pyžamo a vešla pod proud studené vody. Doufala, že tak dokáže dostatečně uklidnit rozbouřené hormony a bude si pak moci s chladnou hlavou utřídit myšlenky.
***
Jakmile Tiffany slyšela zvonek, věděla, že za vchodovými dveřmi bude Lily s Jamesem a pravděpodobně i Remusem, ale také věděla, že se s nimi nemůže setkat, ne teď, takže nechala Siriuse, ať otevře a baví je. Bylo jí však jasné, že dřív nebo později se ozve zaklepání na dveře ložnice a její nejlepší kamarádka se bude dožadovat odpovědí. Jenže ona jí je dát nechtěla. Potřásla hlavou a k černým kalhotům si oblékla svetr ve světle fialové barvě. V zrcadle si připravila úsměv a konečně vyšla ze svého dobrovolného vězení.

Na Lily narazila u paty schodiště a než se jí kamarádka mohla na cokoliv zeptat, objala ji. "Já jsem mu to řekla," zašeptala.

Zrzka se od kamarádky odtáhla a v jejím obličeji se zračilo překvapení. "Neříkala jsi, že mu do toho nic není?"

Tmavovlasá žena se ušklíbla. "Nedal mi moc na výběr." Povzdechla si, obezřetně se rozhlédla, aby se ujistila, že jsou samy a ztlumila hlas. "Ráno mě probudil a chtěl...však víš," výmluvně nadzvedla obočí, "musela jsem mu to říct! Co myslíš, že by se stalo, kdyby to zjistil až po tom?"

Lily se snažila skrýt svůj úsměv, ale cukající koutky ji prozradily. "To netuším, ale zajímalo by mě, co udělal, když se to dozvěděl předtím."

Tiffany uhnula pohledem a kousla se do rtu. "V podstatě utekl," pokrčila rameny.

"To nemyslíš vážně!" vyhrkla a její pobavení bylo to tam.

Zatvářila se kysele. "Možná jsem mu nedala moc možností, jak reagovat."

Bývalá nebelvírká premiantka si povzdechla. "Co jsi udělala?"

"Vlastně nic. Jen jsem mu to řekla tak nějak bez obalu. Vím, že jsem měla první myslet a až potom mluvit," ujistila kamarádku dřív než stačila cokoliv namítnout, "ale byla jsem překvapená a prostě to ze mě tak nějak vylítlo," poslední část věty jenom rychle zamumlala.

Lily si ji chvíli zkoumavě prohlížela přimhouřenýma očima. "Jenže tys nechtěla, aby přestal," prohodila a v jejím hlase nebyl ani stín pochybností.

Tiffany zavrtěla nešťastně hlavou. "Lily, co si jenom počnu?" posteskla si a položila si hlavu na kamarádčino rameno. Toužila po vlastním manželovi a to byl problém. Jejich manželství přece nikdy takové být nemělo. Každý měl žít vlastní život a před rodinami hrát šťastný pár, jenže se to všechno začínalo nějak komplikovat.

Zrzka se usmála a pobaveně zavrtěla hlavou. "Konečně budeš šťastná."

Ona ale věděla, že tak jednoduché to nebude. Ano, toužila po něm a měla ho ráda, ale on k ní zjevně necítil to samé, což považovala za nepřekonatelný problém. Pokud by s ním měla mít něco víc než co mají teď, musela by si být jistá, že ji má alespoň rád, jenže zatím se jí zdálo, že ji bere spíš jako něco, co zkrátka musí přetrpět, aby mohl žít tak, jak se na člena čistokrevné kouzelnické rodiny sluší a patří.

Tiffany se pouze neurčitě pousmála a vydala se do obývacího pokoje, odkud se ozýval smích. Než vstoupila do místnosti, nasadila nacvičený bezstarostný úsměv. Věděla, že před přáteli se nemusí přetvařovat, ale chtěla se vyhnout nepříjemným otázkám a zkoumavým pohledům. Stačil ten, kterým ji propalovala Lily.

"Všechno nejlepší!" rozlehlo se pokojem, jakmile vešla dovnitř.

Do Tiffaniných očí se nahrnuly slzy dojetí. Byla ráda, že jsou všichni její přátelé s ní, ale zároveň z toho byla nesvá. Byla si jistá, že všichni ví o tom, co se mezi ní a jejím manželem děje. Ostatně ani ona ani Sirius se tím netajili.

Když k ní přišel usmívající se Remus, aby jí popřál, bylo toho na ni najednou příliš. Udělala krok zpátky a zavrtěla hlavou. "Omlouvám se," vyhrkla rychle a ještě rychleji vyběhla pryč. Zastavila se až v ložnici, kde zabořila obličej do polštáře. Neplakala, ale nebyla si jistá, jak dlouho to vydrží. Po několika minutách se ozvalo tiché zaklepání na dveře. "Jdi pryč," zamumlala plačtivě.

"Nepůjdu," ujistila ji Lily rázně a vešla. "Protože když to udělám, tak přijde Sirius." Posadila se na okraj postele a pohladila kamarádku po vlasech. Zase musela sledovat, jak se trápí a nemohla s tím nic udělat.

Tiffany pootočila hlavou a jedním okem pohlédla na kamarádku. "Tak mu prostě řekni, že ho nechci vidět. Nikoho z vás. Prostě chci být sama."

Zrzčino obočí se zamyšleně stáhlo. "Ale proč?"

Opět zabořila hlavu do polštáře. "Já nevím," přiznala tlumeně. "Asi jsem si na tu samotu už zvykla. Navíc jsem si za posledních pár týdnů moc samoty ani klidu neužila. Nejdřív ta štědrovečerní večeře," Tiffany se při vzpomínce zachvěla. Museli tehdy se Siriusem v domě Golighotlyových před spoustou příbuzných - včetně Belatrix a Rodolfuse - předstírat, že jsou do sebe zamilovaní a taky šťastní. "Pak Siriusovy narozeniny a nakonec Silvestr." Její manžel uspořádal párty, na kterou pozval spoustu přátel a známých - nechyběla ani Ruby -, takže se ona sama zavřela v ložnici, opatřila ji řadou kouzel a krátce po desáté usnula s knihou v ruce. "Nemám zkrátka náladu na další oslavu. Narozeniny budu mít i za rok."

Lily si kamarádku zamyšleně prohlížela. Zlehka se dotkla jejího ramene. "Co se stalo o Vánocích u rodičů?" zeptala se tiše.

Tiffany na okamžik zavřela oči a potom se odhodlaně posadila s nohama složenýma pod sebou. "V podstatě nic," pokrčila rameny. "Jenom jsme museli sedět naproti Belle a Rudolfus se na mě díval tak, že nebylo pochyb o tom, co by nejradši udělal." Znechuceně se ušklíbla. "A to jsem na sobě měla ty tmavě modré šaty s dlouhým rukávem, bez výstřihu a se sukní až ke kolenům!" Promnula si oči. "Lily, já je na té jejich svatbě neměla provokovat." Potřásla hlavou.

Zrzka zaklela, což vypovídalo o tom, že je vážně naštvaná. "To je hloupost! Přece znáš Rodolfuse, díval by se na tebe úplně stejně, i kdyby sis oblíkla pytel! Víme to my dvě a ví to i Belatrix."

Tmavovláska se kousla do rtu. "To není všechno," přiznala. "Připadala jsem si tam jako vetřelec. Máti se na mě za celý večer prakticky nepodívala, ale Siriovi visela na rtech kdykoliv něco řekl. Otec se hned po večeři zavřel v pracovně, ale když jsem se já chtěla jít tajně podívat do knihovny, tak se přede mnou objevil skřítek a s tím, že má matka si to nepřeje, mě tam odmítl pustit. Na jediné místo, které jsem v tom zatraceném domě kdy milovala!" V očích se jí zaleskly slzy. Její rodiče vždycky věděli, jak své dceři nejvíc ublížit, aniž by použili násilí nebo kouzla. "Všichni se ke mně chovali jako k póvlu a Sirius si toho ani nevšiml."

Dívka proti ní se zamračila. "Jsi si jistá? Moc mi to k Siriusovi nesedí. Myslím...nenamlouvala sis to jenom?"

"Fajn, možná si toho všiml," připustila. "ale nic neudělal! Lily, ty jsi tvrdila, že mě má rád, jenže takhle se člověk, který toho druhého má rád zkrátka nechová." Potřásla odmítavě hlavou.

"Samozřejmě, že tě má rád! Copak sis nevšimla, jak se na tebe dívá? Toho, že o tebe má strach? Proč si myslíš, že tak vyletěl kvůli Řádu? Kdyby mu na tobě nezáleželo, tak je mu jedno, jestli budeš riskovat život nebo ne." Snažila se ji přesvědčit o tom, co bylo zjevné.

Tiffany se musela pousmát kamarádčinu zápalu. "Ne, Lily, ničeho jsem si nevšimla. A co se Řádu týče...to je vlastně fuk," mávla nad tím rukou. Nechtěla se pouštět do tohohle rozhovoru, nechtěla se svěřovat s tím, co jí Sirius řekl jen pár dní po jejich hádce a už vůbec nechtěla, aby Lily poznala, jak moc ji jeho slova a nedůvěra ranili.

Její manžel si totiž nemyslel, že by byla schopná bojovat stejně dobře jako všichni ostatní. Nemohla mu to mít za zlé. U zkoušek sice dosáhla stejných výsledků jako on, ale všichni si mysleli, že šlo o pouhou shodu náhod. Celých sedm let nechala své spolužáky věřit, že je jednou ze studentek, které dokončí ročník jen díky vlivným rodičům. Dokonce i Lily, její nejlepší kamarádka, tomu donedávna věřila a Tiff to tehdy bylo jedno, ovšem teď by si za to nejradši nafackovala. Celá léta v Bradavicích ji provázela arogance a namyšlenost tolik typická pro čistokrevné čaroděje - snažila se tím rodičům vynahradit ten Nebelvír, jenž pro ně byl jedinou chybou na jinak dokonalé dceři. Netušili však, kolik přemáhání ji to stojí, tvářit se tak, aby se jim zavděčila. Nechtěla nad nikým ohrnovat nos, povyšovat se, ale své masky se mohla zbavit pouze v soukromí pokoje, takže pouze další čtyři dívky v celém hradě věděly, jaká je doopravdy.

Když už měla pocit, že to divadlo dál hrát nedokáže a nemusí, zničehonic se objevil Zeke - pravý Zmijozel, před níž nemohla odhalit svou pravou tvář. Samozřejmě, že ho od prvního dne ve škole vídala na hodinách, na chodbách, v knihovně, ve Velké síni, ale až v říjnu - na začátku pátého ročníku - se jí dostal pod kůži. Tehdy do ní jednoho sobotního rána omylem vrazil na chodbě, když mířila do Vstupní síně, aby se připojila k Lily na cestě do Prasinek. Začal se omlouvat a zdálo se, že to myslí upřímně a nakonec ji pozval na Máslový ležák.

Všechno bylo dokonalé, dokud se o více než rok později nepokusil poblíž skleníků dostat to, co chtěl. Tiffany mu odmítala dovolit víc než pár dotyků, štvalo ho to, ale čekal, jenže pak mu došla trpělivost. Věděla, že k tomu jednou dojde, jen nevěděla, že bude proti Zekovi prakticky bezmocná. Měla štěstí, že tenkrát šel kolem James, který se vracel z famfrpálového hřiště. Dobře mířenou ranou zajistil, aby se Zeke o nic podobného vůči ní nikdy nepokusil, ale také tím rozšířil spoustu drbů, jimž Zmijozel ochotně napomáhal.

Tiff to ale bylo jedno. Zbavila se ho a to bylo hlavní. James se jí tehdy stal oporou. Toho večera mu dlouhé hodiny plakala v náručí a mezi vzlyky se mu snažila vylíčit, co se vlastně stalo. A potom si vzpomněla na rodiče, kteří byli nadšení z jejího vztahu - pomyšlení na to, jak budou reagovat zahnalo veškeré slzy.

Když si to teď všechno znovu vybavovala, uvědomila si, proč ji chtěli zasnoubit s Rabastanem. Potřebovali jen nahradit Zeka a bylo jedno kým, hlavně to musel být někdo, kdo je ve Zmijozelu a pochází z čistokrevné rodiny, aby zbavil jejich dceru špatné pověsti, jež se musela donést i k nim.

Tiffany se nevesele zasmála.

Lilyino obočí vylétlo tázavě vzhůru. "Co je?"

Tmavovláska zavrtěla hlavou. "Ale nic." Zadívala se do smaragdových očí. "Asi bychom měly jít dolů, abych vás nepřipravila o přítomnost oslavenkyně," zašklebila se a zvedla z postele.

Zrzka se však ani nepohnula. "Tiffany, proč mi nechceš říct, co se děje? Na cos myslela? Mně se přece můžeš svěřit!"

"Já vím, že můžu, ale není s čím," ujistila ji s pečlivě nacvičeným úsměvem. Byla si vědoma faktu, že tím kamarádku nepřesvědčí - Lily pokaždé poznala, že lže nebo něco tají -, jenže ona se s tím nechtěla svěřovat, ještě ne.

Lily si povzdechla, postavila se, objala Tiff kolem pasu, společně vyšly na chodbu a zamířily do přízemí, odkud k nim doléhaly hlasy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 25. února 2014 v 14:32 | Reagovat

ta má furt jen smůlu :)
Jsem zvědavá jak zareaguje dál.
Ale pozvat Ruby na narozeniny? Bych jí prohodila oknem. Celkově se nechová hezky, když se pořád s nějakou tahá :/ a ona by neměla mlčet, pokud to má fungovat :)
Děkuju za věnování :-*

2 Hope Hope | Web | 25. února 2014 v 21:49 | Reagovat

[1]: ne, na narozeniny...na Silvestra, ale i tak je to od něj hnusné! já bych prohodila oknem oba ;o)

3 Jana Jana | 1. března 2014 v 19:46 | Reagovat

Ta kapitola je fantastická. Má nádhernou atmosféru.
Přišla jsem celá zdrchaná, a jen jsem si tohle přečetla ... Vůbec nemůžu pochopit, že řekneš, že by to mohla být nezajímavá kapitola. Je naopak fakt perfektní. A hrozně se klepu na další (mimochodem další důkaz, že nudná být fakt nemůže) :)

4 Catie XXXXXXX Catie XXXXXXX | Web | 20. března 2014 v 18:55 | Reagovat

pěkný

5 Šílenej Šílenej | Web | 23. března 2014 v 11:57 | Reagovat

opakuju, blbá zrzka! nemá zaclánět, když o "místnost" dál je takovej borec, to by bylo teprv počteníčko, muhehé

6 Jana Jana | 4. dubna 2014 v 16:29 | Reagovat

Pravidelně chodim, pravidelně koukám, pravidelně to tu není :D
Prosim - prosim o další. Nemůžu se dočkat ... :)

7 Jana Jana | 7. července 2014 v 15:51 | Reagovat

Tak jsem tu povídku doporučila i sestřence, a už se na ni neklepu sama :D Tvůj fanklub vzrůstá :)Díky ní se teď na další díly třese i všechno v širým jejím okolí :D (To jen, kdybys snad stále trpěla svou vtíravou představou, že se ti to psaní nedaří ;) ) No - a právě mi bylo za zády sděleno, ať  při tom chválení zdůrazním, že s další kapitolkou nemáš spěchat, neboť si prý raději počká na další - stejně tak pěknou, než aby se to uspěchalo :)

8 Hope Hope | Web | 9. července 2014 v 0:39 | Reagovat

[7]: jejda, tak to jsem moc ráda, že se povídka líbí i sestřence...že zdravím ;o) a slibuju, že udělám, co budu moct, abych přidala kapitolu brzy =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama