Čistý štít

15. ledna 2014 v 22:43 | Hope |  Nitky osudu
v prosinci jsem bohužel kapitolu nenapsala, protože jsem čekala, jestli bude zveřejněno téma...nebylo a protože už je polovina ledna a další téma stále ještě nebylo zveřejněno, tak jsem se rozhodla to dopsat a vymyslet si název/téma sama...
upřímně doufám, že se vám kapitola bude líbit, protože mně se líbí ;o) a doufám, že začnete mít Ashlyn radši =o)


"Ash!" zavolala Abigail, když vešla do knihkupectví. Věděla, že kamarádka je uvnitř, neboť dnes přišly nové knihy a všechny musely být v policích před otevřením, do kterého zbývala slabá půl hodina.

"Tady," ozvalo se ze zadní části vesele.

Abi prošla celým obchodem až k životopisům, kde na schůdcích vrávorala Ashlyn s náručí plnou knih. "Ahoj," pozdravila ji a se starostlivě povytaženým obočím ji pozorovala.

"Co tady děláš?" zajímala se černovláska překvapeně. "Myslela jsem, že máš dneska volno." Odložila knížky na polici a slezla dolů, aby kamarádku objala.

"Mám," potvrdila. "A nejenom dneska. Pár týdnů tady nebudu, možná dokonce měsíců," pokrčila omluvně rameny.

Ash se zamračila a pozorně se zahleděla ženě proti sobě do očí. "Stalo se něco?"

Ta se na ni usmála. "Jsem těhotná!" vyhrkla nadšeně.

"Panebože! Gratuluju!" znovu ji radostně objala. Moc jí to přála. Věděla, jak moc si s Martinem miminko přáli a zanedlouho se jim to konečně splní. "Je všechno v pořádku? Neměla bys spíš být doma místo toho, aby ses trmácela přes polovinu Londýna až sem?" zajímala se starostlivě.

Abigail se rozesmála. "Jdu od doktora, takže jsem to neměla přes půlku Londýna. Navíc jsem ti to chtěla říct osobně. Alespoň to ti dlužím, když už tě tady nechám na kdovíjak dlouho samotnou," pokrčila rameny.

Mávla nad tím rukou. "Nějak to zvládneme, holky to za tebe vezmou. Teď je nejdůležitější, abyste byli oba v pořádku." Zamyšleně si kamarádku prohlížela. "Už to ví vaši?"

Abi zavrtěla s úsměvem hlavou. "Jsi první, kdo to ví."

Ashlyn její přiznání ohromilo. Připadalo jí to jako neskutečná pocta. "Taky pro tebe něco mám," prohodila a rychle odešla do šatny, aby se o několik málo okamžiků vrátila zpátky s obálkou, kterou podávala Abigail.

"Co je to?" zajímala se s tázavě pozvednutým obočím.

"Podívej se," vyzvala ji.

Nedočkavě, avšak opatrně, otevřela obálku a vytáhla z ní ozdobný papír popsaný zlatým písmem. "Dvanáctého října? Nevěděla jsem, že už máte datum."

V odpověď se jen pousmála. Netušila, jak vysvětlit kamarádce, že ona sama to ví teprve od chvíle, kdy předchozího dne večer rozbalila balíček, který si vyzvedla na poště.

Abigail si pozorně prohlížela kamarádčin obličej a emoce, jež se v něm střídaly. "Tys to taky nevěděla," konstatovala po chvíli.

Ash zavrtěla hlavou, odvrátila se od ní a začala rovnat knihy v poličce. Nechtěla, aby poznala, jak moc ji to naštvalo. Ano, chápala, že James ani jeho rodiče neviděli důvod proč čekat, ale pro ni to tak jednoduché nebylo. Musela se během krátké doby vyrovnat se spoustou věcí a proto chtěla se svatbou nějaký ten měsíc počkat - alespoň tak to včera vysvětlila svému snoubenci.

"Proč ti to tak vadí?" zajímala se Abi a posadila se na jednu z příček žebříku.

Černovláska na ni letmo pohlédla. "Nevadí," ujistila ji rychle, ale byla si dobře vědoma toho, že jí neuvěří.

Blondýnka si povzdechla a její výraz byl dostatečně výmluvný. "Znám Jamese a znám jeho rodiče, sice ne moc, ale znám, takže je mi jasné, kdo za tím stojí a taky je mi jasné proč. Zajímalo by mě ale, proč se ti to tak nelíbí. Přece Jamese miluješ a jednou by sis ho tak jako tak vzala."

"To jo, jednou," pokrčila rameny a otočila se čelem ke kamarádce. "Jenom si prostě myslím, že se všechno děje strašně rychle. Doufala jsem, že spolu budeme nějakou dobu chodit, žít a pak prostě...," znovu trhla rameny.

"Z manželství tak lehce neodejdeš!" podotkla Abigail. V očích se jí zračilo poznání. "O to tady jde, že jo? Ty si ho nechceš vzít. Chceš od něj odejít!"

Poslední věta zněla Ashlyn jako obvinění. "Samozřejmě, že ne! Ale nevidím důvod, abych si ho hned musela vzít. Co když se za pár měsíců omrzíme, jenže budeme manželé? Co když se zamiluje do někoho jiného?" Snažila se bránit, vymyslet argument, ale věděla, že kamarádka má pravdu. Vždyť kdyby to datum nevybrala Vanessa, tak ona sama by to také neudělala.

Krátkovlasá žena potřásla nevěřícně hlavou. "Proč jsi takový pesimista? Copak ti už několikrát nedokázal, jak moc tě miluje a jak mu na tobě záleží? Musíš pořád myslet na to nejhorší? Docílíš tím jenom toho, že se to vážně stane."

"Já vím, že mě miluje. Vždyť já jeho taky!" rozhodila rukama. "Nechci o něm pochybovat, jen si nemůžu pomoct. Chci si ho vzít. Jednou, ale ne teď, je to všechno strašně rychlé."

"Rychlé?" opakovala Abigail nevěřícně. "Vždyť se znáte skoro tři roky a většinu té doby spolu chodíte!"

Ashlyn si povzdechla. "Ty víš, že takhle to nemyslím. Zasnoubili jsme se teprve nedávno, předtím spolu dlouho nemluvili. Nechápu, proč si mě chce hned vzít. Copak se bojí, že mu uteču?"

Abi jí věnovala výmluvný pohled. Věděla, že přesně z toho má James strach a z dnešního rozhovoru s kamarádkou měla pocit, že je oprávněný. Nebylo pochyb o tom, že Ash ho miluje, ale ať už chce nebo ne, má zaječí úmysly, které pramení z toho, že si není jistá sama sebou.
***
Ashlyn seděla na pohovce v obývacím pokoji prázdného ztichlého bytu - Emily odešla téměř před hodinou - a hlavou se jí honily neradostné vzpomínky. Uvědomovala si, že za minulostí musí jednou provždy udělat tlustou čáru a toho docílí pouze vážným rozhovorem se svým snoubencem. Netěšila se na něj, protože ji to mohlo stát úplně všechno a ona byla vyděšená k smrti. Nechtěla ho ztratit, nemohla, nezvládla by to.

"Jsem doma," ozvalo se ode dveří poté, co zaslechla cvaknutí zámku.

Celá se napnula. "Ahoj," pozdravila ho, jakmile vešel do místnosti a zamířil k ní.

Sklonil se a políbil ji. "Chybělas mi."

"Vždyť jsi mě neviděl sotva pár hodin," usmála se a něžně ho pohladila po tváři.

"Mně to připadalo jako celá věčnost. Nedokážu bez tebe být ani chvíli, natož celý den. Nevím, jak to zvládnu, až budu muset na služebku," potřásl hlavou a znovu ji políbil.

Věnovala mu ještě jeden letmý úsměv. "Musíme si promluvit."

James se zamračil a pozorně si ji prohlížel. Posadil se vedle ní. "Dobře, promluvíme si," sevřel její dlaně ve svých.

Ashlyn se zhluboka nadechla. "Abigail bude mít dítě," začala, protože nevěděla, jak mu říct to, co měla opravdu na srdci.

Muž se ještě víc zamračil, jelikož netušil, kam to bude svěřovat. Její tón se mu však nezamlouval a obával se nejhoršího. Rozhodl se ale, že nebude dělat předčasné závěry a zachová chladnou hlavu.

"Hrozně jí to přeju," pokračovala s pohledem upřeným na jejich spojené ruce. "Donutilo mě to přemýšlet nad tím, co se stalo nám a myslím, že je čas, abych se ti k něčemu přiznala." Na okamžik zvedla hlavu a zadívala se mu do azurově modrých očí. Po několika málo okamžicích hlavu opět sklonila. "Já jsem to dítě chtěla," zašeptala. "Tak strašně moc! Jenže jsem věděla, že si ho nemůžu dovolit a nechtěla jsem tě žádat o pomoc. Bylo mi jasné, co uděláš. Chtěl by sis mě vzít," zavrtěla hlavou. "Nemohla jsem to udělat ani tobě ani tomu malému. Jednoho dne bys mě nenáviděl, rozešli bychom se a nejvíc by tím trpělo právě dítě." Zhluboka se nadechla a nasucho polkla. "Přála jsem si, abys byl se mnou kvůli mně a ne proto, že jsi cítil zodpovědnost za dítě. Když jsi se pak objevil před tou nemocnicí," nevesele se zasmála, "měla jsem radost. Přišel jsi, abys mi zabránil v tom nejhorším, co jsem kdy mohla udělat. Vím, že jsem se chovala hrozně, neusnadňovala ti to, ale opravdu si vážím toho, žes to se mnou nevzdal a chceš si mě vzít." Konečně sebrala odvahu a znovu se na něj podívala.

James vypadal, jakoby mu spadl kámen ze srdce. Uchopil do dlaní její obličej. "Ani netušíš, jak šťastný právě teď jsem! Miluju tě! A nikdy se tě nevzdám!" ujistil ji krátce před tím, než se jejich rty spojily v polibku, který byl výmluvnější než jakákoliv slova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 17. ledna 2014 v 14:01 | Reagovat

Jééé. Konečně kapitolka. Hrozně jsem se těšila, až nějaká přibude.
Bylo to super počtení :)

2 Maysie Maysie | E-mail | 14. února 2014 v 15:22 | Reagovat

Ted jsem zmatená, nechtěla mu říct,, že se ještě nechce vdávat? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama