Polibek pod jmelím 2/2

28. prosince 2013 v 19:38 | Hope |  Polibek pod jmelím
a druhá část, protože blog mi tvrdí, že mám moc znaků a přitom ta povídka má jenom pět a čtvrt stránky!

***
Následující týden se jeden druhému vyhýbali. Chovali se k sobě tak, jak se to od nich očekávalo. Rozhodně nikdo nemohl poznat, že mezi nimi někdy bylo něco víc než pracovní vztah.

Našlo se ovšem něco, čeho si všimli všichni ve firmě. Noelle nebyla ve své kůži a jakmile přišla řeč na Andrewa Petersona, její chování se diametrálně změnilo. V jednu chvíli se mohla smát, ale když se o něm někdo třeba jen slůvkem zmínil - nebo se objevil poblíž - okamžitě nasadila masku chladného nezájmu. To byla ta lepší varianta, kdy nikomu prakticky nic nehrozilo. Při té druhé se rozčílila k nepříčetnosti a to pak bylo lepší, když se jí nikdo nepletl do cesty. Jednou jedinkrát se ji pokusila uklidnit Jennifer a málem přišla o místo.

Poslední pracovní den před Vánoci došla Andrewovi trpělivost. Nebavilo ho se jí pořád vyhýbat, nemoct vidět svou dceru, i když byla tak blízko a ze všechno nejmíň se mu líbilo její přehlížení. Byl radši, když ho probodávala nenávistnými pohledy, protože to znamenalo alespoň nějakou emoci. A proto teď stál v recepci a čekal, až půjde domů, aby si spolu všechno vyříkali.

Všimla si ho hned, jak se otevřely dveře výtahu a jen nevěřícně zavrtěla hlavou, když se vydal k ní. Byla si dobře vědoma zaměstnanců kolem a proto se rozhodla nenechat se za žádných okolností rozčílit, zachová si profesionální odstup, pak odsud odejde a už ho nikdy neuvidí.

"Musíme si promluvit," začal neoblomně.

"Myslím, že už jsme si všechno řekli," prohodila a modlila se, aby tohle brzy skončilo.

Zavrtěl hlavou. "Ani zdaleka! Mám toho ještě hodně na srdci, abys věděla! A ze všeho nejdřív chci vědět proč. Proč jsi mi nic neřekla? A nevymlouvej se na to, že jsem byl pryč nebo že jsem se ti neozval. Takovou věc si nenecháš pro sebe bezdůvodně."

Rozhodila rukama. "A co jsem podle tebe měla udělat? Přiběhnout na letiště a těsně před tím než tě pustí k letadlu ti oznámit, že budeme mít dítě? Tohle se děje jenom ve filmech!" upozornila ho.

"Mohla jsi to říct svému otci," navrhl. Věděl dobře, co by Alexander udělal, kdyby znal pravdu, sám mu to řekl.

Ušklíbla se. "Nechal by tě odletět. A pak by přinutil k odletu i mě, abychom byli spolu, zatímco by tady chystal naši svatbu." Povzdechla si. "Nechápej mě špatně, já svou rodinu miluju, ale občas to trochu přehánějí. Já se zkrátka nebudu vdávat jenom kvůli dítěti!" dodala rázně.

"Copak nechápeš, že já bych si tě nikdy nevzal jenom kvůli dítěti? To mě tak málo znáš?" chtěl vědět.

Zamyšleně svraštila obočí a chvíli si ho prohlížela. "Vlastně jo, znám tě hrozně málo. Neměli jsme zrovna moc příležitostí se poznat, nemám pravdu?"

"Nemusíš být jízlivá," ujistil ji.

"Nejsem," opáčila klidně.

Povzdechl si a potřásl hlavou. "Známe se už roky! Myslím, že jsem se do tebe zamiloval ten den, kdy jsem tě poprvé viděl, jak jdeš za svým otcem!" Vsadil všechno na upřímnost a doufal, že toho nebude muset litovat, mohlo by se totiž dost dobře stát, že díky tomu o všechno přijde.

Beze slova na něj zírala. Nebyla si jistá, co si o jeho vyznání - pokud se to tak dalo nazvat - myslet. Byl upřímný nebo to řekl jen proto, že byl zoufalý?

"Miluju tě!" opakoval. Pokusil se ji chytit za ruku, ale pohotově ucukla.

Pevněji sevřela rukojeť kočárku. O krok ustoupila a zavrtěla hlavou. "Já tohle teď řešit nemůžu."

"A kdy to chceš řešit?" vyhrkl zoufale. Cítil, že mu právě uniká možná jediná šance.

Zpříma se mu podívala do očí. "Nemyslím si, že je tady co řešit. Oba už jsme řekli svoje," pokrčila rameny. "Teď mě nech jít," vyzvala ho.

Se zatvrzelým výrazem ve tváři přistoupil těsně k ní. "Nenechám," zašeptal. Jednou rukou ji objal kolem pasu a přitáhl si ji tak blízko, že by se mezi jejich těla nevlezl ani špendlík. Sklonil hlavu a hladově ji políbil. Musel jí nějak dokázat, že se mýlí a tohle mu připadalo jako dokonalý způsob.

Opětovala jeho polibek. Nemohla si pomoct. Byla si vědoma toho, že mu tím dala dostatek argumentů a stejně tak si uvědomovala, že už mu nedokáže déle vzdorovat.

"Už si můžeme promluvit?" chtěl vědět, když se od ní odtáhl.

Nezmohla se na víc než na přikývnutí.

Andrew sáhl do vnější kapsy saka. Klekl si před ní na koleno a Noelle si s hrůzou uvědomila, co se chystá udělat. Rozevřel dlaň, na níž se třpytil diamatový prsten. "Vezmeš si mě?"

Nervózně se kousla do rtu a rozhlédla se kolem sebe, všichni na ně zírali a s napětím čekali na její odpověď. Zhluboka se nadechla. Sice si nebyla úplně jistá, jestli dělá dobře, ale nakonec odpověděla: "Vezmu."

Všichni propukli v nadšený jásot. Andrew jí navlékl prsten a postavil se, aby ji opět políbil. Jeho polibek nebyl tak vášnivý jako ten předchozí, avšak dával jasně najevo hluboké city, které k Noelle cítil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angie Angie | Web | 2. ledna 2014 v 21:30 | Reagovat

Ach, to je přesně to, co jsem potřebovala, přesně takový impuls.
Nějaký šťastný krásný konec, který by mě zase na chvilku přiměl uvěřit, že se stávají, že nejsou jen pohádkou...

Moc pěkná povídka, Hope:)

2 Maysie Maysie | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 21:52 | Reagovat

Ach.. no to bylo skvělé :)

3 Ajule Ajule | 8. ledna 2014 v 17:06 | Reagovat

Moc pěkný. Hezky se to čte. :)

4 Ovečka Ovečka | Web | 24. února 2014 v 16:37 | Reagovat

Hezký happy-end ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama