Polibek pod jmelím 1/2

28. prosince 2013 v 19:29 | Hope |  Polibek pod jmelím
tahle povídka měla být původně do vánoční soutěže, ale z toho sešlo...pak jsem ji plánovala jako dárek k Vánocům, ale z toho taky sešlo, takže ji tady máte dneska jako takový povánoční a přednovoroční dárek =o)


Neměla ráda Vánoce. V jejím životě až příliš často znamenaly změny, bohužel jen málokdy k lepšímu.

Úplně první Vánoce měla spojeny se smrtí svých rodičů. Tehdy jako šestiměsíční miminko osiřela, když její otec na zledovatělé silnici ztratil kontrolu nad vozem. Všichni mluvili o štěstí, že byla u své babičky a ne s nimi, jí to však jako štěstí nepřipadalo, zejména v dětství.

O několik let později zemřela jen pár dní před Vánoci i její babička, kterou pravidelně navštěvovala. Její adoptivní rodiče byli rádi, že jí mohou dopřát alespoň takovéto spojení s biologickými rodiči, jenže i to jednoho dne skončilo. A jelikož ani jeden z rodičů neměl sourozence, tak se smířila s tím, že má pouze svou adoptivní rodinu, kterou však nadevše milovala.

Ani loňské Vánoce nepatřily k těm nejšťastnějším. A zatím se nezdálo, že by to letos mělo být jinak.

Loni šla na vánoční večírek otcovy firmy, protože nedokázala dostatečně rychle vymyslet přijatelnou výmluvu, proč by neměla. O několik týdnů později toho trpce litovala.

Snažila se na sebe nepoutat pozornost, ale příliš se jí to nedařilo, neboť na sobě měla šaty, které vybírala Loraine - její o pět let starší sestra - a ty byly všechno možné jen ne nenápadné. Cítila na sobě pohledy všech mužů v místnosti a nemohla s tím vůbec nic udělat. A tehdy se objevil Andrew, jeden z otcových manažerů, který na sebe vzal roli jejího ochránce. Všem dával jasně najevo, že jsou tam spolu a tak nakonec strávila příjemný večer - a nejen ten - ve společnosti okouzlujícího muže. Po skončení večírku se nerozdělili, ale zažili neopakovatelnou noc, při níž ochrana byla to poslední, na co mysleli a tak nezůstala bez následků.

Ano, Noelle díky jejich neopatrnosti měla rozkošnou téměř tříměsíční dcerku, ale za jakou cenu? Nenašla vhodnou příležitost k tomu, aby o ní řekla Andrewovi a vzdala se naděje, že by k tomu kdy došlo, takže jí nezbývalo nic jiného než před ním holčičku tajit.

A právě malá Sophie byla důvodem, proč teď vcházela do budovy, v níž sídlila otcova firma. Alexander Bradford chtěl, aby ho zastoupila, zatímco budou s Laurou trávit dovolenou v Austrálii s Loraine a její rodinou. Noelle věděla, že nemá právo jim to vyčítat. Vždyť svou starší dceru, jejího manžela a v neposlední řadě jejich tři potomky neviděli už několik měsíců, bylo pochopitelné, že s nimi chtěli strávit čtyři týdny. Jen nebyla nadšená z faktu, že si pro svou dovolenou vybrali právě poslední měsíc roku.

"Ahoj Jennifer," usmála se na brunetku za recepčním pultem.

Žena její úsměv opětovala. "Tvůj otec říkal, že přijdeš, ale já mu nevěřila. Myslela jsem, že s firmou nechceš mít nic společného."

S povzdechem pokrčila rameny. "Nechtěla jsem, ale asi nemám na výběr. Znáš tátu," mávla nad tím rukou. Nebylo potřeba, aby dodávala něco víc, neboť Alexander Bradford byl proslulý svou vytrvalostí, která platila, jak v obchodě, tak v osobním životě.

Jennifer pokývala chápavě hlavou. Možná by na to i něco odpověděla, ale z výtahu právě vystoupil tmavovlasý muž v elegantním šedém obleku. Noellino srdce se rozbušilo jako o závod, když ho spatřila. Věděla, že k tomu dojde, ale nečekala, že už dnes. Nebyla na to připravená! Netušila, jak se chovat, co mu říct nebo jak mu představit jeho dceru.

"Jennifer, musím si něco zařídit, za hodinu budu zpátky. Nemám teď žádné schůzky a Alex o tom ví, ale kdyby mě přece jenom někdo sháněl, tak je pošlete k Johnovi." Poté se s oslnivým úsměvem obrátil na ni. "Ahoj Noelle." Přešel ke kočárku a naklonil se, aby lépe viděl dítě uvnitř. "Krásné miminko. Tvoje?" zajímal se.

Zavrtěla hlavou, protože nebyla schopná jediného slova. Odkašlala si, aby uvolnila stažené hrdlo. "Kamarádka mě požádala, jestli bych ji na pár hodin nepohlídala." Nenáviděla se za tu lež, ale nemohla dopustit, aby se dozvěděl pravdu. Rozhodně ne takhle.

Na okamžik povytáhl obočí. "Zajímavé," zamumlal. "No, nic, musím běžet. Rád jsem tě zase viděl a podle toho, co jsem slyšel, tak to není naposledy. Tak se měj a...uvidíme se," ujistil ji a byl pryč.

"Hlídáš kamarádce?" prohodila Jennifer a zavrtěla nevěřícně hlavou, když se na ni opět podívala.

"Něco jsem říct musela," ušklíbla se a podívala se na holčičku, která tvrdě spala a její první setkání s otcem ji nechalo naprosto chladnou. Noelle si přála, aby tohle mohla tvrdit i ona. Jenže byla všechno možné jen ne klidná.

"Proč jsi mu neřekla pravdu? Za to se přece nemusíš stydět."

"Je to složité," snažila se ji odbýt.

Jenny se v očích zračilo poznání. "Sophie je Andrewova dcera! No, samozřejmě! Loni na té párty! Nakonec jste přece odešli spolu. Ví to tvůj otec?"

S odevzdaným výrazem zavrtěla hlavou, věděla, že nemá cenu cokoliv zapírat. "Řekla jsem to jenom Loraine. A ta slíbila, že si to nechá pro sebe."

"Ty jí věříš?" ujišťovala se.

Noelle bez váhání přikývla. "Samozřejmě! Je to moje sestra. Komu jinému bych měla věřit, když ne jí?" Milovala Loraine - stejně jako své adoptivní rodiče - naprosto bez výhrad a také jí důvěřovala jako nikomu jinému.

Jennifer se chápavě usmála. Znala ji dost dlouho na to, aby věděla, kdy je o něčem opravdu přesvědčená a tohle byl jeden z těch okamžiků.

Mladší z žen se rychle rozloučila a vyrazila k výtahu, aby se dostala do patra, v němž měl otec kancelář. Normálně by šla po schodech, jenže s kočárkem to bylo nemyslitelné.

S Carol, otcovou sekretářkou, si vyměnila pozdrav a úsměv, chvíli se rozplývaly nad malou Sophií a pak šla do kanceláře patříci Alexanderovi.

"Zlatíčko," stiskl ji v pevném objetí.

"Ahoj tati." Políbila ho na obě tváře.

"Jak se máš? A co tenhle andílek?" zajímal se. Sklonil se nad kočárkem, aby si mohl vnučku lépe prohlédnout.

Noelle pokrčila rameny. "Máme se skvěle," ujistila ho a posadila se do křesla před jeho stolem. "Musíme si promluvit, tati," začala. Věděla, že kdyby nezačala teď, tak už vůbec.

Podíval se na ni a s povzdechem přešel ke svému koženému křeslu. "Myslel jsem, že už jsme všechno vyřešili."

Zavrtěla hlavou. "Já vím, že jsem ti to slíbila, ale já nemůžu. Chci, abyste letěli za Loraine, jenže nemůžu vést tvou firmu. Nikdy jsem to nedělala, nemám s tím žádné zkušenosti." To nebyla tak docela pravda. Nikdy sice nevedla ničí společnost, ale před dítětem pracovala v managementu firmy jednoho otcova kamaráda. "Máš tady spoustu manažerů, kteří by to zvládli mnohem líp, tak proč já? Mám malé dítě! Nemůžu a nechci mít chůvu."

Rozhodil rukama. "Můžeš ji mít tady. V tom ti přece nebráním."

Ano, to věděla, ale byla to její poslední možná úniková cesta. Nemohla mu říct pravý důvod své nechuti, protože nevěděl, kdo je otcem Sophie. "Já vím, jen mi nepřijde správné ji každý den brát sebou. Vždyť jí ještě nejsou ani tři měsíce!" odpověděla rozvážně.

Alexander si ji prohlížel přimhouřenýma očima. "Je to kvůli Andrewovi, že jo?" nadhodil.

Překvapeně vytřeštila oči. "Jak o něm víš?" vyhrkla. Bohužel si až pozdě uvědomila, že třeba vůbec nic neví a mohla by alespoň zkusit zapírat.

Zavrtěl pobaveně hlavou. "Vím, jak dosáhnout svého," ujistil ji.

"Řekla ti to Loraine, že jo?"

"Dobrovolně ne. Dokud jsem to sám neuhádl, tak mi odmítla cokoliv říct. Víš, vy obě jste zapomněly na to, že nejsem slepý. A to bych musel být, abych si nevšiml, jak to mezi vámi dvěma jiskřilo. Proč jsi mi nic neřekla? A co je důležitější, proč jsi nic neřekla jemu? Copak nemá právo vědět, že se stal otcem? Myslím si, že by byl nadšený, kdyby to věděl. Je to krásná a hodná holčička. Byl by na ni pyšný, stejně jako jsem já na tebe!" přesvědčoval ji zaníceně.

Noelle si povzdechla. "Chtěla jsem mu to říct. Jenže k tomu nikdy nebyla ta správná příležitost. Potom jsi ho poslal skoro na půl roku pryč a já myslela, že už je pozdě, abych mu něco říkala. Bála jsem se, že mi vyčte, že jsem mu to neřekla dřív, takže jsem přesvědčila sama sebe, že bude lepší, když nebude o ničem vědět."

"Jednou se to stejně dozví," upozornil ji.

Zamračila se na něj. "Slib mi, že mu to neřekneš. Slib mi to!" žádala ho důrazně, když si všimla jeho nerozhodného výrazu.

"No, dobře, slibuju," prohodil nepříliš nadšeně. V duchu už však pracoval na tom, jak tohle všechno napravit. Vždycky měl po ruce záložní plán, proto se mu tak dařilo, počítal se všemi možnými komplikacemi a tak ho téměř nic nemohlo zaskočit. Věděl, že jeho dcerám ani manželce by se nelíbilo to, co právě vymyslel, ale musel to risknout, šlo tady přece o Noellino a Sophiino štěstí!

"Děkuju," oddechla si Noelle.

Namířil na ni prst. "Ale ty mi na oplátku slíbíš, že mě tady zastoupíš," řekl nekompromisně.

Na okamžik zavřela oči. Měla tušit, že to takhle dopadne. "Fajn," kapitulovala. "Ale jenom na měsíc!" upozornila ho a užívala si pocit malého vítězství, když její otec bez dalších námitek přikývl.
***
Od odletu jejích rodičů uplynuly dva týdny a Noelle musela připustit, že ji ta práce baví. Když odcházela na mateřskou, tak si nemyslela, že by jí kdy mohla její práce scházet, avšak opak byl pravdou, což si uvědomila až díky svému otci. Věděla, že kdyby to věděl, potěšilo by ho to a okamžitě by jí nabídl stálé místo, ale o to nestála - rozhodně ne teď, když Sophii nebylo ještě ani půl roku.

A právě její dcerka byla to, na co se teď plně soustředila. Normálně byla hodná, neplakala, pokojně spinkala, usmívala se, ale dnes byla už od rána mrzutá. Když Noelle byť jen pomyslela na to, že by ji položila třeba jen na malou chviličku, holčička spustila jako na lesy, odmítala cokoliv sníst a vzhledem k ucpanému nosu nemohla pořádně dýchat. Svíralo se jí srdce, když takhle Sophii viděla, ale nemohla s tím nic moc dělat. Celý den ji chovala v náruči a snažila se ji rozptýlit, ale ukázalo se, že toho o dětech ví pramálo, jelikož nic nepomáhalo. Dokonce volala i Loraine do Austrálie, avšak ani ta jí nedokázala poradit.

Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila Carol se soucitným úsměvem na rtech. "Je tady Andrew Peterson," oznámila.

Noelle se zamračila a letmo zkontrolovala diář, jenž ležel rozevřený na psacím stole. "My máme schůzku?" zajímala se. Možná jsem si ji jenom zapomněla zapsat, přemítala.

Starší žena zavrtěla hlavou. "Prý s tebou potřebuje mluvit."

Děvčátko v jejím náručí se znovu rozplakalo. Začala ho hladit krouživými pohyby po zádíčkách a pohupovat se ze strany na stranu, aby ho ukonejšila. "Jestli to není nic pracovního, tak ať přijde jindy," odbyla ji a soustředila svou plnou pozornost na miminko.

Carol bez okolků zmizela za dveřmi a Noelle se otočila k oknu. Za několik okamžiků se však ozvalo nové zaklepání. Prudce se otočila a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a nezačala na otcovu dlouholetou sekretářku křičet, ale v kanceláři místo ní stál Andrew. "Teď na tebe nemám čas!" snažila se ho zbavit.

Nedal se. Rychle překonal vzdálenost mezi nimi a opatrně od ní převzal holčičku, která přestala jako mávnutím kouzelného proutku plakat.

Noelle ohromeně sledovala scénu před sebou. "Jak jsi to dokázal?" vykoktala. "Já se o to snažím celé dopoledne!" Uvědomovala si, že to zní jako výčitka, ale odmítala se tím zabývat podrobněji.

Usmál se a pokrčil rameny. "Mám dost malých synovců a neteří. Ona," kývnul bradou směrem k Sophii, "mě navíc nezná, takže jsem na chvíli zaujal její pozornost."

Němě na něj zírala. Věděla, že si tuhle chvíli bude navždy pamatovat. Vybaví si, jak držel v náručí svou dceru, jak se na sebe dívali a spolu s tím i lítost, která jí svírala hrdlo. Nechtěla se tak cítit, ale nemohla si pomoct. Měl právo to vědět, jenže ona nenašla dostatek odvahy, aby mu to řekla.
"Andrew," vydechla téměř neslyšně, když dal Sophii pusu na tvář. To gesto ji dojalo, bylo v něm tolik lásky. V tu chvíli si uvědomila, že už nemůže dál mlčet.

Jeho modré oči se střetly s jejími, na rtech mu pohrával úsměv, jenž ji zahřál u srdce.
"Sophie je tvoje dcera," zašeptala.

Jeho úsměv se rozšířil, na okamžik spočinul pohledem na usínajícím dítěti a potom přesunul veškerou svou pozornost na zranitelně působící ženu před sebou. "Já vím," ujistil ji.

Noelle několikrát překvapeně zamrkala. Nebyla si jistá, jestli to opravdu řekl nebo si to jen představovala. "Cože? Jak?" vypravila ze sebe a musela se posadit do křesla, kde se zhluboka nadechla.

"Dva dny před tím, než tví rodiče odletěli, si mě tvůj otec zavolal k sobě," začal vyprávět a položil spící holčičku do kočárku. Přešel k psacímu stolu a opřel se o jeho okraj čelem k ní. "Chvíli jsme se bavili o loňském vánočním večírku, pak se zmínil, že jsme se viděli v hale. Řekl mi, že Sophie není dcerka tvojí kamarádky. Ze začátku jsem nechápal, co se mi snaží naznačit, ale nakonec mi přece jen došlo, co mi tím vším chce říct. Nebylo to tak, že by mi to rovnou řekl!" ujišťoval ji, když nevěřícně zavrtěla hlavou. "Musel jsem na to přijít sám. Slíbil ti, že mi nic neřekne a svůj slib dodržel. Taky mi řekl, že když se poprvé dozvěděl, že čekáš dítě, tak chtěl znát jméno toho bídáka, který to má na svědomí, aby ho mohl donutit ke svatbě." Dlaní jí nazvedl bradu. "Proč jsi mu to neřekla?" chtěl vědět.

Ztěžka polkla a odolala tendenci uhnout očima. "Nechtěla jsem se vdávat jenom kvůli dítěti." Pokrčila rameny. Zdálo se to být jednoduché.

Zkoumavě si ji prohlížel. Nevěřil jí, ale nechtěl na ni naléhat, protože by to taky mohlo znamenat, že ji navždy ztratí a spolu s ní i svou dcerku. "A proč jsi to neřekla mně?" položil další otázku.

"Byl jsi pryč," odpověděla bezvýrazným hlasem.

"Existují telefony. Maily. Pošta!"

Trhla vzpurně hlavou. "To platí i obráceně! Měsíc jsme spolu byli prakticky pořád a potom jsem ti nestála ani za blbou smsku!" vytkla mu ublíženě.

"Skvěle, takže teď je to všechno moje vina?" zvýšil hlas a začal rozčileně přecházet po kanceláři.

Nebylo to vůči němu fér. Noelle si to uvědomovala, jenže si připadala zahnaná do kouta a měla pocit, že se musí nějak bránit. "Měl bys jít," vyzvala ho s kamenným výrazem.

Zastavil se uprostřed kroku a nevěřícně na ni pohlédl. Chtěl něco říct, ale nakonec se jen ušklíbl, zavrtěl hlavou a při odchodu za sebou nechal hlasitě zaklapnout dveře.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 21:41 | Reagovat

Bylo mi jasné, že to děda vykecá :D
Achjo, Hopáku! Jak to, že většina hrdinek otěhotní a to mimčo tají? To se přece nedělá! Doufám, že jsi to v druhé části napravila :)

2 Ovečka Ovečka | Web | 24. února 2014 v 16:32 | Reagovat

Tak jsem po dlouhé době zase zavítala k Hopeince :)
A hned si našla povídku k přečtení.
Vypadá to zatím dobře, moc Noelle (líbí se mi ta přesmyčka vánoční povídky a jména hlavní hrdinky, které má hodně blízko k francouzským vánocům ;)) nechápu, ale jdu číst druhou část ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama