Ty nejlepší věci se stávají v ten nejmíň vhodný okamžik 3/3

28. září 2013 v 0:14 | Hope |  Ty nejlepší věci se stávají v ten nejmíň vhodný okamžik
tak jsem konečně dopsala povídku, která má v konečném výsledku necelých 11 stránek a 6 492 slov...takhle dlouhou jsem ji původně vůbec neplánovala, tím si můžete být jistí...
1.část najdete tady, druhou pak tady
doufám, že se vám bude líbit, i přesto, že došlo přesně k tomu, co jsem předpokládala...protože jsem to chtěla rychle dopsat a dostala se až na jedenáctou stránku, tak je ten konec takový všelijaký...líbí se mi, ale vím, že mohl být lepší


Jack se za ten večer podíval už poněkolikáté na dno sklenky a nenechal se přesvědčit o tom, že už měl vážně dost. Pořád dokola vyprávěl Calebovi, co se stalo odpoledne a se zvyšující se hladinou alkoholu v krvi vynechával detaily. Dokonce začal mluvit o tom, že zruší svatbu, což mu nakonec Lexiin manžel rozmluvil, ale i tak se bál toho, co by se mohlo stát, pokud bude pokračovat tímhle tempem v pití.

Caleb pouze zavrtěl hlavou k barmance, která chtěla Jackovi dolít a položil na pult několik bankovek. Poté zvedl kamaráda ze stoličky a vedl ho ven z baru. "Odvedu tě domů."

Jack se zastavil uprostřed kroku. "Proč? Co tam budu dělat?" ukázal prstem na dveře, které se za nimi před chvílí zavřely. "Ta servírka vypadala, že by si dala říct. Měl bych se tam vrátit a užít si."

"To bys tedy neměl!" pronesl rázně Caleb a sevřel kamarádovu paži ještě silněji, kdyby chtěl svůj nápad přece jenom realizovat. "Nicole na tebe čeká. Tvoje snoubenka. Pamatuješ si na ni?"

Blonďák protočil panenky a netvářil se zrovna dvakrát nadšeně. "Jo, ty myslíš tu, pro kterou jsou důležitější šaty než její budoucí manžel? Jo, tak tu si pamatuju," s úšklebkem pokýval hlavou.

"Moc dobře víš, že tak to není. Má toho teď zkrátka víc. Jsem si jistý, že to nebude trvat dlouho," snažil se ho uklidnit černovlasý muž.

Jack se s povytaženým obočím zadíval na svého nejlepšího přítele. "Hm. Vůbec nemáš ponětí, jaké to je, čekat na ni, bát se o ni a pak na chvíli usnout - úplně sám - a ráno zjistit, že stejně nedorazila domů. A když ti pak nezvedá telefon?" potřásl hlavou, jako kdyby od sebe chtěl odehnat nepříjemné myšlenky. "Neměl jsem daleko k tomu začít obvolávat nemocnice," přiznal.

"Hele, já chápu, jak ti je, ale nemůžeš to řešit nevěrou. Brzy se budete brát!" snažil se ho přesvědčit.

"Jo. K tomuhle...," promnul si rukou bradu, "nevím, jestli si ji chci vzít," přiznal.

"Cože? Po tom všem, co jsi udělal? Jak ses snažil? Jacku, já tě nepoznávávám!" Caleb na něj nevěřícně hleděl.

Právník si povzdechl. "Myslím, že na to jdeme moc rychle. Vždyť ji prakticky neznám."

Jeho nejlepší kamarád nevycházel z údivu. "Neznáš? Znáš ji stejně dlouho jako já Lexi! Možná o nějaký ten měsíc míň, ale já jsme už skoro dva roky ženatý, takže ji znáš určitě líp než já Lex před svatbou!" shrnul Caleb a byl na sebe náležitě pyšný, protože na tohle se bude odpověď hledat těžko.

"Jasně, ale nikdy jsme nerandili ani takové ty obyčejné věci, které patří k chození. Rovnou jsme se zasnoubili a teď jsme jenom krůček od dokud nás smrt nerozdělí," trhnul rameny.

Caleb svraštil obočí a pozorně si Jacka prohlížel. "Ty se bojíš," konstatoval. "Hele, to je normální.
Pamatuješ si, jak jsem vyšiloval já? Jenže i přesto, co si teď myslíš, budeš nakonec stát před knězem a netrpělivě čekat, až projde uličkou, řekne ano a ty jí navlečeš prsten."

"A když ne?" zajímal se.

"Znám tě snad odjakživa, takže vím, že na tohle odpověď znát nepotřebuješ," ujistil ho.
***
Když Nicole vešla přesně stopadesátsedm minut po rozloučení se s kamarádkou do prázdného bytu, osten zklamání ji bodnul u srdce. Doufala, že po tom, co nechala Jackovi omluvný vzkaz v hlasové schránce, který zakončila upřímným miluji tě, bude doma a budou si spolu moct promluvit jako dva rozumní dospělí lidé. Nejspíš ho ale naštvala víc než si myslela.

Převlékla se tedy do tepláků a volného trička a pustila se do domácích prací, které už nemohla déle odkládat - utření prachu, vyžehlení hromady prádla a vyprání ještě větší. Jakmile měla vše hotové, zamrzelo ji, že je jedenáct v noci a nemůže proto vysát. A vzhledem k tomu, že po jejím snoubenci nebylo stále ani památky, sedla si na pohovku a pustila si televizi. Nevnímala však, co se na obrazovce děje. Začala se na ní totiž podepisovat únava z dlouhého pracovního dne, stres a také několik nocí jen s minimem spánku, pokud vůbec nějaký měla.

Nebylo proto divu, že když o několik hodin později dorazil Jack, našel ji schoulenou do klubíčka na pohovce. Chvíli ji pozoroval a pak přes ni přehodil pletenou deku. Neměl to srdce ji budit, vypadala tak křehce a zranitelně. Než však odešel do ložnice, aby prožil další bezesnou noc, políbil ji zlehka na rty a spokojeně se usmál, když ze sna zašeptala jeho jméno. V ten okamžik si byl stoprocentně jistý, že ho miluje, tak jako on miluje ji.
***
Nicole stála vedle Jacka a sledovala křest malé Olivie Holly Chapman-Bryantové, jíž šli za kmotry. Děvčátko mělo na sobě šatičky, které pro ni ušila a které měly prozatím úspěch. Tedy ne, že by snad záleželo na názoru někoho jiného než Lexi a Caleba, ale i tak to Nicole těšilo. Obzvlášť proto, že to nebyla úplně její parketa. Svatební šaty, plesové, koktejlky, šaty pro družičky od tří let nahoru - to vše bez problémů zvládala, ale šaty pro nemluvňata nebo kojence? To bylo přece jen něco jiného.

Když o dvě hodiny později přijímala na rozlehlé zahradě velkého rodinného domu patřícího rodičům Olivie slova chvály od Calebovy starší sestry, byla poněkud nesvá. Na rtech měla stále úsměv, jenž nikoho nemohl urazit, ale začínalo ji to zmáhat. Právě teď si přála být sama, aby mohla přemýšlet o tom, co jí od brzkého rána vrtalo hlavou. Také ji napadlo, že by se se svým podezřením mohla svěřit kamarádce, ale ta se zdála být příliš zaneprázdněná. Navíc kolem sebe měla neustále někoho z příbuzenstva, kterých by se mohlo dotknout, že se ji snaží odloudit jenom nějaká její kamarádka.

Světlovláska dopila džus a s omluvou se vydala za svým snoubencem, s nímž byli opět jako dvě hrdličky. Nedávnou krizi zažehnali odpoledne po Jackově pozdním příchodu z baru vážným a dlouhým rozhovorem.

Jakmile Jacka našla, věnovala mu první upřímný úsměv za posledních pár hodin a zlehka ho políbila na rty. "Můžeme jet domů?" zajímala se tiše, když se ocitli relativně o samotě, protože Caleb se s významným pohledem vytratil hned po jejich polibku.

Podíval se na ni, obočí zamyšleně svraštěné. "Je ti něco? Jsi nemocná?"

Uhnula pohledem a zavrtěla hlavou. "Jen jsem unavená. Víš co? Klidně tady zůstaň. Zavolám si taxíka," navrhla řešení a snažila se provinile nečervenat. Věděla, že by mu měla říct o svém podezření a taky to, že nemá moc času na rozhodnutí, pokud se to potvrdí.

Zavrtěl hlavou. "To je hloupost. Zavezu tě domů. Vždycky se sem přece můžu vrátit," pokrčil s úsměvem rameny.

"Jsi si jistý?" ptala se, jelikož mu nechtěla kazit zábavu, na druhou stranu za to však byla ráda.

"Samozřejmě," ujistil ji a vzal kolem pasu.

Už mu tedy neodporovala a nechala se odvést nejprve ke kamarádce, které se omluvila, a poté k Jackovu autu zaparkovanému před domem, kde se doslova zhroutila na sedadlo spolujezdce. Její budoucí manžel jí věnoval zkoumavý zamračený pohled, ale všechny otázky si nechal pro sebe. Prozatím.
***
Přesně čtyři týdny po Oliviině křtu seděla Nicole zabalená do županu před zrcadlem v domě svého otce a prohlížela si v něm svůj obličej. Musela sama sobě přiznat, že rozhodně nevypadá jako dívka, která se má za několik hodin provdat za muže, jehož miluje. Byla bledá, na tváři stále patrné stopy po pláči a tmavé kruhy pod očima. Povzdechla si a odvrátila se, po té přešla k posteli, aby si na ni lehla a zírala do stropu. Hlavou jí výřily vzpomínky a také palčivé otázky, na něž nechtěla znát odpověď. Věděla však, že je dřív nebo později znát bude.

Z nicnedělání ji vytrhlo krátké zaklepání a zvuk otevírajících se dveří.

Opatrně se posadila, jelikož si v několika předchozích týdnech ověřila, že náhlé prudké pohyby jí nedělají dobře. Unaveně se usmála na příchozí. "Ahoj Lexi," zvedla se a šla k ní.

Hnědovláska se zamračila. "Vypadáš hrozně," upozornila ji. Postavila autosedačku se spokojeně spící Olivií na konferenční stolek a kamarádku objala. "Stalo se něco?" zajímala se.

Nicole potřásla hlavou, odtáhla se a přešla k prádelníku, kde předstírala, že něco hledá. Chtěla jí to říct, opravdu chtěla, ale netušila jak. Znala její názor a proto se bála, co jí na to odpoví. Vlastně tušila, co odpoví, jenže si nebyla jistá, že to je to, co chce slyšet. Nepotřebovala další přednášku, obzvlášť ne dnes.

"Ale ano, stalo!" prohlásila přesvědčeně Lexi. "Jinak bys tady totiž šílela z toho, že se za chvíli vdáváš. Místo toho ale zíráš do toho šuplíku a ani se nesnažíš předstírat, že jsi šťastná. Něco je tady špatně. Po tomhle jsi přece toužila. Miluješ Jacka, chceš si ho vzít!"

Světlovláska se zhluboka nadechla a otočila se čelem ke kamarádce a pro dnešek své hlavní družičce, v očích se jí leskly slzy. "Čekám dítě," zašeptala.

Lexi na ni v prvním okamžiku vyjeveně zírala, ale pak se rozesmála. "To je přece skvělé!" Jakmile si všimla kamarádčina výrazu, úsměv z jejích rtů zmizel. "Je to skvělé!" přesvědčovala ji.

Nicole pokrčila rameny, potřásla hlavou, na tváři nerozhodný výraz.

"Co na to říkal Jack?" zajímala se. "Musí být nadšený!" Hnědovlásce stačilo vidět, jak kamarádka uhnula pohledem a bylo jí vše jasné. Povzdechla si. "Proč jsi mu to neřekla? Jak dlouho to vlastně víš?"

Nervózně se ošila. "Napadlo mě to před měsícem. Ráno, než jsme vyrazili do kostela, ale nebyla jsem si vůbec jistá!" obhajovala se. "A minulý týden jsem pak konečně sebrala odvahu a šla k doktorce. Mám už jenom týden, abych se rozhodla, co dál. Pořád nechápu, jak se to mohlo stát! Jenom jednou jsem si zapomněla vzít prášek, navíc v dobu, kdy by to mělo být nemožné!"

"Proč jsi mi to neřekla dřív?" chtěla vědět Lexi. "A jak to myslíš, že máš jenom týden, aby ses rozhodla? Nechceš doufám jít na potrat?" vytřeštila oči. "To se mi snad jenom zdá! A že to mělo být nemožné?" pokrčila rameny. "Hm, ty nejlepší věci se stávají, když to nejmíň čekáš," zamumlala spíše pro sebe.

"Já nevím, jestli to dítě Jack chce. Asi týden po křtinách jsme se bavili o dětech a říkal, že je rád, že žádné mít nebudeme, protože se o ně nebude muset bát. Bylo to v té době, kdy byla Olivia nemocná," přiblížila kamarádce.

Hnědovláska vypadala šokovaně. "To neřekl," prohlásila nevěřícně.

Nicole mávla rukou. "Nech to být. Já to nějak vyřeším. Teď bych se měla začít pomalu připravovat nebo se mě Jack nedočká," její hlas byl oproštěn od jakéhokoliv citu.

"Měla bys mu to říct ještě před obřadem," vyhrkla Lexi, aniž by nad svými slovy více uvažovala.

Světlovláska se zamračila. "Myslíš, že by kvůli tomu chtěl zrušit svatbu?" V očích se jí bojácně blýsklo.

"Samozřejmě, že ne!" ujišťovala kamarádku rychle. "Jen si zkrátka myslím, že bude lepší, když se to dozví ještě před tím než budete manželé," pokrčila rameny a podívala se ke konferenčnímu stolku, aby se usmála na dcerku, jež už nějakou chvíli vyluzovala blíže nespecifikovatelné zvuky.

"A jak to mám podle tebe udělat, když mě nesmí vidět dřív než v kostele?" zajímala se. "Co je to vůbec za praštěný zvyk? Proč by mělo přinést smůlu, když mě uvidí? Vídá mě přece každý den," rozčilovala se. Pravdou však bylo, že se tím pouze snažila zamaskovat své pravé pocity.

Lexiino obočí vylétlo pobaveně vzhůru. "Tohle se děje, když chceš tradiční svatbu v kostele," prohodila, ale hned na to zvážněla. "Zavolej mu. Neuvidí tě a ty mu budeš moct všechno říct."
Nicole na svou družičku hleděla a tvářila se skepticky. "Když já nevím... ."

"Ale já vím!" ujistila ji a podala jí svůj telefon.

Ještě několik okamžiků si pohrávala s telefonem, než konečně vytočila důvěrně známé číslo a doufala, že to nezvedne, jelikož těhotenství nebyla zrovna věc, kterou by chtěla řešit po telefonu.

"Ahoj Lexi, děje se něco?" ve sluchátku se ozval jeho mírně znepokojený hlas.

"To jsem já, Nicole," představila se tiše a vyslala prosebný pohled ke kamarádce. Ta jen s úsměvem pokrčila rameny, vzala Olivii do náručí a vyšla z pokoje. Světlovláska se na zavřené dveře zaškaredila.

"Voláš z nějakého důvodu nebo mě prostě jenom toužíš slyšet?" Nicole věděla i bez jeho přítomnosti, že mu na rtech pohrává smyslný úsměv - ten, který ji během vteřiny dokáže dostat do kolen.

Zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahu. "Potřebuju ti něco říct, ale nech mě první všechno vysvětlit a až pak se," nasucho polkla, "rozčiluj."

"Dobře," souhlasil zaraženě a nepochybně se u toho nechápavě mračil.

Musela se posadit na postel. "Jsem těhotná," dostala ze sebe. "Vím, že jsme se domluvili, že děti mít nebudeme a ani nemusíme!" snažila se ho uklidnit, když uslyšela zalapání po dechu, které si špatně vyložila. "Máme ještě týden čas, ještě se s tím dá něco dělat. Musíš mi věřit, že jsem to neplánovala! Já...bože...zapomněla jsem jenom jednou!" snažila se mu všechno vysvětlit a po tvářích jí bez povšimnutí stékaly slzy.

"Skončila jsi?" chtěl vědět.

Rychle přikývla, ale pak si uvědomila, že ji nemůže vidět. "Jo," ujistila ho plačtivě.

"Nic s tím dělat nebudeme!" prohlásil rázně. "Zkrátka budeme mít dítě! Protože ať už jsem řekl cokoliv, tak jsem lhal! Chci s tebou mít děti. Spoustu dětí! Miluju tě a miloval bych tě i bez nich, ale to, že se to stalo? To je ta nejbáječnější věc, kterou jsi mi mohla říct! A hrozně bych si přál, abych tě teď měl vedle sebe, mohl tě obejmout a políbit."

Chvíli nedokázala nic říct, protože se samou radostí a úlevou rozvzlykala. Veškerý strach a napětí z ní konečně spadlo a ona se tak mohla těšit na následující měsíce. "Brzy se uvidíme," ujistila ho, když se uklidnila. Rychle se rozloučila a ukončila hovor.

Několik minut seděla, zírala před sebe, zhluboka dýchala a občas zavrtěla hlavou. Pak si uvědomila, že za pár hodin se vdává a musí se připravit, takže se vydala hledat kamarádku. Našla ji v kuchyni spolu se svým otcem a kadeřnicí. Na všechny se zařivě usmála.

"Teď už se klidně můžu vdát," prohlásila, načež vyzvala obě ženy, aby šly s ní a pomohly jí připravit se na ten velký den, kdy si konečně vezme svého prince a vydají se společně budoucnosti a všem jejím nástrahám.
***
A nakonec ještě slibovaný obrázek Nicoliných svatebních šatů, jejichž popisu jste se nakonec nedočkali. =o)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 28. září 2013 v 23:16 | Reagovat

už nevim kdo to řek, ale: mnoho povyku pro nic :D a hurá, dráma je konec, kdyby nedělala Zagorku, tak moh bejt klid a rychlosvatba třeba někde ve Vegas u cesty :D

2 Gigi Gigi | Web | 28. září 2013 v 23:29 | Reagovat

Když jsi mi popisovala, co se tam vše stalo, znělo to jako daleko větší dráááma :D a nakonec to tak ani není, což je dobře :D že to nebylo přehnaně dramatické :D you know what I mean...scéna s pány v baru byla dokonalá :D fakt! Úplně jsem viděla potácejícího se Jacka a rozumného Caleba, jak se snaží zachránit situaci :)... oznámení těhotenství tež nemělo chybu :D Lexiina reakce - chňááá chňááá, fakt jsem ji nečekala :D vůůůbec! a telefonát s Jackem - ano, opravdu to  není věc na telefonát, ale bylo to povedeně napsané :) a Nicoliny šaty jsou moc krásné...soo, all in all, suprovní 'jednorázovka', ke které jsem tě donutila jenom trošičku :D vlastně jen k těm prvním dvěma :D ...k pokračování se nevyjadřuji because you know what I think about it :D :)

3 Maysie Maysie | 12. října 2013 v 11:57 | Reagovat

no nádhera :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama