Stíny se blíží

29. září 2013 v 23:01 | Hope |  Nitky osudu
radši se k téhle kapitole nebudu příliš vyjadřovat, abych si to s ní nerozmyslela =oD nacházím se totiž teď ve stavu, kdy jsem nadšená z jejího dopsání =oD
kapitola je sice poměrně krátká, ale to vůbec nevadí =o)
doufám, že si ji přečtete, případně zanecháte komentář a hlavně si ji užijete ;o)


Od návštěvy Jamesových rodičů a rozhovoru s jeho matkou uběhl více než měsíc a Ashlyn se konečně cítila šťastná. Už nějakou dobu bydlela u svého snoubence, její byt dostal jiný sociální případ, který si nemohl dovolit platit vysoký nájem a úspěšně se snažila zapomenout na minulost a její stíny.

"Dneska ti to vážně sluší," ujistila ji Abigail, jakmile s úsměvem, který poslední dobou vůbec nemizel z jejích rtů, vešla do šatny.

Ash se na sebe trochu kriticky podívala. "Děkuju. Mám pocit, že bych mohla klidně létat," ujistila kamarádku a sundala si kabátek.

Abiino obočí vylétlo překvapeně vzhůru. "Ale! Copak se stalo? Má to něco společného s uplynulým víkendem? Že vy jste s Jamesem ani nevylezli z postele?" spiklenecky na ni mrkla a šťouchla ji do ramene.

Černovláska se zatvářila pohoršeně, ale pak se rozesmála. "Samozřejmě, že vylezli! Jeli jsme do Oxfordu. Jamesova teta a strýc měli výročí svatby. Bylo to úžasné! To, jak se ke mně všichni chovali. Přijali mě mezi sebe. Připadala jsem si jako člen rodiny!"

Abigail se na ni usmála. "Vidíš!" Věděla, že Ashlyn se jen těžko smiřovala s Jamesovou velkou zámožnou rodinou a nechtěla se s nimi setkat dřív než při svatbě, což Abi samozřejmě nepovažovala za dobrý nápad a kamarádce o tom řekla, ale ta ji nebrala na vědomí. Byla zkrátka příliš vyděšená. Dlouhé týdny se obávala toho, že pro ně nebude dost dobrá, protože je chudší než kostelní myš, ovšem její obavy se naštěstí ukázaly jako liché, čímž se ulevilo hned několika lidem. Některým však - bohužel - ze zjištných důvodů.

Ash pověsila kabát na věšák a stáhla si vlasy do gumičky. "Víš, díky tomu víkendu, se na svoji svatbu těším ještě víc. A kdybychom mohli s Jamesem taky oslavit třicetileté výročí, tak bych snad nemohla být šťastnější. Nemůžu uvěřit tomu, jaké mám štěstí!" prohlásila a celá při tom zářila.

"Mám z tebe radost!" ujistila ji blondýnka. "Zasloužíš si to," dodala ještě a šla do obchodu, aby otevřela.

Poslední věta zněla Ashlyn v hlavě několik následujících hodin. Připomněla jí totiž její dětství, kdy tak ospravedlňovala chování svých rodičů i bratra. Jako každé dítě toužila po lásce a jejich uznání, když se pak ani jednoho nedočkala, tak přesvědčila samu sebe, že je prostě příliš zlobivá a proto si zaslouží být nemilovaná. Nebo když dostala výprask - její nevinný mozeček si to vyložil tak, že k tomu museli mít důvod, takže si to nepochybně zasloužila.

Z trudných myšlenek ji krátce před polednem vytrhla Abigail, která přispěchala ke kamarádce s výrazem čiré hrůzy.

"Co se děje?" zajímala se Ashlyn.

"Nepanikař," její slova však měla úplně opačný výsledek, "ale právě jsem viděla tvou matku, jak sem jde."

Tmavovláska se nechápavě zamračila. "Moje máma? Co by tady dělala? Je pondělí, pracuje!" neměla daleko k tomu, aby si nezaklepala na čelo. Ovšem když se prosklené dveře knihkupectví rozletěly dokořán a v nich stála dokonale upravená Susan McKayová, tak vytřeštila oči a celé její tělo se napjalo.

"Ahoj zlato," pozdravila svou jedinou dceru se širokým úsměvem na rtech. Člověku neznalého poměrů v jejich rodině by to připadalo naprosto přirozené.

"Co tady děláš?" chtěla vědět Ash a ani se nesnažila o přátelský tón. Protože byl pracovní den, tak přítomnost Ashlyniny matky nevěstila nic dobrého. Susan McKayová si nebrala dovolenou jen proto, aby mohla navštívit svou dceru - syna ano, ale dceru ne.

Susanino obočí se stáhlo a její výraz zpřísněl. "Potřebuju s tebou mluvit. O samotě," dodala s významným pohledem upřeným na Abigail.

"Nikam nepůjdeš," upozornila černovláska kamarádku a pak opět věnovala svou plnou pozornost ženě, která ji porodila. "Nebudu s tebou mluvit o samotě. Nevidím důvod, proč bych měla. Pokud mi chceš něco říct, tak budeš muset před Abi," ujistila svou matku a s bojovně vystrčenou bradou čekala, co bude následovat.

Starší žena stiskla nesouhlasně rty. "Fajn," prohodila a konečně vešla do obchodu úplně. "Můžeš mi vysvětlit, proč nám ještě nepřišla pozvánka na svatbu?" chtěla vědět zamračená Susan.

Ashlyn nasucho polkla a špičkou jazyka si navlhčila suché rty. Mělo jí hned napadnout, že je tady kvůli tomu. Co si vlastně myslela? Že bude moct své rodině zatajit datum své svatby a prožít ten nejšťastnější den ve svém životě pouze s lidmi, s nimiž chce? Jak byla hloupá! Ona se zkrátka nebude moci vdát, aniž by všude kolem sebe neměla minulost, která se ji bude znovu snažit polapit do svých spárů. "Protože jsem vám ji neposlala," přiznala šeptem a zrudla. Nedokázala se matce ani podívat do očí.

Slyšela zalapání po dechu a krátké uchechtnutí maskované kašlem.

"Takže jsi nám ji chtěla osobně přivést?" zajímala se hrozivě mračící se žena.

Tmavovláska se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahu, zvedla hlavu a podívala se do stejných očí, jaké vlastnila ona sama. "Ne," odpověděla vyrovnaným hlasem. "neposlala jsem vám pozvánku, protože vás na svatbě nechci. Tebe, tátu, dokonce ani Paula. Pokud sis myslela, že když sem přijedeš, tak tím něco změníš, tak ses spletla. Chci, abys odešla a smířila se s tím, že neuvidíš, jak se vdávám nebo cokoliv jiného." Poslední částí narážela na matčiny četné žádosti o peníze.

Susanin obličej zrudnul vzteky a z očí jí sršely blesky. "Ty nevděčná malá mrcho! Co si o sobě vůbec myslíš? Já jsem tě porodila, vychovala, obětovala ti celý život a ty se mi takhle odvděčíš? Jsem tvoje matka, mám právo být na tvojí svatbě!"

Ashlyn zavrtěla hlavou. "Ty nemáš vůbec žádné právo. Jsem dospělá. Je to můj život a pro tebe v něm zkrátka není místo," upozornila ji klidně.

"Jednou toho budeš litovat!" ujistila svou dceru Susan chladně a s hlavou hrdě vztyčenou opustila malé knihkupectví.

Na několik dlouhých minut nastalo hrobové ticho, jak se obě mladé ženy snažily vzpamatovat z toho, co se právě stalo.

"Ash," Abigail se podívala na svou kamarádku a chtěla ji utěšit, ale ta jen rychle potřásla hlavou.

"Ne," rychlým mrkáním zaháněla slzy, u nichž hrozilo, že jí každým okamžikem vyhrknou z očí. "Potřebuju být chvíli sama. Zvládneš to tady?" zeptala se blondýnky, ale nevěnovala jí ani letmý pohled.

"Samozřejmě," ujistila ji. Pak jen bezmocně pozorovala, jak běží do šatny, kde se nepochybně zhroutí na židli a bude si donekonečna vyčítat, jak se svou matkou mluvila. A vzhledem k tomu, že netušila, jak kamarádce pomoct, tak udělala jedinou rozumnou věc, která ji napadla, našla ve svém telefonu příslušné číslo a vytočila ho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | 1. října 2013 v 18:39 | Reagovat

Dobře jí tak potvoře, správně udělala!
Tak zlá rodina je až neskutečná!
Zavolala Jamesovi, vid vid :)

2 Martnka Martnka | Web | 5. listopadu 2013 v 12:33 | Reagovat

Ta Susan je ale potvořice potvorná, té bych tak ráda zatloukala hřebíky do hlavy.
Moc pěkná kapitola, jen bys tak často nemusela poukazovat na to, jaká je Ashlyn chudinka, kterou vlastní rodina jen využívá. Tím nemyslím výstup její matky, ten do tohoto typu příběhů patří. Myslím věty tohoto druhu: Susan McKayová si nebrala dovolenou jen proto, aby mohla navštívit svou dceru - syna ano, ale dceru ne.
Čím více a okatěji budeš poukazovat na to, aby čtenáři hlavní hrdinku litovali, stane se pravý opak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama