Každý si představuje zábavu jinak

14. září 2013 v 23:47 | Hope |  Dvojčata z Nebelvíru
není to tak dávno, co jsem si povídala s Gigi o téhle povídce a vysypala jí (opět!) její konec, na který budu nesmírně pyšná, až ho sepíšu =oD a tak tady díky tomu rozhovoru (nebo bych spíš měla říct mému monologu!) máte novou kapitolu =o)

kapitola je hlavně o Anabel (mám ji zkrátka radši než Isabel =oD ) a také se v ní poprvé setkáte s novou postavou, kterou si bezpochyby zamilujete (ale možná až časem) a která je pro povídku velice významná ;o)

a kapitolku věnuji Mňoukle, Lilli, Šílenýmu, Maysie, Janě, Gigi a LOL...upřímně doufám, že se vám bude líbit =o)


Zatímco většina studentů i profesorů byla poprvé po vánočních prázdninách na cestě do Prasinek, Anabel Watsonová bezcílně bloumala po zasněžených pozemcích, které obklopovaly Bradavice.

Ještě před hodinou se ji většina jejích spolubydlících snažila přemluvit, aby šla s nimi, ale ona si stála za svým. Nic ji nemohlo přesvědčit, jelikož se nehodlala i o víkendu dívat na to, jak po sebe její dvojče a Sirius Black hází zamilované pohledy, drží se za ruce a každou chvíli se líbají. Ne, o to opravdu nestála! Užila si toho až až přes týden, kdy neměla, kam utéct. Narážela na ně všude. Na chodbách, v učebnách, ve společenské místnosti, dokonce i v knihovně, kam normálně ani jeden z nich nezavítal, jak je rok dlouhý! Jediným místem, v němž se neobjevovali společně, byla ložnice děvčat, za což byla nesmírně vděčná. Stačilo totiž, že tam musela poslouchat Isabeliny chvalozpěvy na jeho osobu. A nejen to!

Nejhorší ze všeho ale bylo to, že v Bradavicích - ani doma, kde byl Sirius přes Vánoce denně - neexistovalo jediné místo, jediný kout, kam by se mohla schovat a vyplakat. Pravda, teď by k tomu měla příležitost, jenže byla poměrně šťastná, protože byla konečně sama.

S povzdechem pokračovala kolem jezera k hradu a nedávala pozor, kam šlape, takže ji ani nepřekvapilo, když o něco zakopla a skončila tak na zemi. Na jazyk se jí draly nadávky, ale spolkla je ve chvíli, kdy zaslechla povědomý hlas.

"Promiň, Anie, neměl jsem tady tak ležet...ve sněhu, ale nenapadlo mě, že tudy někdo půjde," ospravedlňoval se mladík a podával jí ruku, aby jí pomohl vstát.

Zavrtěla hlavou a pohodlně se usadila. "Měla jsem se dívat, kam jdu. To, že jsem tady už sedmým rokem, ještě neznamená, že mě tady nemůže nic překvapit," zašklebila se. "O překvapení poslední dobou vážně nemám nouzi," dodala tiše.

Chlapec se posadil vedle ní. "Slyšel jsem."

Anabel na něj pohlédla. "Proč nejsi v Prasinkách, Wille?"

Pokrčil rameny. "Nechtělo se mi. U Tří košťat beztak nebude k hnutí a je celkem hezky, tak jsem myslel, že budu chvíli pozorovat mraky a pak si zajdu do knihovny."

Dívka se rozesmála. "Do knihovny? Ty? Nikdy jsem tě tam neviděla."

Pobaveně se na ni podíval. "Ale viděla. V pátém ročníku před NKÚ," hraně si povzdechl. "A teď se blíží OVCE. Potřebuju je udělat, aby ze mě něco bylo!"

Smích opět rozzářil Anabelinu tvář. "Myslím, že zrovna ty se nemusíš bát, že by z tebe nic nebylo," ujistila ho.

Rozhodil rukama. "Nikdy nevíš."

Úsměv z její tváře zmizel. "To je pravda," zahleděla se na černou hladinu jezera a kousala si spodní ret. Myslela na to, jak je život někdy nespravedlivý. Ti, kteří si to nezaslouží, mají všechno a ti, kteří kvůli tomu dřou jako mezci, nakonec stejně nemají nic. "Není to fér!" zamumlala.

"S tím ale bohužel nic nenaděláme," odvětil William stejně tiše.

Znovu se na něj zahleděla a pokývala hlavou. Mladíkovo konstatování nepotřebovalo žádnou odpověď, takže tam jen tak seděli v tichém souhlasu u částečně zamrzlého jezera, jehož temnou klidnou hladinu občas zčeřil závan větru.
***
Toho večera Anabel seděla na své posteli s knihou a její spolubydlící se bavily o návštěvě Prasinek.

"Měla jsi jít s námi. Užila by sis to!" přesvědčovala ji Lily.

Dívka si povzdechla a aniž by zrzce věnovala jediný pohled, odpověděla: "Já si to užila tady. Měla jsem o zábavu postaráno." Při vzpomínce na odpoledne strávené s jedním velice milým studentem z Havraspáru se pousmála, naštěstí to nikdo neviděl, neboť jí vlasy spadaly kolem obličeje jako tmavý vodopád.

Pokojem se rozlehlo posměšné odfrknutí. "S prvákama a druhákama? Pořád tvrdím, že jsi divná."

Kdyby jí tohle řekl kdokoliv jiný, nechala by to být, ale zkrátka toužila po tom, aby Isabel ten její sebejistý úsměv zmizel z tváře.

Podívala se na ni přes obroučky svých brýlí. "Kdes přišla na to, že byli všichni od třinácti nahoru v Prasinkách? Máš snad přehled o všech studentech?" zajímala se.

Povytáhla obočí a zase ho spustila. "O těch, co stojí za to, jo."

An zavrtěla hlavou a opět sklopila zrak. "V tom případě není o čem mluvit," pokrčila lhostejně rameny, ale v nitru se tetelila blahem. Pokud William nepřipadá Isabel dostatečně atraktivní, pak je vše v nejlepším pořádku. Nebude se muset bát, že se stane to, co se stalo se Siriusem. Samozřejmě, že neviděla v havraspárském studentovi nic víc než kamaráda - nebo si to alespoň odmítala připustit -, jenže věděla, že její dvojče je schopné zničit jakýkoliv její vztah, ať už přátelský nebo partnerský.

Lily těkala pohledem z jedné na druhou a zamyšleně se u toho mračila. Nakonec jen zavrtěla hlavou a s povzdechem došla ke dveřím. "Jdu se podívat za Hagridem," oznámila.

Mladší z dvojčat zvedlo prudce hlavu. "Můžu jít s tebou?" chtěla vědět a v jejím obličeji se zračilo napjaté očekávání. Kdyby totiž řekla ne a ona tak musela zůstat v jedné místnosti s Isabel, tak by za sebe rozhodně neručila. Nehledě na to, že se chtěla Lily se vším svěřit.

Zrzka trhla rameny. "Proč ne."

Anabel se beze slova připojila ke kamarádce a nepromluvila, dokud nebyly téměř u hájenky, teprve tam sebrala odvahu, aby něco řekla. "William."

Nebelvírská premiantka se zamračila a pohlédla na ni. "Cože?"

An se zhluboka nadechla. "Celý den jsem byla s Williamem. Zakopla jsem o něj u jezera, trochu jsme si povídali, šli společně na oběd a do knihovny. Byl to skvělý den," ujišťovala ji.

Lilyino obočí vylétlo vzhůru. "Do knihovny. Will. Mluvíte o tom stejném Williamovi z Havraspáru? Ten do knihovny přece nikdy nechodí."

Hnědovláska se usmála. "To jsem mu taky řekla. Nikdy předtím jsem ho tam neviděla, ale on řekl, že jednou jo. V pátém ročníku."

Lily se zamyslela. "Hm, jo, to je pravda, tehdy se tam občas ukázal," připustila. "Ale co tam dělal dneska? O víkendu?"

"Pomáhal své sestře s úkolem," objasnila záhadu Anabel.

"To by každý kluk neudělal," zamumlala. "Teď chápu, že jsi se s ním bavila líp než by ses bavila v Prasinkách," spiklenecky na ni mrkla.

"Počkej," zarazila ji, "takhle jsem to nemyslela. Byla to zábava, protože jsem tady nebyla sama a protože Will je skvělý společník, ale víc za tím nehledej."

Lily zvedla ruce na obranu. "Nehledám," prohodila, ale když si myslela, že se kamarádka nedívá, potutelně se usmívala. Znala ji až příliš dobře. Navíc věděla o její slabosti pro něj, které propadla ve čtvrtém ročníku a o níž nikomu neřekla. Dokonce i ji loni přesvědčila o tom, že je to minulost - evidentně nebyla.

Anabel jen protočila panenky a zaklepala na dveře Hagridova příbytku, v němž se svítilo.
***
V neděli po snídani se Anabel vytratila do knihovny. Nikdo se nad tím nepozastavil, tedy až na Lily, která kamarádku provázela významným pohledem. Hnědovláska nad tím pouze zavrtěla hlavou. Nesnažila se nic vysvětlovat, jelikož by jí stejně nevěřila.

"Ahoj Wille," pozdravila černovlasého mladíka a pohodlně se usadila na židli proti němu. "Nečekala jsem, že tady budeš," přiznala.

Mile se na ni usmál. "Já si zase nemyslel, že na tebe budu čekat."

Tváře jí zalil provinilý ruměnec. "Promiň. Nemohla jsem se bez jediného slova vypařit, ale nevěděla jsem, co říct." Když to teď řekla nahlas, tak jí to připadalo směšné! Vždyť přece nedělala nic špatného, jen se sešla se spolužákem v knihovně, aby se společně učili. Ale i přesto byla ráda, že o tom její sestra neví.

Mladík na ni upřel své tmavě modré oči a tvářil se překvapeně.

Anabel mu to chtěla vysvětlit, ale od jejího úmyslu ji odradil veselý hlas přicházející zpoza jejích zad. "Ahoj. Můžu si přisednout? Potřebuju dopsat pojednání do Run a protože na ně oba chodíte, tak byste mi mohli pomoct. Co vy na to?"

"Lily!" procedila skrz zaťaté zuby hnědovláska a zamračila se. Moc dobře věděla, že pojednání, o němž mluvila, už měla dávno napsané.

"Jasně," ujistil ji William. "Zajdu se zeptat madam Pinceové na jednu knihu, kterou potřebuju a nemůžu ji najít," vysypal ze sebe a rychle odešel za knihovnicí.

"Co tady děláš?" zajímala se An rozčileně.

Zrzka se zatvářila nevinně a pokrčila rameny. "Potřebuju pomoct s úkolem," odvětila bez mrknutí oka.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Máš ho hotový už od středy," ucedila.

Rozhodila ruce v bezradném gestu. "No, tak fajn. Přišla jsem, abych se ujistila, že vás tady nenajde Isabel samotné a špatně si to nevyloží. Nechci tě znovu vidět v takovém stavu, v jakém jsi byla před Vánocema."

"Neuvidíš," slíbila. "Nemyslí si, že Will je zajímavý, takže jí to bude jedno," přesvědčovala kamarádku.

Lily pohlédla ke vchodu do knihovny, u něhož postával černovlasý chlapec z Havraspáru a hovořil s postarší ženou. "Obě moc dobře víme, že nebude, až se dozví, co k němu cítíš a zjistí, že bys s ním mohla být šťastná."

An se uchechtla. "Já k němu ale nic necítím. Je to jenom kamarád!" stála si tvrdohlavě za svým.

Nebelvírská premiantka jí věnovala vědoucný pohled a sklonila se ke knihám, které si přinesla sebou. Než se však začala plně soustředit na text, tak se zamyslela nad kamarádčiným chováním. Možná ho nemilovala, ale rozhodně ho neměla ráda jenom jako kamaráda.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilli Lilli | E-mail | 15. září 2013 v 0:07 | Reagovat

Halelújááá *tančí oslavný tanec nad další kapitolkou Dvojčat* bomba bomba bomba :3 už se těším na pokračování Hopísku :3

2 gigi gigi | Web | 15. září 2013 v 5:24 | Reagovat

Haha, a já si ten konec (konečně!) pamatuju,takže neboj, znovu mi ho snad nebudeš muset vysypat :D ...a ke kapitole :) část už jsem četla a říkala jsem ti,že se mi líbila, ač mi ty dialogy mezi An a Willem přišly občas takové kostrbaté a tak trochu těžce představitelné v normálním životě - ne obsahem,ale prostě způsobem mluvy. Ale  jinak žádné připomínky nemám :), Lily se jim do toho krásně starostlivě motá, což je vtipné a milé zároveň a An samozřejmě jednoho dne přestane být tak tvrdohlavá a roztaje :D nebo ji Will prostě ukecá a bude :D piš dál, jsem zvědavá na budoucí vývoj :)

3 May May | 16. září 2013 v 16:33 | Reagovat

Jé, tak má aspoň někoho. Ale Sirius je tady vážně debil :)  reskpektive po tom co jsme si přečetla znovu předešlou kapitolu :D
chci aby se an odvázala a nějak pořádně to natřela Is :)

4 Šílenej Šílenej | Web | 16. září 2013 v 21:22 | Reagovat

vemu to hopem, Isabel utopíme a bude klid! taky to bude šťastnej konec :D a Will zatim neni špatnej

5 Jana Jana | 20. září 2013 v 22:46 | Reagovat

Teda, to zase byla krásná kapitola.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama