Skleněná panenka

23. srpna 2013 v 8:00 | Hope |  Nitky osudu
tak tady máte slibovaný - téměř třístránkový - dárek =o)
soutěž sice už skončila, ale já i tak pokračuji v psaní na témata zadávaná v projektu Příběhy pro princeznu =o)
kapitolu věnuji Maysie jako poděkování za její konzultace a nápady ;o)


Několik dní po pohřbu, po vyřízení dědictví, které proběhlo hladce, neboť Ashlyina babička zanechala závěť, v níž vše odkázala vnučce, byla Ash s Jamesem v babiččině bytě, kde se probírala jejími věcmi. Musela byt vyklidit, aby ho prodala. Jistě, mohla by tam bydlet, ale měla se vdávat a také tam na ni doléhal smutek víc než kdekoliv jinde, jelikož odsud měla spoustu vzpomínek - na jednu takovou právě narazila v podobě skleněné panenky.

Před očima znovu viděla babiččin rozzářený obličej ve chvíli, kdy vytáhla panenku z krabice. Byl to první dárek, který jí Ash koupila - do té doby dárky vyráběla, protože nebyla dost stará na to, aby mohla mít brigádu - k Vánocům. Její rodiče a bratr jí samozřejmě darovali věci třikrát tak dražší, ale jak Ashlyn tak babičce to bylo jedno, jelikož skleněná panenka byla dárek z lásky.

Na krátký okamžik pevně stiskla víčka, aby zahnala slzy deroucí se do očí i vzpomínku. Nechtěla na to myslet, protože ten den, který začal tak slibně, nakonec neskončil nejlépe.

Uložila skleněnou postavičku opatrně do krabice, která nebyla určena pro charitu, a přešla ke knihovně, aby roztřídila knihy.

O několik hodin později, když byly věci z bytu odvezeny, se narovnala, aby ulevila bolavým zádům. Pohledem sledovala Jamese, jenž právě zavíral vchodové dveře a mířil k ní. Chytil ji kolem pasu, přitáhl k sobě a zlehka políbil na rty. "Vedla sis skvěle," pochválil ji a narážel na incident z odpoledne, kdy přišli její rodiče.

Povzdechla si a opřela hlavu o jeho rameno. "Zavez mě domů," požádala ho vyčerpaně.

"Moc rád," ujistil ji a pohladil po vlasech.

Několik dalších okamžiků vychutnávala jeho blízkost než se od něj odtáhla. Hleděla mu do očí a zavrtěla hlavou. "Já myslím ke mně. Chtěla bych být dneska sama."

Pokud ho její žádost zaskočila, nedal na sobě nic znát. Objal ji konejšivě kolem ramen a vedl pryč z bytu.

Před polorozpadlým desetipatrovým domem, v němž Ashlyn bydlela, se k ní James otočil. "Nezapomeň, že zítra jsme pozvaní k našim na oběd," připomněl s pohledem upřeným do dívčiných očí.

Pokývala hlavou. "Já vím," ujistila ho.

"Vyzvednu tě v deset," upřesnil než vystoupil, aby jí otevřel, dal polibek na rozloučenou a přesvědčil se, že se jí cestou ke vchodu nic nestane, což bylo nepravděpodobné, ale ne nemožné.

Když za sebou Ash zabouchla dveře bytu a svlékla si bundu, posadila se na podlahu a vybalila jedinou krabici, kterou nechala přivézt od babičky k sobě, ty ostatní věci, jež si hodlala nechat, byly u Jamese. Věděla, že kdyby u něj nechala i tuhle, tak to bude dávat větší smysl, jenže tyhle věci pro ni znamenaly příliš a proto je chtěla mít u sebe.

Se slzami v očích hleděla na fotografii, na níž byla spolu s babičkou v ZOO, tehdy jí bylo šest. Její bratr z toho dne měl také jednu. Zamrkala, ale nepomohlo to, slzy se jí začaly koulet po tvářích a ona je nechala. Nemělo cenu snažit se je zastavit, protože až příliš dobře znala obsah téhle krabice.

Další věcí, kterou vytáhla, byl hrníček, bez něhož si Ashlyn neuměla babičku představit. Odjakživa - nebo alespoň od doby, kterou si Ash pamatovala - v ní byly propisky, jimiž luštila křížovky a osmisměrky. Někdo by jistě namítl, že je to pouze hrnek, ale pro ni měl zkrátka obrovskou hodnotu.

Po hrníčku následovala kniha pohádek, z níž vnučce před spaním čítávala.

Pak vylovila sbírku obrázků a přání, které babičce kdy dala. Za ty roky se jich nastřádala pěkná hromada - stará paní si schovala i to sebeošklivější dílo. Dívka vytáhla obrázek šeříku ve váze - výsledek dvouhodinové snahy s vodovými barvami. Babičce ten obrázek dala, protože na její zahradě rostlo spoustu šeříku a její dům - po smrti manžela byt - býval prosycen jeho vůní.

Poslední věcí v lepenkové krabici byla skleněná panenka. Ash ji velice opatrně postavila doprostřed konferenčního stolku. Hleděla na ni se zbožnou úctou.

"Chybíš mi. Tak moc mi chybíš!" promlouvala do ticha bytu. Tolik jí scházela. Vůbec si nedovedla představit, jak to bez ní zvládne. Chtěla ji mít u sebe v den, kdy řekne Jamesovi ano. Chtěla, aby tady byla a viděla vyrůstat svá pravnoučata.

Další várka slz jí stékala po tvářích a ona byla opravdu ráda, že je tady sama. Nechtěla, aby ji takhle viděl James, už mu způsobila dost trápení. Myslel si, že nevidí, jak mu ubližuje, když je na dně, ale opak byl pravdou, viděla to a trápila se tím.

Ve chvíli, kdy se rozvzlykala znovu, ji vyděsilo bušení na dveře. Vyděšeně na ně zírala a snažila se uklidnit.

"Ash, otevři!" ozval se z chodby hlas.

Zamračila se. "Jamesi?" Otřela slzy rukávem a šla otevřít. "Co tady děláš?"

Usmál se na ni a vešel dovnitř. "Přinesl jsem ti šaty na zítřek," kývl bradou k vaku na oblečení přehozený přes předloktí. Pozorně se podíval na svou snoubenku a zamračil se. "Tys brečela," nebyla to otázka, pouhé konstatování. Přejel jí palcem po tváři.

Odvrátila se od něj. Zrovna v tuhle chvíli ho tady nechtěla. "Jen mi něco spadlo do oka," snažila se ho přesvědčit.

Jamesovo světlé obočí vylétlo vzhůru. "Něco ti spadlo do oka," mumlal po ní. Rázně zavrtěl hlavou, chytil ji za paži a obrátil k sobě. "Tomu nevěřím! Proč mi neřekneš, co se děje?"

Ashlyn hleděla do jeho modrých očí, v nichž se mísila starost s láskou, a všechno mu řekla. Její vyprávění bylo prokládáno vzlyky, ale Jamesovi to nevadilo. Objímal ji, hladil po zádech a líbal do vlasů. Nakonec usnula schoulená v jeho náruči a po dlouhé době se zase cítila v bezpečí.
***
"Jsem nervózní," zašeptala, když stála s Jamesem před domem jeho rodičů a on zazvonil.

Stiskl její ruku, jako kdyby jí chtěl dodat odvahu. "Nemáš důvod. S našima už se znáš. Mají tě rádi," ujišťoval ji.

Zhluboka se nadechla.

Jeho rodiče poznala už v době, kdy spolu začínali chodit. Tehdy na ně narazili na ulici, když ji James vyzvedával z práce, a oni je pozvali na večeři. Sice se tomu bránila, ale nakonec byla ráda, protože Jamesovi rodiče se ukázali jako moc milí lidé.

"Měli mě rádi," zašklebila se. "Pak jsem tě nechala kvůli penězům."

Volnou rukou odhrnul pramen vlasů, který jí spadl do očí. "Oni to chápu. A jsou přesvědčeni, že je to dobře, protože to dokazuje, že ti nejde o to, kolik mám v bance," sklonil se k ní a políbil ji. Plánoval rychlý polibek, protože kdykoliv mohl někdo otevřít, ale neudržel se. Jednou rukou ji chytil v pase a přitáhl blíž, aby polibek ještě víc prohloubil. Byl rád, že se z její strany nedočkal žádného odporu.

Vyrušilo je až diskrétní zakašlání. Neochotně se od sebe odtáhli. Ve dveřích stál muž s povytaženým obočím.

Ashlyn hořely tváře a stud jí bránil v tom, aby se podívala svému budoucímu tchánovi do očí. V tu chvíli si přála, aby ji pohltila země.

"Přece by ses nestyděla!" slyšela veselý hlas svého snoubence. "Naši jsou zvyklí na horší věci," snažil se ji uklidnit.

Moc to nepomohlo. Sice se na něj podívala, ale tvářila se zděšeně.

"Tak to nemyslím!" rozesmál se a objal ji kolem ramen. "To já nachytal rodiče, když jsem byl malý. Zdál se mi zlý sen," pokrčil rameny.

"Od té doby jsme se zamykali," přisvědčila právě příchozí Vanessa Cobbová, Jamesova matka.

Ash se pousmála.

"Ráda tě zase vidím," ujistila ji starší žena vřele.

Dívce se do očí nahrnuly slzy. "Já vás taky." Několikrát zamrkala a odvrátila hlavu, aby si nevšimli, že se jí nepodařilo ukočírovat své emoce. Poslední dobou byla přecitlivělá. Stalo se toho během krátké doby příliš. Dvakrát se musela vypořádat se smrtí a nakonec s rodinou, pro níž znamenala jen výdaje navíc, zbytečnou přítěž. A pak přijde sem - k prakticky cizím lidem - a ti jsou na ni milí jako kdyby byla součástí jejich rodiny. "Omlouvám se," zamumlala a rychle si přejela obličej rukama.

Vanessa se usmála a vzala dívku kolem ramen. "Ukážu ti koupelnu."

Ashlyn vděčně přikývla a nechala se odvést chodbou pryč.

"Krásné šaty," pochválila starší žena, když si dívka opláchla a osušila obličej.

Pohlédla na ni v zrcadle a nervózně si kousala spodní ret. "Děkuji. Jsou od Jamese," považovala za nezbytné, aby to věděla.

Pokývala hlavou a zamyšleně si prohlížela Ashlynin odraz. "Vždycky měl dobrý vkus."

Tmavovláska nasucho polkla. Nebyla si jistá, co si o tom má myslet. Přítomnost Jamesovy matky ji znervózňovala. Bála se, že každou chvíli uslyší, že pro jejího jediného milovaného syna není dost dobrá. Kdyby jí tohle byť jen naznačila, tak by navždy odešla nejen z tohoto obrovského honosného domu, ale i z života svého snoubence.

"Nejen na šaty," pokračovala a přistoupila k Ash, aby jí povzbudivě stiskla rameno. "Jsi druhá dívka, kterou přivedl domů a jediná, kterou si chce vzít. Miluje tě a ty jeho, to já poznám. Ale něco tě trápí," pokývala vědoucně hlavou.

Dívka se zhluboka nadechla. "Bojím se," zašeptala. "Můj život provází jedna katastrofa za druhou. Poslední dobou jich bylo až příliš. Dítě, babička, rodiče," z jejího hlasu zaznívalo čiré zoufalství. "James byl celou tu dobu se mnou. I přesto co jsem mu provedla," potřásla hlavou. "Nechápu proč. Měl by si najít někoho lepšího než jsem já. Nezasloužím si ho! A vůči němu to taky není fér. Neměl by trpět jenom proto, že cítí povinnost se o mě postarat."

Žena, jejíž plavé vlasy byly prokvetlé stříbrem, se mírně zamračila. "Povinnost? O tom nemůže být řeč. Kdyby to dělal z povinnosti, jak ty říkáš, tak ti možná koupí byt a dál se o tebe nezajímá. Vzhledem k tomu, že jste přišli o dítě, tak by k tobě neměl vůbec žádné závazky. On tě miluje, drahoušku," pokývala hlavou.

Ash se otočila. "Myslíte? Neopustí mě, až ho přestanu bavit? Nebo až se dozví, že přes veškerou snahu i naděje, nemůžu mít děti? Protože to bych nezvládla," dokončila plačtivě. Byla na pokraji sil. Posledních pár týdnů se obávala toho nejhoršího a to jí nedávalo spát. Vzhledem k tomu, že stále ještě nepracovala, tak se ani nedokázala pořádně zaměstnat.

Ve Vanessině obličeji bylo jasně patrné zděšení. "Samozřejmě, že ne! Můj syn takový není. Navíc ví, že kdyby to udělal, tak by nás nesmírně zklamal, protože takhle jsme ho nevychovali."

Ashlyn chtěla namítnout, že láska a výchova jsou dvě rozdílné věci, které lze ne vždy skloubit, ale rozmyslela si to, jelikož tomu chtěla věřit i ona sama. Chtěla se poddat pocitu, že může být šťastná s mužem, jehož miluje a nemuset se obávat budoucnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 27. srpna 2013 v 19:07 | Reagovat

co dodat? tleskám,povedené :-) !

2 Literární klub Literární klub | Web | 27. srpna 2013 v 21:36 | Reagovat

Zdravím tě jménem Literárního klubu, jehož jsi členem. Klub byl delší dobu neaktivní, ale také už je nějakou dobu zpět a nám se poztrácely emaily z vašich přihlášek. Proto tě prosím, abys poslal/a email na klub.literarni@gmail.com a do předmětu napsal/a "Kontakt".
Připojuji, že členové, kteří se neozvou, budou po dalším několikerém upozornění z LK nejspíš vyhozeni.
S pozdravem,
hustokrutopřísný tým LK.

3 May May | 29. srpna 2013 v 9:27 | Reagovat

Děkuju za věnování :*
Kapitola krásná :)
Ať už se přestane bát a věří mu :))

4 gigi gigi | Web | 1. září 2013 v 23:30 | Reagovat

*plesk plesk*, to ta káča jedna ještě nepoznala, že ji miluje? bože :D fakt mě  vytáčí...ač teda je fakt,že po tom všem, čím si prošla, jsou určité pochyby na místě, ale jen určité! Toto už je trochu moc, takže ano, tohle se mi na kapitole nelíbilo (na druhou stranu, ta má teda nervy vybalit tohle všecko na jeho matku :D )...ale jinak jsi moc hezky a opravdově vyjádřila všechny její pocity z babiččiny smrti...ach jo, vzpomněla jsem si zase na mého dědouška - ale jen na vše to dobré, takže žádný smutek :) možná trošku... soo my dear, tahle kapitola se mi líbila 50 na 50 no...ale těším se na další :)

5 Martnka Martnka | Web | 17. října 2013 v 18:09 | Reagovat

Kapitola se mi moc líbila a to je co říct. Ne snad, že bys psala špatně nebo, že bych neměla ráda styl jakým píšeš, právě naopak, problém je spíš v tom, že mám hrůzu ze skleněných a porcelánových panenek, jsou tak strašidelné! Proto není divu, že jsem měla málem druhé Vánoce, když se mamce ta jediná, co měla rozbila a skončila v koši.
Vzpomínka na hrnek s propiskama mi vehnala slzy do očí. Úplně mi to připomnělo moje prarodiče a to, jak jsem se jako malý špunt natahovala, abych na ně dosáhla.
Jen nechápu, proč tolik nadělali s těmi Ashlinými slzami. Je přece normální, že je po pohřbu babičky smutná :)
A Jamesovi rodiče- už vím, po kom je tak dokonalý. A scéna u dveří mě vážně odrovnala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama