Jak Hope potkala minulost...

15. srpna 2013 v 14:23 | Hope |  zpověď jedné duše
...v metru.


Nejde o žádnou povídku, nýbrž o pravdivý příběh.

Ti, kteří sem chodí už nějaký ten pátek nebo mě znají osobně, tak s největší pravděpodobností ví o Davidovi - zatím jediném chlapovi, s nímž jsem chodila...víceméně. Bohužel se to ale stalo ve špatnou dobu, kdy jsem odcházela od jedné rodiny a šla k druhé, která nebyla právě nejblíž. Navíc jsme ani jeden nebyl zamilovaný. Měli jsme se rádi, to jo, bylo nám spolu dobře, ale to pro vztah na dálku nestačí. A tak jsme se pak kolem Valentýna rozešli, ale pořád jsme zůstali přáteli, občas si napsali, občas zavolali.

Ale neviděli jsme se až do 20.7.2013 a mně to tak vyhovovalo! Kdybych ho chtěla vidět, tak přijdu na jeho svatbu. Neříkám, že jsem se s ním nechtěla nikdy znovu vidět, ale nemyslela jsem si, že svatba, na které bude dvěstě lidí je pro setkání po dlouhé době to nejlepší místo.

Ale vraťme se k tomu, co se stalo na konci července.

To si takhle jedu metrem na Maarble Arch, kde mám sraz s dalšíma au pairs, sluchátka v uších, knížku v ruce. Pokaždé když metro přijede do stanice, tak zvednu hlavu, abych zkontrolovala, kolik mi ještě zbývá času a pak se vracím zpět ke knížce. Jenže pak jednou zvednu hlavu a zarazím se. Dveřmi dovnitř právě vešel David! Zírala jsem na něj, on na mě a já si říkala, že to určitě není on, protože co by dělal v Londýně, když bydlí ve Windsoru? Jakmile se metro rozjelo, tak došel ke mně, zdravil mě, chtěl vědět, jak se mám a já se pomalu nezmohla na odpověď! Netuším, co se to se mnou dělo! Ze začátku jsem dokázala myslet jenom na to, jak hrozně mu to sluší. Sama sobě jsem připadala jako zamilovaná puberťačka! Jako některá hrdinka z mých povídek. Když jsem se pak vzpamatovala, tak jsme si konečně popovídali jako dva dospělí lidé. Zeptala jsem se ho na manželku (má se dobře a manželský život si užívají, dokonce se pokouší o miminko), opět se mu omluvila, že jsem nepřijela na svatbu (s úsměvem mě ujistil, že to chápe - chm, nechápe, protože v tuhle chvíli to nechápu ani já!) a přeptala se na práci. Bohužel jel jenom dvě stanice, takže jsme měli jen strašně málo času, ale i tak jsem ráda, že jsem ho potkala.

Pravda, jsem drobátko zmatená z toho, co následovalo potom, ale nic s tím nenadělám.

Jo, vás by asi zajímalo, co následovalo, že? Vlastně nic hrozného. Jen místo toho, abych vrazila sluchátka zpátky do uší a vrátila se ke čtení, jsem zírala před sebe a přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se tehdy všechno vyvíjelo jinak. Byla bych pořád s Davidem? Byla bych šťastnější? Měla bych normální práci? Na tyhle a spoustu dalších otázek se odpovědi nedočkám, ale jsem vděčná, že jsem Davida potkala...tehdy i teď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marlex Marlex | 16. srpna 2013 v 21:13 | Reagovat

Někdy nám setkání s minulostí může pomoct uspořádat si v hlavě budoucnost......

2 Maysie Maysie | 17. srpna 2013 v 10:31 | Reagovat

Jé, hopásku, to je vážně jak ze zamilovaných povídek :/

3 Hope Hope | Web | 17. srpna 2013 v 12:27 | Reagovat

[2]: to bohužel je, Maysie =o(

4 Angie Angie | Web | 11. září 2013 v 0:04 | Reagovat

Jak píše Maysie v druhém komentáři. Ale já úplně rozumím tomu přemýšlení pak - člověk vždycky tak přemýšlí. A to přemýšlení mě naučilo jednu věc: činit. Dělat věci, abych se pak sama sebe nemusela ptát, jaké by to bylo, kdybych zkusila to a ono. Ano, můžeš toho pak litovat, ale člověk se s tím buď smíří anebo po nějaké době zapomene. Výčitky jsou horší, ty zůstávají.
K tomuhle si vždycky říkám jeden výrok od Liz Taylor, sice ona to aplikovala na hříchy, ale myslím, že to tak platí nejen u nich: Časem litujeme všech hříchů, jichž jsme se dopustili, a těch několika, které jsme propásli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama